Andor.cz - Dračí doupě online

Bojovat? Uvidíme…kapitola 5.


Will? To není možné… to je nějakej blbej vtip. Prostě to nejde. Nemůže to být on. Můj nejlepší přítel, moje druhá polovina. Všechno, co jsem ve svým životě měla. Moje radost. Will, který mi vždycky uměl zvednout náladu. A kvůli němu, kvůli tomuhle idiotovi, který si myslel, že změní svět, má teď pykat? Pykat za chybu pošahanýho vědce, který si chtěl splnit svůj klukovský sen. Je to zvrácený, jako jedna šílená noční můra. Začínala jsem pociťovat takový vztek, že jsem myslela, že už mám taky vedlejší účinky. Byla jsem tak naštvaná. Na Holma, na Quila, na celý svět.

"Vy jste ho zabil!" zahřměla jsem a pokročila o krok k němu.

"Stačí, že jste zničil jeho lidskost! Chcete ještě, abych ho zabila?!" rudla jsem v obličeji a ruce zatínala v pěst.

"Už to není ten samý William, Alain… On už není člověk! Nemůžeš ho nechat běhat venku…" zaskuhral doktor a já měla chuť mu skočit po krku.

"Kvůli vaší hlouposti! Jen kvůli tomu, že jste to špatně odhadli, jste zavinili ztrátu člověka, který mi byl blízko. To vám nikdy nezapomenu! Teď půjdu. Půjdu a najdu ho! A až se vrátíme, vy tady budete mít řešení. Buď ho zbavíte Zeuse úplně, nebo zvrátíte ty příznaky." Téměř jsem šeptala.

"Ale já…" začal roztřeseným hlasem Holm a já zvedla ruku v gestu, aby přestal a nekompromisně jsem zavrtěla hlavou.

"Já vám nedávám na vybranou! Nashle!" štěkla jsem a postrčila Quila, aby mi ukázal cestu.

Šla jsem přímo za ním, až k výtahu, který nás vyvezl na povrch. Vystoupila jsem ze dveří, které se pak zavřely za Quilem. Stála jsem na pískové cestě a za mnou se zasunul do země kovový panel s výtahem a jeho strop se přikryl pískovou deskou. Po výtahu už ani stopy.

Rozhlédla jsem se okolo sebe a spatřila přítmí brzkého večera. Vzduch voněl čerstvým lesem, který se rozprostíral po mé levé ruce a po pravé se skvěla louka plná rozkvetlých květů sahající do nedohledna. Ušla jsem pár kroků a podívala jsem se na zem. Byly tam čerstvé stopy. Cítila jsem jeho pach. Vydala jsem se po stopě neuvěřitelnou rychlostí a snažila se pohybovat tiše.

Stopa mě zavedla do lesa. Kličkovala jsem hustými stromy a obratně se vyhýbla nebezpečně špičatým větvičkám. Měl opravdu obrovský náskok. Ale jak říkal Holm, nebyl tak silný jako já, což znamenalo, že by pro mě nemělo být nemožné ho dostihnout. Najednou mě pach zmátl. Místo Willova jsem ucítila pronikavě štiplavý pach krve. Ušla jsem ještě pár kroků, když jsem před sebou uviděla mrtvou srnku. Byla roztrhaná na kusy, všude se povalovaly kusy masa a byly viditelně okousané. Zašklebila jsem se a představila si, jak teď asi William vypadá. Překročila jsem tu spoušť a pokračovala jsem dále do lesa.

Když jsem běžela asi hodinu, začínala jsem ztrácet naději. Prostě už ho nemůžu dohonit. Opřela jsem se o strom a zvedla pohled k nebi. Sesula jsem se po kmeni na zem. Zírala jsem na svítící hvězdy a hlavou mi prolétl Willův usměvavý obličej s rozčepýřenými vlasy. Položila jsem hlavu do dlaní a pevně sevřela víčka, abych potlačila slzy. Bylo to příliš. Na tohle nemám. Nemůžu jít proti němu. Zbystřila jsem sluch, když tak deset metrů za mnou zapraskala větev. Byl tam. Cítila jsem ho. Ani jsem se nepohnula, jen jsem pozorně poslouchala. Dívala jsem se přímo před sebe a přemýšlela, co teď udělám. On si našel mě. Bral mě jako kořist. Bude si mě pamatovat? Zůstaly mu vzpomínky? Zůstalo vůbec něco z Williama Cornwella?


Prudce, ale velice tiše jsem se zvedla a postavila se k němu čelem. Podívala jsem se mu přímo do očí. Byl kousek ode mě a já ho stejně skoro nepoznala. Umazaný od krve, ve tváři výraz tupého zvířete toužícího jen po krvi. Zuby měl vyceněné jako primitivní netvor. Ne, tohle opravdu nebyl William. Ale já jsem chtěla zpátky svého Willa a byla jsem odhodlaná si ho od tohohle tvora vzít zpátky.


Měřili jsme se navzájem pohledy a já poznala další výhody, které budu nejspíš mít. Někam se mu podělo myšlení. Skočil bezmyšlenkovitě po mém krku a já uhnula stranou, takže narazil otevřenou pusou do stromu.


