Andor.cz - Dračí doupě online

Traduje se příběh o ženě, jež vyhrála boj nad samotným peklem – byla prý krásná, jako samo nebe. Ona žena byla unesena a i přes naděje otce, že dceru někdo vrátí za odměnu, či požadavek na výkupné, nestalo se tak. Již nikdy svou dceru neviděl.
Ona žila spolu s domorodci, byla uctívána jako princezna – byla vyvolenou. Netušila proč.
A pak, jedné noci k ní přišel ON. Není příliš lehké jej popsat, vždyť jak byste popsali samotné peklo? Uléhali pak spolu každou noc…
Myslíte, že tím příběh končí? Kdeže, právě začíná.

***

„Čekám dítě…“ odmlčela se, stulena v jeho náručí.
„Já vím. Copak myslíš, že za tebou chodím každou noc jen pro potěšení, ty hloupá?“
Trhla sebou, strach jí nedovolil ptát se dál, ani nemusela, mluvil ON.
„Ta malá bude má, její krev ještě posílí mou moc. Dá mi síly, jež potřebuji.“
„Vždyť to bude naše dcera!“ Samantha se mu vytrhla a vyskočila z postele.
„Slibuji, že pak můžeš mít dětí, kolik jen budeš chtít, ale toto bude moje.“
Myslel si, že je slabá a poslechne.
Myslel špatně.

***

Záblesk světla byl nepatrný, ale ihned upoutal její pozornost. Jako každý den si vychutnávala ranní koupel, jež byla však čím dál více znesnadňována jejím rostoucím bříškem. Zamihotání se objevilo znovu. Teď už si byla jista, že za vodopádem něco je. Opatrně, s jednou rukou na břichu se vydala k němu. Neměla strach, byla zvědavá. Prošla vodní stěnou a vystrašeně zjistila, že zůstala suchá.
„Už chápu, proč si tě vybral.“
Nechápavě se rozhlédla a pak jej spatřila. Jen okamžik lapala po dechu, jen do chvíle, než ji vyzval, aby se posadila do křesla vedle něj. Pokoj, v němž se právě nacházeli, vypadal přesně jako ten, jež měla doma.
„Kdo jste?“ Muž se pousmál a pokrčil rameny.
„Mám spoustu jmen. Nejčastěji mi lidé říkají anděl, ale to není přesné, Samantho.“
Trhla sebou při zaznění svého jména, skutečnost, kdo vedle ní seděl, přijala lehce – ON jí nedával na výběr.
„Můžeš mi pomoci?“ Nadzvedl obočí.
„A chceš?“ zoufale se usmála.
„Chci zachránit své dítě, což tě, podle výrazu tváře, vůbec nepřekvapuje.“
Anděl se rozesmál, veselým, jiskřivým smíchem, pak však zvážněl.
„Dám ti radu, to, jak s ní naložíš, bude jen na tobě.“
Mlčky přikývla.
„Ten večer při obřadu může být prolita jediná krev.“
Samantha zbledla.
„Chápu,“ na nic víc se nezmohla.
Vstal, zlehka ji objal a ukázal k vodopádu.
„Je čas jít, Samantho.“
„Proč mi pomáháš?“
Pokrčil rameny.
„Dělám to kvůli Elizabeth.“
Nechápavě se na něj zadívala, odpověď jí bylo pohlazení po rostoucím bříšku.
„Takže Elizabeth…“ zašeptala, ale to už ji nikdo neposlouchal.

***

Samantha porodila holčičku. Dala jí jméno Elizabeth, i přes jeho protesty, že jméno je stejně zbytečné. Do úplňku zbývaly dva dny.

***

Obřad se blížil k vrcholu, maličká označená nesčetnými symboly ležela na obětním oltáři, Samantha stále vedle ní a snažila se utišit její srdceryvný pláč. To, že sama přes slzy neviděla, jí v tom nemohlo zabránit. Přistoupil ON a podal jí dýku, začal se zaříkáním.
Záblesk světla.
Zhluboka se nadechla a pozvedla dýku nad dítě. Padla poslední slova, všichni čekali, dítě plakalo v předzvěsti nejhoršího.
Dýka se dala do pohybu. Dítě přestalo plakat.
Ozval se výkřik, ale nepatřil dítěti. ON vyděšeně zvedl oči k Samanthě, jež se právě zhroutila k zemi s dýkou v břiše.
„Dnes může být prolita jediná krev. Proklínám tě. To dítě bude tvou zhoubou, tvým pronásledovatelem. Nikdy se jí nebudeš moci ani dotknout…“
Po těchto slovech zemřela. ON zmizel. Dítě se rozplakalo.

