Andor.cz - Dračí doupě online

Před sebou jsem měl jeden z nejpohodovějších kousků cesty, chystal se právě prohrábnout kuchyň a možná kouknout na nějaký doják z lodních zásob – když se rozsvítila vysílačka a ozvalo hlášení, které jsem ani trochu nečekal.
"Tady dopravní patrola VPS, seržantka Mae Seileová. Prosím, identifikujte se."
Rána palicí mezi oči by mě zaskočila míň. A navíc Seileová! Palubní počítač mechanicky potvrdil autenticitu hlášení a já zatím usilovně ždímal mozek. Tohle je rychlá loď... mohl bych, ano, mohl bych to zkusit. Prostě vzít roha. Tahle oblast je pustá, dopraváci tu jsou určitě jenom náhodou a posil se jen tak nedovolá; je tu hned několik směrů, kterými bych se mohl ztratit. Mohla by mě sice vypnout na dálku, ale jestli je stále jenom seržantka, možná v lodi Stopa nemá namontovaného. Natáhl jsem se váhavě k manuálnímu ovládání lodi, když se z vysílačky ozvalo zaječení nepřirozeně vysokým hlasem: "Okamžitě dej ty svoje chapadla pryč! Slyšíš! Pusť to!"
Odskočil jsem od ovladačů jako uštknutý a na čele mi vyrazil pot. Napíchla mi snad vnitřní kamery?
Vzápětí se ozvala znovu, tak normálním hlasem, až jsem si říkal, jestli se mi to nezdálo. "Lodi, opakuji žádost o identifikaci. Tady dopravní patrola VPS, seržantka Mae Seileová. V případě, že odmítnete identifikovat loď a posádku, bude vaše loď zajištěna." Pokračovala obvyklým výčtem výhružek a já se zatím rozhodl, že to prostě musím zkusit. Tuhle akci si zkazit nenechám – stála by mě příliš mnoho.

Rozhodně jsem se posadil do křesla a chopil ovládání. Vteřinku jsem mimoděk čekal, jestli snad... a ve chvíli, kdy jsem se už s úlevou ušklíbl a nahodil druhou rychlost, ozval se ten její ječák zas.
"Ty jsi snad hluchej? Maž od toho, nebo ti ty pracky urazím! Víš dobře, že mi neutečeš!"
No... tušil jsem to. "To snad není třeba, takovej rámus," ozval jsem se ublíženě. Na druhé straně bylo chvíli ticho.
"Ten hlas znám. To jsi ty, Šmejďáku Vokoune?" ozvala se Seileová se zájmem.
"Jmenuji se Serio Vahamanata," pravil jsem dotčeně a trochu odevzdaně. Opřel jsem se do křesla a chmurně zíral na obraz policejní lodi, který mi počítač laskavě sám nabídl.
"Tak, Serio, ráda tě zase vidím... to už tě pustili?"
Ty jízlivosti by si mohla odpustit.
"Už dávno," řekl jsem, "víte sama nejlíp, jak to bylo nespravedlivé a vykonstruované obvinění!"
"To ano," odpověděla s předstíranou účastí, "ty sis přeci myslel, že ty luxusní jachtičky jsou opuštěné a chtěl jsi se o ně postarat. Co mi povíš dneska?"
"Dnes je to opravdu nedorozumění," rozhodl jsem se to zkusit; jeden nikdy neví. "Živím se poctivě. Jako pilot. Jenom převážím lodě sem a tam, jak si kdo řekne. Tuhle třeba koupil nějaký... ani nevím, jak se jmenuje," mohl bych se živit třeba jako profesionální herec, "ale dovézt ji mám na Armachu, tam si ji převezme... zaplatí mi a tak, dostanu i lístek zpátky..." Možná si to s tím herectvím ještě rozmyslím.
"Ano, lístek zpátky, to je pěkné... tak mi pošli identifikaci lodi, Šmejďáku. Ani nevíš, jak ráda bych si pověsila tvoji fotku na tu prázdnou nástěnku, co ji máme na stanici pro polepšené zloděje."
Zloděje... tsss. Jak ordinérní. S povzdechem jsem ťuknul povel a čekal. Zatímco si seržantka patrně kontrolovala databázi kradených lodí, napadlo mě, že alespoň smáznu historii letu. Kdyby něco, nepřijdou na jistou malou zastávku na Lyře, kde jsem si vydělal těch pár lunek za...