"Vedle…" poznamenala jsem a přikrčila se v očekávání dalšího útoku. Odpovědí mi bylo tiché zavrčení a znovu se na mě vrhnul rychlým skokem a znovu jsem uhnula, ale tentokrát byl úspěšnější. Do ničeho nenarazil. Otočil se na místě doskoku a sklonil hlavu, stále sledujíc moje oči. Bože, byl tak jiný. Třetí skok. Bleskově jsem vytáhla dýky a překřížila je před svým obličejem tak, že do nich narazil krkem. Když se čepele dotkly jeho hrdla, rychle jsem rozhodila ruce od sebe tak, že jsem mu na krku vytvořila dva obrovské šrámy, které začaly krvácet. Padnul na zem a zařval. Ten řev mi trhal srdce. V očích se mi objevily slzy. Obkročmo jsem si mu klekla nad trup a chytila mu obě ruce. Podívala jsem se mu do očí.


"Williame, mluv se mnou! To jsem já! Bojuj s tím! Prosím…" poslední slovo jsem řekla trochu přiškrceně, protože v jeho obličeji nebyl ani náznak uvědomnění.

Začal sebou šíleně škubat a bylo opravdu těžké ho udržet. Rány se mu začaly pomalu hojit. Sakra! Musím něco vymyslet, než se dostane opět k síle. To mi ten pitomec v bílém nemohl dát provaz? Podívala jsem se za opasek a našla pouze nějakou věc, co vypadala jako rukojeť od švihadla, ale větší a vespod bylo nějaké tlačítko. Zmáčkla jsem ho a zhora se vysunul dlouhý kožený bič. Bezva, postačí.

Chtěla jsem mu svázat ruce, ale využil mé chvilkové nepozornosti. Převalil se na mě a uštědřil mi pořádnou ránu do obličeje. V jedné ruce jsem pořád držela bič a druhou rukou jsem si sáhla zpět pro dýku. Když jsem dostala druhou ránu, měla jsem pocit, že mi do tváře narazil náklaďák. Sekla jsem dýkou po jeho ruce, když se napřahoval na další úder. Vyskočil splašeně na nohy a já ho následovala. Chtěl utéct, ale bič byl rychlejší. Švihla jsem s ním zprava a pak přitáhla. Bič se omotal kolem něj a připevnil mu ruce k tělu. Spadl na zem. Doběhla jsem k němu a utáhla bič. Mlátil sebou šíleným způsobem a dělalo mi velké problémy udělat pořádný uzel. Zvedla jsem ho na nohy a šťouchla pěstí do jeho zad.


"Jdi! A nic nezkoušej… stejně mi neutečeš. A kdyby, dohoním tě," sykla jsem k němu a on znovu zavrčel. Možná nebyl úplně při smyslech, ale měla jsem pocit, že mi rozuměl.


Šli jsme už asi hodinu lesem a on se nejméně podesáte pokusil vyrvat a utéct. Opět se mu to však nepovedlo. Vždycky jsem byla napřed. Byla jsem stále ve střehu a nespustila ho ani na minutku z očí. Měla jsem pocit, že se blížíme k základně. Už několikrát mě napadlo, že se tam nevrátím, ale Holm byl jediný, kdo mohl přijít na to, jak Willovi pomoct. Bylo to sice proti mé chuti, ale nic jiného jsem dělat nemohla.


Vyšli jsme z lesa a já pohlédla na pískovou cestu. Zahleděla jsem se na čtverec písku, který byl mírně vystouplejší, než ostatní písek na cestě. Dotáhla jsem tam Willa a zadupala jsem na čtverec. Chvíli jsem čekala. Nic se nestalo. Když v tom jsem si vzpomněla… vytáhla jsem ten ovladač s čeveným tlačítkem. To bylo ono. Poklop se otevřel a výtah vyjel na povrch. Nastoupila jsem a zmáčkla nejspodnější tlačítko.

Když jsem tak nad tím přemýšlela, neměla jsem tušení, co je v ostatních patrech. Ani jsem nevěděla, jestli mě to vůbec zajímá. William sebou nepřestal cloumat a vrčet. Nebylo mu to však nic platné. Byla jsem nabitá silou. Vyspaná a hlavně při smyslech. Zkrátka, oproti němu jsem byla dost napřed. Dveře výtahu se otevřely a já vystoupila a Willa táhla za sebou. Prošla jsem chodbou a rozrazila dveře od Holmovy pracovny.

"Bože, Alain. Sem ne!" zakřičel doktor a já vztekle cukla provizorními koženými pouty, když William vyjel po doktorovi s vyceněnými zuby.

"Tak mi řekněte, kam ho mám uklidit… aby znovu neutekl a pak mi řekněte, co jste vymyslel," promluvila jsem a čekala, kam mě vědec zavede.

Dali jsme ho do cely, která měla pancéřové dveře a byla zevnitř naprosto neproniknutelná. Potom jsem se otočila na Holma.

"Takže… co teď?" pozvedla jsem obočí a čekala, jak se s mou otázkou Holm vypořádá.