Andor.cz - Dračí doupě online

Lairelossë "Letní sníh".

Narodil jsem se v daleké zemi, dál než sahají vědomosti mnohých mágů. V zemi, kterou na mapu nezakreslil dosud žádný z kartografů tohoto světa…
Narodil jsem se na jednom z ostrovů země Vycházejícího Slunce. V zemi, kde lidé neznají ani magii, ani hrdé národy elfů či trpaslíků. Byl jsem vychováván již odmala k hrdosti a cti, vlastnostem toliko vlastním mému národu. Šel jsem ve šlépějích svého otce. Otec i matka mě učili v boji s lukem a mečem, pronikal jsem do umění boje holýma rukama. Ruku v ruce s uměními boje a vedení války jsem studoval mravokárná ponaučení a prastaré kodexy, abych věděl, jak tato umění správně používat. Když mi bylo kolem dvaceti let, účastnil jsem se několika dobyvačných tažení, při kterých jsem potvrdil své kvality. Pro své umění a urozený původ jsem se stal již v brzkém věku všemi uznávanou a schopnou autoritou.
Čas plynul. Když jsem si připsal v životě na záda již pětatřicátý křížek, otec byl stár a matka dávno mrtva. V těchhle dobách jsem se dozvěděl o běsnící bouři na severních ostrovech. Dříve dobyté a nyní dobře vyzbrojené severní enklávy říše pohlcovala s nebývalou rychlostí a silou nepřátelská armáda. Potichu se šířily zvěsti o silném nepříteli, který by chtěl získat i naši rodnou zem… Ještě než jsem se vydal k nekonečným pláním Osgorothu, kde se měly podle všeho armády obou zemí střetnout, daroval mi otec svou rodovou katanu. Byl příliš starý, než aby mohl splnit svou boží povinnost… Poté jsem uposlechnul ryk blížícího se boje a sestavil oddíl z mých věrných spolubojovníků, se kterými jsme se svorně připojili ke svobodné armádě naší země. Nebylo schopného muže, který by neuposlechnul volání do zbraně.

Osgorothské pláně byly obrovské. Člověk, který stál na jednom konci jejího okraje, nedohlédl na druhý. Když jsem spolu s mými věrnými dorazil na pomoc našemu vojsku, byl jsem ohromen jeho hrozitánskou velikostí. Desetitisíce mužů v plné zbroji mlčky stálo ráno na pozdrav bohu Slunce, novému zimnímu dni a blížící se smrti. Nikdo z nás nepochyboval o tom, co děláme. Byla pro nás nesmírná čest utkat se na boží počest s kýmkoliv na širém světě. Pravdou ovšem také je, že bychom se byli utkali i se samotným bohem, stál- li by nám v cestě.
Při ranní motlitbě se mi stalo něco, co jsem dosud v celém svém životě nepoznal. Mezi vojáky se samozřejmě vyskytovalo také mnoho žen, ale i přesto jsem byl naprosto uchvácen, když jsem ji spatřil. Připoutala mě k sobě jen pouhým pohledem, jako by to bylo mocné kouzlo a já už neměl cesty zpět. Bylo na ní cosi, co mě zrazovalo, co mě bouřilo a co mě nesmírně přitahovalo. Byla jiná než ostatní ženy, které jsem kdy spatřil. Nebyla člověk, jakoby byla z jiného světa. Když tam tak stála, stranou od ostatních, slunce ji prosvětlovalo vlasy a propůjčovalo jí takřka nadpozemskou krásu. Dívala se přímo na mne. Dívala se mi do očí. Nedokázal jsem uhnout jejímu pohledu, tak jsem tam stál a zapomněl na svět kolem, na motlitbu, na válku, na osud a na vše ostatní, co bylo mým životem. Svět jsme byli jen my dva. Jen ona… a já. Ještě než první píš»aly a vzdálené bubny započaly bitvu o které si zbytky zotročených a přeživších lidí budou vyprávět snad stovky let, ulehli jsme mlčky v mém stanu na mé lože a splynuli v jedno. Musel jsem usnout. Ze spaní mě vytrhly až drsné rozkazy řvané šikovateli ve světě tam venku- za stanovou plachtou. Ona už byla pryč… Oblékl jsem se, zašněroval brnění, naposledy obdivoval mistrnou práci dokonalého rodinného meče. Vyšel jsem do lehce větrného a podmračeného dne vstříc svému osudu. Smrti.

