Andor.cz - Dračí doupě online

psala jsem to v době, odpovídající osmému ročníku ZŠ...

díky za kritiku, aspoň vím, jak příště..

Óda na strach...

Tak dobrá, zdá se že temná témata jsou prostě v kurzu. Ale to je pouze na autorovi, jaké zvolí.

Báseň je celkem slušně "řemeslně" odvedená takže v tomto ohledu jednoznačně plus. Co se týče zpracování tématu, tak je to tak pro základní školy, takže bych hodnotil s ohledem na tvůj věk. Pokud studuješ základku nebo střední, tak bych dal 8, pokud vysokou nebo pracuješ, tak 5.

Hojky, mám tam nějaký dobrý verše, ale pak hned následuje nějaká do očí bijící blbost, kde je vidět, že ti nestačila slova...

Kale - 26.Ledna 2008 15:32
Teď budu krutá, ano souhlasím s Eithné, pokud je ti dvanáct, máš na abstrakci ještě čas, ale to ostatní bych do toho netahala. Vím, že básně se píšou v tísních či zvláštních náladách, ale když napíšeš, že ti rodiče hrozili děcákem, typuji, že kritiku už neuslyšíš.
To je jako když kluk napíše klišé o lásce a dodá k tomu, že přemýšlel o sebevraždě, pokud je to takhle hlubší, nemělo by to být plácnuto sem.

Možná jsem neurvalá a měla bych být "rozumější" vzhledem k tomu, kolik mi je. Ale tohle je takhle vždycky... Buďto sem ten věk pište, nebo se modlete, že já ho znám. Ale ony důvody (zemřela mi matka, přítel, bylo mi vyhrožováno) neberu a nic moc ve mně nebudí. Okolnosti dílo nezlepší, když jej budou provázet až po kritice, která není kladná (jako, že se to většinou tak ukáže).

Ano, piš dál, vypsání se je důležité. Čti dál a vylepšuj si slovní zásobu... Přeji ti v tom hodně zdaru... ono, když se to tu vezme kolem a kolem, tak na svůj věk píšeš dobře, typuji, že ve třídě v tomhle musíš vynikat...

Ehh... Jestli je ti dvanáct, je to dobré. Jak jsem psala - rozhodně to nezatracuju. Piš dál a piš hodně, budeš dobrá. Komentáře byly směřované na člověka kolem osmnácti, můžu mluvit i za ostatní, myslím.
Naopak ti chválím, že jsi použila jen pocity, které se v tobě svářely, a ne přímo autobiografické prvky, utrpělo by to jimi. Sama to dělám a dopadá to špatně :o)

Piš dál, jinou radu ti dát asi nemohu.

Nevím, jak se vyjádřit. Ta báseň není přímo špatná, ale naprosto souhlasím s výtkami pode mnou.
Rýmy jsou tu dělané pro rýmy nebo to tak aspoň působí. Snažíš se popsat pocit strachu a přitom tam dáváš vatu v podobě slov "bát se prostě všeho" nebo zelené bundy. Ten svetr by stačil :o)
Ta báseň nemá formu. Co má znamenat ta druhá sloka, proč od pětiverší najednou utíkáš k veršům jen třem? Báseň má i svoji vizuální stránku, kdyby tam trojverší bylo víckrát, dalo by se to pochopit, ale takhle to moc ospravedlnění nemá.
Pocit strachu nenavodíš stálým opakováním slov "strach" a "bát se". Chybí ti tam ten mimoslovní rozechvělý pocit, který by čišel z řádků. Takhle to působí - jako říkanka.

Rozhodně to nezatracuju. Jen by to chtělo si s výtvorem víc pohrát, než ho uveřejníš, nechat si poradit v Katovně.
To je verdikt básnického laika ;o)

Souhlasím s Pavettou - musela jsem si to přečíst podruhé a i tak jsem již většinu všeho zapomněla. Jakmile jsem ukončila jedno slovo, to předchozí již nemělo žádný nádech a po dalším zmizelo zcela úplně. Nechci Tě shazovat, sama nejsem žádný mistr a nejspíš ani poezii nerozumím, jen mi tento pokus ani v nejmenším neevokuje ono peklo, o němž mluvíš na začátku. Spíš je to taková (ne)říkanka pro děti ve školce, kterým vysvětluješ chvění v bříšku, když se jim v pokoji zhasne lampička. Strach vypadá holt jinak. Tedy ten, jenž už jsem schopna označit za předstupeň pekla.

Mě se naopak moc líbí. Báseň je psaná s nadhledem a mírným odstupem, který u jiných básní zabývajících se pocity, často vede k nekonečnému opakování stejné věci.

Rým působí velmi svěže stejně jako celkový dojem. Básním taktéž nerozumím, ale tato mě příjemně zaujala.

Báseň mě příliš nezaujala tématem, ani pojetím, bohužel. Já se v poezii moc neorientuji, takže většinou jedu na to, zda mě to zaujalo nebo ne.
Jako rušivý element mi tam přijde to, že v každé sloce se poslední verš nerýmuje.
Sdělení není ničím nabyté. Je to prostě říkanka, protože je normální se bát.
„Lidi, kurnik, co blbnete, bojte se a množte se! Je to normální!“
Pravdou je, že jsi možná byla v krizi a já se zdráhala ti tohle teď psát, protože je to v podstatě výsměch tvé úzkosti. Já, když se bojím, jsem sama, nepotřebuji ani kočku, ani psa. Viditelný strach je to nejmenší, protože ho vidíš a dokážeš si představit jeho podobu i možný rozsah.

Bylo to fádně konkrétní, některé rýmy se mi líbily, ale to bylo všechno.
Přišlo mi to ploché, jen vyjmenování bez „proč“ bez abstrakce a bez drsnosti, jakou strach obnáší. Bez slz a bez tápání ve tmě, kdy nevidíš jediný záchytný bod a bojíš se, že jsi prohrála bitvu, na kterou jsi se možná ani omylem nedostavila.
Když cítíš něčí pohled a nevíš, odkud a kdo se dívá.
Kdy cítíš pohlazení, příjemné a vášnivé, ale máš strach, že to není správné…
Myslím si, že máš na víc, než na pouhý výčet přirozených maličkostí.

Chybí mi tam subjektivita. Objektivní báseň… co to je?
Chybí mi tam emoce zabarvující to do černa, to do bíla…
Chybí mi tam něco, co by mě donutilo uvěřit, že strach je Cit s velkým „C“ a že, ačkoliv je normální, tak stojí za to, aby se o něm psalo či básnilo…

Plís, komentujte, hodnoťte, všechno..