Andor.cz - Dračí doupě online

Žena odhodila kabelku na zem, unaveně si sedla na pohovku a zaklonila hlavu. Dnešní den byl vyčerpávající, práce hodně a málo lidí, kteří by jí pomohli. Dlaněmi si projela vlasy a zadívala se na strop. Potřeboval by vymalovat, je tam spousta fleků. Kde se vůbec vzaly?

,,Vítej doma, ženo." Mladý muž se opřel o futra dveří a usmívajíc se si ženu se zájmem prohlížel. Narovnala se, ruce položila na stehna a taktéž se usmála. ,,Dneska jsi doma nějak brzo," prohodila. Mladík neváhal, rozešel se k ní jistým a pevným krokem. ,,Utekl jsem…" pokrčil rameny a posadil se vedle ní. Žena se zamračila a probodla jej pohledem. ,,Jak to myslíš? Nemůžeš přeci jen tak utéct!" Rozzlobila se, neboť svého muže znala moc dobře a věděla, že je schopný všeho. On však neodpovídal, místo toho se k ní naklonil, prsty zajel do vlasů. Rty přiblížil k jejímu oušku a pošeptal: ,,Má žena je pro mě důležitější…" Chtěla se odtáhnout, ale bylo to zbytečné. Jak může být tak naivní a hloupý? Začal ji laskat, druhou rukou vjel pod halenku, kde hladil její krásné tělo. Byl fascinován lidmi, byl fascinován touhle ženou. Její hladká pokožka byla jako hedvábí, sváděla k hlazení a líbání, při samotném doteku mu přebíhal mráz po zádech. Přejel o něco výše, mezi ňadry až ke krku. Dokonalé dílo jednoho z největších umělců - přírody.

Halenku pomalu rozepnul, položil na zem a znovu si prohlédl celou její hruď. Jemně přejel prsty přes prsa k ramenům, po pažích až k jejím dlaním.

Opět se k ní naklonil, začal ji líbat na tváři, na rtech, dlaní hladil přejel přes hruď k bříšku až k jejímu rozkroku. Jak byla krásná, když se mu v náruči oddávala. Když se chvěla a vyčkávala na každý jeho polibek, na každé pohlazení. Jenže po chvilce jej začala cítit čím dál méně, až byly jeho doteky pouhým vánkem. Otevřela oči a místo jeho tváře spatřila strop. Až teprve teď si uvědomila, že fleky na něm byl vzkaz. Co však znamenal, netušila neboť byl napsán v řeči jí neznámé.

Prudce se posadila. Halenku našla u svých nohou, ale přesto ještě jednu měla na sobě. Jak jen to bylo možné? Vždyť hladil její nahé tělo…

,,Zannu?" špitla do hrobového ticha. Vyslovení jeho jména ji pojednou přišlo jako největší hřích. Zhluboka se nadechla, vstala a rozhlédla se kolem. Poté se vydala do chodby, která byla obehnaná zrcadly. Před jedno z nich se postavila. Nenašla tam však to, co chtěla vidět, to, co hledala. Úlekem odskočila a zakryla si dlaní ústa. ,,To není možné…" Zorničky se ji děsem rozšířily. Viděla v něm ženu, velice starou. Vlasy už měla šedivé a nebylo jich zrovna mnoho, kůži svraštělou a nehezkou. Kam se podělo její mládí? Její krásná tvář, která nyní byla tak ošklivá. Rty měla seschlé, dávno ztratily červenou barvu, tváře propadlé, pod očima kruhy a kolem vrásky. Snad se jí to jenom zdá. Tohle přeci nemůže být skutečnost! Otočila se v domnění, že zrcadlo lže a druhé ji ukáže její skutečnou podobu. Ale ani zde nespatřila mladou ženu, jíž byla před chvílí. V zoufalství přišla k jinému, znovu a znovu hledala zrcadlo, které by ukázalo hledanou tvář, ale ani jedno nebylo to pravé.

