Andor.cz - Dračí doupě online

1.Kapitola
Kniha z chrámu
Eradia stála před chrámem a na zemi u jejích nohou leželo ohořelé tělo bytosti. Spálená mrtvola vydávala nepříjemný pach, a tak Eradia kousek ustoupila. Ale pak si všimla dalšího detailu. Teď, když byla bytost mrtvá, si ji dívka mohla prohlédnout a podle tvaru usoudila, že postava je velice podobná rostlince v lese a otvoru k otevření dveří.
Začalo se jí to pěkně zamotávat. Eradia pocítila, že dnes nastal její čas něco dokázat, že něčím je, že není jen obyčejná, ale že je jako dávní Mýtičtí elfové, kteří objevili neskutečné věci. Touha po slávě ji hnala vpřed.
Přesto se však této vlastnosti musela vzdát, neboť uslyšela z lesa kroky. Někdo zřejmě zaslechl výkřiky bytosti a přispěchal se podívat, o co se jedná. Eradia se ani nesnažila tasit zbraň, moc dobře věděla, že to bude satyr. Omyl.
Satyr Willhem se právě divoce hnal za svou kořistí, ale poté, co mu v oku spočinula Eradia, zanechal toho a přišel k ní.
,,Co ty tady dělat, já slyšet křik, co vyplašit moji kořist,“ snažil se opět mluvit lidštinou.
,,To se ti moc omlouvám, ale já jsem prchala před touto bytostí,“ řekla Eradia a odstoupila.
Satyr vytřeštil oči a přistoupil k mrtvé bytosti. Kleknul si na kolena a položil svoji chlupatou ruku na torzo.
,,Ono to vypadat jako kořínek Buabova,“ zašeptal klidně. ,,Bua…co?“ zeptala se Eradia.
,,Kořínek Buabova být velmi chutná rostlinka, ona růst jedině tady v lese,“ vysvětlil satyr a ze své vestičky vytáhl kořínek, Eradii velice známý. Byl to onen kořínek, co Eradia před chvílí našla v lese a vložila pak do zástrčky pro otevření kamenných dveří.
,,To je zajímavé, nevíš o něm více?“ zeptala se znovu Eradia v touze dostat ze satyra více odpovědí.
,,Já nevědět, Buabova tu růst ještě před naším příchodem, my jen mu dát tento název,“ odpověděl Willhem a poškrábal se na bradce.
Eradia smutně svěsila hlavu. Satyr na ni hleděl. ,,Ty být smutná?“ zeptal se.
,,Ne, jen jsem vyděšená. Strach mně sevřel srdce po spatření této bytosti,“ vyrazila ze sebe Eradia rychlou odpověď.
,,Nevědět, co toto za bytost, ale já vědět, že tento chrám tu stát už hodně dlouho a že mu vládne prastará kouzla,“ vysvětlil Eradii.
,,Měla jsem do něj namířeno a objevila tam neznámá slova, není to náhodou váš jazyk?“ zeptala se a převyprávěla Willhemovi citát, psaný v jiném a neznámém jazyce.
Satyr se zamračil. ,,Ne, já neznát, to já nikdy neslyšet,“ pokrčil rameny.
,,Mimochodem, ty tu proč se nacházet?“ zaútočil nečekaně satyr.
Eradia mu vypověděla svůj příběh, jak ji ve vodním království Aldaron skřítkové, žijící na dně jezera a mimo ně, varovali před aktivitou magie v této oblasti, v hlubokém Urangelském lese. Jediné, na co momentálně přišla, byla zpráva v jiném jazyce na stěně.
,,Já bych mohl se tam vypravit, já vidět ve tmě,“ navrhl satyr. Eradii se zajiskřilo v očích: ,,To bys byl hodný.“
,,Dobrá, ty tu počkat, já prozkoumat,“ řekl satyr, upravil si oděv a vstoupil do chrámu.
Eradia si mezitím sedla na nebližší zvětralý kámen, připomínající tvář jakéhosi boha.
