Andor.cz - Dračí doupě online

Odehrávat se začaly již dávno, v době, kdy ostrov Linor zničila přírodní katastrofa. Velká část elfského národa se zachránila a na lodích doplula na pevninu Ador, kde založili svůj nový domov a nazvali jej Novým Linorem. Vládla jim krásná ovdovělé královna Narimëa, která se svým nešťastně zesnulým manželem Glorelem povila trojčátka, tři chlapce. Nejstaršího prince Darnela, prostředního prince Elgalena a nejmladšího prince Aermara. Když chlapcům bylo přesně tisíc let, královna rozdělila Nový Linor na tři stejné díly a každému synovi jeden věnovala. Vznikla tedy tři elfská království – Elvedérie – Dračích elfů, Elestélie – Hvězdných elfů a Elvénie – Jižních elfů.
Nu a já vám budu vyprávět o životě a osudu krále Darnela, jeho ženy dračí princezny Dalian a především o jejich dětech, kterým se říkalo Yár Fenumë – Dračí krev či děti Dračí krve, protože v jejich žilách krom elfské kolovala i krev Dračího národa.


Enyalië or ohta.

I. - Vzpomínka na válku na pláních Svobodné země.

Deset let, co to je? Pro lidi dlouhá doba jejich krátkého života, ale pro elfy jen nepatrný zlomek věčnosti. Některé události se rychle zapomenou a jiné zůstávají v živé paměti mnoho desítek i stovek let. A tak to bylo i s válkou elfů a skřetů na pláních Svobodné země.

* * * * * *
Ilcatirion, vznosné osídlení, jež je v lidské řeči též zváno jako Třpytné město. Hlavní sídlo královské rodiny Dračích elfů. Zde přebývá král Darnel se svou půvabnou chotí Dalian, jež pochází nikoliv z elfského rodu, ale z dračího lidu, a se svým synem Rínonem. Ilcatirion se nachází na nejvzdálenějším břehu Dračího jezera a je celé vystavěno z bílého mramoru. Elfské domy vlastní lesklé střechy a královský palác je má dokonce ze zlata a stříbra, takže se celé město blyští ve slunečním svitu a třpytí do dálky, proto taky dostalo své jméno.

* * * * * *

Vanionský letopočet 4975 první epochy.
Elvedérie - Ilcatirion - sídlo krále Darnela.

Dnes se v elfském městě koná velká sláva, všichni se radují a na všech skvostných domech a v širokých ulicích se třepetají rudé a bílé zástavy se zlatým znakem draka. Lid vesele zpívá a tančí, bujaře jásá, to proto, že uplynulo deset let od války s Blackgerskými skřety na pláních Svobodné země. Tenkrát vám to byla opravdu krutá a krvavá bitva na těch nejnehostinnějších pláních, které kdy kdo poznal, jež stála život mnoho udatných a sličných mužů z elfského lidu. Dnes už se na ni jen se smutkem v srdcích vzpomíná a oslavuje se porážka skřetů a stínových lidí.
Na palácových věžích plápolaly slavnostní praporce v teplém jižním větru. I v honosném královském zámku, jež vévodil elfímu městu Ilcatirionu, bylo velmi živo a veselo. V síních se hodovalo a zpívalo, pilo se lahodné víno a plesalo. Tohle byl den společných oslav pro všechny národy elfů na celé pevnině Ador. Král Darnel seděl se svou ženou Dalian, synem a svými hosty ve velké hodovní síni. Hlahol a smích se nesl veškerými místnostmi skvostného paláce. Hudba linoucí se z harf, louten a píšťal zpříjemňovala atmosféru oslavy a podbarvovala hovor hostí. Pak hudba na chvíli utichla a král pronesl slavnostní přípitek na zdraví všech, co válku zdárně přežili a na počest těch, co padli a domů se už nevrátili. Když přípitek skončil, zvedl se ze své židle Darnelův syn - princ Rínon a přistoupil k pěvci, jenž seděl na polstrovaném stupínku a držel ve svých rukou krásně zdobenou loutnu. Hnědovlasý elf s jiskřivě zelenýma očima, oděný v dlouhé tunice z látky barvy půlnoční modři, se zahleděl na malého chlapce, usmál se a pravil.
„Co si ode mě žádá můj princ?"
Chlapec s kaštanovými vlasy a stříbrnou obroučkou na čele se nesměle podíval na pěvce a pak vyslovil své přání.
„Mistře Mercasi, jsi velký umělec, a proto tě od srdce prosím, zazpívej - Enyalië or ohta - svou baladu o válce se skřety, moc rád bych ji slyšel."
„Ai. Zajisté, jak si můj princ přeje. S nesmírným potěšením ji zapěji." Odpověděl Mercas s kývnutím hlavy, a pak svými šikovnými štíhlými prsty přeběhl po strunách loutny a rozezvučil ji.
Chlapec se spokojeně vrátil na své místo a se usadil do židle po boku otce. Všichni v sále se utišili a zaposlouchali se do té písně. Síní zazněly teskné, ale krásné tóny, a pěvec začal svým melodickým hlasem zpívat.

