Andor.cz - Dračí doupě online

Vytáhlý mladík se přihrbil u stěny a jeho výzbroj nepatrně zacinkala, jako když se servíruje čaj o páté. Vypadalo to, jakoby se snažil splynout s ošumělou zdí, na které se kroutily dlouzí graffiti hadi. Působil nepatřičně v tom hučícím betonovém úlu, ale vypadalo to, že si ho šedivý dav lidí spěchajících do práce vůbec nevšímá. Opatrně sklopil okulár připevněný na dlouhé kloubové nožce k helmě a nastavil si ho před levé oko. Dal se do pohybu a sunul se dál podél zdi. Spousta přivěšených udělátek tichounce cinkala a na mladíkově čele se objevila kapka potu. Téměř u konce zdi se se štěstím vyhnul nějaké spěchající paní, která zuřivě někomu něco vysvětlovala do mobilu. Řítila se přímo na něj, připlácl se ještě více ke zdi a nohy v silonkách ho minuly opravdu jen o vlásek. Svou pozornost teď vrátil zpět k malému náměstíčku, kde se nacházela jeho kořist. Trochu pošteloval okulár s červeným sklem, snad lépe zaostřoval. Potichu a pozvolna vytáhl z pouzdra na zádech pušku. Podivnou pušku. Pažba byla protažená a uzavírala v sobě čirou skleněnou baňku. Okolo spouště bylo několik miniaturních budíků, jejichž stupnice ukazovaly bůhvíco. Puška dál pokračovala širokou hlavní obrovského kalibru. Černá roura měla vskutku asi pět centimetrů v průměru. Na sobě nesla druhou, o poznání menší rourku mířidla. Mladík si odhrnul z čela vlasy a přiložil si pušku k lící. V trochu nepohodlné poloze – protože dlouhá pažba mu neumožňovala přisadit si pušku blíž – strávil několik dlouhých vteřin. Za červeným okulárem se svět jevil úplně jinak. Šedivé davy lidí mířících za prací vypadaly jenom jako průhledné mihotání vzduchu, mezi nímž se sem tam mihl kousek zářící barvy. A uprostřed náměstí na lavičce, kde v mimookulárovém světě seděl postarší muž v sáčku s nějakým symbolem na klopě, rozpínal svoje křídla přenádherný pegas. Jeho barva přecházela od sytě oranžové k temně modré, ale našly se v ní i odlesky zelené. Mladíkovi se na chviličku zastavil dech, když stiskl spoušť. Zpětný náraz ho odhodil dozadu a baňka se naplnila malým chomáčkem oranžové mlhy, jejíž barva přecházela v modrou přesně tak, jak tomu bylo u pegase. Hubeňour se pracně vyškrábal na nohy a vyšrouboval baňku z pažby. S nejvyšší obezřetností ji uložil do pouzdra, které do této chvíle viselo splasklé na jeho rameni a z druhého podobného pouzdra na pravé straně vyjmul další prázdnou baňku a vsadil ji na místo předchozí. Pohlédl na náměstí směrem k onomu postaršímu pánovi. Přes červený okulár viděl, jak se v tu chvíli světle modrý pegas vzepjal na zadní a zahrabal kopyty, potom se dál pásl na neviditelné trávě. Čahoun spokojeně pokýval hlavou a otočil se směrem do tunelu podzemky.

Po několika krocích odsunul červené kukátko a jeho místo zaujalo zelené, jehož okraje byly osazeny drobnými součástkami a blikajícími ledkami. Obraz okolí se dramaticky proměnil a z beztvarého tetelící ho se vzduchu se stal dav postav v šedivých prostěradlech. Někde v dálce probleskovala trocha barevných světel. Vydal se tím směrem, ale pak ho ještě několikrát změnil, když ho zaujala nějaká jiná stopa. Nohy ho zanesly až na rozlehlý bulvár, kde proudily spousty rozjařených turistů, při pohledu přes zelený okulár naprosto nezajímavé. Ale tam konečně spatřil něco, co mu rozbušilo srdce. Na lavičce pod košatým stromem seděla dívka a četla si v knize. Neoplývala tou lacinou fasádní krásou, kterou se pyšní dívky vysedávající v barech. Ne, tahle dívka byla skutečně hezká, zajímavá a její vzhled v sobě urýval nějaké vnitřní kouzlo stejně, jako prsten v sobě nese drahý kámen a podtrhuje tím svoji krásu. To, co ale mladíkovi úplně vyrazilo dech, bylo to, co ukazoval zelený okulár. Ledky se rozzářily plným jasem a na lavičce se místo dívky ladně protahovala nádherná stříbřitá kočka. Na zeleném pozadí působila až nepatřičně, jak zářila svitem do okolí. Mladík odtrhl od oslněného oka okulár a těžce dopadl na lavičku vedle vousatého bezdomovce, který právě vyhrabal z nedalekého koše nějaké zbytky a hladově se do nich pustil. Spíše ze zvyku, než z opravdového zájmu přesunul před oko červené sklo a zkontroloval mlaskajícího muže, který právě vybaloval zbytek hamburgeru. Alkoholem potrhané zbytky duše ho ani trochu nezaujaly, takže okulár zase uklidil nad helmu. Podíval se zpátky k oné dívce a zamyslel se.

