Andor.cz - Dračí doupě online

Zvon zrovna odzváněl dvanáctou hodinu, když strážce u hlavní městské brány pootevřel oči. Podezíravě si změřil postavu na koni, která projížděla kolem něj. „Hej, ty!“ oslovil jezdce chraplavým hlasem. „Co jsi zač?“ Ani nevěděl, co ho k tomu dovedlo. Většinou si cizinců nevšímal. Neznámý stáhl z hlavy kápi a pohlédl na něj. Starému vojákovi se sevřel žaludek. Bezděky o dva kroky ustoupil. Zakopl, ale omdlel ještě dříve, než dopadl hlavou na zeď…

Je poklidný letní večer. Nad Holgdenem se pomalu smráká. Řemeslníci uklízejí své dílny, trhovci skládají krámky, dokonce i žebráci zalézají do svých děr a stok. Jsou tady ale i lidé, pro které den právě začíná. A nejsou to jen vrahové a zloději. Muži městské Noční hlídky vyrážejí do ulic, aby zajistili klidný spánek svých spoluobčanů. Ostřílení vojáci, kteří zažili nejednu honičku či bitku a jsou jen málokdy něčím překvapeni, dnes mají velice krušnou službu. Jako by nestačilo, že starého Maltena od brány našli odpoledne mrtvého. Měl odejít do výslužby za pouhé dva dny! Těsně před nástupem do služby to schytali také Ron s Bertiem. Našli je plavat břichem dolů v řece. A teď tahle těla!

Seržant Noční hlídky Tod Harrington se sklonil nad mrtvolou. Byla to prostitutka ze známé uličky U Tří svící. Chytil ji za rameno a otočil čelem k sobě. Odhrnul jí vlasy a prohlédnul krk. Byly tam. Čtyři malé, tmavě rudé skvrny. „Pánové,“ otočil se ke svým dvěma podřízeným, „nechce se tomu věřit, ale nenacházím žádné jiné vysvětlení, než že nám ve městě řádí upír. Ron, Bertie, ten trhovec, co ho našli v příkopě a nakonec tahle slečinka. Všichni je měli.“ Ukázal na krk mrtvoly. „Pane, ale je to možné? Myslím tím, jestli upíři opravdu existují, proč jsme ještě žádného neviděli?.“ Seržant vstal a zavrtěl hlavou. „Možná právě proto, že to jsou upíři, chlapče.“

O půl hodiny později seděli všichni velitelé Noční hlídky u jednoho stolu na velitelství. Tod, který seděl v čele stolu, právě končil svou řeč. „Proto si myslím, že je nutné, abychom chytili upíra při činu. V tu chvíli přece musí vylézt ven. Vzhledem k tomu, že upír je považován za noční stvoření a že zabíjel už brzy večer soudím, že v noci bude ještě aktivnější. Do města přicestoval patrně ještě dnes, protože nikdy dříve nebyly takové útoky hlášeny. Navrhuji tedy, abychom vyslali do ulic dobrovolníky v převlečení za obyčejné noční chodce, které bychom neustále sledovali. Jakmile by upír zaútočil, obklíčili bychom ho a zneškodnili.“ Následovala dlouhá chvíle ticha. Pak se někdo zeptal: „A myslíte, že budeme schopni jej zadržet nebo dokonce zabít? Podle toho, co jsem slyšel…“ Harrington jej přerušil: „Každého tvora musí být možno zabít. Jistě jste také slyšel, že na ně platí stříbro, česnek nebo dřevěné kůly. Vším se můžeme vybavit. Pokud nemáte žádné další otázky, navrhuji akci uskutečnit. Každou minutu, co tady mluvíme, může někdo zemřít.“