„Slyšte, jen slyšte, přátelé drazí,
mou baladu o slavném vítězství.
O válce se skřety na pláních svobodných.
O bezcitné řeži, kde mnoho statečných,
sličných mužů padlo, když bránili svou vlast.
Tam chránili životy svých blízkých, dětí,
žen i elfskou zem plnou krás.

Blackgerští skřeti již jdou,
stín dopadá na elfskou zem.
Černé zástupy s křikem táhnou
přes Svobodnou pláň sem.

Tři elfí národy se zas v jeden spojí,
na pustých pláních v tom krutém boji.
Tři elfští králové, tři pokrevní bratři,
stojí dnes při sobě tak, jak se patří.

Za prvním králem modrostříbrný svit,
to elfové hvězdní se jdou za vlast bít.
Za králem druhým v zelenozlaté,
zas vojsko jižních elfů poznáváte.

Třetí, co ještě včera na loutnu hrál,
toť je sám Dračích elfů král,
za jehož zády plá rudozlatá zář,
mnohých elfských šiků, řad.

Tři elfské šiky v lesklé zbroji
teď budou chránit zemi svojí.
Bok po boku a meč k meči,
statečně umírají v líté seči.

Dlouho boj vyrovnaný byl,
nikdo neprohrával a nevítězil.
Skřeti měli náhle převahu,
však elfové zase odvahu.

Nechtěli zemi bez boje nepříteli dát,
tento příběh by měl každý z nás znát.
Pak zdálo se, že už není žádná naděje,
však stalo se to, co mnohým srdce zahřeje.

Draků král přiletěl přátelům na pomoc,
na skřety dopadla jeho zloba a moc.
Ohněm i ledem zpražil zlé stvůry,
síru a hrůzu na ně pouštěl shůry.

Díky velké pomoci Dračího lidu,
nastala opět doba míru a klidu.
Elfové se vrátili do domovů svých
a oslavili s přáteli toto vítězství."

Král Darnel pohodlně seděl ve svém křesle, zadíval se na syna po svém boku a pohladil ho po dlouhých kaštanových vlasech. Hnědovlasý chlapec se na otce zářivě usmál a dál se zaujetím sledoval pěvce. Darnel syna Rínona velmi miloval, neboť byl pro něho požehnáním a tím nejkrásnějším darem, i když rok, ve kterém se narodil, nebyl pro elfy tím nejpříjemnějším a bezpečným. Král natáhnul ruku, uchopil dlaň milované manželky, něžně ji sevřel, pozvednul ji ke svým ústům a vtisknul jí na ni jemný polibek plný vřelých citů. Též se usmála a počastovala jej milujícím pohledem svých zlatých dračích očí. I ona byla královou velkou oporou v těžkých chvílích, a kdyby to jen bylo trochu možné, stála by po jeho boku ve válečné vřavě. Darnel poslouchal píseň, kterou pěl libým hlasem pěvec, a vzpomínal na události onoho strašného roku, na měsíce plné strázně a krutého zabíjení, kdy elfové stáli tváří v tvář největší hrozbě od doby, co přišla zkáza na Linorský ostrov. Kdy museli čelit smrti z rukou ohavných nepřátel, které na ně poslal Blackgerský velekníže Tanron.

