Andor.cz - Dračí doupě online

Alexandria a král

Kapitola devátá

Noc byla temná… Jen jediný kůň uháněl hlavní ulicí Kollu. Gilvanest nesl na hřbetě svoji smutnou, unavenou paní. Po ztrátě Driany se elfka cítila osamělá. Vlastně úplně ztracená. Marnost se vloudila pod pevnou masku její tváře. Jak jsem mohla být tak naivní?… Mělo mi dojít, že by Arimén neposlal někoho nezkušeného. Měla jsem si uvědomit, že hraničář odhalí kouzelnického havrana. Proč jsi mi jen neřekl víc, Ikzinogu?… Proč? Bránil ti v tom slib? Řekni, je pravda, že ho porušíš? A pokud ano, tak pro koho, když ne pro mě? Nerozumím hříčkám bohů, ale vyslal jsi mě na cestu a řekl jen málo… Mám takový strach…

Dláždění dunělo pod kopyty Gilvanesta dokud se princeznin oř nezastavil u bran královského hradu, uprostřed města. Stráže jí zatarasili cestu, i když byla brána zavřená. Jen zkřížené halapartny stály mezi ní a vytouženým klidem uvnitř hradu.

„Oznamte jeho výsosti, že přijela Alexandria de Alvis, princezna Alexandrijská, a žádá o slyšení!“ promluvila tvrdě. Její jemný hlas se pod tím tvrdým tónem otřásl. Nedokázala ovládnout žal, který jí zmítal. Vždycky ses na své poslání těšila…Ano, ale to jsem nevěděla, že bude tak těžké… Ale kdybys víc poslouchala, věděla bys. Nedokázala jsem si to představit. „Netruchli pro ztracené, dívej se vpřed. Těš se na získané.“ To říkával Ikzinog, pamatuješ? Ano… Drž se tedy jeho rady. Vždyť on taky truchlí… Ano, ale ty nemůžeš. Ani on by neměl, ale ty máš tu moc ovlivnit jen sebe. Snaž se být lepší. Jsi princezna…

„Můžete vejít, madam,“ oznámil sluha, který se dopotácel přes nádvoří. Stráže sklonili své halapartny a ona projela, již otevřenou, branou. Vjela na nádvoří, kde sesedla z věrného oře. Poplácala Gilvanesta po hřbetě. Ztratila jsem Driany, ale pořád mám tebe… Ty jsi můj nejvěrnější přítel...

„Tuat Gilvanest, mí liuthan touvhanawë. Trivial gin rione fotogor. Tufijou…“ – Jdi Gilvaneste, můj příteli nejvěrnější. Čeká nás dlouhá cesta. Odpočívej… – pošeptala bílému koni z rodu Qwerilionin – Vznešených.

„Pojďte, madam,“ řekl škrobeně černovlasý sluha.

„Jistě,“ odpověděla a vydala se za ním. Ještě jedenkrát se ohlédla na bílého hřebce, který na rozloučenou zaržál.

Následovala svého průvodce tiše. Žádný z jejích kroků nezazněl chodbami, jak tichá uměla být. Cítila pohledy strážných, kteří se po ní ohlíželi, ale nevšímala si jich. Povolala sobě na pomoc veškeré své sebeovládání.

„Náš pán vás hned nepřijme, veličenstvo. Je velmi unaven, ale slibuje vám, že s vámi pohovoří zítra, po vaší společné snídani,“ řekl jí, když se zastavil u jedněch dveří, „Tady jsou vaše komnaty, paní, přeji dobrou noc.“ Alexandria si od něho vzala klíč od pokoje a vešla.

Dubové dveře se za ní zavřely a ona se usadila na pohodlnou postel s nebesy. Tak krásný a přitom nevlídný je tento pokoj. Tak krásná a přitom nevlídná musím být i já. Proč? Vzpomínala na těch dlouhých sedmdesát dva let, po které vyrůstala v Chrámech vědění, jež uměly být stejně krásné a nevlídné. Vzpomínala na dny plné her, tehdy, když byl Ikzinog ještě mladým jinochem. Dělila je propast mnoha let a přeci, byl pro ni mnohem víc než jen vrchní čaroděj. Byl pro ni jako přítel i otec v jedné osobě.
Nechci, aby mi prokazovali úctu. Nechci, aby se mnou jednali podle dvorní etikety. A přeci je to nutné. Musím nosit svoji masku a nebude zde nikdo, před kým bych ji mohla odhodit. Nebude tady žádný přítel, který by ulehčil mému trápení…Kde jsi, Ikzinogu, když tě potřebuji?