No tohle je bezvadné. Pomyslel si Tod. Když jsem navrhoval tu volavku, nemyslel jsem, že sem pošlou zrovna mě. Ale co bych mohl čekat, že? Procházel temnými ulicemi města a zkoumal pohledem každý stín a každé zákoutí. Byl si jist, že kolem něj je přinejmenším pět párů očí, které dělají totéž. Najednou zahlédl v uličce před sebou pohyb. Pomalým krokem se vydal tím směrem. Došel na malé náměstíčko s fontánou uprostřed. O fontánu se opírala tmavá silueta. Á, pan upír osobně. Pomyslel si. Zdánlivě nevšímavě kráčel blíž a přitom cítil, jak mu po tvářích stéká pot. Když byl skoro u domnělého upíra, ten se otočil… A na seržanta pohlédla nádherná plavovlasá dívka s ladnými tvary, plnými rty, nádherně modrýma očima a rozkošně zdviženým nosem pršáčkem. Ale, uklidni se trochu, přece tě nepoblázní první pěkná ženská, na kterou narazíš. Okřikl se v duchu. Ale sám cítil, že to nepomáhá. Neodolatelně ho přitahovala. „Není trochu pozdě na večerní procházku?“ oslovil ji. „Mám se tady snad čeho bát? Když město hlídají královi muži, je tady přece každý v bezpečí,“ řekla, a jemu se zdál její hlas být tou nejkrásnější melodií. „Madam, možná byste přece jen měla jít domů. Po městě se potuluje upír.“ „Upír?“ řekla užasle. „Upíři přece nejsou, to jsou strašidla pro malé děti a staré pošetilce. A navíc, přece se nemusím bát upíra ve společnosti takového statného a silného muže. Vy byste mě jistě dokázal uchránit.“ Seržantovi se nahrnula krev do obličeje. Pak už nikdo z nich nepromluvil. Náhle si Tod uvědomil, že sedí na okraji fontány, v ruce svírá drobnou jemnou ručku a cítí se báječně. Idyla ale neměla trvat dlouho. Neznámá vstala, nečekaně ho políbila, otočila se a rozběhla se po náměstí. Na kraji jedné z uliček se ještě otočila, zamávala mu a zmizela ve tmě. Tod se postavil, zakroutil hlavou a vyrazil zpátky tam, kde čekal že budou jeho lidé. V ústech měl podivnou slanou chuť Ještě než si to stačil přebrat v hlavě, ozval se před ním hlas. „Veliteli, jste to vy? Pojďte sem, něco byste měl vidět.“ Bylo mu jasné, co tam najde.

Těsně nad ránem vešel seržant Harrington do svého pokoje. Svlékl si košili, zul boty a zamířil k lůžku. Náhodou přitom prošel kolem velkého nástěnného zrcadla. Podíval se na sebe a téměř se vyděsil. Měl strhané rysy, kruhy pod očima a vypadal alespoň o deset let starší. Rychle odvrátil zrak. Pak se ale podíval znovu. Co to k čertu… Sáhl si na ret. Na prstu mu zůstala rudá skvrna. Otevřel ústa. Hlodalo v něm podezření, ale teď přešlo v jistotu. Udělalo se mu nevolno. Rychle si nabral z mísy vodu a velice dlouho usilovně kloktal.

Když odpoledne procházel ulicemi, hlavou se mu honily všemožné myšlenky. Byl tak zahloubaný, že téměř vrazil do svého přítele Duga, který s ním v noci lovil upíra. „Ale copak, pán se nám zamiloval? Když takhle chodíš jako tělo bez duše, může to mít jen jednu příčinu…“ posmíval se mu Dug. „Radši zavři ústa, příteli. S tímhle nemá láska nic společného,“ odsekl Tod. „To bych prosil, protože ta slečinka, se kterou ses tam v noci cukroval, není nic pro tebe. To je trochu vyšší klasa. Jmenuje se Narda. Je to princezna. Sice nevím odkud k nám přicestovala, ale král si jí hodně považuje. Asi by se mu nelíbilo…“ „Říkal jsi princezna?! Kde je teď? Na hradě?“ ožil náhle Tod. „Ale snad si nemyslíš, že ti dovolí ji navštěvovat. Pusť ji z hlavy.“ Ale to už seržant neslyšel. Pospíchal hlavní ulicí a přímo na hrad. Stráže u brány ho znaly a bez problémů ho pustily dále. Zamířil do trůnního sálu. Aniž věnoval pozornost strážím před dveřmi, které se ho snažily zadržet, vrazil dovnitř. Král seděl na trůnu a zřejmě se právě věnoval nějaké vysoce důležité úřední činnosti. Tod nedbal. Předstoupil před něj a lehce se uklonil.