* * * * * *

II - Výzva ke kapitulaci

Vanionský letopočet 4965 první epochy.

Slunce jako maják probleskovalo mezi bělavými načechranými mráčky a odráželo se ve zvlněné modré hladině Třpytného jezera. Jeho paprsky se leskly na střechách domů elfského města i paláce. Něžná bríza pofukovala, proháněla se ve větvoví , pohrávala si se stébly trav a opírala se hedvábné zástavy visící na nejvyšší věži paláce. Elfské sídlo žilo svým obvyklým životem, tak jako každý jiný den. Všude vládl mírumilovný klid a přespřílišná pohoda, což bohužel nevěstilo nic dobrého. Většinou když si jeden myslí, že není žádná věc, která by tuto idylu narušila, tak se přižene nějaká nečekaná pohroma a vše se zručností obrátí vzhůru nohama. Jak se říká, co se zdá, může být pouhý sen.

Skrz pavučinově lehké záclony, otevřenými okny, vnikal do rozlehlé místnosti příjemný vlahý vzduch prosycený vůní lučních květin a zpěvem ptáků. Nezbedné paprsky vrhaly pitoreskní prasátka na zdi, podlahu pokrytou pestrobarevným tkaným kobercem a veškerý nábytek. Tichost místnost narušovalo jenom pravidelné tikání hodin, které odměřovaly nekonečné vteřiny věčnosti. Pokoj přes svou mlčenlivost však nebyl opuštěný a prázdný, někdo v něm přece jen byl. Hnědovlasý elf v honosném temně vínovém rouchu seděl za leštěným psacím stolem z třešňového dřeva a skláněl se svou hlavu ověnčenou stříbrnou čelenkou, spletenou z několika tenkých proužků a se zasazenými zelenými kameny, nad rozprostřenými listinami a otevřenými knihami. Jeho spanilá ruka, třímající psací brk, precizně a úhledně vytvářela krasopisné řádky slov na hlazeném pergamenu. Pracovna, v níž se elf nalézal, byla prostorná s vysokými klenutými okny. Celou jednu stěnu zakrývala rozsáhlá knihovna přetékající všemi možnými svitky, listinami, spisy a knihami. Uprostřed protější stěny se skvěl impozantní krb se zručně vyřezávanou dřevěnou římsou, která byla propracována do nejmenších detailů, a před krbem stál menší stolek a tři křesla. Ze stran krbu visely obrazy a téměř až u okna byly propojovací dveře vedoucí do další místnosti. Poslední stěnu zdobila zarámovaná, velká, podrobná mapa Adorské pevniny a vedle ní byl východ na chodbu. Zdálo by se, že se jedná o krásný, poklidný den, tak jako každý jiný, ale zdání může klamat, stejně jako někteří živočiši šálí svou nevinnou oběť mimikry, aby ji pak mohli chytit, zabít a pozřít.