"Ne! Pusť to! Sedni si a nehýbej se alespoň pět minut, krucinál!"
V uších mi zazvonilo. Jestli se dá v pilotním křesle zmenšit na polovinu a zároveň sedět v pozoru, právě jsem to předvedl.
"Pane Serio, v databázi vaše loď jako kradená uvedena není."
Ten nevěřícný úžas byl balzámem pro můj sluch. "Tak já tedy...?" navrhnul jsem nesměle a troufnul si i s nadějí dodat: "Fotku vám pošlu... svoji nejlepší!"
"Jsi na palubě sám?"
"Ano..."
"Za chvíli jsem tam. Připrav přechodovou komoru."
Sakra, sakra, sakra. Zřejmě chce osobně zkontrolovat, jestli na palubním kompu není připojená štěnice. Příprava přechodové kontroly odnášela spuštění jednoho rychlého testu, zatímco probíhal, vlekl jsem se jí schlíple naproti. Pokusím se udělat dobrý dojem. Honem jsem si vyleštil temenní hřebínek a skouknul přísavky na chapadlech, jestli za nimi není špína. Co chcete, sám chlap na lodi! Uhladil jsem si i halenu a u vstupu čekal v postoji, který měl působit uctivě, leč sebevědomě. Nemohl jsem se ovšem zbavit dojmu, že vypadám jako před zhroucením. Připadal jsem si tak.

Dveře se otevřely a první dovnitř vběhla mrňavá osminožka – zíral jsem na ni s otevřenou pusou, než mi to došlo. Seržantka dovnitř vplula vzápětí a trochu hádavě štěkla: "Máš problém? Zavřeli nám dneska školku, no."
Sklapl jsem. "E-e-e... ne, samozřejmě, ne! Moc pěkná hol... chla... miminko. Teprve osminožka a už takové čilé!"
Trochu se uvolnila a zatvářila mírně vlídněji. "To jo. Chapadýlka mu rostou pomaleji, ale vůbec mu to nevadí a už umí spoustu věcí, třeba... Ne, nechoď tam! Stůj, slyšíš!" Ten ječák už jsem znal. Nejraději bych si nafackoval.
Seržantka trvala na tom, že projdeme celou loď. Nevím, co všechno zaregistrovala mezi neustálým lovením šmejdící osminožky – doufal jsem, že ji to brzy přestane bavit, a za jejími zády jsem vrhal na mrňouse zběsilé pohledy, abych ho co možná rozdováděl. Nejspíš to zabíralo a začal jsem si vybavovat konkrétní důvody, proč jsem se nikdy neoženil.

"Co je tohle za náklad?" zeptala se udýchaně, zatímco držela vřeštící osminožku za chapadlo, které jediné trčelo z úzké mezery mezi kontejnery. "Vypadají hodně podobně jako ty, co se jimi převáží nebezpečné chemikálie." Pokusila se vytáhnout mimino ven.
Počkal jsem okamžik, až bude šance, aby mě slyšela. "Nevím!" zakřičel jsem. "Už to tu bylo, když jsem loď přebíral!"
"Nevíš, že pilot má povinnost postarat se o to, aby měl papíry ke všemu, co veze?" zahulákala v odpověď. Osminožce se naše pokřikování líbilo a začala místo vřískotu jásat. Nebo začal. Stále jsem byl na pochybách. Vlastně mi to bylo ukradené. Začínala mi třeštit hlava.
"To víte, teprve začínám..." rozhodil jsem chapadla a pořád ještě doufal, že mi to projde. "Ještě to nemám vychytaný."
"To nemáš. Jdeme do velínu."

