Andor.cz - Dračí doupě online

Zelené záblesky. Řev. Krví zbarvená obloha. Bolest, bolest v samotném jádru nervového systému, bolest tupící smysly, bolest ovládající celé tělo. Ilja otevřel oči. Viděl a přesto nevnímal. Celé to bylo podivně rozmazané. Zvuky. Zvuky pronikající do mozku, kde bodají jako ostré a rozpálené jehly. Běžící lidé, pád a smrt. Výbuch. Oheň. Kvílení smrti nad zemí. Potom ale slastný pocit. Bolest ustupuje. Je to jako sen, který by nikdy neměl skončit.

"Nechte ho!" řval nějaký hlas. "Nedávejte mu to morfium!"
Ilja zasněně poslouchal. Ten hlas mu přišel známý. V duchu se usmál. Připomínal mu jeho dětství, kdy se s kamarády hádal o korálky. Byly to příjemné vzpomínky.
"Tenhle to potřeboval, kapitáne. Říkám vám, že..."
"A já říkám, že to je plýtvání!" vykřikl zase ten hlas.
Ilja vířil v prostoru. Ale přesto věděl, že leží. Kde? Doma, v posteli. Za chvíli přijde maminka, donese mu horké kakao a koláčky, které měl tak rád. Roztáhne závěsy, aby se rozesmáté sluníčko mohlo podívat do jeho pokoje. On se nasnídá, vstane a půjde s maminkou očesat jablíčka, ze kterých si udělají mošt. Měl maminku moc rád.

Ale ne. Svět se mění. To není jeho postel, osoba sklánějící se nad ním není jeho maminka. A ta krev... Bože, tolik krve.
"Kapitáne, už přichází k sobě. Iljo, slyšíš mě?"
Co to bylo za tvář? A proč jsou zvuky najednou jasnější? Ale přesto se vše komíhá. Záblesky barev. A krev. Všude krev.
"Do hajzlu s vámi. Ten stejně nepřežije! Tady je všechno marný, vám říkám!"
Ten nepříjemný hlas. Už nevzbuzoval příjemné vzpomínky. Vzpomněl si na chvíle ve škole, kdy ho spolužáci bili, smáli se jeho oblečení, kdy učitelé s ním jednali s opovržením. A maminka. Ta už nebyla usměvavá. Tvářila se smutně. Plakala. Ne mami! Proč pláčeš? Já nechtěl! Mami! Mami! Odpusť mi!

Ilja si začal uvědomovat vlastní tělo. Zjistil, že má ruce, nohy, hlavu. Má je? Otevřel pusu. Něco řekl, nevěděl co. Pořád něco říkal. Ale po chvíli si uvědomil, že nemluví, že křičí.
"Sakra, zavřete mu už hubu."
"Kapitáne, se vší úctou..."
"Vaše úcta je na hovno. Podívejte se, jak ten chlap vypadá! Udělejte to."
Ilja stále křičel. Maminko! Maminko! Kde je maminka? Chtěl pohnout rukama, chtěl se osvobodit, chtěl utíkat, daleko, předaleko. Chtěl běžet za maminkou. Ale nemohl nic nahmatat. Podíval se na své ruce, ale on je už neměl. Místo toho zíral na zkrvavené pahýly, které se komíhaly nahoru a dolů.

Mami, ne! Jak ti teď budu pomáhat? Kdo Ti pomůže s loupáním brambor, sbíráním ovoce, zametáním na chodbě? Kdo tě teď bude objímat? Mami! Mami!
Potom cítil něco špičatého, něco teplého, jak mu vniká do ramene. Najednou mu bylo příjemně, svět se ztrácel. Jeho vidění ochabovalo, dokonce i zvuky přestaly. Byl sám, v říši světla.

Ale ne, někdo tam ještě je. Kdo to je? Postava v bílém, jemně se usmívající, se zlatýma očima. Mami? Jsi to ty? Maminko!

Ilja běžel k ní, vědouce, že je teď už nic nerozdělí.

Maminko...