A tak Alexandria usnula až pozdě v noci, neboť se nedokázala zbavit svých tíživých myšlenek…

Ráno ji vzbudila služka, která přišla uklidit její komnaty: „Vaše veličenstvo, prosím vstávejte. Musíte se ustrojit, náš král vás očekává za půl hodiny na snídani.“

„Za půl hodiny?“ zeptala se spíš jen pro upřesnění. Bylo jí jasné, že porozuměla zcela
správně. Starší služebná jí jen přikývla a Alexandria se musela spokojit s časem, jenž jí byl dán. Nebylo to mnoho, a tak se jen oblékla a učesala. Neměla čas zaostřovat mysl, aby obnovila svoji magickou sílu. Sice to nepotřebovala, minulého dne nikterak nekouzlila, byl to jen její zvyk ale při audienci u krále šly všechny osobní zvyky stranou.

Musela se připravit na dlouhý den plný dvorní etikety, kdy nebude moci ani na okamžik odhodit svoji zdvořilostní masku. Po vzorné přípravě se odebrala i se služebnou do královské jídelny. Stejně, jako v noci, se i ve dne za ní otáčeli muži stojící na stráži a stejně, jako v noci, jim Alexandria nevěnovala pozornost.

Masivní vrata do jídelny se otevřela a ona vešla. Uviděla dlouhý stůl s bohatou tabulí u kterého seděly jen tři osoby. Starý vousatý muž se zdobenu korunou na hlavě – král, mladší, hnědovlasý muž s uhrančivým pohledem – princ a mladá žena aristokratického vzhledu – princezna. Sotva ovšem vkročila všichni tři se postavili, jí na pozdrav.

„Vítejte, princezno, velice nás těší vaše nečekaná návštěva,“ promluvil král. Ona se mu na oplátku uklonila.

„Posaďte se,“ vyzval ji.

„Děkuji, výsosti,“ pravila libozvučným hlasem. Dala si záležet, aby to vyznělo více než přátelsky. Uměla bravurně ovládat veškerý svůj šarm i půvab, obzvlášť chtěla-li zaujmout. Usedla tedy ke stolu spolu s příslušníky královské rodiny a počkala, až král
Durvik as Volet pronese přípitek na její počest. Teprve po něm se totiž smělo začít jíst.
Uvědomovala si, že je pozorována. Musela působit co nejlepším dojmem. Záviselo na tom mnohé. Alexandria pojedla jen něco málo z rostlinných pokrmů - elfové totiž nejedí maso.
Když snídaně skončila, vladař Lacasu povstal, následován ostatními spoluhodovníky:
„Ctěná paní, omluvte prosím naši časovou vytíženost, ale máme v této době hodně starostí. Prosím, užívejte naší pohostinnosti dle libosti, rádi se vám budeme věnovat, ale ne dříve jak za hodinu.“ Alexandria věděla, že nemá cenu protestovat. Naznačila tedy úklonu a počkala, až starý král opustí jídelnu. Osaměla pouze s princeznou a princem. Hnědovlasý princ na ni upíral své uhrančivé modré oči a přistoupil k ní blíže. Alexandria mu po vzoru dobrých mravů podala svoji ruku, kterou jí políbil.

„Svit kona vialend, mí Thu. Iha mulita li qumori zil dí ravinöd?“ – Odpusťte prosím, má paní. Mohu vás provést po našem hradě? - zeptal se princ elfštinou, když pustil její dlaň. Jeho znalost ji překvapila, ač nedala ve své tváři nic znát. Dobře chápala lesk v jeho očích i snahu ohromit ji, stejně jako to, že by bylo nezdvořilé odmítnout.

„Prajeton ví tal, mí Than,“ – Přijímám vaši nabídku, můj pane. - odpověděla mu. Jeho sestra opustila místnost. Osaměli…

Princ se opět chystal promluvit její mateřštinou, ale ona ho zadržela: „Budeme mluvit vaším jazykem, princi. Ovládám jej dobře a nečiní mi tedy problém jím s vámi hovořit.“

„Jak si přejete,“ řekl trpce a pokynul jí ke dveřím.