Vzdej se naděje, ty, jež vstupuješ! napadlo mě ve dveřích do pilotní kabiny. Osminožka byla umístěna za křesla s krabicemi od mého včerejšího oběda. Pak ji bylo nutno několikrát sundat z kapitánova křesla a když se konečně urazila a dala na chvíli pokoj, Seileová se pustila do debaty s mým počítačem. Trochu si při tom pohvizdovala a já toužil po studeném obkladu mezi oči. Smutně jsem sledoval její ruce míhající se po ovladačích. Ten nevěrný bídák nic netajil. Stačilo jí k tomu koukat na monitor jedním okem; druhé, trochu zamračeně a výmluvně upírala na mě a třetím dohlížela na svého, momentálně s krabicemi dokonale šťastného, potomka.

"No tohle!" řekla náhle, hřebínek s hodnostními výložkami se jí výhružně naježil a všechny oči se stočily na mě. "Loď s falešnou identifikací? Kde jsi k ní přišel, Šmejďáku? Tohle přeci nebyl tvůj styl!"
Brada mi spadla, až jsem se praštil do lokte. "O tom... vážně... jenom převážím..." Ne, to vážně nebyl můj styl. Tresty za zfalšované papíry k lodi byly hodně vysoké. Ksakru, vypadalo to tak krásně! Sebrat si loď téhle třídy, to byla vzácná příležitost. Jak se zdá, asi jsem nebyl první – nebo patřila pašerákům – nebo kdo ví, co za tím bylo...

"Autodestrukční mechanismus lodi spuštěn," ozval se jemný, melodický hlas z reproduktorů. Zežloutl jsem leknutím. "Odpočet mínus šest." Osminožka se pokusila nenápadně zmizet z prostoru velínu, ale Seileová ji popadla a zdálo se, že ze šoku ani nespustí obvyklý ječák. "Zastavit odpočet!" zakřičela, ale tušil jsem, že to nebude k ničemu.
"Zadejte, prosím, identifikaci: kapitán lodi, první důstojník, první pilot."
Ano, tušil jsem správně.
Oba zároveň jsme se vrhli ke dveřím kajuty, nějak se protlačili ven a hnali se k policajtskému modulu přilípnutému jako hnida na boku mé krásné, elegantní lodi. Když jsme konečně odrazili a rychlostí neodpovídající předpisům se hnali k policejní lodi, natřené obvyklými zeleno-žlutými pruhy, která měla na rozdíl od modulu štíty dostatečně silné k pohlcení záření z výbuchu, bylo v kabině ticho. Dokonce i osminožka ztichla, přemožena dusnou atmosférou.

Podařilo se nám ještě kousek popojet. Výhled nám venkovní kamery dopřály luxusní. Výbuch stál za to; byl mnohem efektnější, než jsem čekal, a kromě obvyklé ostře bílé vybuchujícího reaktoru – tedy, ne že bych jich moc viděl, ale takové triky vidíte v každém druhém akčňáku – se tam proplétaly úchvatné zelené a modré gejzíry něčeho, co ani v telce neukazovali. Z lodi nezbylo skoro nic.
Seileová nevydržela do konce a nechala se odlákal jedním z monitorů, který blikal jako stroboskop. "Šmejďáku, víš vůbec, co jsi vezl?" zeptala se pak dost divným hlasem. Překvapeně jsem na ni kouknul; na kontejnery jsem dávno zapomněl. Počítač zřejmě aktivně udělal rozbor zbytkového záření. Kouknul jsem jí přes rameno na obrazovku pokrytou vzorci. Nic mi to neříkalo.

