Andor.cz - Dračí doupě online

Postarší muž přechází po veliké barokní pracovně a je značně rozrušen… Před sebou má patero lejster. Vždy jedno z nich vezme, druhé zahodí, vezme zase jiné a tak to pokračuje neustále dokola. „Už toho mám dost!!! Lydie!!! Kde je Lydie?!!!“ křikne najednou, až lokaj u dveří nadskočí.
„Mám slečnu dovést, pane?“ vykoktá ze sebe a mírně se přikrčí.
„Jistěže ano, ty hlupáku!!!“ zahřmí muž. Lokaj okamžitě odbíhá a řítí se přes celé sídlo až k pokojům mladého děvčete. Urychleně klepe a jakmile je mu pokynuto, vchází.
„S- slečno… pán vás chce okamžitě vidět!!!“ vysype ze sebe udýchán. Je to již moc na tohoto starého muže. Dívka se tedy zvedá z postele, očividně odpočívala. Prohlédne se v zrcadle a přeměří si lokaje pohledem.
„Už to zjistil?“ zeptá se ho děvče nevzrušeně a se vznešeným klidem.
„Ano, už… už to ví, nebo alespoň většinu," odpoví jí vystrašeně lokaj, ukloní se a odchází opačným směrem.
„Psst!!!“ sykne někdo na děvče z postranní chodby pro služebnictvo. „Lily!!“ ozve se mužský hlas ještě jednou, děvče se otočí a svým zrakem zabloudí do těch míst. Na její tváři se zjeví úsměv. Přejde tam a kolem jejího pasu se obtočí svalnatá mužská paže, vtáhne ji do stínů a ona se usmívá.
„Už to ví…“
„Ano Lily… ale za pár dní… za pár dní si tě už odvezu… stačí je jen vydržet…“
„Ale to já neovládám, Jáchyme… tohle já neovládnu…“ pohladí si rukou značné břicho schované pod mnohými záhyby látky.
„Chci to vědět…“
„Dovíš se to… brzy… musím jít… už zuří…“ vysmekne se dívka z jeho objetí a ze zajetí jeho polibků. Prochází poklidně celým sídlem až k pracovně, kde už onen postarší muž trhal nějaká jiná lejstra. „Přál sis mě vidět?“ promluvila k němu a bez vyzvání vešla.
„TY…!!!“ zahřměl.
„Ano?“ zeptala se klidně a nevinně. Přiřítil se k ní a napřáhl ruku, aby ji uhodil, ale potom, co spatřil výraz v jejích očích, ruku zase svěsil.
„Posaď se!!!“ zavrčel. Přešel za stůl, kde se sám posadil do křesla. Sedla si naproti němu.
„Takže, co si přeješ?“ zeptala se ho klidně.
„Tak čí… čí je ten parchant?!“
„Tvůj…“
„Nebudeme se tady dohadovat, když oba víme, že to není pravda… zašel jsem za doktorem…“ odsekl jí muž.
„Dobrá tedy, není tvůj, ale co si budeme namlouvat, náš vztah… naše manželství je pouze formalita a i ty si velmi rád užíváš s tou služtičkou, které je teprve třináct let. Já chci muže mladého a statného, ne muže o čtyřicet let staršího!!!“ odpověděla mu klidně, jen ta poslední slova zdůraznila.
„Tak čí?! Toho floutka z Anglie?“
„Ten muž? Ach ne, ten zde byl již před velmi dlouhou dobou…“
„Tak kdo?! Ne snad můj bratr?!“ Při jeho slovech si pobaveně odfrkla.
„Myslíš si, že bych z rozdílu padesáti let slevila na rozdíl třiceti? Ne, tvůj bratr to není a ty dobře víš, že co chtěl si vzal násilím!!!“
„Tak kdo je to? Jeden z těch tvých povedených přátel?! Mám tu spoustu dopisů a jiných psaní, která mi byla zaslána od mých vyšetřovatelů!!!“
„Tak tys to chtěl zjistit takto?“
„To si hraješ na kurtizánu??? Nebo opravdu nevíš, kdo je otcem?!“ křičel na ni.
„Jsi směšný…“
„Já že jsem směšný??? To spíše ty se svými manýry!!! Kdybys měla jednoho… tak budiž… ale tolik?!!! Vždyť ani nevíš, čí ten parchant je!!!“ Děvče rozhořčeně vstalo.