Procházeli chodbami hradu a míjeli služebnictvo i stráže. Mluvil převážně princ. Ukazoval jí všechna zákoutí jejich paláce a ona povětšinou mlčela. Princova přítomnost ji nijak netěšila, obzvlášť když se jí nemohla vyhnout. Avšak více než jen přítomnost ji vadilo zalíbení, které v ní našel. Vypozorovala cit, jež se jí rozhodl dát. Jenže to ona nechtěla. Pro ni to byl jen další člověk na její cestě. Snažila se prince blíže poznat, ale rozhodně to nebylo z lásky. Spíše přemýšlela, jak ho odmítnout co nejzdvořileji.

Hodina se za krátko překlenula a už ji vedl princ, Darin as Volet, syn Durvikův, do Síně králů. Vyprávěl o historii této Síně a všech vládcích, kteří se v ní vystřídali. Alexandria ho nechala. Mohla jej zadržet, neboť to všechno dávno znala, ale cítila, že ještě nepřišel čas na příkré chování.

Další brána se před ní otevírala a další část jejího poslání na ni čekala. Vlastně netušila, co chce králi povědět, ale nebála se toho. Věděla, že když mu poví pravdu, nic tím nezkazí. Potřebovala spojence.

Vstoupila pomalým, opatrným krokem. Došla zhruba doprostřed nádherné, rozlehlé místnosti, která se svojí velikostí a krásou vyrovnala Velké síni v Chrámech vědění. Realistické mramorové sochy podél stěn znázorňovaly předchozí panovníky Lacaského království a magický lustr z křišťálu lámal mnohanásobně sluneční svit, který dovnitř vpouštěla nádherná, dvoukřídlá okna v jižní stěně sálu. Alexandriiny zlaté vlasy se pak v tomto nepřirozeném světle leskly jako duha a bílé šaty, již trochu ušpiněné z cest, připomínaly perleť.

Alexandria poklekla před krále a sklonila pokorně hlavu. Princ prošel kolem ní a usedl na křeslo vedle majestátního trůnu z ebenového dřeva. V této Síni směli sedět pouze muži a ženy musely vždy stát - stejně jako stála i princezna Darja za trůnem svého otce. Tato žena, s opálenou pletí a hnědými, dlouhými vlasy, vyhlížela v magickém svitu zcela úchvatně. Její, jinak rudé, šaty zde zářily jako žhnoucí plameny a vlasy se jí leskly temně rudou barvou. Oči, které jinak měla chladné, barvy ocelové modři, zde jiskřily neukojenou vášní barvy stříbra.

„Vítejte mezi námi, paní. Nyní jsme připraveni vyslechnout vaše přání,“ oslovil král elfku, klečící na půli cesty k trůnu, jak bylo zvykem. Mladá čarodějka pozvedla hlavu a zadívala se na královskou trojici. Započala dlouhé, pomalé vyprávění, kde vysvětlovala vše, co se dělo od jejího odjezdu z Chrámů vědění. Dokud mluvila, nikdo z přítomných ani nehlesl.

„… Přicházím vás poprosit o dočasné přístřeší, abych se mohla připravit na další cestu a abych unikla svému pronásledovateli. Nezdržím se dlouho, potřebuji jen trochu času,“ dokončila svoji dlouhou řeč.

„Dobrá tedy. Můžete zde zůstat, paní. Chápeme důležitost vašeho úkolu a doufáme, že se vám zdaří. Nemůžeme pro vás snad ještě něco udělat?“

„Ne, králi. To je jen má cesta. Jedno přání však skutečně ještě mám, vyslechněte radu, kterou vám dám. Připravte se na válku. Arimén se nezastaví před ničím. Dejte hlídat hraniční řeku Noonen, ať nikdo nepřekročí její vody. Vesfálští špehové budou mít alespoň o trochu těžší předávání zpráv.“ Byla od ní celkem velká drzost radit králi, ale věděla, že proti její radě nebude nikdo nic namítat a že se podle ní Lacaský vladař snad i zachová.

