Andor.cz - Dračí doupě online

Narodil jsem v létě roku 1836. Přesněji 13. července 1836 v Paříži v rodině šikovného obchodníka Pierra a Michelle Garnierových. Své jméno jsem získal zajímavým způsobem, táta chtěl totiž samozřejmě Pierra a mamka trvala na tom, že to musí být Michelle, a proto mi nakonec dali obě jména. Protože víc jmen není nikdy špatných. Kamarádi mi pak můžou říkat zrovna tím lepším jménem.
Ale vra»me se k mému narození. No všichni byli š»astní a otec možná trochu opojen oslavou na uvítání mne v rodině druhý den investoval do jedné firmy a investice se mu nevyplatila. Takže naše rodina upadala pomalu až na dno Francouzské společnosti. Tedy ne, že by mi na tom tou dobou nějak záleželo, ale to nevadí, jen abyste to věděli. No a protože táta i mamka uměli anglicky, čemuž se mnozí divili, tak se zbalili a vybrali poslední zbytky peněz a společně se mnou se nalodili na loď a vypluli jsme do států. Tou dobou mi mohlo být kolem jednoho roku, takže se psal rok 1837. Prý to byla skvělá doba.
V San Franciscu se moje rodina vylodila a otec tam koupil malý domek a začal podnikat. Bez předsudků ostatních to šlo doslova samo a naše bohatství opět povstalo z popela a ani to tak dlouho netrvalo. Takže jsme se stěhovali do lepší čtvrti a lepšího baráku. Měli jsme hezkou zahrádku, kde jsem si hrál s maminkou. Měl jsem krásné dětství. Moje první slovo prý bylo whiskey, když mne otec hrdý na to, že umím tak krásně »apkat, ukazoval svým obchodním přátelům a popíjeli onen lahodný destilát. Maminka prý kvůli tomu byla hrozně naštvaná a několik dní do mne hučela, abych řekl máma. Pak když to po pár dnech prakticky vzdala, přišel k postýlce táta a řekl: „Řekni táta.“ No a co myslíte, že jsem řekl?
Jestli hádáte, že to bylo „Táta whiskey“ tak hádáte správně. Máma se mohla zbláznit.
No a v chození jsem taky moc nezahálel a už od malička jsem chtěl být pistolník, což se nelíbilo nejen mamince, ale ani táta z toho nebyl nadšen, že prý musím pokračovat v rodinné tradici. Vzpomínám si, jak mi mamka vyprávěla, že sotva jsem se pořádně udržel na nohou, tak sem začal chtít pistolku a dokonce jsem s ní chtěl i spát. No představte si to. Takový usmrkanec a už jsem věděl, co chci jednou v životě být. No a léta plynuly a ze mne se stalo pořádně živé dítě. Běhal jsem po domě a střílel mámu a tátu a služku a všechny. Samozřejmě jenom jako. Se svým milovaným koltem.
Ano opravdu jsem ho měl moc rád, ale pak s příchodem winchestrovky jsem se zamiloval do jiné zbraně. Táta mi ji musel koupit. Stejně tak jsem si vyškemral kovbojský klobouk a kalhoty a kabát. To bylo přesně v dvaačtyrycátém, pamatuji si to, protože hned rok potom, jsem musel jít do školy. Panečku to je věc ta škola. Člověka tam nutí pořád jenom poslušně sedět, pan učitel, nebo paní učitelka, vám vypráví takové pro někoho snad zajímavé věci, ale já jsem se tam hrozně nudil, takže jsem je neposlouchal. Měli mne naučit číst, psát a počítat. To skoro umím. Vážně. Klidně vám spočítám kolik je pět plus osum a napíšu to. Ale bylo to jako potit let. Do školy jsem chodil skoro pět let. Pak měl táta vážný pohovor s naším ředitelem a ten mu řekl větu, kterou jsem vůbec nepochopil, prý jsou věci mezi nebem a zemí, s kterými obyčejní smrtelníci prostě nic neudělají a že on není bůh a učitelé nejsou andělé. Určitě to bylo hrozně moudré, pan ředitel totiž studoval na univerzitě, tak to ani nemohlo být nic jiného. A protože já to zaslechl jen kvůli tomu, že jsem seděl před dveřmi do ředitelny, tak jsem se táty neptal, aby neřekl, že poslouchám cizí rozhovory, ale to já opravdu nedělám. Oni akorát mluvili moc nahlas.
No a takhle skončila moje školní docházka. Byl jsem mladý muž. Bylo mi už 12 let a život se přede mnou otvíral. Říkal jsem si, že je to skvělé, že budu moct jet do světa a dělat kovboje. A zrovna v tomhle roce, v osumačtyrycátým byl Paul McGregor označen jako jeden z nejlepších střelců, ale k panu McGregorovi se ještě dostanu, uvidíte.