Stiskla víčka, cítila, jak si po svraštělé tváři hledají cestičky její slzy. Odběhla pryč, jen co ji staré nohy byly schopné nést, posadila se opatrně na židli a zadívala se z okna. Začalo sněžit. Jemné vločky se skládaly na okně, spojovaly se a vytvářely složitý obrazec, ve kterém teprve našla svou mladou tvář. Žena v něm se usmívala, v jejích očích bylo štěstí a radost. Nedívala se však na stařenu, ale kamsi za její záda. A když se stařena otočila, obrázek na okně se roztekl a staré vločky byly nahrazeny novými. Tentokrát už neukazovaly nic…

Ona však byla zaujata něčím novým. Na stěně, kam se před chvílí dívala sněhová tvář, visel obrázek. Dítě na něm si hrálo s prostěradlem, zrovna jej mělo obmotané kolem malého tělíčka a tvářilo se velice zákeřně.

Přejela po obraze prsty, po tváři dítěte. Odkud jej zná? Bylo ji tolik povědomé. Očima přeletěla po místnosti a hledala další obrázek, který by jí trochu napověděl. Ale kromě tohohle zde už jiný nebyl. Opustila tedy pokoj a mířila do jiného, hledat další stopu. Sotva otevřela dveře, známý pach ji omámil natolik, že se ji podlomila kolena. Ocitla se v ložnici; okna byla zatemněná, takže zde sluneční světlo prokukovalo jen škvírami pod žaluziemi a vytvářelo v místnosti dlouhý světlý pruh. Postel byla ustlaná, věci na policích urovnané, přesto zde už notnou dobu nikdo nebyl. Všechno bylo zvláštní. Jakoby během jedné vteřiny uplynulo padesát let, jakoby se svět řítil ke zkáze nebezpečnou rychlostí. Jenže kde všichni jsou? Kde je Zannu? Na tuhle otázku nemohla najít odpověď. Ještě před chvílí ji držel v náručí, cítila jeho doteky, polibky. A pak se najednou rozplynul a všechno od té doby bylo jiné. V domě se vyskytlo tolik nezodpovězených otázek a odpověď nikde…

Usedla na postel, tvář schovala do dlaní a znovu začala plakat. Je ošklivá, stará a vůbec neví, co se stalo.

Po chvilce setřela slzy třesoucí se rukou a očima sklouzla ke svým nohám. Pozorně zkoumala boty, když si všimla papíru pod nimi. Bylo těžké se ohnout a podívat se, co je na něm, protože ji počalo najednou bolet celé tělo. Zkrátka už ztratilo veškerou mladost…

S velkými obtížemi se jí to ale nakonec podařilo. Narovnala se, papír otočila a málem ji skolila další rána překvapení a zármutku zároveň. Byla to úmrtní listina a jméno na ní patřilo Zannovi…

-------------------------------

Držel ji kolem pasu, její hlava mu spočívala na rameni. Hluboce oddechovala, oddávala se několika minutám spánku. Tiše si hvízdal, nechával vítr hrát si s jeho vlasy jako s loutkami. Občas ji pohladil po vlasech a po pažích, do té doby, než se sama nevzbudila. Mlčky se k němu přivinula ještě víc, pevně jej tiskla, pak se odtáhla a pohlédla do jeho usměvavé krásné tváře.

,,Vezmeš si mě?" zašeptal, přitom se díval do jejích hlubokých očí. Pohled mu vracela, zarývala se pohledem zase do jeho očí, až se všechny barvy začaly slévat do jedné a vytvořily jen okolní scenérii. On byl pryč…

Nechápala, kam se poděl, očima těkala po okolí v domnění, že se jen schovává. Měla strach. Strach, že už jej nikdy neuvidí…

Vítr zavál a vlasy ji udeřily do tváře. Jejich barva však nebyla hnědá, ale bílá jako sníh. Pohlédla na své ruce, byly svraštělé a flekaté. Ohmatala svou tvář, také byla sešlá stářím. Opatrně vstala ze země, kolem byly samé hroby, slunce ji nepříjemně pálilo do obličeje. Pohlédla na náhrobek, u kterého ještě před chvílí seděla. Vyryto zde bylo Zannovo jméno a ona začala všemu rozumět…

,,Promiňte. Vy jste ho znala?" otočila se s vyděšeným výrazem ve tváři. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že na ni někdo promluvil. Pohlédla dotyčnému do tváře, byl jí povědomý. Kde jen už ho viděla?