„Děkuji vám, princezno. Jestli je to vše, můžete jít,“ pokynul jí. Alexandria opustila velkolepou Síň králů a procházela hradem směrem do svých komnat. Jen tam totiž mohla odložit svou masku. Jen tam si mohla opravdu odpočinout. Ještě měla před sebou téměř celý den. Den plný procházek s princem a poznávání všech krás místního hradu.
O hodinu později se u ní ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále…“ pravila odhodlaně. Do jejích komnat vešla poslední osoba, kterou by očekávala - princezna Darja, se slovy: „Odpusťte prosím, že ruším. Přicházím ve velmi vážné věci.“ Dívaly se na sebe téměř, jakoby se znaly od malička.

„Jistě, princezno, posaďte se,“ řekla Alexandria a pokynula jí k židli u malého stolku, původně určeného pro psaní listin, „Mluvte tedy,“ vyzvala ji když se princezna posadila.

„Přicházím vás varovat. Je zde několik věcí, které byste měla vědět.“

„Například?“ zeptala se jí.

„Například to, že mimo vás přijel do města i váš pronásledovatel, a to, že den před vámi se zde objevila i Amyla, Oxarienina kněžka.“ Alexandria žasla nad věděním této mladé princezny. Jak to může vědět. Koll je velké město. Jak je tedy možné, že si dokáže ohlídat každého, kdo do města vjede a to jen z pohodlí vlastního paláce? To je přeci výsada jen největších špionů.

„Děkuji za upozornění, madam. Velice mě překvapila vaše znalost zdejších poměrů. Ovšem, myslím si, že to není ten pravý důvod, proč jste za mnou přišla.“ Alexandria mluvila trochu zdráhavě. Nechtěla princeznu urazit. Potřebovala jen znát pravdu. Žena, jakou Darja nepochybně je, nepomáhá každému na potkání a nevyzrazuje taková tajemství, která teď odhalila mně. Ne, v tom je něco víc.

„Vaše poslání musí být vskutku závažné, když po vás jde tolik špehů z Vesfálie. Ale máte pravdu, to nebyl pravý důvod mé návštěvy. Jde o mého bratra…“ odpověděla Darja s chladným pohledem v ocelově modrých očích. To mi taky mohlo dojít. Už podle její reakce při snídani, pomyslela si Alexandria.

„Drahá Darjo, dcero Durvikova, nepřišla jsem se nikterak vměšovat do vaší rodiny. Potřebuji zde jen strávit jistý čas, navštívit vaši knihovnu a snad i Amylu, když už je zde. Jinak nic. Váš bratr si vybral špatnou ženu pro svůj cit. Dělí nás příliš velká propast rozdílnosti našich ras a let, která jsme strávili na tomto světě. Jsem více než dvakrát starší než váš bratr a skutečně nestojím o vztah takové vážnosti. Nemohu si nic takového dovolit.

„Dobrá… To jsem potřebovala vědět. Ostatně by to potřeboval vědět i princ. Možná byste to měla říci i jemu, jasnosti,“ řekla a vstala ze židle, „Amyla bydlí v malé chatrči v severní části města. Dalšími vesfálskými špehy jsou náš kuchař a zahradník. Ovšem těch se nemusíte bát. Dávám si na ně dobrý pozor. Přeji vám příjemný pobyt v našem městě.“

Za princeznou se zavřely dveře. Alexandria zůstala sama jen se smíšenými pocity. To je mnohem víc, než jsem mohla očekávat. Sama princezna Lacaského království mi pomáhá. Ještě k tomu je velmi zkušená v manipulování lidí. Co všechno se ještě dozvím? Jaká překvapení mi ještě bohové přichystají?

Po obědě, stráveném v králově společnosti, pak vyrazila do ulic rozlehlého města. Nebála se, věděla, že jí žádné nebezpečí nehrozí, dokud na ni dbá princezna Darja. Nemusela si nijak kontrolovat, zda je sledována, neboť si tím byla jistá. I shoda náhod, která jí dovedla přesně k Amylyině domu, jí nebyla podezřelá. Nepochybovala o jejich zprostředkovatelce. Zaklepala…

„Vejdi, Alexandrio, princezno Alexandrijská,“ vyzvala ji kněžka. Jak je možné, že ví, kdo klepe na dveře? Proč je tady? A jak je možné, že je tu dříve než já? Vždyť není rychlejšího koně než Gilvanesta. Snad kromě ohnivých koní a ty dokáže osedlat jen Neznámá… Amyla nemůže být Neznámá. To by nedávalo smysl. Je snad vůlí osudu, aby zde byla? A proč? Kvůli mně? A nebo kvůli někomu jinému?

