Andor.cz - Dračí doupě online

"Ticho tam, ticho tam! Nerušit! Založit ruce a poslouchat!"

Ozval se neuvěřitelně nepříjemný zvuk škrábání dlouhých nemrtvých nehtů po tabuli, staletími dovedený k dokonalosti. Učitel se přitom ušklíbl, když viděl, že jeho usměrňovací technika se nemíjí účinkem.

" Tak. Kde jsme to skončili? Ach ano, zkoušení, zkoušení... Dáme si trochu praxe. Satanáši, skoč do skladu pro nějakou blonďatou pannu. A koukej, aby byla blonďatá, už mám dost těch brunetek pořád."

Jeden z mnoha studentů vstal a vydal se ven ze třídy neslyšným krokem. Jako každý jiný měl předpisovou uniformu. Uniformy byly dobrá věc, starší upíři z aristokratických rodin si tak nemohli utahovat z mladších v džínách či tričku. Každý dostal krásný oblek a plášť s naškrobeným vysokým lemem jako z těch béčkových filmů o Drákulovi co točí ti, co dýchají. Tak to mělo být. Pěkně pořádek a discip....

"Ale co to zase je, Barnabáši? Kolikrát ti mám říkat, že ve třídě žádné proměňování v netopýry! Za to sis vysloužil pět set let po škole! Po výuce se budeš hlásit u mě v kabinetě v kryptě, uličníku!"

Napomenul učitel zlobivého netopýra, který poletoval sem tam u stropu učebny. Po jeho slovech poslušně sletěl na lavici a tam se s tichým "Puf" proměnil zpět. V bledé tváři pohoršený výraz. "Pět set let... Ach jo, už zase...To bude nuda..."
Pomyslel si. Na to mu učitel s klidem odpověděl.

"Na to jsi měl myslet dříve. Takže, dávejte pozor všichni. Upíři a temnota, teorie. Ví někdo? Nic? Ale notak... Tajemné pózy, schovávání se ve tmě, aby bylo vidět jen půl obličeje? Odhalování tesáků? To je přece základ! A co takhle ležet v rakvi se zkříženýma rukama na hrudi, no? Kdo dnes ještě umí správně ležet v rakvi s překříženýma rukama na hrudi, to mi povězte?! A správně vyděsit muže, kteří ji otevřou, aby vás zabili? Máte z toho srandu, ale správně strašit, to né... Á, už je tady Satanáš, výborně... Takže, jak koušeme správně slečny, no? Isabelo? Ne? Cože?! Proboha, proč do zadku?! Budeš po škole s Barnabášem."

Učitel přistoupil ke svázané a naprosto zoufalé ženě a zvrátil jí hlavu.

"Vidíte tu tepnu? Tadyhle. Tak tady se musí kousnout, jen prokousnout a pak se přisát. Tak."

Další nudný půlrok v škole. Dva týdny teorie a praxe zabíjení a děsení lidí, pak dva měsíce kopání zeminy na přilehlých pozemcích. To bylo nebezpečnější, občas se někdo zapomněl vrátit před rozedněním do zastřešené části objektu a tak uhořel na denním světle. Potom následovalo pár týdnů v terénu, malé skupinky chodili s učiteli na exkurze po nočních ulicích, barech, a tak různě. Odchytávali opozdilce kteří ještě neleželi v pohodlí domova a vraždili je. To Elka bavilo asi nejvíce, bylo to pěkné dobrodružství. Nerad posedával po kryptách a dlouhé dny poslouchal nudné vyprávění učitelů.

Byli strašně staromódní. Pořád ty jejich staré časy, staré časy. Elk nebyl příliš starý upír, a proto ho ani nelákal pohled do Gotické doby, nebavila ho historie, koho zajímá nějaký Kain a Ábel, padlí andělé a inkvizice, když může raději koukat na DVD a pokuřovat vodnici. Třeba takový Hrabě Drákula, nebo Noční Hlídka...! Kdyby nebyl mrtvý, byl by se občas nejraději zabil. Pak tady byla Isabel, malá zlobivá holčička s krásnýma pronikavýma očima. Vždy když se na něj podívala, měl pocit, jako by ho propaloval vařící olej. Krása, ty její krví zalitá očička, ten výraz, když cítila, že neví, kam dřív uhnout pohledem. Byl z ní pěkně mimo. Jednou ho dokonce pokousala. Pořád na to myslel... Ty jizvy po vytrhaném mase pořád bolely.