Od pásku si odepnula vak s vodou a dlouze se napila, vychutnávajíc si chladivý pocit plnými doušky, jelikož rty měla popraskané a hrdlo jí svírala žízeň, krutá jako ohnivá poušť.
Když se konečně donutila vak od svých úst odstrčit, otřela si ústa hřbetem rukávu a rozhlédla se po okolí chrámu.
Všude se zelenal přebytečný plevel, co obrůstal veškeré zříceniny a chrám samotný. Samotné stavení se nacházelo na mýtině, obklopeno lesem.
Eradia se zahleděla na oblohu, kde se rychlým tempem honily mraky a den nemilosrdně ubíhal. Zrak Eradii spočinul najednou na střeše chrámu, té si předtím nevšimla, kromě věžičky, jež se tyčila a z jejího vrcholu se dalo vidět do velké dálky i přes všudypřítomné stromy. Přesto Eradii zaujalo skupenství soch draků, pestře vybarvených. Ale na místě, kde se Eradia nacházela, se draci nedali přehlédnout, oproti cestě.
Dívka se zamyslela a znovu si lokla vody. Poté vak, již s malou dávkou čisté vody, položila na kámen ke své mošně a vydala se hledat místo, kudy by mohla na střechu chrámu vylézt.
Celé stavení obešla, až usoudila, že kamenný oblouk, co nápadně připomínal schodiště, se dal použít k výstupu.
Pár minut jí trvalo, než se na střechu dostala, a pak konečně se jí zjevil pohled jak z děsivého snu. Na střeše kolem draků leželo několik koster. Eradia přistoupila blíže a prozkoumala jednu z nich. V anatomii se moc nevyznala, ale tyto kostry nepatřily lidem, ani elfům obou druhů.
Tyto bytosti měly divné uši, podobné elfským, avšak zahnuté jako parohy do nepřirozeného úhlu. Avšak uši tvořily část lebky, což se zdálo být velmi divné. Ale tělo se jevilo úplně stejně jako u ostatních ras, dvě ruce, dvě nohy, krk, zkrátka a dobře vše, co každá bytost v Irisiji musela mít.
Nejspíše vyhynulá rasa, ale bytosti z chrámu se tělo nepodobá, usoudila Eradia v duchu a rozhlédla se po zbytku střechy. Stejné kosti se nacházely po celé ploše, kolem obrovských draků, a Eradia si uvědomila, že sochy draků jsem mnohem podrobnější než reliéfy vytesané do kamene.
Opět zde stálo sedm draků, kteří hrdě i přes svojí kamennou podobu vyhlíželi hrozivě a kupodivu nejen podle stavby těla, ale i podle barev, které je rovněž zdobily.
Drak, jenž se jí naskytl jako první, se jevil opravdu hrozivě a Eradia moc dobře věděla, že tento drak na reliéfech měl určitě rozškrábanou strukturu, neboť nepřipomínal žadného z těch zamatovaných.
Se sochou se to nepovedlo, neboť tento drak měl vodově modrou barvu, bohužel se nejevil v životní velikosti. Kdo kdy viděl v Irisiji draka, kteří se doposud zjevovali jen v pohádkách a bájích?
Víc než barvu a tvar jeho těla, zdobené oslnivými, opeřenými křídly a tlamou plnou zahnutých tesáků, se nedozvěděla nic.
Zbytek času si prohlédla i zbytek draků, dokud ji zezdola nezavolal veselý hlas fauna:
,,Já už tu být, kde jsi?“
Eradia slezla dolů a přišla za faunem.
Již z dálky vypadalo, že faun uvnitř chrámu pochodil. V ruce držel mohutnou knihu, jejíž desky zářily červeně, ale přes prach působily fádně. Stránky působením času zežloutly a ztvrdly.
,,Já najít toto, ale je zde jazyk, jenž přečíst nemohu,“ řekl faun a vtiskl knihu Eradii do ruka. Ta faunovi poděkovala a sedla si na zem. Z úst vypustila menší vánek a odfoukla přebytečný prach. Poté rukou uhladila přední část obálky a přečetla si název, psaný zlatým písmem:
Dork Numeroana.