…

Byl prosincový večer. Svět byl zahalený rubášem temnoty, bylo bezvětří. Ticho. Ležel jsem uprostřed krvavých plání Osgorothu, snad mrtev, snad živ. Sníh pode mnou příjemně znecitlivoval mé tělo a má zranění. Rychle vysával zbytky mé duše z tohoto světa spolu s mou krví. Umíral jsem. Nehnutě. Hleděl jsem na temné nebe prostírající se nade mnou a doširoka otevřenýma očima nepřítomně pohlcoval vesmír a vločky sněhu, které se snášely na celé širé pláně kolem a pohřbívaly mě zaživa. V ruce drže svůj meč jsem se vznášel několik coulů nad zemí a čekal, až mě tíha nemilosrdně se snášejících vloček zatlačí zpět do země. Byl to nejnekonečnější a nejkratší okamžik v mém životě. Plný vzdoru, síly, naděje, smíření, krásy, života a smrti…
Do vlasů se mi přestal vpíjet sníh padající z nebe. Širou oblohu a vesmír vystřídal pár těch nejhlubších očí. Nejhlubších a nejšiřejších. Nejkrásnějších… Konečky jejích vlasů se na mě snesly a zahalily mě závojem snů.
Když jsem se probudil, hleděl jsem do nich zas. Usmívaly se na mě a hladily mou duši. Nejprve jsem nechápal. Ležel jsem zahalen v přikrývkách ve velkém plátěném stanu. Cítil jsem se slabý a strašně hladový, ale na stole vedle mě ležela jen karafa s červeným vínem. Když viděla, že jsem se probudil, hned se mlčky zvedla a lehkými ladnými pohyby mi nalila pohár, který mi podala. Nerozmýšlel jsem se a zhluboka pil. Pocítil jsem zvláštní a toliko známou chu» na jazyku, pocítil jsem sílu, která se doslova rozlévala mým tělem. „Fo je tfo?“… optal jsem se a zjistil při tom, jak směšně to zní, když šišlám. Jen se usmála a vycenila na mě svůj chrup, včetně dvou vysunutých tenkých, asi deset coulů dlouhých, jehlovitých špičáků…

Tak tedy jsem se stal tím, čím jsem. Upírem. Dlouhé hodiny jsem si povídal se Sigfríd, mou novou matkou a milenkou o tom, co to obnáší… Netrvalo příliš dlouho a mé tělo se zregenerovalo. Co mě překvapilo, omládl jsem skoro o deset let. Cítil jsem se hrozně silný a plný života, ovšem abych si svůj život zachoval, musel jsem prchnout. Prchnout ze své vlastní země, ze své vlasti. Se Sigfríd jsme se vydali na spěšnou pou» k západním mořím a dál do jejího světa. Putování po moři bylo strašné a velmi nerad na něj vzpomínám. Celou cestu jsme byli se Sigfríd zavřeni v podpalubí a ven jsme vůbec nevycházeli. Celé dny a měsíce jsem se učil jak využívat své nově nabité schopnosti…
Čas opět plynul. Dobrá období střídala ta špatná a ta špatná ještě horší. Nežili jsme si ale nijak špatně, rozhodně jsme si nemuseli díky vysokým žoldům a platům šlechticů dělat starosti s tím, kde vzít na nocleh či nového koně. Povětšinou jsme se se Sigfríd od sebe nevzdalovali na krok. Bojovali jsme jako generálové i jako prostí žoldáci v armádách mnohých království vždy tehdy, věřili- li jsme, že jsme na té správné straně. Kostelům jsme se vyhýbali obloukem. Když jsme byli někde příliš dlouho, často jsme museli prchat v obavách o svůj život jinam. …I tak se ale našlo několik královských a knížecích dvorů, které nám byly zavázány a vždy nás rády přijaly.
Díky svému způsobu života jsme si v průběhu staletí získali dobré povědomí o světě, ve kterém jsme žili, a také o tom, co se v něm dělo. Když nás omrzel život se smrtelníky a elfy, utekli jsme spolu na celá desetiletí do hlubokých a neprobádaných lesů.
Přibližně v době, když mi bylo asi šest set let, se objevila pro nás i celý svět nová a nikým netušená hrozba. Pavoučí bůh narušil rovnováhu sil ve světě, a proto jsme proti němu společně vytáhli do boje. Leč… Osud bývá vrtkavý. Zamíchal kartami a při střetu s temnými pavoučími přisluhovači došlo k našemu rozdělení. Sigfríd upadla do zajetí pavoučího boha a já už jí od té doby vícekrát nespatřil.
Nyní cestuji na sever, odkud se pavoučí zlo šíří a tuším, že i někde zde je osud mé lásky. Mým jediným cílem je vyrvat Sigfríd z pavučiny osudu, do které byla lapena a znovu jí sevřít v náručí. Tomu obětuji klidně i svůj vlastní život…