„Můj pane, mám pro tebe velice znepokojivé zprávy. Týká se to toho upíra…“ začal. „Co tě opravňuje sem vtrhnout a dožadovat se mého slyšení bez ohlášení. Měl bych tě dát zmrskat! Ale, když už jsi tady, dopověz, s čím jsi přišel. Tvůj trest probereme později.“ Králova slova zapůsobila jako studená sprcha. Tod si náhle uvědomil, co vlastně udělal. Začal koktat: „Můj pane, já… Nechtěl jsem vyrušit, ale… Víte, je to důležité.“ Král mu pokynul: „Pokračuj.“ „Pane, mám vážné podezření, že upír je na hradě.“ Panovník si ho změřil pohledem. „To přece není možné, tady by se před mou gardou neschoval.“ „On se, pane, vůbec nepotřebuje schovávat. Obývá jednu z vašich nejhonosnějších ložnic. Tím upírem, můj pane, je princezna Narda.“ Král zůstal jako opařený. „Máš pro tohle vážné obvinění nějaké důkazy?“ zeptal se. Tod mu vylíčil celou včerejší noc, nález mrtvého těla a pak krev na svých rtech. „Tys políbil princeznu Nardu?“ vybuchl král. „To ne, pane… to ona…“ „Takže mi chceš říct, že ctihodná princezna nejenže běhá po nocích ve městě a kouše lidi do krků, ale že se zahazuje s obyčejnými vojáky jako jsi ty?! To je neslýchané. Stráže, přiveďte mi sem princeznu. A dojděte i pro mé mágy, chci si s nimi popovídat.“ Následujících pár minut proběhlo v tíživém mlčení.

Zanedlouho se vrátili poslové, kteří byli vysláni pro princeznu. „Pane, princezna Narda vám vzkazuje, že se necítí dobře. Přeje si zůstat ve svých komnatách a odpočívat.“ Tod se na krále vítězoslavně podíval. To jej dopálilo. „Když nemůže princezna přijít za námi, půjdeme my za ní,“ rozhodl. Jakmile dorazili dva královi mágové, tak oni, král, Tod a ještě dva vojáci vyrazili k princezniným komnatám. Když byli na místě, král vzal suverénně za kliku. Bylo zamčeno. „Má paní, můžete prosím vyjít ven? Potřebuji s vámi o něčem mluvit.“ „Přijďte později, necítím se teď dobře,“ ozvalo se zpoza zavřených dveří. „Ujišťuji vás, že to nebude trvat dlouho, potřebuji vám položit jen několik otázek.“ Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo zašustění šatů a pomalé kroky. Cvakla západka. Dveře se otevřely, a v nich se objevila postava, zahalená od hlavy k patě v dlouhém plášti a s kápí přes hlavu. „Omluvte mne prosím, ale opravdu mi dnes není nějak dobře.“ řekla princezna. Král se usmál. „Spíš vy byste nám měla prominout, že jsme vás vyrušili ve chvílích vašeho odpočinku. Prosím vás o trpělivost a shovívavost, ale bylo proti vám vzneseno vážné obvinění, a na mě je, abych dokázal jeho nepravdivost.“ Nato král pokynul kněžím. Jeden z nich vytáhl ze záhybů roucha několik lahviček. Jednu z nich otevřel, nalil si trochu tekutiny na ruku a lehce pocákal Nardinu tvář. Vtom se Tod podíval princezně přímo do očí. O krok ustoupil, protože jakmile tekutina dopadla na její obličej, pocítil závan zla a nenávisti. Podíval se na mága. Tvářil se rozpačitě. „Zkouška svěcenou vodou prokázala, že princezna je nevinná,“ prohlásil neochotně. „Proveďte ještě jeden test, musíme si být jisti,“ řekl král, který zřejmě také pocítil nenávist v princezniných očích. Mágové se na sebe podívali a přikývli. Sepnuli ruce v úrovni ramen a začali tichými hlasy odříkávat slova nějakého zaříkadla. Kolem nich se postupně rozrůstala podivná namodralá aura, až je oba celé zakryla. Vypadali jako dva potápěči, kteří plavou v podivně bublající vodě. Pak jeden z nich promluvil. „Princezno, můžete prosím přijít ke mně?“ Narda beze slova udělala dva kroky směrem k oběma mágům, až se octla na kraji modravé bubliny. Bez zaváhání do ní vstoupila a podívala se na krále. Ten se zase podíval na Toda a pak na oba kouzelníky. „Jak zní verdikt?“ „Nevinná.“ Odpověděl jeden z nich pomalu. Pak si rychle sbalili své věci a ve spěchu odešli. Král byl spokojený. „Princezno, vyšlo najevo že všechno, co se ke mně dnes doneslo, byla jen křivá obvinění. Jejich původce bude po právu potrestán. Mohla byste mi ještě říct, kde jste byla včera v noci?“ „Ale jistě,“ řekla princezna. „Byla jsem se projít po městě, když jsem potkala tohoto milého muže. To jsem netušila, že je to voják. Povídali jsme si a hned potom jsem se vrátila do svých komnat. Ale vaše výsosti, jestli vás můžu poprosit, nesuďte ho příliš přísně. Jistě to nemyslel zle,“ řekla, a Todovi vyschlo v hrdle. Musela přece vědět, že to krále ještě více popudí, když se ho takto zastane!