"Tak, děti, a kdo mi poví, co nesmíme nikdy, nikdy zapomenout, když potkáme staršího upíra? No? Pěkně s úctou a pokorou ho pozdravit, že, uklonit se a představit se. Pěkně mu prokázat úctu a dodržovat kodex který jistě co? Známe..."

Ach jo... Chtěl pryč... Furt dokola... Hlavně nechápal, proč jedna blbá hodina musí trvat i několik dní, týdnů. Chtělo by to méně hodin a více přestávek... To je nevýhoda toho, když jste nesmrtelní a čas pro vás nehraje roli. Učitelé vše strašně natahují...

" Pst... Pst... PST!"

Elk natočil hlavu na levou stranu. Isabel. Podávala mu nějaké psaní. Učitel si toho kupodivu nevšiml, byl až moc zabraný do vyprávění o tom co se stalo jednomu mladičkému upírovi, který zapomněl všemi osmatřiceti obřadními frázemi uvítat na hřbitovní slavnosti hosta z Transilvánie. Taková maličkost a hned se musí trhat hlavy... Přehnané.

"Heleď, taky tě to tak nebaví? Co takhle se vypařit, za chvíli bude přestávka, vypadnem někam jinam. Chtěla bych se podívat do těch zakázaných prostor pod školou. Prý tam něco mají pro pokročilé studenty. Co ty na to? Nebo chceš poslouchat další dva dny ty kecy o slušném vychování?"

Elk nemohl než souhlasit. Celý zbytek hodiny se těšil. Isabel chce jít se mnou někam za školu? Páni... Páni... Páni!
Vůbec nebral v potaz to, že byl tisíckráte napomínán, aby v žádném případě nechodil tam, kam teď Isabel chtěla. Hlavní je, že bude s ní, co na tom kde... Bude s ní. Flákat se. Doufal, že to bude trvat věčnost...

Hodina skončila a studenti se s očividnou úlevou jali odcházet z učebny.

"Ale no tak, no tak, ještě jsem neskončil, nechte mě alespoň dokončit myšlenku pro boha.... Ach jo..."

Třída už byla prázdná. "Taková neurvalost, někdo se jim snaží nalít do hlavy trochu vědomostí a oni tím tak pohrdají. Fuj."

Chodba až k točitému schodišti byla poněkud zaplněná, sem tam se míhaly bledé postavy v předpisových uniformách, bavily se mezi sebou a celkově se nějak snažily zaplnit dobu mezi minulou a následující hodinou. Isabel a Elk se ubírali přímo k schodišti a pak dolů, dolů a pořád dolů... Po dvou tisících přestal Elk počítat schody. Ztratilo to nějak smysl. Navíc nedokázal odtrhnout oči od Isabel, která šla před ním. Ten způsob, jakým vrtěla zadkem, proč to dělá? Provokuje ho snad? Pokud ano, proč to dělá už dvě hodiny? Upíři prožívají všechno mnohem více a hlouběji, mají totiž spoustu času vychutnat si všechny emoce až do poslední malé kapičky. Když máte věčnost na to, aby jste poznali, jak bolí láska a chutná zrada, opravdu si na tom dáte záležet. Můžete přímo cítit, jak vás emoce elektrizují a pohlcují, zaplavují břich a šíří se celým tělem, mají náboj a hloubku. Lidé toho ve svém uspěchaném životě chtějí stihnout tolik, že na tohle nezbývá čas.