Ozvalo lehké se zaklepání na dveře. Elf odpoutal pozornost od rozprostřených papírů a upřel ji na ornamenty zdobené vyřezávané dveře. Na vteřinku zapřemýšlel, kdo že ho to ruší při jeho rozjímání nad zápisky a pak pronesl majestátním hlasem, hodným krále.
„Dále."
Kovaná klika cvakla, dveře se tiše otevřely a do pokoje rázným krokem vplul vysoký elf s rudohnědými vlasy oděný do barev královské stráže. Sluneční svit se proháněl po jeho hlavě a dával elfově kštici ohnivě rudý nádech.
„Áya, můj pane.“ Pozdravil a vyseknul hlubokou poklonu. „Jen velmi nerad vás vyrušuji od práce a vstupuji do vašeho soukromí, výsosti," pronesl s úctou elfský bojovník.
„Á, kapitán Firimon z Ellendaru, můj skvělý velitel stráží. Co tě ke mně přivádí, příteli?"
Pokynul mu, aby přistoupil blíž, sám se zvedl ze židle a vyšel mu naproti.
„Ai. Řekl bych rád, že nic špatného, můj králi, ale to bych lhal."
„No tak, pověz, co se stalo?"
Král přistoupil k veliteli a položil mu přátelsky ruku na rameno.
„Objevil se tu temný posel z rodu stínových lidí."
„Ai, to nevěstí nic přívětivého. Co chtěl?" otázal se s temnou obavou v hlase.
„Předal mi pro vás dopis, můj pane a vzápětí nato odjel."
„Dopis říkáš?"
„Ano, můj pane," přitakal velitel a podal mu přeložený hrubí pergamen, který byl zapečetěný černou pečetí ve tvaru osmiúhelníku, v jehož středu se vyjímal čtyřprstý pařát s dýkou, znak veleknížete Tanrona.
Při pohledu na onu pečeť elfímu vládci nepříjemně zatrnulo a neblahý pocit se mu usídlil v duši. Král Darnel převzal listinu, chvíli si ji prohlížel a váhavě ji obracel v rukou. Měl podivně tušení, že to, co je uvnitř dopisu mu pořádně zkomplikuje život.
„Tak se mi zdá, že Tanron má zase nějaké nekalé roupy. Nu, podíváme se, copak hezkého nám píše." Poznamenal ironicky.
Vládce se pohodlně usadil do jednoho z křesel u krbu a rozlomil černou pečeť na listině. Otevřel ji , rozložil a začetl se do řádků psaných rudým inkoustem. Velitel stráží pozoroval svého vladaře a jeho reakci na dopis od Temného pána z Blackgeru. Darnelovo obočí se stáhlo k sobě a na čele se mu objevily hluboké vrásky znepokojení. Král náhle odhodil pergamen na stolek a rozhořčeně promluvil.
„To snad nemyslí vážně? Jak se vůbec opovažuje něco takového po mně chtít! Kdo si myslí, že je! Zatracený zplozenec démonů." Zaklel nazlobeně elf.
Kapitán Firimon měl z toho papíru nedobrý pocit, už když ho přebíral od posla, a reakce krále ho utvrdila, že měl správné tušení.
„Co se stalo, pane? Špatné zprávy?" Chtěl vědět bojovník.
Panovník sebral dopis ze stolku a podal ho veliteli stráže.
„Přečti si to sám a hned pochopíš."
Firimon uchopil zažloutlí pergamen a pohledem přeběhl těch několik rudých řádek, z jejich obsahu se mu z ježily chloupky na šíji.
„To snad není pravda. Co si to vůbec dovoluje, ten slizký had, takto vám a vašim bratrům vyhrožovat. To je neslýchaná drzost."
„Jak se zdá, on si to nemyslí." Král si promnul zadumaně bradu.
„Přece si nemyslíte, pane, že se pokusí napadnout elfské země?"
„Bohužel, můj vzácný příteli, mám velké obavy, že ano. Musím ihned vyhlásit stav ohrožení." Elfský král se podíval na svého velitele stráže. „Kapitáne Firimone, začněte sestavovat armádu. Všichni muži, kteří jsou vycvičeni a umí ovládat a nebo udrží zbraň v ruce, musí nastoupit do služby." Darnel si zhluboka povzdechl. „Doufal jsem, že nikdy tohle nebudu muset říci, ale neoficiálně mám byla vyhlášena válka."
„Rozumím, můj pane.“ Přikývnul elfský bojovník. „Okamžitě začnu vše potřebné zařizovat a svolám muže do zbraně. Mám dovolení se vzdálit?"
„Samozřejmě, můžeš jít." Vládce mu pokynul rukou k odchodu a propustil ho.
Kapitán se otočil a odkráčel z místnosti, aby se mohl věnovat svým povinnostem a úkolu, jenž mu král dal.
Darnel si opět ztěžka povzdechl a vrásky na čele se mu ještě o něco prohloubily. Věděl, že tuto neblahou zprávu musí ihned oznámit svým bratrům a připravit je na nejhorší.
„Orwene!" zavolal nahlas.
Za pár sekund nato se otevřely propojovací dveře do královy pracovny a z nich vykouknul velmi mladě vypadající elf.
„Volal jsi, můj pane? Potřebuješ něco?"
„Ano. Pojď sem, nadiktuji ti dopisy pro mé bratry."
Orwen na okamžik zmizel ve své pracovně a za minutku byl zpět i s psacím náčiním a čistým papírem. Posadil se ke stolku naproti králi a položil si na něj pomůcky.
„Až je budeš zprávy přepisovat použij, prosím, purpurový papír." Požádal Darnel písaře.
„Purpurový papír?" podivil se velice písař. „Ten se používá jen výjimečně, na zprávy nejvyšší priority a naléhavosti."
„Přesně tak, tohle je přesně taková zpráva. Mohu tedy začít?"
Písař si rozprostřel list bílého papíru a připravil si brk.
„Ano, pane."
Král tedy začal diktovat dopis pro své sourozence.