Tak teď už vůbec ničemu nerozumím. Nejdříve to vypadá, že mě probodne pohledem, a teď mě pochválí, že jsem se se svým podezřením netajil a vyřešilo se to hned. Ještě mi popřál mnoho štěstí v mém pátrání. Ale já na to přijdu… Jsem si jistý, že ten, kdo zabíjel, byla princezna. Jestli ale není upír, tak co tedy? Světla se bojí, nevychází ven ve dne. Když vyšla, byla celá zahalená v plášti, i kápi si nechala na hlavě. Mrtví mají na krku kousance. Nezdá se mi pravděpodobné, že by je tam dělala jenom tak, aby nás zmátla a mysleli bychom si, že je upír. Ale ta těla nebyla bez krve… Jak to, že mi to nepřišlo divné předtím? Takhle Tod uvažoval cestou domů od krále. Když tam konečně dorazil, zabouchl za sebou dveře a těžce padnul na postel. Toužil po dlouhém a ničím nerušeném spánku.

Když se probudil, slunce prosvítalo jeho oknem jeho paprsky mu dopadaly na tvář. Takže je ještě den, pomyslel si. Vstal a začal si obouvat boty. Pak se zarazil. Něco nebylo v pořádku. Rozhlédl se po pokoji. Vstal, aby odhrnul závěs v rohu místnosti, ale už to nestihl. Ze stínů se náhle vynořila postava a skočila po něm. V ruce se jí zableskla dýka. Tod uskočil a převalil se po zemi. Vyskočil na nohy a už se po něm neznámý útočník rozháněl. Mířil dýkou na hrdlo. Tod zkřížil ruce a úder zablokoval. Chytil ruku, která svírala dýku a oběma rukama ji zkroutil. Nehleděl na údery, které mu sázel protivník druhou rukou, a přitlačil tak, že se špička dýky dotkla hrudi jeho nepřítele. Ten si uvědomil nebezpečí a chytil dýku druhou rukou ve snaze ji odtlačit co nejdál od těla. Zároveň sebou smýkl tak, že oba zápasníci padli na podlahu. Převalili se po sobě a zastavili se až o zeď pokoje. Tod byl vespod. Černě oděný vrah vytrhl Todovi dýku z rukou a bodl. Tod sebou mrskl stranou, ale dýka přesto našla svůj cíl. Prošla mu ramenem. Bolest ho vybičovala k nadlidskému úsilí. Pěstí udeřil muže do obličeje tak prudce, že z něj spadl. Postavil se na nohy a vší silou kopnul dosud klečícího muže do břicha. Pak ještě jednou. A ještě. A ještě. A… ne, už nebylo třeba. Útočník ležel na zemi a svíjel se bolestí. Tod se podíval na své rameno. Pevně uchopil dýku, která v něm vězela a prudce ji vytrhl. Pak se sklonil ke sténajícímu tělu. Chytil ho za ramena a posadil na židli. Ruce mu svázal za zády kusem prostěradla. Pak se k němu otočil. „Tak, a teď mi ty vražedná kryso pěkně povíš, kdo ti zaplatil za moji hlavu. A nemysli si, že budeš mlčet! Však já ti ukážu…“ Tod se překvapeně podíval na sedícího muže. Nehýbal se. Zkusil tep. Byl mrtev. „Ksakru!“ řekl, když uviděl prsten na mužově ruce. Měl odklopené víko, pod kterým byla malá dutina. Zbývala v ní kapka nějaké tekutiny. Zkušený voják věděl, co to je. Než aby prozradil svého pána, vypil vrah jed. No nic, když mi nepomůžeš, najdu si toho výtečníka sám. Pomyslel si. Naučenými pohyby tělo prohledal. Našel celou sestavu nožů, od vrhacích přes velmi tenké čepele, určené k zabíjení ve spánku, až po masivní těžké dýky, z nichž jednu poznal na vlastní kůži. Jediná věc, která mu něco řekla, byl mužův přívěsek. Strhl mu jej z krku a prohlídl si jej. No ovšem. Kdo jiný. Garozák. Téměř v každém městě byl cech vrahů. Tomu holgdenskému se říkalo Garoza. Každý jeho člen nosil malý přívěsek ve tvaru sovy. A právě takový měl na krku Todův návštěvník. Jen by mě zajímalo, kdo obětoval určitě dost velkou sumu peněz, aby se mě zbavil. Nemohl to být nikdo jiný než princezna, nebo král. Ale princezna by mě mohla docela jistě zabít i sama, proč by za to platila někomu jinému. Takže král. Už je mi jasný ten jeho milý přístup…