Schody skončily a cesta dál vedla kamennou chodbou, napůl vytesanou, napůl stále zaplněnou nerovnostmi a malými stalagmity. Nebýt loučí, které tady někdo udržoval, panovala by zde naprostá tma. To přivedlo Elka na myšlenku, že zde bude někdo určitě hlídat. Upíří akademie pro výuku praktických věd, zkráceně Upkarokuckýd, vlastnila ve svých zařízeních mnoho bytostí, samozřejmě upíři učili, ale byli zde temní trpaslíci, ale i bytosti které, mohly na světlo, aby se staraly o chod venkovních prostor. Dokonce tu byl jeden přerostlý pavouk, tři sáhy dlouhý, který učil mentální souboje. Ten prevít, když se vám jednou dostal do hlavy, začali jste lozit po stěnách, lovit mouchy, a nechtěli by jste vědět, odkud jste ze sebe dostávali pavoučí vlákno...

Byl tady také chlad. Kdyby dýchali, i jindy, než aby si dopřáli chutný tabáček, šla by jim od úst pára. Smrtelník by se klepal zimou. A ten zápach... Když jste člověk, udělá se vám šoufl. Když jste upír, a cítíte stonásobně lépe, zvraceli by jste, kdyby jste měli co. Isabel a Elk se museli spokojit jen s dávivým reflexem, který pracoval naprázdno, než se trochu uklidnili. Zajímalo je, proč ten pach není cítit nahoru, ale asi někdo použil na schody jednoduché zaklínadlo, které zabránilo šíření puchu. Pro bůh, přitom by stačilo trochu uklidit a použít třeba ty stromečky, co si smrtelníci věší do aut. Nebo osvěžovač vzduchu. Ale né, oni strašně lpěli na tom že všechno musí být strašně temné, zlé a děsivé. Je to náš styl, prý. Náš odkaz...

Zápach připomínal rozkládající se maso, staré strašlivě dlouho. Jasně, říkáte si, nevětraná místnost musí opravdu páchnout, za tu dobu. Ale za upíra to máte jako by někdo vzal vaší hlavu, strčil ji přímo do hnijících vnitřností té oné bytosti a vy si dali pěkný nádech. Nejhorší je to překvapení. Celou dobu nedýcháte, protože nevidíte důvod, pak příjdete do neznámé oblasti, chcete si ji zmapovat, nasajete, a BUM, příjde takový šok. Pěkně podlé. Být mrtvý není vůbec lehké, opravdu ne.

A nejvíc to komplikujou lidi, vy si jenom občas potřebujete kousnout, co na tom že jste přitom zbytečně krutí a teatrální. Ale oni lpí na tom, že co je mrtvé, se nemá hýbat, máte jenom ležet v rakvi a nechat se sežrat červy. Zavřou vás do těsné bedny, ani vám tam nedají nic na čtení, a chtějí na vás zapomenout. Občas vám přinesou nějakou květinu, nebo svíčku, aby se neřeklo, a šichta. Ale ono se jim to vrátí, až taky umřou a udělají s nimi to samé, dobře jim tak. Elk zahnal zbytečné myšlenky do pozadí. Teď byl tady, a byla tu i Isabel. Ta už si to šinula hloub do útrob neznámého místa. Povzdechl si, né že by to potřeboval, jen tak pro efekt.

"Heleď, už jsme pryč skoro půl dne, nevrátíme se? Začíná mě to tady nudit. Nemusíme se jít učit, můžeme jít ke mě a zahrát si třeba Sims, nebo se kouknout na něco od Tima Burtona. Co ty na to?"

Isabel ho ignorovala. Už ho přestalo bavit zkoumat záhyby a výstupky, zírat na pochodně a temnotu a tvářit se strašně dark. Chtěl se trochu bavit.

"Mrtvá nevěsta? Village? Hm? Nebo raději Big Fish? Tak co říkáš..."

Umlčela ho pokynutím ruky, přitom hleděla dále do tmy.

"Co? Nemáš ráda Tima Burtona? Tak něco od Spielberga? Nějakou klasiku? Ptáci? Vosy? Mravenci? Nebo nerada hmyz?"

"Už vím, proč tady nesmíme... Asi bychom měli... Pomalu... Pryč..."