„To, že to nevíš ty, neznamená, že to nevím já…“
„Tak sakra kdo je to?!“
Nervózně pohlédla ven a muž náhle zatajil dech. „Je to zahradník… že ano?! JE TO ZAHRADNÍK!!!“ rozkřičel se na ni. Posadila se a opět nabyla svého chladného klidu.
„Zmiz!!!“
„Jsem tvá žena… a jen díky mému věnu ses postavil na nohy a stále na nich stojíš jen díky mně. Nebude trvat dlouho a tyhle tvé výlevy tě zabijí. Do té doby bys mi však mohl prokazovat tu patřičnou úctu!!!“ sykla tiše.
„Odejdi… A nemysli si, že někam pojedeš! Nemysli si, že budeme přiznávat, že je ten parchant někoho jiného než můj… nehodlám se dohadovat s tvými bratry a nehodlám být ponižován, že ani nedokážu obšťastnit či obtěžkat svoji ženu!!! A mohla by sis přestat nechat říkat slečno… K děvce se to nehodí…“ syknul co nejurážlivějším tónem. Děvče si z toho však nic nedělalo, poklidně se zvedlo a odcházelo.
„V tom případě si přestaň říkat pane, protože beze mě jsi chudší než tvůj vlastní lokaj…“ zabouchla za sebou dveře a rozešla se po chodbách. V polovině cesty však její lůno sevřely bolesti. Upadla na schodech a svalila se až k odpočívadlu. Ztratila vědomí, ale ve chvilce ji našla stará služebná.
„Zavolejte porodní bábu!!! Je to tady!!!“ křikla na celý dům. Vše se seběhlo rychle. Zahradník, který děvče tajně líbal v zapadlých chodbách, také přiběhl a nesl ji do pokoje. Vyhodili ho před dveře, kde narazil na svého pána.
„A co ty holomku… už to víš?!“ uchechtl se postarší muž. Tajemnost jeho choti byla široko daleko pověstná. Mladík se mu poklonil a odešel. Celý dům byl na nohou a všichni se sešli v kuchyni. Nikdo z nich nemohl čekat s pánem za dveřmi, nikdo na to neměl právo a Jáchym už vůbec ne. Téměř si rval vlasy nedočkavostí a bědoval, že nemůže být u ní. Po několika hodinách konečně vyšla ta stará porodní bába a s pláčem nesla v rukou dva malé uzlíčky.
„Byl to chlapeček … děvče je tady…“
„Jak… byl?… a co ten pláč?!“ podivil se pán domu.
Do kuchyně přiběhla mladičká služtička. „Jáchyme! Jáchyme! Je to strašné!!! Porodila dvě děti…dvě… ale…“ zhroutila se na židli a rozplakala se.
„Ale co! Povídej!!!“ naléhal na ni Jáchym. Třásl jí za ramena.
„Bylo to děvče… a… a chlapeček…“
„Jak bylo?! Jak bylo!!!?“ křičel nervózně.
„Chlapec jistě zemřel už při tom pádu a holčička… ta… ta se prý udusila, když ji nesli k pánovi… obě děti jsou mrtvé…“
„Proboha…“ neslo se služebnictvem. Jáchym zatajil dech.
„A ona??? Jak je na tom ona???“
„Nikdo to nevidí dobře… už zavolali doktora… paní je v bezvědomí a má horečky… prý nám taky umře…“ rozplakalo se děvče. Jáchym se rozběhl ke dveřím, ale zadrželi ho.
„Tam jít nesmíš… nejsi jejich rodinou…“
„Ale ona mě miluje a já ji… a co když to bylo moje?!“ téměř se vytrhl, ale dostal ránu přes hlavu a upadl do bezvědomí.

V pokoji, o dvě patra výš, seděl u láhve vína ten postarší muž, lord Swansenmoore se jmenoval. Přemýšlel nyní o tom, že Lydie měla pravdu. Lady Lydie de Laysaery – Swansenmoorová, devatenáctiletá dívka francouzského původu. Měla čtyři starší bratry, kteří sem na lordovo panství mířili. Před chvílí předčasně porodila dvě děti, ale chlapec nepřežil. Holčička ano, mysleli si, že ne, ale nakonec přežila. Nyní odpočívala v kolébce vedle toho starého muže. Opodál stála velká postel, na níž se zmítala ta překrásná Francouzka. Zakrvácená prostěradla již byla vyměněna a porodní bába jí přikládala chladné obklady na rozpálené čelo. Muž se náhle zvedl a přešel k ní. Vzal ženě obklady z rukou a sám je přiložil na Lydiino čelo.