„To přece není možné. Král by se nespolčil s vrahy. Musel ses splést,“ odporoval Dug. „A napadá tě snad někdo jiný, kdo by mohl mít zájem na mé smrti?“ zeptal se Tod. „Nó…“ „Nenamáhej se, příteli. S většinou lidí jsem ve městě zadobře. Toho vraha zaplatil král. On na mě totiž prachsprostě žárlí!“ Dug se zamyslel: „Narda má na krále určitě velký vliv. Nemyslíš, že to je ona, kdo se tě chce zbavit? Jdeš po ní, a ona to dobře ví. Krále možná využila jen jako prostředek. Zamotala ho do svých sítí a dokáže s ním skvěle manipulovat.“ Tod se na přítele podíval. „Cos to řekl? Do sítí? Myslím, že mě něco napadlo…“ Ale ovšem, sítě! To je ono! „Dugu, teď mě poslouchej. Znáš se ještě Mardrogem? Ano, já vím, že jsem o něm řekl, že je to podvodník a šarlatán, ale teď budeme potřebovat mága. Já mezitím seženu pár chlapů z Hlídky. Sejdeme se večer, řekněme v osm u zadní brány hradu. Teď běž, není čas na otázky. Kdoví co mu budeš muset všechno naslibovat, aby s tebou šel. Běž, běž hned.“ Dug už znal svého přítele natolik dobře, aby poznal, kdy mluví vážně. Proto neváhal a ihned vyrazil.

Velké, oranžově slunce se zvolna sklánělo k obzoru, když se skupinka osmi mužů vydala podél hradní zdi směrem k bráně. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že se chystají dobýt hrad. A přesně to také měli v úmyslu, jenže ne proto, aby se jej zmocnili. Když Tod ostatním vyložil svůj plán, měli ho za blázna. Když jim vysvětlil, co ho k takovému rozhodnutí vedlo, měli ho za statečného šílence. Přesto jej následovali. V duchu si každý z nich spílal, že se pouští do takového dobrodružství. Zdálo se jim, že to je stejné, jako by rovnou strčili hlavu do oprátky. Vždyť tady šlo o vzpouru! Kdyby se ukázalo, že se Tod zmýlil a princezna je opravdu jen princezna, do jednoho by je popravili. Ale Tod takovou možnost nepřipouštěl.