„Pro krále Elgalena a krále Aermara."

„Drazí bratři,
tímto dopisem vás naléhavě žádám, abyste všeho zanechali a spěšně, v co nejkratší době, se dostavili do mého sídla . Je to otázka života, smrti a přežití našich národů. Prosím, bez prodlení vyhlaste stav nejvyššího ohrožení, sestavte armády ze všech mužů, jenž jsou schopni držeti zbraň, neboť nám bude v boji zapotřebí každá zdravá ruka, a přiveďte je do mé země.
Budoucnost elfských zemí záleží na naší jednotě ve spojenectví. Je to velice důležité!! Vyzývám vás ihned přijeďte."
„Váš bratr, král Darnel."


„To je vše, můj pane?" otázal se elfský písař.
„Ano. Nyní text dvakrát přepiš, dopisy zapečeť a bez otálení je pošli po spěšných ptačích poslech. Je nesmírně důležité, aby je mí bratři dostali, co nejdříve."
„Rozumím, pane." Přikývnul elf.
Písař rychle posbíral věci, i dopis k přepsání, a zmizel ve své pracovně.
Darnel hleděl na pergamen ležící na stolku a přemýšlel, co bude dál, ale byl pevně rozhodnut nedat svou zem bez boje. Tohle potřebovalo zapít. Vstal z křesla a přešel k malé komodě stojící pod obrazem, vedle krbu. Na ní byl tác s čistotou se skvícími číšemi a křišťálovou karafou s rudým vínem. Vytáhnul broušenou zátku, nalil si nápoj do číše a karafu opět zavřel a postavil zpět na tác. S číší se vrátil k polstrovanému křeslu a ztěžka se do něj posadil. Zahleděl se do rubínově jiskřivé tekutiny a pak se zhluboka napil. Víno mělo lahodnou chuť a příjemně hřálo, ale nepříjemný pocit, který měl Darnel z listiny od temného pána zahnat nedokázalo.