No a abych nezdržoval, tak se vrátím k tomu odchodu ze školy a tomu, jak jsem chtěl jít do světa. No prostě mamce ani tátovi se to nelíbilo, takže jsem musel zůstat doma. Pomáhal jsem v obchodě a abych se naučil šetřit, tak mi táta dal první dolar a pak mi dával nějaké peníze každý měsíc za to, co jsem udělal. A to víte, že jsem se snažil. Abych si mohl koupit opravdový kolt, protože na pušku jsem mohl klidně zapomenout, byla pro mne prostě nedosažitelná.
Táta si určitě myslel, že tou prací v obchodě zapomenu na svůj dětský sen, ale nepovedlo se mu to. Protože já jsem stále snil svůj sen a pak jsem mu to dokonce řekl. Vypadal překvapeně, ale po rozhovoru s mamkou se s tím asi smířil. Protože mi dokonce pomohl s koupí mého prvního revolveru a pak se mnou chodil střílet za město. On střílet uměl a byl moc dobrý, ono vlastně táta uměl úplně všechno, byl to moc šikovný člověk. Chvíli jsem ho měl jako svůj idol, ale to jen do té doby, než pro mne najal jako učitele střílení pana McGregora, toho, co tak dobře uměl střílet.
Panečku a tomu to šlo, on dokázal dřív než někdo jiný vůbec vyndal revolver, sestřelit všech šest lahví na padesát yardů. Tak ten mne učil. To bylo na jaře v devětačtyrycátým. Učil mne vždycky v sobotu od tří hodin odpoledne a střílet jsem měl chodit každý den sám. Tak jsem dělal všechno tak, jak mi řekl. A když jsem nestřílel, tak jsem pomáhal tátovi v obchodě.
Musí se nechat, že tou dobou se mezi mé zájmy pomalu začaly dostávat holky. Třeba mladá Ewansová, je o rok mladší ještě, tak ta pořád chodila k nám do obchodu no a tak nešlo si nevšimnout toho, jak po mě pořád kouká.
Máma mi pořád říkala, že jsem hezký kluk, takže jsem brzy přišel na to, proč tam chodí. No a tak jsem s ní jednou šel na procházku a zjistil, že holky nejsou vůbec špatný. Ona totiž mladá Ewansová byla pořádná, na svůj věk už měla hezký prsa a tak jsme to spolu táhli skoro tři roky.
Pak mě asi omrzela, protože to bylo pořád stejný, ale stejně, nikdy nezapomenu na ty neskutečný chvíle s ní. První polibek, první dotyky a první sexuální zážitky. Panečku, to byla holka. Ale já nebyl nikdy pro něco trvalejšího, takže na to, kolik mi bylo, jsem to vydržel až moc dlouho. Ale asi to bylo taky tím, že v takovém věku se holky víc stydí a když už jsme s Molly byli taková dvojka, tak se mi nechtělo začínat znova.
No a co se týče střílení, tak jsem slavil velké pokroky. Pan McGregor říkal, že takového střelce ještě nikdy neučil a byl na mne hrdý. Pak když jsem ho ale jednou omylem střelil do nohy, tak už nechtěl ani slyšet o tom, že by mne učil dál. Prý mu za to ty peníze nestojí. A to mu táta nabízel skoro sto dolarů za jednu lekci. Trochu jsem to nepochopil. Omluvil jsem se mu a on mi pak řekl, že nevadí, že to se stane a tak. No ale už jsem uměl střílet dost dobře. Taky mi už bylo patnáct. Takže jsem chodil trénovat sám a taky jsem zkoušel takové ty triky jako pan McGregor. Nevím jak to dělal s těma lahvema, ale já na těch padesát yardů trefil sotva tu fošnu, na kterou jsem je postavil. Je to hrozně daleko. No ale pokračoval jsem v tréninku a opravdu jsem se lepšil. No a ještě před stěhováním do LA v dvaapadesátým jsem si koupil mou vysněnou pušku a začal jsem s ní trénovat střelbu.
V San Franciscu jsem ještě asi měsíc po rozchodu s mladou Ewansovou potkal Sarah Bridgetsovou, ta byla starší o dva roky, ale asi sem se jí líbil, no a to bylo něco. Sice jsme spolu byli něco málo přes měsíc, ale to, co jsem s ní zažil. No to bylo jako snít krásný sen. A možná právě kvůli Sarah, jsem pak všechny svoje budoucí vztahy držel jen na chvíli, abych mohl okusit co nejvíc děvčat a vyzkoušet s nima všechno možný.