Stíhána otázkami otevřela Alexandria dveře. Uvnitř malého domku vládlo přítmí. Chvíli trvalo, než si přivykla tmě. Amyla stála na konci malé chodbičky a pozorovala ji. Ač člověk, žila kněžka již velmi dlouho bez známek stárnutí. Měla bílou pleť, stejně jako vlasy, a obepínalo ji přízračné měsíční světlo, které jakoby bylo její součástí.

„Jsem tady, princezno, neboť musím dohlížet na běh osudu. Tak jako Kazan požehnal Sajgonovi, Oxarien požehnala mně. Jinak nemáš pravdu. Jsou ještě rychlejší koně než je tvůj Gilvanest a nejsou z plemene ohnivých koní. Nemusíš se bát. Nejsem ta Neznámá, kterou hledáš,“ pravila v odpověď na její nevyřčené otázky.

- „Jak je možné…“ chtěla se čarodějka zeptat.

„Prostě to vím. Slyším tvé myšlenky stejně jako hlas, kterým mluvíš. Přicházíš se ptát. Ptej se tedy…“ vyzvala princeznu.

Alexandria zůstala stát jako přikovaná. Myšlenky jí plynuly, ale Amyla již na ně neodpovídala. Co se to stalo se světem? Tolik otázek, které mám a teď, když mohu získat odpověď, neumím je klást.

- „Od mého odjezdu jsem byla pronásledována, řekněte mi kým!“ přikázala. Vlastně nechtěla přikazovat. Byla jen natolik vyvedená z míry, že nedokázala jinak vyjádřit svou otázku.

„Je to Bohran, syn Bartolomějův. Je jedním z Ariménových špehů, který má hlídat specielně tebe. Zná mistrovské umění hraničářů a je mnohem schopnější než-li ty,“ pravila zastřeným hlasem.

- „Jaký je jeho přesný úkol?“

„Má tě sledovat a přimět k tomu, abys vjela do Mrtvých močálů na jihu. Nesmí tě zabít, alespoň prozatím,“ Amyla mluvila nevzrušeně. Jakoby všechno, co řekne, vlastně ani nebylo nijak důležité. Do Mrtvých močálů? Proč bych tam měla jezdit? Nejsou cílem mé cesty a neumím si představit žádný důvod, proč by se jím měly stát.

- „Kdo na mě seslal iluzivní kouzlo, když jsem odjížděla z Kaminu?“ pokračovala Alexandria.

„Zodiak, ten jenž poustevníkem je zván,“ zněla prostá odpověď. Takže poustevník byl
v Kaminu. Kdybych nebyla unáhlená, mohla jsem se teď ptát jeho a ne Amyly. Jenže už je pozdě. Co tam asi dělal?

- „Proč byl Zodiak v Kaminu?“

„Chtěl tě vidět. Je obeznámen s proroctvím a věděl, že odejdeš z Chrámů. Nebylo nijak těžké uhodnout, kam se vydáš. Řekla jsem mu kdy a kde tě nalezne.“

- „Vy? To není možné…“ opáčila Alexandria. „Je čas!“ ; „Promiňte, ale…Čas na co?“ ; „Na váš odjezd. Věřte mi přeci. Víte, že já nemohu lhát. A nyní je již opravdu nejvyšší čas, nemá cenu, abyste zde více otálela. Vaše poslání je velice důležité.“ No jistě. Řekla Poustevníkovi kde a kdy mě najde, a ona mě pak jen poslala ve správný čas pryč z Chrámů. Ale cožpak může být na dvou místech zároveň?

- „Jak jste mu to mohla říct, když jste nikdy neopustila Chrámy na více jak jeden den?“
„To je více času, než je pro mne třeba. Takovou cestu zvládnu během chviličky. Jsem kněžka osudu. Jsem tam, kde je mne zapotřebí. Vždycky tam, kde je třeba dohlédnout na to, aby šlo všechno tak, jak má,“ odpověděla bez známek pohoršení či studu. Bez zaváhání…

- „Kdo byla dívka, kterou mi Zodiak ukázal?“ položila elfka další otázku.