„Budete ještě něco potřebovat, pane?“ zeptala se stará žena stojící vedle postele.
„Zavolejte toho floutka,“ odpověděl jí tiše a ona odešla. Lydie se probrala. Zamžourala svýma zarudlýma čokoládovýma očima. Chtěla něco říct, ale předběhl ji.
„Přijde… Tví bratři také přijedou. Byla to holčička a chlapec, ale chlapec zemřel. Pravděpodobně při pádu. Děvče se málem udusilo, ale žije.“ Mluvil tiše a vzal ji za ruku, třásla se.
„Dej jí jméno, jméno po sobě. Ať je to lady Mariana Swansenmoore. Jáchym se nikdy nesmí dozvědět, že je to jeho… slib mi to,“ odpověděla mu uplakaná a třesoucím se hlasem.
„Proč? Proč to nesmí vědět?“
„Není připraven na to, aby se stal jejím otcem. A také ji nemá jak zajistit.“
„Takže jen hledáš bohatství pro svou dceru…“
„Beze mě bys nebyl nic, dopřej bohatství mé dceři. A nech zde Jáchyma pracovat až do konce jeho života…“
„To po mně nemůžeš chtít!“ sykl, ale nemohl jí to odepřít.
„Je to mé poslední přání… Slib mi to.“

Jáchym se v kuchyni pomalu probíral. „Promiň, museli jsme tě nějak zastavit,“ omluvil se mu hromotluk, který ho bacil do zátylku. V tu chvíli přiběhla porodní bába a klekla si k němu.
„Pán pro tebe poslal.“
„Jak je jí? A co děti?“
„Byly dvě, chlapec a holčička, přežila jen holčička. A Lydie… je to s ní zlé.“
„A… a řekla, kdo je otcem?“
„Ne…“ zalhala žena, protože jí se dívka se vším svěřila.
Jáchym tedy vyběhl nahoru a zaklepal na dveře vedoucí do Lydiina pokoje.
„Pojď dál, chce tě vidět,“ řekl tiše lord Marcus, vstal a přešel k oknu. Vzal svou sklenku vína a popíjel. Lydie byla rozrušená, pravděpodobně mezi ní a jejím manželem proběhla výměna názorů, která ji vyčerpávala čím dál víc.
„Jáchyme…“ šeptala třesoucím se hlasem a vztáhla k němu ruku. Posadil se k ní a vložil její dlaň do své.
„Lily… milovaná Lily… jak je ti?“ zeptal se starostlivě.
„Jáchyme… poslouchej… Mariana… Ona není tvoje. Je Marcusova. Odejdi z tohoto sídla… mně už nezbývá moc času a ty tu nejsi vítán. Odejdi a už se nevracej…“ Její větu ukončil dávivý kašel. Daniel nevěděl, co říct, byl zmatený a vyděšený.
„Ale Lily, jak to můžeš říct, přece jsi přísahala, že to není jeho a že miluješ jen mě!“ naléhal.
„Lhala jsem! A teď… teď už jdi…“ vytrhla svou ruku z jeho sevření a odvrátila se k oknu, kde stál lord Marcus a pozoroval je.
„Ale Lily…“ naléhal ještě Jáchym, ale lord Marcus se k němu výhružně přiblížil.
„Odejdi… tvá paní ti to poručila, takže odejdi,“ pronesl důrazně.
Jáchym se tedy nechápavě zvedl a zavřel za sebou dveře toho proklatého pokoje. U stěny se sesunul na zem a proklínal, že do tohoto domu kdy vkročil. Mezitím lord Marcus seděl u své ženy a tiše dumal nad tím, proč vlastně nikdy nechtěla říct, kdo je otcem jejích dětí.
„Jak jsi chtěl, odejde…“ řekla vysílená Lydie, avšak o něco klidnější než před Jáchymem.