Připlížili se k zadní bráně hradu právě ve chvíli, kdy se střídaly stráže. Tiše naslouchali, přitisknutí k hradní zdi, dokud zcela neutichly vzdalující se kroky odcházejících strážců. Teď tam zbývali dva. Tod zvedl ruku se třemi vztyčenými prsty. Jeden schoval. Pak druhý. Pak prudce máchl rukou a sedm mužů se rozběhlo vpřed. Pozadu zůstal jen staře vyhlížející elf. Stráže byly sraženy do bezvědomí plochými stranami mečů ještě dříve, než si stačily uvědomit, co se děje. Celá skupinka tiše postupovala chodbou. Dvakrát narazili na procházející hlídku. Jednou se ukryli v temné uličce vedoucí z hlavní chodby někam do podzemí, a vojáci kolem nich prošli, aniž by si čehokoli všimli. Podruhé takové štěstí neměli. Srazili se s hlídkou v zatáčce chodby, ale několik dobře mířených ran problém vyřešilo celkem v tichosti. Došli ke schodišti, vedoucímu do křídla pro čestné hosty. Rychle vyběhli nahoru. Tam se srazili se služebnou, která nesla na podnose nějaké jídlo. Namířené hroty mečů ji spolehlivě umlčely. „Kam to neseš?“ zeptal se jí Tod. „Princezně Nardě, prosím neubližujte mi…“ „Nech si ty nářky. Půjdeš před námi k princezně. Ať tě ani nenapadne ceknout. Vejdeš k princezně a dáš jí jídlo. Když budeš odcházet, necháš otevřené dveře a rychle se ztratíš. Rozumělas?“ „Ano pane, jen mi prosím neubližujte!“ Tod to přešel mlčením. Bez dalších problémů se dostali až před princezniny komnaty. Služka vstoupila dovnitř. Za chvíli vyšla ven bez táců a rychle odcupitala chodbou.

Tod rozrazil dveře a vpadnul do místnosti. Narda stála u okna zády k němu. „Čekala jsem tě, jen ne takhle brzy,“ řekla. „Zkrať to, přišel jsem tě jen zabít, ne si s tebou povídat,“ přerušil ji Tod. „Tak si to zkus!“ zařvala a napřáhla k němu ruku. Vyšlehl z ní oranžový plamen a udeřil do zdi tam, kde ještě před okamžikem stál Tod. Ten ale hbitě uskočil stranou a tasil. Ve stejnou chvíli vstoupil do dveří Mardrog. Podíval se princezně do očí. Opětovala jeho pohled. Mezi jejich očima se vytvořila téměř hmatatelná magická šňůra. Tod se chystal vykročit, aby znehybněnou princeznu jednou provždy zneškodnil, když tu mu na záda padla obrovská tíha. Podklesl v kolenou, ale pak zátěž zmizela stejně rychle, jako se objevila. Otočil se. Za ním stál jeden z jeho mužů, na meči nabodnutého obrovského zmítajícího se pavouka. Neměl však čas na slova díků, protože najednou se celá místnost proměnila v jedno velké terárium. Pavouci lezli po stropě, po stěnách, po podlaze a pomalu se stahovali kolem skupinky vojáků, kteří se postavili zády k sobě tak, aby se mohli navzájem bránit. „Zničte ten hmyz!“ zvolal Tod a sám šel příkladem. Vyrazil do útoku a přišpendlil jednoho pavouka k zemi. To už na něj zaútočili další dva, z kusadel jim odkapával jed. Jeden na něj skočil, ale ještě ve vzduchu jej rozpůlila ostrá čepel meče. Dalšího, který mu útočil na nohy Tod přeskočil, pak se hbitě otočil vrazil do něj meč. Když kolem sebe nenašel žádného dalšího nepřítele, rozběhl se na pomoc svým mužům. Jeden z nich ležel na zemi a pavouci do něj bez ustání zaráželi své jedové zuby. Rozlícený Tod se rozmáchl mečem a systematicky likvidoval všechny pavouky, lezoucí po jeho těle. Nebylo mu už však pomoci. Rozhlédl se kolem sebe a viděl, že ostatní si vedou velice zdatně a mnoho pavouků už nezbývá. Zato Mardrog byl sinalý ve tváři a pot se z něj jen lil. Tod se rozběhl k Nardě a napřáhl meč ke smrtícímu seknutí. V té chvíli však falešná princezna přerušila magickou nit mezi ní a starým kouzelníkem a hbitě uskočila. Před očima všech se s ní začala odehrávat příšerná proměna. Z trupu jí začaly růst čtyři další končetiny, trhajíce před sebou jemnou pokožku. Její ruce i nohy se prodloužily a zesílily. Pak začala celá tmavnout a tělo jí pokryla husté chlupy. Kůže jí zrohovatěla a ztvrdla. Nejhorší proměna se odehrála s její hlavou. Ten tam byl její půvabný obličejík, plné rty i nádherná hříva zlatých vlasů. Místo toho se objevily dvě obrovské hmyzí oči, ústa se roztáhla a vyrostla z nich ohavná kusadla, z nichž odkapával jed. Vše se odehrálo příšerně rychle. Než stačil Tod zasáhnout, příšera rozběhla a jediným pohybem předních nohou rozpárala břicho nejbližšímu vojákovi. Mardrog, na kterého si udělala zálusk hned po něm, neuvěřitelně rychle uskočil, a ještě než zmizel ve dveřích, z ruky mu vylétla malá lahvička, která zasáhla obrovského pavouka doprostřed těla. Okamžitě se vzňal oheň, který doháněl přeměněnou princeznu k nepříčetnosti. Začala zuřivě běhat po místnosti srážeje na zem vše, co jí stálo v cestě. Pak se jí ale do cesty postavil Tod. Nezpomalila a s úmyslem ho povalit a pak se do něj zakousnout jedovými zuby se na něj rozběhla. Voják byl ve střehu. Když se k němu přiblížila na dosah meče, uskočil a ťal o jedné z jejích nohou. Odsekl ji čistě přesně v kloubu. Náhle se vzpamatovali zbývající čtyři muži a podnikli na ni společný útok. Pomalu šli vpřed a pavouk před nimi ustupoval, dokud nenarazil na zeď. Rozhodl se pro konečný výpad. Jeho nohy se rozvířily v divokém rytmu a muži stačili sotva uhýbat před jejich útoky, natož aby se zmohli na nějaký protiútok. Tod viděl jejich nezáviděníhodnou situaci a bez zaváhání zasáhl. Rozběhl se, odrazil se od stolu, přeletěl nad hlavami společníků a v letu zabodl meč do Nardina těla. Bodl tak silně, že meč prošel skrz a zabodl se do postele. Probodl matrace a uvízl hluboko v siném dřevě. Pavouk vydal děsivý skřek, zazmítal se a padl s roztaženýma nohama. Pomalu se začal proměňovat zpět v princeznu.