* * * * * *
Netrvalo dlouho a na loukách před Ilcatirionem se začínaly shromažďovat první vojenské skupiny v rudozlatém z Elvedérie a v modrostříbrné z Elestélie. Dvacet dnů poté, co byly odeslány dopisy, se v bílém paláci ve Třpytném městě objevila ozbrojené družina v čele se dvěma urostlými elfy v lesklých zbrojích. Modrostříbrné a zelenozlaté vojenské ošacení obou mužů se ve slunci blyštělo a odráželo paprsky slunce stojícího vysoko na obloze. Projeli celým městem, pak skrz palácovou bránu a stanuli na zdobném nádvoří, kde je přivítal sám král Darnel.
„Áya. Vítejte, drazí bratři." Vypadal velice ustaraně, když pozdrav pronášel.
Urození elfové ladně a s lehkostí sesednuli z koní a vyšli mu v ústrety s úsměvem na tvářích.
„Áya. Buď zdráv, bratře." Zanotovali společně.
„Tak co máš tak naléhavého, že si nás přivolal k sobě domů?" otázal se černovlasý elf se šedýma očima.
„Co tě tíží a je tak důležité, žes nechal zprávu napsat na purpurový papír?" zeptal se plavovlasý elf.
Darnel je oba postupně objal a prohlédl si své bratry od hlavy až k patě. Vyzařovala z nich důstojnost, síla, odhodlanost a vznešenost. Vypadali jako praví vůdci svých národů a vojsk. Byli to králové se vším všudy.
„Pojďte se mnou do mé pracovny a tam vám vše řeknu." Otočil se a následován svými sourozenci se odebral do pracovní komnaty.
Procházeli palácovými chodbami a míjeli jednotlivé sály a místnosti, když Darnel řekl.
„Neočekával jsem vás oba naráz."
„No, zřejmě bychom dorazili každý zvlášť, ale měl jsi štěstí, neboť mě tvůj dopis zastihnul právě, když jsem byl na návštěvě u Elgalena." Vysvětlil svému bratrovi plavovlasý elf. „Na tvou žádost jsem ihned poslal zprávu svému veliteli stráže, aby sestavit armádu ze všech schopných mužů a urychleně se dostavil i s celou kompanií sem. Budou tu asi do deseti dnů."
„To je dobře. Jsem rád, Aermare, že to tak bylo, alespoň to nebudu muset říkat každému z vás zvlášť."
„Musím říct, že vypadáš opravdu hodně ustaraně, Darneli." Zkonstatoval černovlasý elf.
„Až se dovíte, co mi dělá vrásky, zřejmě i vy budete mít o jednu velkou starost navíc."
Prošli dlouhou chodbou a zastavili se skoro, až na jejím samém konci. Darnel otevřel a nechal bratry vejít dovnitř. Vstoupil dovnitř hned za nimi a zavřel dveře. Pokynul jim rukou směrem k sedačkám.
"Prosím, posaďte se."
Oba elfové se pohodlně uvelebili v polstrovaných křeslech a přehodili si ležérně nohu přes nohu. Vzápětí před ně Darnel na stolek postavil tři číše naplněné rubínovým nektarem.
„Tak už to konečně vybal," pronesl nedočkavě Aermar. „Jaké tajnosti skrýváš, že jsi to nemohl napsat do dopisu a zburcoval si všechny národy do zbraně?“
„O co jde?" zeptal se zvědavě černovlasý král Elgalen.
Darnel zatím stál u krbu a rukou se opíral o vyřezávanou římsu. Upřel zrak na své sourozence a pravil.
„Jedná se o Tanrona, jeho skřety a stínové lidi."
Oba bratři se ulehčeně usmáli, především plavovlásek se vesele zašklebil.
„Proto máš tolik vrásek na své sličné tváři, bratře?" dotázal se Aermar ležérně. „S tím mamlasem z Blackgeru si vůbec nelam hlavu." Mávnul nad tím bezstarostně rukou plavovlasý elf.
„Darneli, tohle není žádná novinka. On a ti jeho smradlavý kumpáni neustále vymýšlejí, jak by nám jen znepříjemnili život." Podotknul Elgalen a opřel se uvolněně o opěradlo svého křesla.
Darnel souhlasně pokýval hlavou.
„Máš pravdu, Elgalene, jindy bych to přešel a vůbec bych se tím nezabýval, ale tentokrát je to něco jiného."
Odlepil se od krbové římsy a na chvíli se vzdálil, aby si ze svého pracovního stolu vzal pergamen. Vrátil se k bratrům a podal listinu Elgalenovi.
„Tohle mi přišlo před dvaceti dny. Přečti si to a pochopíš, proč jednám tak, jak jednám." Pronesl Darnel když předával listinu do rukou svému o pár vteřin mladšímu trojčeti.
„Ukaž," černovlasý elf si od něho vzal dopis, rozložil ho a začetl se.
Darnel se posadil do posledního volného křesla a usrknul ze svého poháru.
„A upozorňuji, že to, co píše myslí smrtelně vážně. Požádal jsem naše ptačí přátele o pomoc a orlí i havraní špehové mi přinesli zprávy, že se v Blackgeru, za hranicemi se Svobodnou zemí seskupuje vydatná armáda skřetů a stínových lidí."
Elgalen se nad listinou ve svých rukou zamračil a obočí se mu stáhlo téměř do jedné linky. Ty řádky ho znepokojily.
To už Aermar nevydržel, natáhnul se přes opěradlo svého křesla a s obratností vytrhnul bratrovi dopis z ruky.
„Dej ho sem, taky chci vědět, co tam ten skřetí démon píše."
„Co to děláš?!“ zamračil se na něho černovlásek. „ Ještě jsem si to pořádně celé nepřečetl," zaprotestoval Elgalen na bratrovu neomalenost.
„Tak ti to přečtu na hlas."
Pak očima přelétnul první řádek. Začínalo to docela přívětivě, a tak začal číst.