Bylo to dávno, kdy ji naposledy potkal, a už tehdy na něj zapůsobila mocným kouzlem. Tehdy byl ale téměř ještě dítětem, neměřeno na klasické lidské roky, ale na předlouhé roky duše. Když teď seděl na lavičce, přišlo mu, jako by uběhla snad staletí od doby, kdy ji potkal. Staletí duše, která na jeho tváři nezanechala téměř žádné stopy. Po několika minutách potřásl svěšenou hlavou a zdálo se, že se rozhodl. Cítil mravenčení v celém těle, když sahal po pušce s širokou hlavní. Postavil se vedle lavičky a zkušeným pohybem sklepl červené sklíčko před oko. Téměř celé zorné pole ve chvilce zaplnila stříbřitá záře. Nějakou dobu trvalo, než se cvakající okulár srovnal s nenadálým náporem a přepnul na správnou stupnici. Kočka opatrně přešlapující na opěradle lavičky dál zářila jako stříbrný plamen, ale alespoň ho již úplně neoslňovala. Nadechl se a pořádně se rozkročil. Ve chvilce, kdy zmáčkl kohoutek, se celý svět překlopil. Zpětný ráz ho hodil několik metrů zpět, takže přistál až v záhoně fialek. Z ústí podivné zbraně se vznášel tenký proužek kouře a složitá duševní optika v tlusté hlavni celá popraskala. Mladíkovi stály na hlavě všechny vlasy a z každé kovové součástky vybavení, které měl na těle, se mu kouřilo, jako by je právě vytáhl z pece. Zmateně se kolem sebe rozhlížel a snažil se vstát. Byla to pořádná rána a kostrčí mu projela ostrá bolest. Když se konečně vyškrábal na nohy, chvatně překontroloval obsah baňky v pažbě. Byla plná stříbřité a hutné kaše a na dotek pálila. Celý zmatený se čahoun začal oprašovat a zvednul ze země shozenou přilbu. Cvakl okulárem před oko, aby zkontroloval kočku. Seděla teď na zemi před lavičkou, cenila zuby a prskala na něj. Viděla ho! Rychle si hodil zničenou pušku na záda, baňku nechal v ní, a kvapně se dal na ústup.

Když se konečně vrátil domů, jenom z něj lilo. Rychle všechny věci hodil do kouta a z pušky vydoloval její baňku, druhou baňku si strčil pod paži a zapadl do nedalekého pokoje. V zatemněné laboratoři se podobných baněk vyskytovalo nepočítaně. Některé byly připojeny ke složitým přístrojům, jejichž součástky a soukolí se všelijak otáčela a pohybovala. Všechna potrubí, kabely a táhla směřovala k obrovské baňce, která se vyjímala uprostřed místnosti. Po jejím obvodu se proháněla vydra. Měňavé barvy se jí rozlévaly po kožichu, ale bylo vidět, že není zdaleka dokonalá. Některé části těla se jí rozplývaly a ztrácely tvar, na některých místech kožichu nahradila pestré barvy šeď. Mladík přisedl ke stolu a odložil baňku staršího pána stranou. Opatrně v rukou otáčel baňkou naplněnou stříbřitým střípkem duše té dívky, její povrch ho stále pálil a nemohl na ni přestat myslet. S podivným leskem v očích odšrouboval krytku ventilu a napojil lahev na jeden z přístrojů. Napjatě sledoval, jak je obsah přečerpáván, prochází tím složitým traktem mozku a jak nakonec další střípek putuje na své místo v jeho duši. Tentokrát byl stříbrný a splynul se zvířetem líně se otáčejícím v obrovské skleněné báni. Dál mechanicky zpracovával skleněné ampule, které nasbíral, jak prožíval svůj život. Ale pořád mu nešla z mysli ona, ta tajemná dívka. Dál skládal mozaiku svojí duše, toho kým je, ale nemohl se pořád zbavit toho střípku, který tak neprozřetelně nechal vklouznout do svojí duše. Cítil ho, jak se mu čas od času zarývá do srdce. Ne bolestivě, spíše jako připomínka něčeho krásného, něčeho s čím chtěl splynou, čeho chtěl být součástí.

Myslíte si, že by ten příběh měl mít konec? Určitě bude mít, to jediné vím jistě. Ale stejně jako život, kráčí tento příběh po křivolakých cestách a jeho konec neuvidíte, dokud nedojdete za tu další zatáčku, která halí události budoucí do neproniknutelného hávu.

Tak uvidíme…