Andor.cz - Dračí doupě online

„Jak myslíš, že to tady doopravdy vypadá?“

Čas sám o sobě je matoucí a relativní. Každý má jeho kousek, někdo větší, někdo menší, nikdo ho však nevlastní celý, on žije sám vlastním životem. Lidé si jej téměř neváží. Dejte mi minutku prosím, Za chvíli to bude, Ještě moment,
Přijdu hned a proč vlastně ne? Co mě to stojí? Lehce nabyl, lehce pozbyl, plivneš a je to pryč... Dej mi jen těch pět minut, můžeš mi dát celý život, klidně hned a představ si, že od této chvíle již pouze přežíváš...

Nezáleží na tom, co je. Záleží na tom, kdo se dívá, čí jsou ty oči...

Co vlastně záleží na jménech? Ona nemá svůj život ani jméno. Ty, ač se rozdávají lehce, ztrácí smysl... Nedáme jí nějaké? Jen ať má třeba chvíli radost? Nikdy ji neucítí, nepochopí. Fran, Caroline nebo Kate? Caroline bylo 13, když se zastavil čas.
Tehdy se psal rok... ale na tom také nezáleží u člověka, který nežije a nemůže zemřít. Někdy je mysl jako žárovka, která se stiskem vypínače s vášnivým zablikáním rozsvítí a pak, s jediným klapnutím, zhasne, nebo pukne dříve, než vůbec začala svítit. Někdy nám přepálená mysl dovolí podívat se až za hranice, ukáže nám ten chybějící rozměr nebo třeba jeden ubere. Přesně ten, který nám bránil vidět realitu takovou, jaká doopravdy je.
V její hlavě bydlí lidé. Král Čas na chvíli opustil své křeslo, posunul Zemi a opět usedl. Nyní ti malí človíčkové tisknou kalendáře nového roku 2089. Ve dne i v noci vypadá město smutně a opuštěně. Město s lidmi bez lidskosti. Domy připomínají papírové divadelní rekvizity a jejich nájemníci jsou již jen slámoví strašáci na zelném poli. Po ulicích se courají bezdomovci a toulavá zvířata, která ještě nikdo neodchytil a nezneškodnil. Caroline vidí tento svět očima malého chlapce, je mu sotva 8. Moc rád se prochází po ulicích města. Ani on nemá jméno, říkejme mu prostě Chlapec, tak, jako to dělají i ostatní, kteří ještě nezapomněli jak zní lidská slova. Na mrakodrapech jsou v nepochopitelných výškách umístěny reklamy na rozličné věci. Jsou posety malými žárovkami, které se synchronizovaně vypínají i zapínají a tím vybarvují město jako malé dítě vybarvuje omalovánku. Barvy se na ty špinavé domy nehodí, nepatří tam, je to kýč, je to iluze. Je to vše, jen ne pravda. Zašedlému městu nikdy nebude slušet barva. Chlapec chodí ve středu cest, nebojí se, že jej něco přejede. Proč taky? Vždyť není třeba nikam jezdit... dnes... zítra.. nikdy... Hypnotizovaně sleduje stěny a jejich měnící se válečné malování. Chtěl by se dotknout barev, jen cítit jaké jsou na omak... jestli je ta červená hladká a vlhká nebo jestli se loupe jako kůže člověka, nemocného lupénkou. Ale to není možné cítit. On nechce vědět jaká je budova, na které se barva usadila. Touží cítit jenom to světlo. Jen ten barevný pruh... Jednou vyběhl nahoru k oknům ze schodiště. Dole bylo otevřeno a v jednom z pater bylo pootevřené okno. Na zdi protějšího domu zrovna běžela reklama na nové bonusy místní pojišťovny. „Jsme zde pro Vás. Objednejte si naše služby z pohodlí domova. Podívejte se na naše webové stránky a vyberte si až z 15 druhů pojištění Vašeho příborníku“ A takhle to je vždycky. Jako skořápky a hledání kuličky bez kuličky. Chlapec se posadil před okno a nakreslil do špíny na kachličkách prstem vedle sebe tři kolečka. Pod první je nic, pod druhou nic, pod třetí? Také nic! Teď zamíchám skořápky a ty musíš najít pod kterou se nic schovává. Myslíš, že je to výhodné? Nemůžeš udělat chybu? Dobrá, tak pozorně sleduj... Chlapec pantomimicky pohyboval se skořápkami jako profesionální zaměstnanec kasina. Zastavil pohyb skořápek a otázal se reklamy na pojišťovnu: „Tak která?“ Po té se zase soustředil na nakreslené kroužky. Pruh žlutého světla ukázal prostřední. Chlapec s radostí vytáhl svůj trumf: „Musím tě bohužel zklamat, nic se nachází pod levou skořápkou, podívej...“ řekl a nadzvedl imaginární mističku, „Tady uprostřed totiž vůbec nic není...“ A takový je život. Lidé nemusí být hloupí, stačí, aby existoval někdo, kdo je chytřejší. Lidé se nechávají oškubat a myslí si, že vyhrají. Jako vyber si libovolné číslo. 42. 