Podívala se zpět na náhrobek a srdce se ji málem zastavilo. Je mrtvý. A je mrtvý už hodně dlouho.

,,Byl to můj muž." V jejích slovech se skýtala bolest, ale zároveň pýcha a hrdost. Už nemohla plakat, nechtěla. Vzpomínky jí zatemňovaly paměť. Jednotlivé úseky společného života před sebou viděla živě, ale ztrácely se společně s uvědoměním, že po celou dobu od jeho smrti žila jen jimi. Znovu a znovu prožívala chvíle strávené s ním. Znovu a znovu pocitovala jeho doteky, poslouchala jeho hlas a dívala se na jeho tvář. Nikdy nezemřel, ne v jejích očích. Ne v jejím srdci… Všechno se ale tak rychle seběhlo, že si nedokázala připustit myšlenku, která ji říkala, že už tu nikdy nebude s ní. Nechtěla ji mít a proto se ztratila z její myslí a ona celých padesát let žila minulostí. Až do této chvíle…

,,Pamatuj, že ať se stane cokoliv, budu tu s tebou. Budu tě objímat, laskat, zpívat ti na dobrou noc… nemusíš se bát," ta slova jí vyvstala před očima. Slyšela je z jeho úst, četla je… na stropě v jejich domě. Nechal jí vzkaz v jazyce, který znali jen oni dva. A ona jej nepřečetla?

,,Vy jste Sára?" trhla sebou. Byla naprosto v šoku ze všeho, co si nyní uvědomila. Nadechla se, opět se podívala na mladého muže a vzpomněla si na obrázek malého kluka zabaleného v prostěradle. Vždyť to byl přeci její…

Svraštila obočí, ve tváři měla grimasu hrůzy. Vrhla se na mladíka, objala ho a začala štkát.

,,Odpusť mi!" křečovitě jej svírala. Nenáviděla se za všechno, co udělala. Sama byla šťastná, ale zapomněla na své dítě! Jak jen mohla?

Muž chvíli nevěděl, co má dělat. Od matky jej odvedli ještě když byl malý. Bylo to krátce po otcově smrti. Měl ošklivou havárii a ona se z toho nejspíš zbláznila. Nehodlala se smířit s jeho smrtí. A teď ji potkává, po třiceti letech na otcově hrobě, jak vzlyká, čerstvě probuzená z dlouholetého snění…

----------------------------------

V pokoji byla tma, jen měsíční světlo pronikalo škvírou pod žaluziemi a vytvářelo dlouhý bílý pruh na přikrývce. Pod ní odpočívala stará žena. Její dech byl špatný, přesto se zdála být klidná. Překulila se na druhý bok, s námahou otevřela oči. Vedle ní ležel mladý muž a pozoroval ji. Už se neusmíval, díval se na ni vážně s jakýmsi obdivem. ,,Je čas, má krásná paní," zašeptal a pohladil ji po tváři, hebké jako samet. Zadíval se do jejích hlubokých očí, pomalu se k ní přibližoval, až se ji špičkou nosu dotýkal. Jeho rty se dotkly jejích. Jemně je stiskl, pak povolil a začal ji líbat. Dlaní hladil to dokonalé tělo, patřící milované ženě. Naposledy se pomilovali a když se oba nacházeli na samém vrcholu lásky, jejich těla se začala proměňovat v třpytivý prach, se kterým vánek zatančil tanec na rozloučenou…

Láska zdá se býti silnější než samotný život, neboť kvůli ní můžete ztratit i životy jiných…
Sára a Zannu Eliotovi, 27.8.1991