Nedočkavě knihu otevřela, ale dočkala se jen zklamání. Písma byla dobře čitelná, bohužel ve stejném jazyce jako onen nápis v chrámu.
,,Kde jsi ji objevil?“ zeptala se Eradia. ,,Já knihu najít ve veliké místnosti. Všude ležela těla, už rozložená, a u trůnu vprostřed místnosti leželo další tělo, držící tuto knihu, já popadl a já utéct,“ vyprávěl faun.
,,Ani se ti nedivím, příteli,“ kývla hlavou Eradia na souhlas a dala se opět do čtení.
Listovala knihou, nic zajímavého neobjevila, ale ke konci knihy byla poslední stránka utržená a ztracená.
Eradia si povzdechla, neboť na poslední stránce je vždy něco zajímavého, co uzavírá celou knihu.
,,Děkuji ti za pomoc, Willheme,“ poděkovala Eradia, ,,ale již budu muset jít, stmívá se.“
,,Ano, ano, já odejít zpět do své chýše,“ souhlasil satyr a zvedl se.
Společně se vydali pryč od chrámu. Momentálně to vypadalo, že je rané odpoledne, ale Eradia než se vymotá z lesa, tak už budou večerní hodiny.
Uložila knihu do svého vaku, přehodila přes záda a vydala se za Willhemem. Ještě se ale otočila na chrám a cítila z něj temno, temno, jenž jí nahánělo strach.
Poté zmizela v houštinách Urangelského lesa. ,,Pojď, Dítě Přírody, drž krok,“ volal Willhem a nervózně se otáčel.
Eradia ho brzy dohonila, ale málem do něj narazila, satyr totiž vytáhl z opasku dýku a sklonil se k rostlince Buabova, v jejímž teritoriu se právě nacházeli. Uřízl kousek bělostného kousku a přelomil v prstech. Uvnitř rostlinky se nacházela kaše zelené barvy.
,,To je jádro rostlinky Buabova, velmi dobrá míza,“ vysvětlil Willhem a nabral si něco na prst. Ochutnal a vesele zamlaskal. ,,Dobrota,“ zahuhňal.
Brzo došli na lesní cestu, rozdvojenou na dvě části. ,,Tak já jít tímto směrem, nebo ty chceš doprovodit na konec lesa?“ zeptal se Willhem.
,,Není třeba,“ usmála se Eradia a podala satyrovi ruku.
,,Těšilo mě, Willheme, snad se ještě někdy spatříme a děkuji ti za tvou šlechetnou pomoc,“ poděkovala Eradia.
,,I mě též těšilo, Dítě Přírody, a někdy se zastav u mého otce Airese, kde možná potkáš i mě. A kdykoliv ti pomůžem, ať budeš mít problém jakýkoliv,“ řekl faun a pak, dalo by se říct i s úlevou, Eradii pozdravil svým vlastním jazykem a odcupital na východ, zřejmě do své vesnice.
Eradia pokračovala dál, směr město Anur, i když to nebylo lehké se vymotat z divoké vegetace Urangu.
Překračovala výhonky a kořena, vyhýbala se vzácným rostlinkám a stále se snažila pochopit, odkud vycházel zdroj magie, jenž skřítčí neznámý artefakt objevil.
Po několika hodinách únavného výstupu se začalo smrákat a slunce již zapadlo za obzor a jeho paprsky už neosvětlovaly krajinu Irisije. Místo toho na tmavé nebe, poseté hvězdami, vyšel měsíc safírové barvy a horské Království Afana Agra se zalilo magickým světlem.
Tato úchvatná podívána vždy inspirovala umělce, a proto dnes večer, jako každý jiný, určitě na hradbách stálo několik malířů a snažili se zachytit tuto krásu.
Eradia se konečně vymotala z lesa a všimla si, že její oblečení je na některých místech potrhané. Povzdechla si, ale k jejímu životu to patřilo, a proto nelenila a vydala se k městu.
Obyčejně ve dne se cesta do města vždy zaplnila povozy, ale momentálně teď večer tu bylo liduprázdno.
A pak Eradia stanula před bránou Anuru, hlavního města Afana Agra.