Andor.cz - Dračí doupě online

Nějak moc věcí najednou… kapitola 2.

V obývacím pokoji to teď vypadalo jako v nějakém objednaném salonku v restauraci. Všude byly girlandy a zavěšené lampiony s čínskými znaky (nebo japonskými?). No jo, máma si vyhrála. Když v tom zazvonil zvonek. Okamžitě jsem běžela otevřít.
"Zas ta pitomá váza!" zaklela jsem, když jsem opět shodila ten mámin suvenýr z Tunisu a opět jsem ho zachytila těsně nad zemí. Tentokrát už jsem se nad tím ani nepodivila, protože jsem měla za to, že už to musím mít za ty roky natrénovaný. Sice se mi to dneska povedlo poprvé, ale což…

"Ahoj, vítejte! Mamka bude mít radost. Ahoj Wille," přivítala jsem návštěvu a mrkla na Williama.

"Běžte prosím do obýváku a nelekněte se, mamka se zase jednou vyřádila. Její kreativita nebere konce," protočila jsem oči v sloup a Willův otec se mi zasmál, vzal svou ženu za ruku a vedl ji, směr - obývací pokoj.

"No nepřehnal si to trochu?" zhodnotila jsem oblečení svého kamaráda s hlavou nakloněnou na stranu. Jeho černý oblek, saténová rudá košile a bílá kravata mě totiž naprosto dostaly. Vypadal sice skvěle, ale přišlo mi to na něj příliš nóbl.

"No, říkala jsi, že je to večírek na počest tvého táty, který uzavřel dobrý obchod. A hlavně! Alain, ty střevo! Jsi to řekla mojí matce!" zahromoval na důkaz toho, že mu jeho oblečení příliš nesedí. Omluvně jsem se ušklíbla a nakrčila se.
"Ajaj… promiň," špitla jsem a vedla ho do obyváku za ostatními. Já jsem to moc nepřeháněla, vzala jsem si na sebe oranžové saténové šaty nad kolena s kolovou sukní a úzkými ramínky. A nohy jsem měla bosé. Připadala jsem si trochu jak lesní žínka, ale bylo to pohodlné. Dlouhé tmavé vlasy jsem nechala rozpuštěné a šikmá ofina mi spadala do zelených očí jako obvykle.

Nemuseli jsme čekat dlouho a uslyšeli jsme klíče v zámku. Mamka se radostně zatřásla a všichni jsme se postavili do řady, abychom ho náležitě uvítali. Táta vešel do obýváku a překvapeně vykulil oči.

"Gratulujeme…" pronesli jsme sborově a táta zrudnul a poděkoval. Tyhle situace mu přišly skoro stejně trapné a bezpředmětné, jako mě, ale vždycky chtěl udělat radost mamce, a tak se tvářil, jako že z toho je hrozně "happy". Já jsem se otočila a zamířila podle plánu do kuchyně, abych vyndala z trouby pečenou kachnu. Otevřela jsem troubu a vytáhla pekáč na linku. Položila jsem ho tam a začala maso porcovat. Když v tom mi to došlo. Koukla jsem se na svoje ruce. Nevzala jsem si ani chňapky, ani utěrku, ani rukavice, nic. Ten pekáč z trouby, která měla asi dvě stě stupňů jsem vyndala holýma rukama a neměla jsem na nich ani Ň. Ani zrůžovělý flíček. Prostě nic. Moje oči zůstaly otevřené dokořán a koukala jsem, jak se z kachny divoce kouří. Najednou do kuchyně vešel Will.

"Kde jseš s tím jídlem? Všichni už jsou hladoví jak vlci a… co tak vejráš?" nakrčil obočí a koukal na mou zjevně vyděšenou tvář.

"Wille, sáhni na ten pekáč!" poručila jsem mu suverénně a ukázala na rozpálenou teflonovou nádobu.

"Zbláznila ses?" měřil si mě nechápavým pohledem a já nekompromisně zavrtěla hlavou.