V LA jsem pokračoval ve všem, jako v San Franciscu. Takže jsem střídal holky a střílel. Taky jsem už jel párkrát na lov a mamka měla hroznou radost, vždycky když jsem něco přivezl. Roky plynuly a v pětapadesátým jsem doma oznámil, že se dávám na kovboje, pistolníka a tak. Takže jsem si vzal vše, co jsem mohl potřebovat, zbraně, teplý oblečení, máma mi ještě upletla teplý ponožky na noc, protože to bývá hrozná zima a vzal jsem si jednoho tátova koně a vyrazil do prérie.
První střelecké úspěchy jsem oslavil hned první týden v takovém malém městečku nedaleko LA. Do krčmy tam přišel nějaký neslušně vychovaný člověk a začal obtěžovat slečnu Torretovou. Takže jsem mu chtěl dát lekci a jak jsem vytahoval revolver, tak mi neš»astnou nehodou upadl a ten nezdvořák se začal smát, takže jsem tasil druhý a ten mi málem taky spadnul, ale naštěstí jsem ho na poslední chvíli zachytil a revolver vystřelil. No ten neslušně vychovaný pán padl na zem s červenou dírou mezi očima. Všichni v sále koukali jako na zázrak, říkali že jsem zabil jednoho z bratrů Ewingsových, a protože na něj byla vypsaná odměna, tak jsem dostal od šerifa sto dolarů. Takže jsem věděl, že lepší než dělat kovboje, je dělat lovce lidí. A to jsem ještě ani nevěděl, že mi sami budou chodit před hlaveň. A to se ještě šerif ušklíbnul a ptal se mne jestli jsem si už koupil rakev. Asi nevěřil mému střeleckému umění.
Pravým opakem byla slečna Torretová, ta mi věřila. A dokonce mne měla prý ráda a to mne znala sotva pár chvil. A večer mi dokonce ukázala, jak moc mne má ráda. Byla to nezapomenutelná noc a pak ráno, když mne pan Torret našel ležet na své milé dceři, tak mne zmlátil a nahého mne vyhodil ven na ulici. Naštěstí hned za mnou hodil všechny mé věci.
A protože tam ve vesnici jsem už nebyl vítán, tak jsem vyrazil dál.
Pověst o mé osobě se šířila a během prvního roku se mi povedlo oddělat asi osum chlapů a pět zatknout. Byl jsem dobrý lovec lidí a vydělal jsem si hezkých pár set dolarů. Za zmínku stojí snad jen to, jak jsem lovil Freda Charlese. Ani jsem nevěděl, jestli se jmenuje Fred, nebo Charles, ale to je jedno, udělal něco moc zlého a tak jsem ho musel potrestat. Počkal na mne na jedné farmě, kde držel jako rukojmí farmáře, jeho manželku a dceru. Musel jsem zahodit všechny zbraně a pak mne chtěl zastřelit, jenže já jsem rychle skočil za blízký vůz a on mne netrefil. Jenže tím se nenechal zaskočit a přišel k mým zbraním a čekal až se ukážu. Měl smůlu, protože trpělivost, tu já mám. Takže on to vzdal první a snažil se vůz obejít, aby mne mohl zastřelit, jenže já na něj vyzrál a skočil jsem na něj zezadu, on vystřelil puškou do vzduchu a snažil se vyndat revolver, jenže já jsem na to pomyslel první a tak do mne strčil a já jsem se střelil do hrudníku, ale protože nejsem žádná padavka, tak jsem pak střelil na oplátku jeho.
On to nepřežil, ale o mne se starala farmářova rodina. Měli mne za hrdinu a farmářova dcera se do mne zamilovala. Když už mi bylo lépe tak za mnou vždy chodila do postele a já jí hodně naučil. Akorát jsem jí musel pořád říkat, že jí miluju. Pak když to zjistil pan Frank, příjmení mi neřekl, protože mu všichni prý říkají Franku, no takže ten Frank mi řekl, že si musím jeho dceru vzít. Samozřejmě, že to jsem ani v nejmenším neměl v plánu, takže jsem jednou v noci utekl.