„Mí drazí elfští přátelé."

„Vznešený králi Darneli, Elgalene a Aermare.
Zdravím vás s největší úctou, a proto bych vás rád v tomto přátelském duchu požádal, abyste se vzdali vlády a dobrovolně předali své země do mého područí."

„To se mi snad jen zdá. Je padlý na hlavu, či co?" zahudroval Aermar.
„Zdrž se komentáře a čti dál," napomenul ho Darnel.
A tak se plavovlasý elf pustil do dalšího hlasitého předčítání.


„Staňte se z vlastní vůle mými leníky, a já ušetřím vaše bídné elfské životy. Rozhodnutí je pouze na vás, milí králové. Zda budete vzdorovat a necháte vybít svůj lid a nebo se podvolíte a bude vám dopřáno dožít se věčnosti.
Dávám vám lhůtu na rozmyšlenou. Jeden měsíc, který se začne odpočítávat v den předání tohoto dopisu. Zvažte, jak naložíte se svým osudem a s životy svých poddaných. Varuji vás však, nesnažte se mi postavit na odpor. Mé vojsko je silné a rozdrtí vás na prach. Neubráníte se mi.
Odmítnete-li můj návrh, budu si muset násilím vzít to, co mi nechcete dát dobrovolně. Vaše země budou mé i vaše životy. Zničím to vaše prokleté elfské plémě a stanete se mými otroky. To vám slibuji JÁ."

„Temný pán Tanron, vládce Blackgeru."