"Dělej, Wille, prosím. Jen se ho dotkni a řekni mi, jestli je horký. Prosím!" pobídla jsem ho a on se na mě podezíravě díval.

"No tak dobře," prohodil neochotně a přistoupil blíž k pekáči. Pomalu k němu nasměroval prst a špičkou ukazováčku se dotkl jednoho ucha.

"Auvajs!" sykl a uhnul stranou.

"Spokojená?" řekl dotčeně a cucal si spálený prst. Já jsem nechápavě přišla k pekáči a chytila jsem ho oběma rukama. Držela jsem ho asi dvě vteřiny, než si Will uvědomil, co dělám.

"Ally! Pusť to! Ježiš! Přestaň, pusť ho," prosil s vyděšeným výrazem, ale já jsem pekáč držela dál. Pak jsem ho pomalu položila zpět na kuchyňskou linku a ukázala mu ruce. Nebyla na nich ani známka jakéhokoli zranění. Pak jsem se pekáče dotkla předloktím. Taky nic.

"Vidíš! Chápeš to?" podívala jsem se na Willa, který tam stál s pusou dokořán. Nestihl ani odpovědět, protože do kuchyně vešla máma s naštvaným výrazem.

"Vás dva si poslat pro smrt! Co tady celou dobu děláte?" rozzuřeně začala krájet maso a dávat ho na talíře. Popadla jsem Williama za ruku a táhla ho nahoru do pokoje. Nevnímala jsem mámin hlas, který za námi volal…

"Moment a co jídlo!? Hej?"
Vešli jsme do pokoje a já za námi zavřela dveře. Zamkla jsem a sedla si na postel, abych se trochu uklidnila. Počkala jsem, až si Will sedne vedle mě, ale on to neudělal. Pořád stál uprostřed pokoje a zíral na mě jako omámený.

"Něco se se mnou děje!" prohlásila jsem rozhodně a rozhodila rukama.

"Neříkej," šeptl Will a pořád stál jako oprařený.

"Sedni si, jsem z tebe nervózní," máchla jsem rukou vedle sebe, ale on pořád stál a ani se nepohnul.

"Ty jsi nervózní ze mě?" vykulil oči a já pochopila jak to myslí, jenomže já jsem taky nechápala, co se to stalo. Souvisel s tím i můj nenadálý postřeh? Nevědomky, jak to dopadne, jsem vzala z nočního stolku jehlu, kterou jsem si ráno zašívala díru na zácloně. Chtěla jsem se píchnout do ruky, ale místo, aby se jehla zabořila do kůže, zlomila se. Polovina jehly cinkla o dřevěnou naleštěnou podlahu a tu druhou jsem křečovitě svírala v ruce.

"Tak moment…" začal William a couval ode mě dál.

"Wille, co blbneš. Nikdy bych ti neublížila. Prosím, musíš mi pomoct," fňukla jsem a pohlédla na neporušenou kůži na ruce.

"Pomoct? A jak? Lámeš si jehly o ruce a rozpálenej pekáč ti přijde studenej. Potřebuješ psychiatra, ne mě," pokusil se o ironii, ale v jeho hlase zněl spíš odpor.

"Hele, já nechci…nechci s tím mít nic společnýho. Tohle se mi fakt nelíbí. Nikomu to neřeknu, ale ty bys asi měla…" řekl tak hnusným tónem, že mě to až zarazilo. Čekala jsem od něj cokoliv, ale ne to, že by mnou pohrdal. A přesně to jsem teď cítila v jeho hlase. Pohrdání. Nevěděla jsem, co mám dělat. Seděla jsem na posteli a koukala, jak William odchází z mého pokoje. Zaslechla jsem tiché štěbetání zezdola a cinkot příborů. "Měla bych tam jít…" napadlo mě, a tak jsem se zvedla a zamířila zpět na večírek. Nálada na slavení mě už ovšem přešla.

Byl to divný večer. William celou dobu nic neřekl. Ani se na mě nepodíval a já se cítila tak hrozně. Bylo mi zvláštně. Věděla jsem, že se ve mně něco mění. Že já se v něco měním, ale neměla jsem ani nejmenší potuchy v co. Když Cornwellovi odešli, začaly jsme s mamkou sklízet nádobí. Tátu jsme poslaly lehnout. Měl za sebou náročnou cestu.