„Ten zahradník to není, že mám pravdu...“
„Proč by to nebyl on?“
„Vzdala ses ho příliš lehce, dlouho jsi nenaléhala na to, abych ho živil. Je to tedy jen zástěrka pro někoho jiného… Koho, Lydie…?“ pochopil lord.
„Proč to chceš tak zarytě vědět? Prohlas, že jsem se přiznala, že dcera je tvá… Nikdo pak nebude pochybovat…“
„Zapřísahám tě, pověz mi, kdo je otcem toho dítěte, nebo ho tady před tebou zardousím!“ vyhrožoval.
„To ne! Dobrá… Mariana je dcerkou farářovou…“ Lydie se na moment odmlčela, ale její dech byl stále rychlejší. Zato lord Marcus svůj dech zatajil. „Je dcerou faráře, který před nedávnem spadl do rokle… nemohl se vyrovnat s tím, že nedodržel svůj celibát. To, že děti jsou jeho, nevěděl,“ domluvila a po tváři jí skanula stříbřitá slza.
„Takže má žena svedla i faráře… proč… proč jen jsem si vzal děvku…“ rozkřikl se na ni. V jejích očích však byl jakýsi výsměch, který donutil lorda Marcuse pochybovat o správnosti tohoto tvrzení, ale Lydie opět začala dávivě kašlat. V tu chvíli někdo nesměle zaklepal na dveře. Lord Marcus již chtěl vyzvat klepajícího ke vstupu, ale Lydie ho náhle chytila za ruku.
„Chci po tobě ještě poslední věc. Nepřežiji dnešní noc a proto chci být okamžitě pohřbena v té hrobce, kterou jsi pro nás nechal postavit. Nemeškej prosím a nech mě konečně spočinout v pokoji.“ Těžce oddechovala a její čelo hořelo a proto její postarší muž pouze přikývl a vyzval příchozího. Byl to mladý doktor, objevil se zde teprve před dvěma lety. Přispěchal k Lydii a konstatoval, že byl zavolán velmi pozdě.
„Měli jste mě rovnou zavolat k porodu, budu se snažit, ale vše závisí na lady Swansenmoore. Přežije-li dnešní noc, má dosti velkou šanci žít dál. Dám vám léky a budu zde. Podívám se i na dítě, vy si můžete jít odpočinout, lorde,“ zhodnotil situaci, lord Marcus pouze přikývl a odešel. Lydie byla najednou jako vyměněná. Usmívala se a poslušně polkla prášek, který jí byl podán. Ve vteřině usnula, ale jakoby už nejevila žádné známky života. Doktor se postavil ke kolébce a nechápavě zakroutil hlavou.
Asi po hodině vyšel z Lydiina pokoje a se zarmouceným obličejem šel oznámit tu smutnou zprávu lordu Swansenmoorovi. Zaklepal na dveře jeho pracovny a nalezl jej opět u sklenky zlatavé tekutiny.
„Lorde Swansenmoore, je mi to velmi líto, ale vaše žena… Lady Lydie před pár minutami zemřela. Již netrpěla, usla a po chvíli jsem u ní nenašel žádné známky života. Je mi to velmi líto, lorde. Chcete-li, postarám se o veškeré pohřební náležitosti,“ jako první kondoloval lordu Marcusovi poté, co mu tu strašlivou zprávu přinesl.
„Děkuji, doktore, věřím, že jste udělal co bylo ve vašich silách, ale děkuji, přála si být pohřbena okamžitě a to také splním. Jen vás prosím o to, abyste zavolal truhláře. O zbytek se již postarám sám,“ odpověděl mu otřesený muž a dlouze se napil ze své sklenky. Vstal a šel do pokoje své ženy.
Na lůžku viděl svou překrásnou, teprve devatenáctiletou choť, jak se spokojeně usmívá z věčného spánku. Chvíli se na ni díval, ale vyrušil ho pláč. Přešel tedy ke kolébce a plačící holčičku vzal do náruče.
„Tiše, Mariano, buď hodná, ať nevzbudíš maminku…“ Malé dítě muže obměkčilo, ať už bylo kohokoliv, nyní zakáže veškeré pochyby, že by nemělo být jeho.
Doktor sešel do kuchyně, kde služebnictvo napjatě očekávalo, co se stane. Jáchym zde rovněž seděl, jen sbalen na cestu.