A pak v lednu osumnátsetpadesát, to mne totiž chtěli zabít bratři Ewingsové. Představte si, že i když se mi povedlo zabít ještě jednoho, tak jich stále sedum zbylo. Paní Ewingsová musela mít pana Ewingse asi moc ráda. No a ti bratři si na mne počkali v jednom kaňonu, když jsem jel dole, tak na mne začali ze shora střílet. Já jsem spadnul z koně, protože se leknul a já to nečekal, no a tak jsem si asi zachránil život, protože jsem padnul hlavou na kamen a tak jsem ztratil vědomí. Oni si mysleli, že mne trefili a zabili a jeli to zkontrolovat. No ale to už jsem se probral a když jsem bleskově vyskočil na nohy a chtěl je zastřelit, tak jsem se zamotal do kabátu. Neuvědomit si, že jsem snadný cíl a nevystřelit alespoň na slepo, tak mne jistě dostali, ale takhle dostal já je. Když jsem vystřílel zásobníky obou revolveru a pak jsem se vymotal, zjistil jsem, že leží na zemi mrtví. Vzal jsem si neděravý kabát jednoho z bratří a všechny jejich koně. Jejich mrtvoly jsem dal šerifovi a co jsem nepotřeboval jsem prodal. No to jsem se pak rozšoupnul. Druhý den ráno jsem se probral v nevěstinci, který byl kousek za městem, do kterého jsem je přivezl, na jméno si už nevzpomenu. No a tam jsem zjistil, že jsem si užil se všemi děvčaty, co tam byly. Dokonce na mne byly tak hodné, že mi udělaly ještě snídani a protože jsem si nepamatoval, co se stalo večer, tak jsem si s nimi ještě užil. Říkaly pak, že jsem ďábel a to já jsem. V milování jsem nejlepší. A navíc, bylo jich jenom devět. Když jsem pak ještě další den odjel, tak jsem zjistil proč na mne byly tak milé. Ono jsem jim totiž zaplatil už večer hned potom, co jsem se hrozně ožral. A utratil jsem tak skoro všechny peníze, co jsem si vydělal na bratrech Ewingsových.
No a takhle jsem si žil celých dlouhých sedum let. Zlom přišel v dvaašedesátým. To totiž bankovní lupič a největší vrah šerifů, na kterého byla vypsaná slušná odměna, zavítal do blízkosti LA. Tak jsem si říkal, že na něj počkám v LA a dostanu odměnu. Byla pořádná a za živého ještě větší. Takže jsem na Velkého George čekal v krčmě hned naproti bance a opravdu přijel. Počkal jsem před bankou, než odtud vyjdou a byl jsem dobře schován. Nejprve vyběhl jeho komplic a začal rychtovat koně a hned za ním i George, já jsem chtěl střelit jeho komplice do nohy s nadějí, že se George vzdá, ale nějak mi to ujelo a střelil jsem chudáka George do krku. Říkám chudáka George, ale myslím sebe. Připravil jsem se tak o třista dolarů. No ale když tohle viděl ten jeho komplic, tak zkameněl a zahodil pušku, protože mu bylo jasné, že jsem skvělý střelec. Když jsem je chtěl předat šerifovi, tak jsem zjistil, že toho zastřelili po cestě do banky. Tedy toho pro severní část LA. No a pak mne starosta města nabídl, že můžu být nový šerif a dokonce budu mít i zástupce. Byl jsem hrozně rád. A tak jsem tu práci vzal.
Máma a táta na mne byli hrozně pyšní. Občas mne chodili navštěvovat do práce. Ale byla to nuda. Vůbec nic se nedělo, všichni zlosynové se mne asi báli. Takže jsem si začal víc všímat mladých dam. Neřekli byste, jak na mladého šerifa jedou. Prostě krása. Každý týden jsem si užíval s jinou. Vydržel jsem tam dost dlouho, až do svých jednatřiceti let. Pak na jednom večírku, kam jsem byl pozván, jsem se setkal s manželkou Senátora Kalifornie. No a co čert nechtěl, tak jsme spolu skončili v posteli. A bylo to skvělý. Pan senátor je š»astný muž, když má takovou manželku.
Jenže on to pak zjistil a najal na mne partu zabijáků. Musím říct, že když zavraždili mého zástupce a vypálili mou policejní stanici, tak jsem dostal trochu strach. Navíc jich bylo asi deset.
Raději jsem vzal do zaječích, protože kdybych tyhle zabil, tak si senátor najme další. No a proto jsem teď na útěku. Už to nějakou dobu trvá. Naštěstí už není válka, takže se mi utíká lépe. Navíc těch deset, co mne zprvu hledalo už nějakou dobu čuchá kytičky zespoda. Nevím jak to je vlastně možné, ale říká se to. A hlavně, zase zažívám dobrodružství, jako předtím, než jsem se stal šerifem. Takže jsem vlastně spokojený. Ženy mi taky nechybí, takže proč bych neměl být spokojený že? No a teď mi už bude třiatřicet, píše se rok osumnátsetšedesátdevět a já už vlastně ani nemám víc, co říct o svém životě. Je to takový normální život a mám ho rád…