Andor.cz - Dračí doupě online

Tento příběh se stal jednoho večera, když jsem se svou družinou, všichni vysílení po náročné celodenní cestě, hledali místo k utáboření. Shodou okolností jsme právě putovali kolem skal, proto nebylo těžké nalézti nějaké jeskyně jako úkrytu před deštěm a bouřkou, která se právě chystala z nebe spadnout. Zalezli jsme proto do jedné z těch jeskyní, rozdělali menší oheň a nedali se pobízet ke spánku. Po chvíli všichni usnuli.
Ze snu mne vytrhl zvláštní zvuk. Měl jsem pocit, že jsme někým nebo něčím sledováni. Pak jsem to spatřil. Ve vzduchu, asi sáh nad zemí, se vznášelo a otáčelo jedno z mých jablek, které jsem si poctivě ukradl v jednom sadě při cestě. Vypadalo to, jako by si jej někdo prohlížel. Vstal jsem proto a v tom zahlédl to, co mělo za následek ten podivný jev. U skalní stěny se krčila shrbená silueta připomínající stín malé dívenky. Vypadalo to, že si pohrává se stínem mého jablíčka. Náhle stín udělal něco podivného. Vypadalo to, že chce stín jablka sníst a já si uvědomil, že se mi ono jablko vznáší kousek za pravým uchem a něco se s ním děje. Vypadá to, jako když hnije. Obrátil jsem zrak zpět k záhadné nehmotné postavě. Stále tam byla, ale zdálo se, že si mě konečně všimla a nabývá jiných tvarů, zvětšuje se v něco hrozivého. Instinktivně jsem tasil meč. A v tom se stalo něco, s čím asi ani jeden z nás nepočítal. S posledních žhavých uhlíků v ohništi vystřelil paprsek světla, odrazil se o naleštěnou čepel mé zbraně a zazářil stínu někam do oblasti hrudníku. Bylo slyšet uši rvoucí skřípavý jekot, který probudil celou družinu. Stín se bleskurychle zmenšil na původní velikost a zmizel kdesi v hlubokých útrobách jeskyně. Když jsem rozespalým druhům vysvětlil, čehož se právě přihodilo, šli jsme si opět lehnout; však žádný rána ani dospat nemohl. Přemohla nás zvědavost a rozhodli se jeskyni plně prozkoumat.
Dostatečně vyzbrojeni pochodněmi a lampami, vydali jsme se vstříc temnému dobrodružství. Po chvíli chůze jsme přišli do něčeho, co asi krápníkovou částí mělo být. Uprostřed této podivuhodné místnosti kruhového půdorysu se nacházelo menší jezírko a pak dalších pár východů. „Ďoura s vodou, neboli kaluž,“ jak onen rybníček Ugluck poeticky nazval, byla z části vysušena slunečními paprsky, které ve dne přicházely průlomem ve stropě. Tento byl stíněn jen seschlým stromem vykukujícím zpoza skály. Dlouho jsme nepostávali a prohledali místnost. Nic zvláštního jsme však nenalezli. Jak bychom také mohli, když tu září tak jasné světlo. Svit, který přichází shora je totiž mnohokrát násoben přímým odrazem od hladiny křiš»álového jezírka. „Myslím že se tohoto místa bojí. Alespoň za dne tedy.“ vyslovil jsem této věty k ostatním. „Asi bychom tu neměli ztrácet příliš času a jít dál.“
Zvědavost mne přemáhala stále víc a víc, až jsem se do jedné z chodeb vydal sám, po chvíli následován zbytkem družiny. Světlo loučí se odráželo od brilantních krápníkových mříží, které nás obklopovaly a zároveň oddělovaly jednotlivé chodby. Naše tiché našlapování náhle vystřídaly šplouchavé kroky. "Nejspíše zaplavená část jeskyně, měli bychom se vrátit," zavelel jsem otáčeje svůj zrak k ostatním. Vrátili jsme se tedy bez sebemenších potíží do jezernaté místnosti, odkud pokračovali chodbou zcela napravo.