"To je dertemani... dekter... dermate... to je lafernit," vypadl z ní konečně sice krajně neodborný, ale obecně známý název výbušniny, která byla tak strašně nebezpečná, silná, destruktivní a zakázaná, že si z ní nedělali srandu ani ve 168. díle Vesmírných kovbojů. Byla tak strašlivě nebezpečná, silná a tak dále, že jsem ani teoreticky nevěděl o nikom z podsvětí, kdo by s ní chtěl něco mít. Byla nestabilní. Byla zamořující. Byla k ničemu komukoliv, kdo zrovna netoužil ničit celé planety.
Mlčky jsme zírali na nepatrné zbytky lodi, jejímž prodejem jsem si chtěl užít trochu luxusního života. Výbuch ve vzduchoprázdnu byla jediná šance, jak nespustit řetězovou reakci. Tolik jsem si ještě z Kovbojů pamatoval. Nechtěl jsem vůbec pomyslet na to, co by se stalo, kdybych ji dovezl až do svého vyhlédnutého přístavu. Nebo kdyby ji seržantka odvezla do doků...

"Tak... co teď?" zeptal jsem se opatrně.
Loupla po mě prostředním okem. Jasné znamení, že usilovně přemýšlí.
"Poslyš, Serio," řekla mi správným jménem, až jsem se lekl. "Co kdybychom udělali malý obchod. Ty... se zdekuješ a nikde ani slůvko neutrousíš, co se stalo." Osminožka se zahihňala a zakousnula se mi do kolene. "Já tě vypustím z hlášení a ohlásím jenom, že jsem objevila stopy po výbuchu. Ale jestli někde cekneš..."
Horlivě jsem přikyvoval a statečně zatínal zub, abych nezačal ječet nad bolavou nohou.
Když mě pak Seileová nenápadně vypouštěla po přistání z lodi, ještě jsem se na rohu otočil. Osminožka mi usilovně mávala a vesele štěbetala. Jestli je to holka a bude po mámě, mají se místní na co těšit. Já osobně se hodlám zdekovat hodně daleko a nejmíň půl roku... zase abych to nepřehnal... pár týdnů se budu živit naprosto poctivě. Určitě mi někdo za pár panáků rád vysvětlí, jak se to dělá.

Plukovník vyhlížel ze svého panoramatického okna na čilý velkoměstský ruch a usmíval se. Jeho svalstvo nebylo na úsměv zvyklé a brzy dostal menší křeč do obličeje, ale stejně se statečně usmíval dál; byl to voják a uměl bolest přemáhat. "Už brzy bude po všem," oznámil nic netušícímu městu. "Až naši nepřátelé dostanou důkazy o tom, že máme loď plnou dertemani... dekter... dermate... lafernitu, nezmůžou se na odpor." Neměl posluchače, ale nevadilo mu to. Stejně by genialitu plánu neocenil nikdo víc, než on sám.

"Pane," vplížil se dovnitř desátník s krapet pomuchlanou uniformou. Boj o to, kdo půjde plukovníkovi tu novinu oznámit, byl lítý a neznal bratra. Desátník se snažil připravit si povzbuzující řeč, kterou by celou záležitost odlehčil a postavil ji do pozitivního světla. Tváří v zátylek svému nadřízenému se mu však rázem veškeré plány vykouřily z hlavy. Začal koktat: "Pane, loď... loď byla... loď..."
"No?" otočil se na něj plukovník se svým strnulým úsměvem.
"Ukradena byla... loď... Ale-ale-ale – zjistili jsme, kdo to byl, pane! Najdeme ho! Malý zlodějíček..."
Plukovník se pokusil přestat usmívat, ale tak rychle to nešlo. Vytáhl proto paprskomet a desátníka anihiloval. Vůbec se mu tím neulevilo. Vrátil se ke svému panoramatickému oknu a začal do něj bušit hlavou.

Občanská válka, která měla předat moc tohoto zdegenerovaného světa do těch správných rukou, byla odložena na neurčito.