44, vyhrál jsem! 46! To ale nemůžeš, človíčku, máš jen jeden pokus a ten jsi již spotřeboval. Chlapec již byl ale nedočkavý a chtěl si konečně sáhnout na barvu. Vystrčil ven napjatě ruku a proplétal si pás zelené mezi prsty. Vypadalo to úžasně, ale necítil nic zvláštního... Třeba, když jej chytí opravdu pevně, už nebude mít šanci mu utéct. Vytáhl proto i druhou ruku a snažil se barvu zachytit, schovat si ji do kapsy, aby ji mohl později zamknout mezi své nejdražší poklady. Moc ji toužil někomu ukázat. Jenže světlo hbitě uskočilo. Už je skoro držel, určitě by stačil jenom kousek, trochu se posunout v okně, zapojit celé své tělo a obejmout jej. Už by mu nikdy neuteklo. Stál na okenním parapetu a zelená barva se změnila na pruhy stříbřitě bílé s červenou. Slezl dolů a zavřel okno. Mlčky sledoval reklamu, která hlásala něco o nových snech v akci. Kupte si zájezd k moři a užívejte si ještě dnes, máme zde něco i pro letce. Jestli chcete roztáhnout svá křídla, jsme zde přesně pro vás. Aktuální nabídku najdete na internetových stránkách... Proč mají lidé zájem o sny? A proč jsou všude reklamy na jedinou existující pojišťovnu? Jsme Váš ideál, S naší pojišťovnou nabývá 21 století naprosto jiného významu. Je to zbytečné... ale něco v ulicích musí svítit... kdysi zde svítila lidská radost, jejich úsměvy odrážely barevné světla a tancovaly v temných uličkách. Avšak dnes …
Chlapec vyšel opět na ulici. Musí se vrátit za svými rodiči. Neví, kde je najde, zda-li vůbec žijí, ale rád si to říká. Kdysi musely být děti doma, protože se o ně báli. Dnes jsou všichni pojištění. jsou pojištění proti ztrátě, nálezu, smrti i porodu, jsou pojištěni proti umytí mýdlem i napití se ze špinavé skleničky. Mají vše, nepostrádají nic, jejich životy jsou pojištěny dokonale proti všemu, neexistuje riziko, neexistují city, napětí, radost, smutek ani stres. Pojišťovna nabízí pojištění v případě svatby, v případě rozvodu, v případě ovdovění, v případě hladovění, v případě světového míru a léčení z chorob. Rýma, kašel, arterioskleróza, leukémie, rakovina, zamilovanost a hepatitida. Všechno tohle se léčí za příspěvky pojišťoven. Není to skvělé? Nemusíte nikam chodit, stačí zadat do prohlížeče naši adresu a my se postaráme. Proč mluvit s lidmi? Proč jim psát? Proč se na ně koukat? Proč jim dávat život a z jakého důvodu bychom měli vědět že ještě nějací lidé existují? Město žije na dotaznících. Zaklikněte vyhovující odpověď, vyberte Vaše příjmení, Vyberte z této nabídky vaše křestní jméno, datum narození, rodné číslo, vyberte své heslo a my vše zařídíme. Lidé, kteří dokáží přemýšlet, odešli. Toulají se po ulicích a užívají si svého daru k filozofickým pracím uvnitř svých hlav. Mají vše co potřebují, mají knihy, mají své schopnosti a mají jeden druhého... Když ne vedle sebe, mají své protějšky v srdcích, která jsou stále ještě bijící pro život. Jsou těmi nejšťastnějšími, protože stále jsou schopni vnímat smutek. Dokáží dýchat, chápat, dokáží přežívat a zachraňovat cizí životy. Radují se ze skromných dárků a odpouštějí zrady osudu. Jistota je jedna věc, život ale nesmí mít jistotu. Aby byl zajímavý, aby stálo za to jej žít. Chlapec se skloněnou hlavou dál prochází ulicemi města. Nyní jej zaujaly dlažební kostky... jak jsou krásné, jak jsou hranaté, jak to bolí když s nimi někoho udeříte do hlavy...
Caroline otevřela oči a sedla si ke stolu. Kreslí si, jezdí tužkou po papíře, pohled zapíchnutý do bílé stěny. V hlavě se jí míhají cizí pocity a cítí se šťastná. Pod hrotem tužky se objevuje ulice, obrovské proudy světla a prázdné obličeje. Tak to zde vypadá, vypadalo a bude vypadat. Možná to zatím nepůjde vidět, ale je to tak. Caroline je nesvéprávná. Je jednou z lidí, kterým bylo povoleno a znemožněno zachránit svět. Možná slyšela otázku doktorů, možná si ji položila sama. Otevřete oči, podívejte se kolem a nadechněte se čerstvého vzduchu. Běžte si do hor zlomit nohu, nechte si vyplatit odměnu od pojišťovny a užijte si to, je stále co vytýkat. Protože už teď máte více než potřebujete, bude to ještě horší, nebo možná lepší, jak se to vezme. Záleží kdo budeme, jestli budeme těmi, kteří bloudí ulicemi, nebo těmi, kteří budou do konce života pouze vybírat v roletkách správné údaje o sobě, o svých potřebách...