***
Mihotání nepřestávalo. Bolestně otevřela oči.
„Ty jsi mi to zatraceně zpackala.“
Vzdychl. Nemusela se na něj podívat, aby věděla, kdo to je.
„Jak to myslíš?“
Posadila se a zjistila, že je opět pod vodopádem, ve svém oblíbeném křesle a rána, z níž prýštila krev se pomalu uzavírala.
„Jak?“ Nechápavě se na ni zadíval a vzdychl.
„Řekl jsem, že mohla být prolita pouze jediná krev, ale copak jsem řekl, že musí být tvoje?“
Pochopila...
On jen pokrčil rameny a otevřel portál.
„Je čas jít.“

***

„Kdy konečně pochopíš, že to nejde, Elizabeth?“
Dívka se na něj vzpurně podívala – ten pohled neměl rád, poznával v něm JEHO.
„Víš moc dobře, že jinak to nepůjde. Musím se učit a ti zabedněnci tam mi nejsou schopni poskytnout ani minimum toho, co víš ty. Prosím.“
Tak tenhle pohled taky neměl rád – připomínal její matku.
„Neměl jsem se ti nikdy ukazovat. Dožil bych se klidného odchodu do penze.“
„Nereptej, beze mě by ses tu unudil k smrti!“
Vybuchl smíchy.
„A to, že mě k ní přivedeš ty, se nepočítá?“
Usmála se a posadila se do křesla – se zájmem si jej prohlédla. Tmavě hnědé kučery mu padaly v kaskádách na ramena, čokoládové oči zářily inteligencí, pevné tělo bylo skryto pod přesně padnoucím oděvem. Byl krásný…
„Tak co?“ Jeho poznámku ignorovala.
„Od zítřka začínáme a buď připravena, bude to přímo…“
„…Andělské?“ Vyprskla smíchy, políbila jej na čelo a utekla vodopádem.
***

„Poslední lekce, víc ti toho už nemůžu dát.“
Přikývla a smutně se usmála, věděla, že jejich rozloučení je blízko.
„Víš, jak hluboko je tvá moc skryta, proto ji nemůžeš naplno používat, to ten obřad. Ale časem vyjde na povrch. Zatím ti postačí přeměňování.“
Pokrčila rameny, i tak měla moci dostatek, přinejmenším pro zpestření boje. Luskla prsty a před andělem nezůstala stát půvabná dívka, ale krásná černá puma.
„Už zase? Vybíráš si ji nějak často.“
Puma zaprskala.
„Dobře, jdeme na…“
„Věděl jsem, že vás tady najdu.“
Anděl nevěřícně zůstal hledět na NĚJ. Puma, tušíc s kým má tu čest, se naježila. Vztáhl po ní ruku, aby ji pohladil. Usykl a ruku překvapeně stáhl zpátky. Cítil, jak jeho moc mizí. Anděl se usmál, to jej ještě více pobouřilo.
„Za to vše jsi mohl tehdy ty. Za to zaplatíš!“
Puma se postavila před anděla a varovně zasyčela.
„Já možná nemůžu ublížit jí, ale tím, že zabiji tebe, zraním i ji. To, že jsi zabil její matku, to ví?“
Puma sebou trhla a obrátila se k andělovi.
V ten okamžik zaútočil. Energetická koule odhodila oba stranou.
Puma se za okamžik pokusila postavit na nohy, anděl se nehýbal – v břiše měl obrovskou zející ránu – zachránil ji.
„Čas odejít.“
Puma zavrčela a proměnila se zpátky v dívku, lehce odřenou, přesto stále půvabnou. Plavé prameny jí padaly do obličeje.
„Otče?“
Zašeptala, ale zůstala ležet.
Usmál se a sklonil se k ní.
V ten okamžik jej objala a pevně se k němu přitiskla. Vykřikl, ale ona jej nepustila, místo toho se ještě pevněji chytla.
Křičel, nelidsky, utrpením – mizela z něj moc a bolelo to, šíleně.
Křik ustal, pustila jej a on se zhroutil mrtev k zemi.
„Sbohem, otče,“ zašeptala a vydala se k padlému andělovi. Pohladila jej po chladné tváři a smutně se usmála.
„Měl jsi pravdu, moc vyjde na povrch.“
Zamumlala a vstala, kolem ní se šířila temná aura.