Ta již nebyla zatopena, jen tu a tam byly krápníky, navlhné od vápenatých kyselin, jež vznikají vlivem podzemní vody, dosti polámané, což mne docela zarazilo. Nedal jsem však na sobě ničeho znát. Šli jsme tedy dále, kde se nacházelo rozcestí. Napravo vedla temná chodba, nalevo nacházela se nějaká místnost. Nahlédl jsem do ní. Rozprostíralo se zde jen černo a temnota, ale bylo rozeznat matné siluety humanoidních postav. „Zdá se, že o nás vědí.“ pomyslel jsem si, když se jedna rychlým trhnutím pootočila ke zdroji náhlého světla. Pozvedl jsem tedy louč před sebe, aby kol ní vzniklo co nejvíce světla a zrcátko, které mám pro všechny případy uloženo ve vaku, jsem si připevnil na hruď, aby odráželo světlo s podstatně větší intenzitou. Musela to být poměrně komická podívaná, ale pomohlo to. Jakmile jsem vstoupil do místnosti, všechny siluety se vzdálily neznámo kam. Po zemi bylo poházeno několik mrtvol hlodavců, ale i větších živočichů. O stěnu pak opřen stůl, pokládací plochou k ní, na zemi u zdi pár zcela zaprášených odšpuntovaných lahví a mezi kostmi pohozen pergamen se zvláštní pečetí. Nevypadal jako kouzelný svitek. Peče» mi byla dosti povědomá, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout odkud. Poněvadž byl onen adresát již pravděpodobně mrtev, nemělo význam jej tu jen tak zanechávat. Zlomil jsem tedy peče» a přečetl si obsah. Byla to zpráva psána asi před deseti lety, tudíž to odpovídá o bytí živé duše v této oblasti poměrně nedávno. Alespoň tato skutečnost mi dodala jistého vědomí. Několikrát jsem pohlédl do pergamenu, pak kol sebe, jako bych si nebyl něčím jistý, však žádné další klíčové informace jsem se z něj nedozvěděl. Datum mohlo být ovšem zfalšováno, ale s jakým motivem by toho někdo prováděl? Po důkladném prozkoumání kostí jsme nalezli i kostru lidskou, však ne zcela kompletní. Nemohla být starší pěti let, místy byla i potažena seschlými kousky kůže. "Bože, kdo mohl provést takovou ohavnost?" pronesl jsem dosti znechuceně. Bard naší družiny, Kašpar jsme mu říkali, ten byl snad vždy dobře naladěn. Jen přistoupil k mrtvole, přiložil dva prsty pravé ruky v úrovni, kde kdysi bývala krční tepna a prohlásil s pohledem na kapesní hodinky: "Oh, ani tep necítím. To» poměrně prekérní situace." Neb byli snad všichni rozladěni danou situací, nikdo ani smíchu nenaznačil a on se s nepořízenou vrátil do pozadí za ostatní. To bylo snad poprvé, co nás nerozesmál a také naposledy. Alindera, krásná chodkyně, se hned ujala zkoumání mrtvoly. Otočila nebožtíka na záda. Hrozné bylo zjištění, že měl proražený hrudní koš. Žebra však nebyla do hrudi zjevně zatlačena, jak to ve většině případů při užití úderné zbraně bývá, nýbrž vytržena a to patrně i s částí orgánů pro dýchání a trávícího systému - nechutná představa. Tvor, co tohle způsobil, musel mít drápy jako čepele, ruku jako obr a sílu jako býk. Ta rána podepsala tomuto, s určitostí dalo by se říci člověku, rozsudek smrti. Alespoň zemřel rychle. Povstanu od mrtvoly, když v tom si povšimnu něčeho, co se krčí za stolem. Nenápadně upozorním ostatní a tichými kroky se vydám ke stolu. Odhodím ten kus polorozpadlého dřeva jako párátko od stěny a namířím špičkou meče na to, co se za ním skrývalo.