„Jedna z těch, které ovlivní tvoji budoucnost. Vražedkyně!“ Princezně se zatočila hlava. To už na ni bylo příliš. To děvče a vražedkyně? To není možné. Kdo vlastně má být ta vražedkyně? A jak může ovlivnit můj osud? Co poustevník ví o mém osudu? Amyla asi hodně, ale on? Řekla mu snad více než jen kde mě najde?

- „Jak mohl Zodiak vědět, kdo ovlivní můj osud?“ zeptala se Alexandria a opřela se o zeď, aby neupadla.

„Řekla jsem mu, koho ti má ukázat,“ odpověděla kněžka stále bez nějakého pohoršení. To není možné. Proč?!

- „Proč jste to udělala?“ ptala se čarodějka plna nepochopení.
„Abych tě znejistila,“ zněla snad až příliš prostá odpověď. Obě ženy si hleděly do očí. Alexandria měla v očích bouři potlačovaného hněvu mísícího se s vlastním strachem, zatímco Amyla měla oči plné potlačovaných slz.

„Proč jste mě měla znejistit?“ pokračovala princezna v kladení otázek. Pocítila příval lítosti, když hleděla na kněžku, která měla své vlastní vnitřní trápení. Z nějakého důvodu měla čarodějka pocit, že to kněžka neudělala ze své vlastní vůle…
„Aby sis uvědomila, že tvá cesta bude velice těžká a plná neočekávaných událostí,“ odpověděla smutným hlasem Amyla. Stalo se tak poprvé. Do této doby její hlas nikdy nepodléhal citům. Musí mluvit pravdu. Takový je kněžský závazek bohyni Oxarien. Ale to, co dělá z rozkazu své bohyně, se jí nelíbí. Je z toho smutná. Proč? To nedává smysl… Co je tak špatného v mém osudu? A jaký je asi ten její? Alexandria zapomněla, nač se předtím chtěla ptát. Jen tyto nové otázky vířily její myslí. Rozhodla se, že odejde. Raději půjdu zpět na hrad. Je tu pro mě příliš nepochopitelného… Odpovědi na své otázky naleznu jinak.

A tak se elfí panna beze slova otočila a odešla. Zanechala kněžku ve stínu ponurých zdí starého domu. Kráčela ulicemi rozlehlého města směrem k hradu v jeho středu. Nebála se nepřátel, kteří mohli číhat za každým rohem. Jediné, čeho se bála, byly úkoly, které měla vyplnit. Pochybovala, že toho bude schopná. Na zbytek dne se raději uzavřela ve svých komnatách, kde se oddávala meditaci. Potřebovala si utříbit vlastní myšlenky.

***

Amyla zůstala osamocená v přítmí starého domu, který si zvolila jako úkryt. Princezna ji opustila pro zmatek ve svých myšlenkách. Kněžka šla jako ve snách zavřít dveře za svojí návštěvnicí. Plakala…

„Proč, má paní, bohyně osudu a pravdy, proč?“ zeptala se skrze vzlyky. Ještě stále se nenaučila snášet bolest při pohledu na utrpení, kterého je někdy strůjcem.

„Víš, že mi nikdy nesmíš pokládat takové otázky!“ zahřměl chladný hlas její bohyně. Amyla se ale musela ptát.

„Je to příliš těžké,“ postěžovala si úzkostlivě.

„Naučíš se, nepřipouštět si to,“ odvětil hlas odnikud.

„Ale co když nechci?“ zeptala se kněžka zoufale.

„Na to už je pozdě. Složila jsi kněžský závazek. Porušíš-li, nebudu s tebou mít slitování…“
dořekla bohyně své varování. Amyla věděla, že tím jejich rozmluva skončila. V takovýchto chvílích litovala svého rozhodnutí, ale nikdy ne tolik, kolik by bývala chtěla. Vždy se jí za moment zmocnil prapodivný klid, který vycházel z jejího nitra. Odkud se ve mně bere? Ptala se sama sebe. Jenže pak se už na nic neptala. Oddala se tomu pocitu, aby ulevila svému srdci, které jinak svíraly křeče od zoufalého pláče.

***

Od toho dne již Alexandria nevyhledávala Amylyinu přítomnost. Rozhodla se, že se se svým posláním vypořádá sama. Odmítla i Darjinu nabídku, že hraničáře, který ji sledoval, nechá zabít. Většinu času trávila v knihovně hledáním informací o čtyřech strážcích Alexandrijské brány. Věděla o nich i amuletech hodně již z Chrámů vědění, ale pořád ještě neznala vše.

