Andor.cz - Dračí doupě online

O okenní tabule se rozbíjejí kapky deště. Mezi mnou a deštěm je jenom to chladné a průhledné sklo. Mé myšlenky zase bloudí hluboko ve vzpomínkách. Né! Už opět se ocitám v tom dni. Cítím teplé sluneční paprsky, jeho jemné dotyky a polibky. Jsme daleko od lidí na malé skryté loučce. Společnost nám dělají jen ptáci v korunách nedalekých stromů a cvrčci v trávě kolem nás. Ležím na zádech a nechávám ho hladit mé břicho jeho jemnými prsty. Je mi tak krásně, tak bezstarostně. Mám pocit, že něco tak krásného je jen sen. Jeho polibek mi však připomene, že všechno tohle je skutečnost. Jsme spolu a jsme šťastní. Nudí mě jen tak se válet, tak se zvednu a vezmu ho za ruku. Společně se vydáme dál. Cestou se bavíme, líbáme. Nikdy to nesmí skončit. Nikdy!

"Pojď sem a nelelkuj u toho okna!"
Krutý návrat do reality. Nemám však čas nad tím přemýšlet. Jdu matce pomoct. Je na to všechno chudák sama a já jí také příliš nepomáhám. Opět stojím u okna. Nevnímám povyk ani křik přicházející z ulice. Od té doby, co všichni muži odešli, jsem jako bez ducha. Nic nevydržím dlouho dělat. Ano, odešel taky. Vidím tu scénu jakoby se stala před chvílí. Přitom mi to připadá jako několik let. Kde je pravda? Sama bych to nevěděla, ale všichni to tu počítají. Prý je to jen měsíc, co jsem naposledy cítila jeho rty na těch svých a mohla ho obejmout.

„Kap!“
Že by byl déšť slyšet přes sklo? To není možné. Pak teprve si uvědomím, že to nebyl déšť, ale má slza.
„Kap!“
Cítím úlevu. Tak dlouho sem to snášela bez náznaku emocí, ale vzpomínka na naše poslední setkání prolomila ledy. Pláču, vzlykám! Nemohu přestat! Sednu si do křesla a nechám slzy pomalu stékat po obličeji a dopadat na mé oblíbené červené šaty. Cítím, jak se slzami odplouvá i smutek. Je pryč! Odešel! Mě tady nechal! Samotnou, bez ochrany... Rozzlobený hlas v mé hlavě pomalu ztrácí na intenzitě. Slzy jsou pryč. Zmizely jako on. Nechaly po sobě jen hluboký šrám na mém srdci.

Poslední pohled do zrcadla. Jaká změna, ozve se ironický hlas v mé hlavě. Z dívky dobrých mravů na chlapce nižší třídy. Dlouhé světlé vlasy schované pod čepicí. Koženou zbroj dělanou tak, aby nebyl rozeznatelný dekolt a u pasu starý meč. Vše velice obnošené a špinavé. Není však čas na dlouhé otálení. Svítá! Musím zmizet! Nehodí se, abych šla dveřmi. Vyhoupnu se přes zábradlí balkónu. Ještěže mám pokoj v prvním patře. Tiše dopadnu na střechu verandy. Po břečťanu slezu na zem a již mířím po cestě do okrajové části města. Měla bych si pospíšit. Jestli mě tu chytí, tak mám malér. Lidé jako já tu nemají co dělat. Zvláštní, jak se boháči bojí chudých lidí.

Konečně jsem tady. Na tuhle chvíli čekám už nejméně týden. Slzy tenkrát odplavily smutek a mě napadl tento plán. Konečně ho mohu uskutečnit.
„Mo...“
Pronesu svým jemným hlasem. V tom se rychle zarazím.Takhle to asi nepůjde! Jsem kluk z ulice.
„Hm, můžu se přidat do armády??“
Vyštěknu drsným hlasem na muže zavalité postavy v obnošené a špinavé uniformě. Doufám, že si nevšiml mého nevalného začátku.
„Ty, a chceš do armády? Tak leda tak jako šašek! Chacha!“
Zasípá a má co dělat, aby nespadl z již tak vachrlaté židle. Jeho slova v krčmě vyvolají bouři smíchu. Počkám si, až smích ustane.
„Když nechcete, nechte být! Někdo jiný veme rád!“
Otočím se a vydám se ke dveřím.
„Nějakej netykavka, né?“
Ozve se mi verbířův hlas za zády. Pokračuji dál, jakoby nic neřekl. Sahám po klice.
„Hej! Nenech se prosit!“
Pomalu se otočím a zvolna se vrátím ke stolu.
„Takže mě berete?“
Na konci otázky mi trochu zjemní hlas. Zase jsem ujela z role! To se mi nesmí stávat!
„No jo bereme tě, ale nemysli si, není to žádná slast.“
Na znamení souhlasu jen přikývnu a již sahám pro ohmataný brk a kalamář. Hotovo! Podepsáno!
„Kdy a kde se mam hlásit?“
Zeptám se ještě na odchodu z krčmy. V odpověď se mi ozve něco ve smyslu: „Za odinu nekde ady.“

Tak jsem tady. Naposledy jsem se prošla po svém milovaném rodném městě a rozloučila se s ním. Snad se sem ještě někdy vrátím...