Nechápal. Vždyť nikde nic nebylo. Pak ho napadlo nadechnout se a kdyby žil, přišly by na něj mrákoty. Představte si strejdu z Adamsonovy rodiny, jasně, toho vlasatého s tím kloboukem. Vezměte všechny jeho vlasy, přilepte je na obří horu zpocenou jako celá olympijská posilovna, a pak vezměte upíra a vražte jeho nos do podpaží takové bestie. Tak přesně tohle Elk cítil. Vlkodlaka jako vystřiženého z béčkového hororu, kterých viděl fůry.

"Tak jo, tak asi půjdeme... Ehm..." začal pomalu couvat. Výhoda být upírem a v takovém smradu je v tom, že vás velice těžko objeví, ono umět neslyšně chodit je taky výhoda. Zdálo se, že všechno hraje na jejich stranu. Pak se za nimi ozval hlas.

"Ale. Co vy tady děláte?"

Ohlédli se. Byl to jeden z učitelů, v rukou třímal obrovský kus masa s kopytem, asi koní nohu. Proporce té flákoty a jeho těla vypadaly opravdu vtipně, ale ani jeden se pro jistotu ani neusmál. Měli pěkný průser. Když už se chystali říci něco na svou obhajobu, ozvalo se za nimi pár rychlých kroků, jak se bestie rozebíhala jejich směrem, poté, co je zaslechla.

"Cestu zpátky znáte, tak utíkejte. A přesně o půlnoci se budete hlásit v ředitelně. Oba jste si vysloužili pěkný trest."

Pronesl s klidným svědomím a pak se zahleděl za ně. Neváhali ani okamžik, a oba dva se s tichým "Puf" proměnili v netopýry a vylétli směrem k daleko atraktivnějším místům.

Bestie se blížila, její skvělé uši zaznamenaly dva hlasy, ale nevěnovala jim pozornost, zrovna si čistila genitálie a nechtěla se jimi zabývat. Chtěla si je odchytit později a trochu si pohrát. Pak ale zaslechla třetí hlas, a tak přeci vstala a vydala se jim vstříc, těšíc se z vidiny nenadálého boje. Když doběhla na místo, odkud byla jistojistě přesvědčená, že hlasy přišly, nebyl tam nikdo, až na jednoho muže s chutně vypadajícím kusem jejího oblíbeného papání.

"Nazdárek, Fido. Ne, dnes bojovat nebudeme."

Upír obratně uhnul ráně tlapou, která, kdyby dopadla, jistě by mu urvala hlavu.

"Tady máš, dobrou chuť."

Pohodil učitel obrovitý kus masa za bestii. Ta chvíli zaváhala, ale pak si vybrala jistotu před nebezpečným nepřítelem. Učitel se obrátil k odchodu, plášť za ním zavlál.

"Tak co s těmi dvěma nepořádníky. Natáhnout na skřipec a mučit rozžhavenými železy? Vplést do kola a udělat na nich pár uzlů? Rozčtvrtit a sešít?"

Učitel si spokojeně povzdechl.

"Budiž požehnáno naše prokletí. Kde jinde může člověk celé dny blábolit o našich zásadách, trestat studenty podle libosti a ještě za to dostat zaplaceno v naturáliích. Krmit mazlíčky, které by si domů nevzal ani Marylin Manson, starat se, aby se nezapomnělo na všechno, co nám bylo dáno po předcích, vyspávat v luxusní rakvi s minibarem, mrhat nekonečností podle libosti, vychutnávat si tok času a sledovat dějiny. Z stínů a skrýší děsit ubožáky a celou bytostí si vychutnávat každý doušek krve, jenž prolévám hrdlem. Co jiného dává nebožtíkovi moc posmrtně se pomstít tomu chlápkovi, co vás předběhl ve frontě na záchod v tom zapadlém baru na předměstí, nebo té blbé pokladní, které tak strašně dlouho trvalo, než vám namarkovala zboží, když jste tak spěchali domů, také se můžete konečně posmrtně pustit do toho nádobí, co se vám pořád nechtělo umýt, nebo se naučit Francouzsky a pak kousat Francouzky... Ach, jak rád jsem upírem...

"Osm tisíc pět set devět, osm tisíc pět set deset... Jsem zvědavý, kdy už konečně ty schody spočítám."