Alexandrijská brána se nalézá uprostřed Podhůrské pouště. Není viditelná pouhým okem, nenalezne ji nikdo, kdo neví, kde se přesně nachází.

Brána byla stvořena 1581. roku Věku Rozpadu. Stvořil ji největší čaroděj té doby, Amarthon, s nejlepším alchymistou, Dimonem, za pomoci Ines, bohyně hojnosti, patronky Granielu. Tehdy byla uzavřena, ale o šest let později, 1. roku Věku Míru ji čtyři strážci brány opět otevřeli. Po celý Věk Míru zůstávala otevřena až do 3418. roku, kdy ji uzavřel jeden ze čtyř strážců míru.

Stráži míru byli: Flares – nejmoudřejší z elfů
Morales – král elfí říše
Drung - trpasličí stavitel
Rohana - věhlasná krotitelka koní.

Alexandrijská brána byla stvořena z důvodu, aby oddělila neposkvrněné hvozdy s městem elfů, Alexandrie, od zbytku světa. A to, neboť se elfí lid cítil ohrožen Kariolou de Sann, komtesou Valinéskou, která zahubila Natálii, dceru Adorasovu, a pomohla uvěznit Fénixe Grovsena, patrona elfích hvozdů, daleko v severních ledových pláních - Země nikoho.
Grosven byl ovšem zachráněn statečnými námořníky pod vedením Filipa Dvorského. Vrátil se pak a porazil Kariolu, která tou dobou vládla Granielu, spolu s druhým Fénixem, Loveninem.

Roku 2567 Věku Temna, kdy vznikla lesní říše Avaril, bylo bohy svěřeno pět moudrých kamenů do ochrany draků. Draci vládli moudře a chránili všechny bez rozdílu.
O 3477 let později, 1581. roku Věku Rozpadu, trvala Ines, patronka Granielu, na tom, aby moc kamenů byla spoutána do amuletů, které by se spojené staly artefaktem, klíčem, k Alexandrijské bráně. A tak bylo vyhověno jejímu přání a rovnováha na Granielu byla svěřena strážcům míru.

Amulety: Zaenit (amulet míru) – stříbrný kruh zdobený nejčistšími křšťály.
Sarvel (amulet moudrosti) – stříbrná sova s temně fialovými kameny místo očí.
Hamord (amulet síly a spravedlnosti) – malé stříbrné kladivo s jantarem v hlavici a smaragdem v rukojeti.
Vionis (amulet lásky) - malý prstýnek z růžového krystalu.

To byla fakta, která Alexandria znala už z Chrámů vědění. Ale zde, v Kollu, potřebovala zjistit to, co se tam dozvědět nemohla. Chtěla znát legendy spjaté se strážci míru. Aby totiž mohla nalézt zbývající amulety, musela vědět, co se s nimi stalo, což mezi historickými událostmi již nenašla.

Znala osud svého otce, Moralese de Alvis, který bránu uzavřel posledního roku Věku Míru a svoji říši ponechal správě Zuvialany, své sestry. Uzavřít bránu může jeden amulet, ale pro její otevření je zapotřebí všech čtyř. Jenže nedlouho poté skonal, i se svojí ženou, když se pokusil zabít Morganu, tehdejší královnu Vesfálie, matku Posla smrti, Ariména.

Dalším ze čtyř byl Flares, nejmoudřejší z elfího lidu Alexandrie. O něm věděla jen to, že se po smrti Moralese de Alvis ztratil kdesi v Mirráliu, Temném hvozdu, a nikdo ho již více nespatřil.

O zbývajících dvou však znala ještě méně. Rohana beze stopy zmizela ihned po uzavření Alexandrijské brány a Drung se odebral do Žiavemského pohoří, které zůstalo pro všechna ostatní pokolení Granielu uzavřeno.

Spolu s nimi zmizely i jejich amulety. Pokud je nenajdu, je možné, že je nalezne Arimén. Pak už bych bránu nikdy nedokázala otevřít.

Měla pravdu. Příliš tenká hranice stála mezi jejím zoufalstvím a nadějí - mezi úspěchem a neúspěchem. Snad právě proto se rozhodla hledat to malinké zrnko pravdy ukryté v legendách.

