Andor.cz - Dračí doupě online

Odehrává se zhruba v době podobné středověku.
Musím vás upozornit že tento článek píše patnáctiletý puberťák a k tomu introvert a disgrafik - očekávejte gramatické chyby... :-)


"Kde to jsem. Co... co je tohle za místo?" ptám se sám sebe a dezorientovaně se rozhlížím po okolí. "Kdo vůbec jsem?" Snažím se myslet, ale ani své jméno si nedokáži vybavit. Najednou se z temnot ozve neznámý cizí hlas. Je to velmi hluboký hlas a rozhléhá se po celé... no, asi místnosti, ale to se pozná těžko, neboť je tu všude jen tma.
"Vítej, smrtelníku, vítej u posledního soudu. Předešlé soudy měly zajistit, aby sis nic nepamatoval. Nyní bude rozhodnuto, zda tvá existence může pokračovat, nebo zda budeš shozen do hlubin temnot."
"O čem to mluvíš?" ptam se zděšeně...
"Ach ano, jistě nic nevíš, ale věz, že jsi ve svém životě způsobil mnoho zlého a musíš být potrestán. Já jen určuji, jestli toho zla bylo moc." Po této větě se v dálce začne rýsovat jakási postava a jde ke mě. Když je už tak blízku, abych poznal o koho jde, vykřiknu zděšením. Je to obrovský kostlivec. "Neboj se mě, smrtelníku. Nyní budeš potrestán za své hříchy," oznámí kostlivec, zvedne ruku a v té se mu najednou zhmotní kopí z čistého světla. "Nyní tě probodnu. Pokud přežiješ, tak můžeš dál žít. Pokud ne, budeš svržen do temnot."
"Aaa," začnu křičet a rozeběhnu se k němu. Vrazím do kostrouna a ten z nějakého důvodu upustí kopí a spadne dozadu. "Nuže co... Buď on zabije mě, nebo já jeho, nemám jinou možnost," myslím si a sbírám kopí ze země a než se kostrák zvedne, už mu kopí kouká z obou stran hlavy. Z kopí se začne šířit do celého jeho "těla" bílá energie a on začne pomalu, ale čím dál tím více svítit. Po chvilce vybouchne a mě exploze odmrští až někam dozadu, kde omdlím.
S řevem se probudím. Zjišťuji, že jsem doma v posteli a nic mi nehrozí. "Jen klid, jen klid, Aneosi, to byla jen noční můra..." uklidňuji se a velmi rychle dýchám.
Obléknu se a vyjdu před dům. Ještě cítím své vyděšené srdce bít jako o život. Stojím před domem, opírám se o zeď a koukám na měsíc, když se najednou ozve: "Pojď ke mně, Aneosi. Pojď ke mě!"
"Je tu někdo? Haló?" ptám se dosti potichu a zděšeně.
"Nikdo okolo tebe není. Já jsem u tebe v ložnici! Tak pojď ke mě."
Až teď zjistím, že to je ten samý hlas, co mě chtěl ve snu zabít. Strachem se mi rozklepou zuby a rozeběhnu se pryč od svého domu. Asi po 30 minutách rychlého běhu jsem někde hluboko v lese a tam dopadnu na kolena vyčerpáním. Jen upadnu na bok a usnu. Ráno mě probudí Slunce. Rychle otevřu oči a jsem rozhodnut, že budu utíkat dál od toho prokletého domu, ale zakručí mi v břiše. "Jedna vesnice je asi hodinku cesty odtud. Pokud poběžím, budu tam za chvilku, ale asi nepoběžím. Budu si tam moci koupit něco k jídlu..." A rozejdu se směrem k ní. Vesnička Gorn je malá a zapadlá, málokdo vůbec ví, že existuje, ale lidi z okolí, jako já, jí znají dobře. Zhruba po hodině pohodlné cesty vidím asi 100 metrů před sebou Gorn. Radostně se usměju a už už bych se skoro rozeběhl, když se najednou opět ozve.
"Blázne, mě neuknikneš. Copak nevíš, že jsem v tvé hlavě, v TOBĚ?"
"Kdo jsi?" zeptám se zděšeně.
"Já jsem tvoje nenávist a strach! Ty jsi mě stvořil, živil a dával domov. Proč tedy utíkáš prede vším co máš?"
"Ty jsi já?" zeptám se ještě více vyděšeně.
"Už ne," ozve se za mnou, jen se otočím, abych viděl obrovské dvounohé monstrum s obrovskými drápy a rudýma očima. Než stihnu něco říct, tvor mě uhodí a mě to odmrští a dopadnu asi 3 metry od své původní pozice na břicho. Než něco stihnu udělat, už je u mě a rozsekne mi záda pak za zběsilého smíchu odběhne do vesnice. Můj zrak se postupně romzlží, dokud už nevidím jen bíle světlo a neslyším vůbec nic. Vím, že se okolo mě hovoří, ale nerozumím. "Tohle je konec," myslím si a upadnu do bezvědomí.