"Vy jste se s Willem pohádali?" zeptala se tiše mamka a položila další talíř na hromádku se špinavým nádobím.

"Jo," špitla jsem. Nevěděla jsem, co mám říct. Bylo mi hrozně. Nikdy jsme s Willem neměli problémy. Vždycky jsme byli jedna ruka. Pořád spolu něco vymýšleli. A teď se stalo něco, co jsem vůbec nechápala. Něco, co nás mělo rozdělit?

Lehla jsem si do postele a zavřela oči. Dlouho jsem ležela a přemýšlela, co by to mohlo být. Jestli to mám někomu říct. Vážně jsem se zbláznila? Přišla jsem si normálně, ale to si blázni připadají taky. Posadila jsem se na posteli a podívala se na okno. To okno. Mamka říkala, že ho neotvírala. Já ho neotevřela určitě. Tak kdo to byl? Mohl to být někdo, kdo mi tohle udělal? Ale co mi to vlastně udělal? Co to se mnou bylo? Snášela jsem extrémní teplotu, měla jsem mnohem lepší postřeh… a ježiši! Vzpomněla jsem si na to, jak jsem slyšela, jak spolu dole mluví. Nikdy jsem neslyšela, ani když na mě máma zezdola volala. V té chvíli jsem si toho nevšimla, protože jsem byla příliš rozhozená. Ale teď mi to došlo. Měla jsem lepší sluch, mnohem lepší. A ta jehla? Byla dost ostrá, ale nepronikla ani kousíček.

Došla jsem k oknu a otevřela ho. Bylo to jako sen. Jako nějakej pitomej sci-fi film. Nevěděla jsem, co dělám, ale sedla jsem si na okenní parapet. Jestli je tohle sen, tak si při tom skoku nic neudělám. Musí to být sen, tohle totiž není možný. Koukala jsem na deset metrů vzdálený trávník pod mýma nohama. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem lehký noční vzduch smíšený vůní lesa za domem. Otevřela jsem oči a skočila…

Dopadla jsem lehce jako kočka. Při dopadu jsem se automaticky nakrčila a pak se narovnala. Když se moje nohy dotkly země, nebylo nic slyšet. Žádné duté zadunění nebo něco podobného. Tohle musí být sen. Podívala jsem se na náš dvoumetrový plot a bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla. Asi metr před plotem jsem se silně odrazila a za necelé dvě vteřiny jsem byla na druhé straně plotu. Rozhlédla jsem se okolo sebe a zamžourala do noci. Moje oči přivykly tmě velice rychle, viděla jsem stejně dobře jako ve dne. Otočila jsem se zpátky a znovu přeskočila plot. Byl to tak nádherný pocit. Tak osvobozující. Přišla jsem si lehká jako pírko a přitom tak nedosažitelná, tak silná. Jestli to byl sen, přála jsem si, aby nikdy neskončil.

Probudilo mě hlasité drnčení budíku. Obtížně jsem se posadila a promnula oči. Šla jsem přeci spát brzo, hned jak odešli Cornwellovi. Když jsem si vzpomněla na včerejší návštěvu, bodlo mě u srdce. William. Pak jsem si najednou vzpomněla na všechno, co se toho večera událo. Přejela jsem pohledem zlomenou jehlu. Tu půlku, co se stále válela na podlaze jsem zvedla ze země a dlouze na ni koukala. Pak jsem se podívala k oknu. Bylo zavřené. Samozřejmě, že se mi to zdálo. Uchechtla jsem se a vstala z postele. Zamířila jsem ke dveřím, ale ještě než jsem stačila sáhnout na kliku, upoutalo mě cosi, co jsem měla přilepené zespod na chodidle. S tlukoucím srdcem jsem otočila nohu chodidlem vzhůru a můj zrak se okamžitě stočil k zelenému stéblu trávy…