Jenže to jí neustále stěžoval všudy přítomný princ Darin, syn Durvikův, který s velikým potěšením vyhledával její přítomnost. Od jejího rozhovoru s princeznou Darjou již uplynulo mnoho dní a ona se stále neodhodlala, říci mu, že jeho lásku nikdy nepřijme. Nechtěla urazit svého hostitele. Potřebovala oddané spojence, a tak stále vyčkávala.
Chtěla si být jistá, že mu její odmítnutí neublíží.

Další měsíc se překlenul dříve, než si to uvědomila. Pro ni byl měsíc sotva jako týden. Ztrácela se v čase lidí…

Osmého října ráno vyhlížela z okna svých komnat a dívala se na nic netušící lidi v ulicích. Litovala jich…

Ťuk… ťuk… ťuk… Ozvalo se klepání na dveře.

Alexandria se nevylekala, jen si povzdychla. Věděla, že již musí zase vyrazit na cestu. Chtěla tak učinit zítra. Ještě před tím však musela učinit dvě důležité věci. Odmítnout princovu lásku a poradit ohledně něj králi Durvikovi…

„Dále…“ pravila co nejjemněji. Dveře se otevřely.

- „Neruším, výsosti?“ tázal se zdvořile hnědovlasý princ, zavírajíce za sebou dveře.

„Nerušíte, pane. Co pro vás mohu udělat?“

- „Já bych si chtěl s vámi pohovořit…“ hlas se mu téměř neznatelně třásl, ale Alexandria dokázala rozpoznat touhu v jeho očích, a rozpaky skryté v hlase, jímž promluvil. Hleděla na něj ustaraným pohledem, i když si byla jistá, že on to na ní nepozná.

„Mluvte, tedy,“ vyzvala jej.

- „Slyšel jsem, že nás již zítra chcete opustit, paní. Přišel jsem se s vámi rozloučit,“ odvětil nejistě. Alexandria tušila odkud pochází ona nejistota. On se totiž loučit nepřišel. Přišel prosit, abych ho vzala sebou…

„Ne! Nepřišel jste se rozloučit,“ řekla pevně. Věděla, jak tvrdě to vyznělo. Už mu to musím říct…,zoufala si.

- „Máte pravdu,“ řekl po krátkém zaváhání, „nepřišel. Prosím, paní, mluvme vaším jazykem…“ požádal stísněně. Teď nemůžu ustoupit. Musím být tvrdá!

„Ne, princi. Ne je odpověď na všechny vaše žádosti, které jste ještě nevyřkl. Ne je slovo, jež je tématem našeho dnešního rozhovoru. Ne stojí mezi námi…“ odmlčela se, „Vím, proč jste dnes tady. Chcete mne žádat, abych vás vzala na svoji cestu. Ale to já nemohu udělat. Vaše místo je zde. Vy nemilujete mne. Milujete to, co ve vašich očích představuji. Milujete dobrodružství a vzrušení. Toužíte po hrdinství. Ale pro něco takového v mém životě není místo. Ať je má pouť jakákoliv, není taková, jakou byste si ji přál,“ pravila neúprosně a znovu se zadívala z okna.

Darin stál jako opařený, hledíce na překrásnou ženu u okna. Nedokázal pochopit, proč ho odmítá, i když kdesi v hloubi cítil, že jsou její slova pravdivá. Styděl se za sebe. Připadal si nepochopený, nedoceněný…

„Jděte, princi. Myslím, že již brzy se vám dostane nebezpečí, po kterém toužíte…“ pravila, aniž by mu věnovala jediný pohled. Řeknu králi, co v něm je. Poradím mu, aby dal princi, svému synovi, šanci. Pak bude Darin šťastný… Alespoň dokud ho to nezabije, nebo dokud on sám neprocitne ze své naivity.

Princ opustil její komnaty a ona se ještě dlouho dívala na lidi na nádvoří. Brouzdají ulicemi a nic netuší. Starají se o své starosti, oh, jak jsou slepí?! Probuzení bude tvrdé a kruté. Kolik z nich bude muset zemřít v následující válce? Budou vůbec bojovat? Neutečou se skrýt? Vždyť ani nemají, kam by šli. Budou bojovat, vím že budou. Jsou stateční, ač nepřipravení. Položí život za čas na záchranu… Ale budu skutečně schopna je zachránit?