Paprsky světla pronikly do zatuchlé chodby plné pavučin. Rázem se z ní ozvaly zvláštní zvuky. Instinktivně jsem pokrčil nohy v kolenou a sklonil hlavou, když mi jen pár centimetrů nad ní proletělo menší hejno netopýrů. "Hm... Vypadá to, že tu ani zdaleka není mrtvo," vyslovím s mírně ironizovaným tónem v hlase. Z chodby vychází zvláštní zápach, mně již dobře povědomý. Je to zápach smrti. Zápach rozkládajících se mrtvol. Odstoupím asi o krok a odepnu z opasku čutoru. Zespod otrhaného hábitu odtrhnu kus látky a vydatně smočím vodou. Pak si jej zaváži přes obličej, vzadu na uzel. Ostatní provedli totéž, už když jsem odstranil stůl ode zdi.
Vydali jsme se tedy chodbou vpřed dávajíc již pozor na případné pasti, poněvadž to tu začíná nabývat krapet kultivovanosti. Stěny jsou z pevných žulových bloků a sem tam se i objevují držáky na pochodně. Dvě jsme po cestě ze zdí sebrali, mohly by se ještě hodit. Po chvíli se objevují schody vzhůru. Počali jsme po nich stoupat až do prvního patra jakési pevnosti. Při pohledu skrz škvíry prkny pobitých oken jsme zjistili, že i dosti slušně opevněné, jak zhodnotil slovy bijec Ugluck. Podle dvou postelí a jedné na bok převrácené, povlečení dávno prožraného od molů a na kusy roztrhaného neznámým vandalem, páru židlí, z toho jedné chyběly dokonce dvě nohy, a stolu, lze usoudit, že se mohlo jednat o nějakou noclehárnu pro vojáky. Na stole ležel brk s prázdným pergamenem a přistavená židle vyodpovídala o tom, že u stolu někdo ještě před nedávnem seděl a neměl příliš v lásce světlo. Nebo» prkna jsou lehce odstranitelná a na stole i svíce chybí. Z místnosti vedou dveře, které jsou zavřené a k jejich otevření bude třeba trochy hrubé síly. O to se postaral Ugluck. Krátký rozběh a rána. Proběhl několik metrů do tmy, kde se poté ozvalo poměrně hlasité zadunění. To byl nejspíše jeho dopad na tvrdou zem. Po chvíli se vrátil šouravými kroky, dlaní pravé ruky oprašujíc svou hruď od tlusté vrstvy prachu, kterou na sebe při pádu nalepil.
Vykročili jsme tedy chodbou opět s nutností užití loučí, ze začátku zakopávajíc o členité výstupky bytelných dveří, které zde nyní leží. Po levé straně se asi s pětimetrovými rozestupy nacházejí masivními hřeby a ocelovými pásy opatřené dveře, naproti nim pak vždy držák na pochodeň. Žádných jsme již nenalezli, ale toto vše nasvědčovalo tomu, že se za oněmi dveřmi skrývají opět jen nocležnické pokoje, není tudíž důvod se jimi více zaobírat. Chodba se začíná stáčet doleva, potom doprava, doslova jako had. Na konci těch nekonečných kliček se ve světle loučí zjevily další dveře, tyto již ovšem nejsou zamčené, dokonce ani dovřené.
Mezerou mezi nimi a jejich rámem lze zahlédnout místnost obrovitých rozměrů. Zcela zatemnělou, jen malý proužek světla se spouští od stropu jako vlákno pavučiny někam do oblasti mimo naše zorné pole. Při pokusu o otevření dveří více směrem do místnosti tyto jen lehce zavrzají, jakoby panty teprve před nedávnem někdo ošetřoval. Všichni jsme prošli dveřmi směrem do místnosti a ocitli se v něčem, co by mohlo připomínat trůní sál. Dlažební kostky v jeden obrovitý ornament sladěné, zlaté meče po stěnách rozvěšené, štíty několika vrstvami drahých kovů zdobené, zlaté číše, příbory i nádobí ze stříbra na stolech mezi skvostně tesanými sloupy podpírajícími stropní klenbu s mnoha malbami. Vše je sladěné v jednu velkou nádheru. Jediný paprsek světla putuje od stropu až na druhý konec místnosti. Tam osvětluje nádherně tesaný trůn z ebenu, na němž sedí...

...TO BE CONTINUED

Morlen ve spolupráci s Taronem