„Doktore! Jak je jí? Povězte nám to!“ vyhrkla kuchařka, která zasedla ke stolu, kde zbývalo poslední místo vedle Jáchyma. Tam se doktor posadil.
„Mohl bych dostat čaj?“ zeptal se nejdříve a jakmile jej dostal, spustil.
„Vaše paní, Lady Lydie de Laysaery – Swansenmoorová, dnes před pár minutami zemřela. Je mi to líto, dělal jsem, co jsem mohl,“ pronesl tiše se sklopenou hlavou a dlouze se napil čaje.
Místností se ozvaly úleky a vzlyky a první slzy kanuly po tvářích. Jáchym seděl neschopen slova. Po chvíli se zvedl a odešel, již jej nikdo z nich nikdy neviděl. Lydie byla pohřbena ještě ten den, jak si přála.

Pod rouškou noci plíží se jakýsi muž hřbitovem. Je to onen doktor, ano, je to doktor, který dnes byl v posledních okamžicích s lady Swansenmoorovou. Jmenuje se William Crousen, je to vzdělaný muž, statný, vysoký i pohledný, avšak nikdo jej zatím s žádnou ženou nezahlédl. Otázkou však zůstává, proč se plíží zahalen mlhou po hřbitově? Zastavuje se u velké rodinné hrobky, kde na mramorových schůdcích plane mnoho svící. Vchází dovnitř těžkými dveřmi a po schodech se dostává do krypty… krypty rodiny Swansenmoorových. Rozžehne pochodeň a blíží se k nejnovější rakvi. Sem tam se poplašeně otáčí, ale po chvilce je již u svého cíle. S námahou otevře víko těžké rakve a usměje se. Z kapsy kabátu vytáhne jakousi lahvičku a opět se podívá na tělo v rakvi. Tam leží v překrásném rouchu úchvatná dívka. Je zahalena do závoje, ale i přes něj vykukují ohnivé vlasy a její krása. William se podívá na hodinky a otevře lahvičku. Přiloží ji k dívčinu obličeji a pár kapek nechá skanout na její rty.
„Nyní nezbývá víc než čekat,“ poznamená tiše a posadí se vedle jiné rakve.
Po několika minutách se kobkou ozve úzkostlivý nádech. Dívka procitá a mladík k ní běží. Pomáhá jí z jejího vězení a objímá ji, jakoby ji dlouhou dobu neviděl.
„Lily…bohudík…“ usmívá se na ni a něžně ji líbá. Dává jí napít vody a dívka na něj vděčně hledí.
„Je vše tak, jak jsme plánovali?“
„Ano, Lily, ano, jen…jak to, že jste mu dali jen holčičku? Co se stalo s chlapcem?“
„Chlapečka jsme našly udušeného jen pár hodin před tím, než jsme začali…“
„A co ta služka? Uzdravila se?“
„Ne… po několika hodinách jízdy prý zemřela,“ odpověděla Lydie posmutněle.
„A ta porodní bába… jsi si jistá, že nic nepoví?“
„Nepověděla nic po mnoho měsíců, proč by měla teď?“ usmála se na něj a políbila ho. „Pojď, už odejdeme z tohoto proklatého místa.“
„Opravdu nikdo nezjistil, že celý ten porod byla jen kamufláž? Lily, jestli nás chytí a on se dozví, že je to dítě té služky a ty stále žiješ, nebudou mít s námi slitování,“ přemýšlel William s obavami.
„Nedoví se to… jak by mohl?“ usmála se a pod rouškou noci opět utekli. Tma je přijala za své a měsíc nikdy nikomu nic nepoví…

Mariana vyrostla v překrásnou dívku a nikdy se již nedozvěděla, kdo byla její matka. Lord Marcus na to však přišel, vůbec totiž nebyla podobná Lydii, ale té mladičké služce, která se po pár letech někam ztratila. Nedokázal si však vysvětlit, co se vlastně stalo, a stále věřil, že Lydie odpočívá ve své rakvi.
Jáchyma již nikdo nikdy neviděl, prý se zbláznil, prý se zabil, ale pravda byla taková, že odešel daleko, daleko a dal se k armádě. Snažil se zapomenout, ale bolelo ho to dál.
A Lydie se svým doktorem? Zpočátku byli šťastni, ale jakmile měla opravdu porodit, zemřela a stejně tak její dítě. Kdo však ví, zda-li už tohle byla pravda…