O chvíli později ležela na posteli opět krásná dívka. Pohled na ni kazila jen velká rudá skvrna, šířící se od jejího břicha po celé posteli. V ní vězel Todův meč. Seržant Harrington opět splnil svou povinnost. Ale kdoví, proč z toho dnes neměl ani tu nejmenší radost. Sklonil se nad princeznou a zahleděl se jí do tváře. Ta náhle otevřela oči. „Prosím… můžeš mi splnit jediné poslední přání?“ řekla tiše. „Cokoli, co bude v mých silách, má paní.,“ řekl Tod. To snad ani není možné, já tady něco slibuju téhle vražedkyni… Ale je tak krásná! „Pohřběte mě v lese, ať mě po smrti neruší sluneční paprsky,“ žadonila. Tod se už už nadechoval, aby ji ujistil, že její přání splní, když si všimnul podivného zablesknutí v jejích očích. Tak takhle to je. Ani náhodou, slečinko. „Nesnaž se mě obelstít, paní. Jakmile bychom tě zahrabali, vylezla bys ven a ve spaní mě přepadla s armádou těch svých pavouků. Tohle ti splnit nemohu.“ „Tak mě alespoň naposledy polib,“ vzdychla. Tod se nad ní sklonil a jejich rty se spojily. Líbal ji dlouho a vášnivě, ale pak opět vstal. „Sbohem, paní!“ Řekl, a přešel k oknu, před které byly dosud zataženy závěsy. Prudkým trhnutím pustil dovnitř sluneční svit. Paprsky dopadly na princeznu, ta se napnula jako luk, naposledy vykřikla a pak bezvládně padla zpět. Její kůže pomalu rudla, na několika místech se v ní objevily trhliny, až postupně celá zmizela. Pod ní se objevilo rudé maso, které stravováno slunečními paprsky doutnalo, až byla celá místnost zahalena v hustém dýmu. Tod otevřel další okno a svěží vánek rychle odfoukl smrdutý opar pryč.

Na posteli ležela Narda ve své skutečné podobě. Tod na ni pohlédl a srdce se mu sevřelo odporem i žalem zároveň. Bezmasá tvář, ve které pohasínala dvě rudá očka, hleděla ke stropu jakoby v poslední prosbě. Tod odvrátil pohled. „Pohřběte ji,“ rozkázal. „Pohřběte ji v lese, tak, jak si přála. Teď už nám neublíží.“