„To je nehorázná drzost," zalamentoval Aermar, když dočetl dopis. „Jak si dovoluje nám vyhrožovat, bídák jeden? Co si o sobě myslí? Prý prokleté elfské plémě. Vždyť i on, byl kdysi jedním z nás. Je původem elf z královské krve, ale to mu nadává právo dělat si nárok na naši vlast." Čertil se král Jižních elfů.
„Sám si vybral vyhnanství v severní zemi.“ Opáčil Elgalen. „Obyčejný život mu nestačil, přál si vše vlastnit, chtěl vládnout, toužil se oženit s ovdovělou královnou a stát se naším otčímem, jenže jeho plán byl překažen tím, že ho naše matka odmítla. Má velkou touhu se nám všem pomstít. Založil si vlastní panství v Blackgeru a nyní by chtěl, abychom se mu podrobili. To však nepřipadá v úvahu. Jeho troufalost je bezostyšná a neslýchaná.“ Durdil se Elgalen, i když s poklidnou tváří.
„Ano, souhlasím, je to do nebe volající opovážlivost, ale bohužel, jak jsem řekl, on své výhružky myslí smrtelně vážně." Podotknul Darnel. „Jeho armáda se shromažďuje a čítá přes sedmnáct tisíc skřetů a stínových lidí. Možná i víc," připustil.
Černovlasý elf si rozvážně promnul bradu. „To není dobré," zkonstatoval Elgalen.
„Jsem si toho plně vědom, bratře," přikývnul Darnel.
„Doufám, že nepomýšlíš na to, že by ses mu podvolil?" otázal se Aermar.
„Blázníš? Ani náhodou před ním nepokleknu a nevzdám se. Má armáda sice čítá pouhých pět tisíc elfských vojáků a pár set dobrovolníků, ale bez boje svou zem nikdy nikomu nedám." Ohradil se Darnel na bratrovu otázku.
„Přesně tak, ani já se předním plazit nebudu." Přitakal Elgalen s vládcovskou hrdostí. „Mám k dispozici dobré zbraně a čtyři tisíce zdatných statečných bojovníků, kteří raději zemřou v boji, než aby sloužili temnému pánu," dodal rozhodně král Hvězdných elfů a hrdě napřímil hlavu.
„Ano, nikdy tomu zatracenému lotrovi Elvénii, Elestélii a Elvedérii nevydáme, jedině přes naše mrtvoly. V mých službách slouží tisíc kopiníků, dva tisíce šermířů a dva a půl tisíce výtečných lučištníků. Všichni, včetně mě, budou ochotní padnout za vlast, než ji vidět v rukou toho zlosyna." Řekl odhodlaně Aermar.
„Musíme ho zastavit dříve, než se dostane na hranice Elvedérie. Nesmí se svou armádou překročit Svobodnou zem." Prohlásil Darnel.
„Souhlasím.“ Přitakal černovlásek. „ Svobodná zem je území nikoho, je to pustá zem, dá se říci téměř bez jakýchkoliv obyvatel, dokonalé místo pro střet armád. Pro bitvu by byla nejvhodnější svobodná pláň. Velké, prostorné a přehledné území, kde se nikdo neschová a nemůže nás obejít, aby nás napadl zezadu, aniž bychom toho nevšimli. Pokud chce Tanron napadnout elfské země, musí tuto pláň překročit, a tam si na něho počkáme." Prohlásil Elgalen.
Aermar souhlasně přikývnul na bratrova moudrá slova. Pak položil na stolek zažloutlý dopis, který dosud držel v ruce, vytáhl svou dýku a zabodl ji skrz papír do desky stolu. Ruku nechal ležet na hlavici rukojeti.
„Zničíme ho." Řekl rázně a s odhodláním Aermar.
„Zastavíme ho za každou cenu." Přisadil si Elgalen.
„Zaženeme ho zpět do jeho Černostínových hor, aby si tam lízal rány, jež od nás utrží." Dodal Darnel.
„Jsme trojčata." Pyšně pronesl Aermar se směle pozvednutou hlavou.
„Tři bratři," přidal Elgalen a položil ruku na Aermarovu, jež stále spočívala na noži.
„Tři králové." Připojil svou ruku i Darnel.
„Jedna rodina."
„Jedna krev."
„Jeden národ."
„Jen jednota zvítězí, porazí nepřítele a rozpráší ho do všech stran." Pronesli všichni naráz.
Tři muži s rukama položenýma na zabodnutém noži. Tři elfové sedící v křeslech svázáni pokrevním poutem, tolik si podobní v obličeji, až k nerozeznání a přesto jiní, ale v nouzi, ve válce i v míru vždy stojí při sobě a jeden druhého padnout nenechá.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky:
Enyalië or ohta. - Vzpomínka na válku.
Ilcatirion – Třpytné město
Esteledhel – Naděje elfů – je to přístav a sídlo královny matky Narimëi
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Áya – ahoj či zdravím – pozdravení