Andor.cz - Dračí doupě online

III. – Začátek války.

Darnel stál na balkóně v ložnici a pozoroval třpytící se hladinu jezera, na jehož břehu stál Ilcatirion a vody jezera při západu denice plály temně zlatým odstínem jako rozžhavené zlato. Ohnivý kotouč slunce se pomaloučku snášel k západu a chystal se uložit se ke spánku. Podvečerní vánek si pohrával s královými hnědými, dlouhými vlasy a něžně ho konejšil po skráních. Zhluboka nasál do plic vzduch prosycený vůní květin z palácových zahrad a ztěžka si povzdechnul.
Otevřenými prosklenými dveřmi na balkón vyšla krásná štíhlá žena s plavými vlasy, na nichž tančily poslední sluneční paprsky, že vypadaly jako posypané zlatým třpytivým prachem. Měla je vyčesané do elegantního vrkoče a jen dva pramínky se jí v loknách vlnily kolem uší s kulatými boltci. Takže bylo jasné, že to není původem elfka. Její oči měly barvu vyzrálého medu a její plná růžová ústa byla pravidelně a líbezně vykroužená. Tiše zašustila hedvábná látka jejích splývavých meruňkových šatů. Přistoupila blíž k elfovi a důvěrně mu položila ruku na paži skrytou pod rukávem jeho brokátového hávu.
Elf moc dobře slyšel, že přišla, a dobře poznal její přítomnost též díky jejímu parfému s vůní jasmínu. Cítil konejšivý dotek ženiny ruky na své paži. Neobrátil se k ní čelem, jen položil svou dlaň na její.
"Řekni mi, drahý. Proč tvé sličné čelo již několik dní zdobí starostlivé vrásky? Proč se před městem šikuje vojsko? Proč přijeli tví bratři ve válečné zbroji?" ptala se svého muže královna něžným zpěvavým hlasem.
„Tím se nemusíš zabývat, má dračí paní."
„Musím, protože se mi nelíbí, že mě necháváš v nevědomosti. Vždycky ses mi se vším svěřoval. Tak, co se děje, Darneli? Co přede mnou tajíš?" naléhala na něj a upírala na něj jantarově zlatý pohled...
„To nic není, Dalian,“ pohladil ji po teplé sametově jemné tváři, „jen menší vojenské cvičení," odpověděl jí, aby ji příliš neznepokojoval.
„Nelži mi, prosím! Poznám, když neříkáš pravdu. Slyším ve tvém hlase obavy a v očích vidím starost. Velkou starost,“ zdůraznila ta dvě slova. „Vím, že se něco děje, můj choti, nejsem hloupá. Chci to vědět," naléhala na něj.
Darnel si zhluboka povzdechnul. Věděl, že jeho milovaná manželka je velmi inteligentní, a že není snadné ji obelhat. Otočil se k ní čelem a pohlédl na svou ženu Dalian. Byla tak půvabná, tolik tuhle princeznu z dračího lidu miloval a jejich láska už na ní začínala být pomalu znát, protože královna již téměř pět měsíců nosila pod svým srdcem budoucího následníka či následnici trůnu. Přiložil dlaň na ženino lehce vypouklé bříško pod jejími šaty a pohladil ho. Tolik se těšil na to, že bude u toho, až tahle krásná žena přivede na svět jejich první dítě, a teď se zdálo, že bude rád, když mu bude dovoleno se vůbec ve zdraví navrátit domů. Myšlenka na nadcházející válku způsobila, že se zamračil a klenuté obočí se mu stáhlo téměř do jedné linky.
„Musíš odjet pryč z Ilcatirionu, Dalian," prohlásil rozhodně Darnel.
„Proč bych měla odjet? Proč, Darneli? Tak už mi to konečně řekni!" nabádala ho prosebným hlasem. Tyhle tajnosti ji znervózňovaly.
Upřeně se jí zadíval do zlatých očí a pohladil ji po tváři. Jeho zelené oči měly v sobě sklíčený pohled. Nechtěl jí to říct, protože se bál, aby jí ta zpráva nějak neublížila, ale už to dál před ní tajit nedokázal, obzvlášť, když na něho tak moc naléhala.
„Blíží se válka, miláčku," pronesl smutným hlasem tu neveselou zprávu.
„Válka?" podivila se Dalian nad manželovými slovy.
Souhlasně přikývl.
„Ano, drahá, válka. Tanron se svými skřety a stínovými lidmi chce napadnout naše země. Já a mí bratři potáhneme s armádami do boje proti němu a jeho poskokům."
„V tom případě si nemysli, že tě jen tak opustím, Darneli, a odjedu. Zůstanu tady. Zde je mé místo," odpověděla vzpurně.
„Ne, odjedeš společně s doprovodem, ve kterém bude Efiri a Simeon. Chci vědět, že jste oba v pořádku a bezpečí," pronesl rozhodně a opět s něhou a láskou pohladil její bříško, kde v bezpečí lůna rostlo jejich dítě.
„Kam mě chceš poslat?" otázala se královna.
„Co nejdál odtud. Pocestuješ k mé matce, královně Närimee, do Esteledhel. Tam se o tebe dobře postarají, a já budu mít klid na duši a o jednu starost míň. Udělej to pro mě, Dalian." Vzal její tvář do dlaní. „Uvědom si, že na tobě a na tom maličkém závisí budoucnost naší rodiny. Nesmí se vám nic stát. Rozumíš? Neodpustil bych si, kdyby se vám něco stalo. Na to tě i to dítě příliš miluji. Nehodlám vás vystavit té zkáze, která sem může přijít. Proto odjedeš do Esteledhel."
„Do Esteledhel? Tak daleko? Je to lán světa odtud,“ namítla, „co tam budu dělat, vždyť tam nikoho krom tvé matky neznám. Budu sama v cizím městě."
„Nebudeš tam sama. Jak jsem řekl, doprovodí tě Efiri, Simeon a několik dalších elfů z našeho dvora. A krom tebe bude u mé matky i Aermarova žena Alassë a jejich syn Aernil. Kdyby se cokoliv zvrtlo, matka vás všechny naloží na loď a odveze na elfské ostrovy, tam vám zaručeně nic hrozit nebude."
„Jak utěšující, přesto bych raději zůstala zde. Řekni mi, kdo všechno opustí město? A kdo tu zůstává?"
„Vojáci a já jedeme do boje, zůstanou tu jen ženy, děti a pár dobrovolníku na jejich ochranu."
„Když tu zůstávají oni, tak já taky," trvala na svém Dalian.
„V žádném případě, jsi královna, a já ti jako své ženě nařizuji odejít pryč."
„Ano jsem královna, tvá manželka, ale především jsem drak, umím se o sebe postarat." Založila si tvrdohlavě ruce na prsou a probodávala ho pohledem.
„Vím dobře, kdo jsi, drahoušku,“ konejšil ji chlácholivým hlasem a položil jí ruce na ramena. „Ale pokud je mi známo, tak v požehnaném stavu na sebe nemůžeš vzít svou dračí podobu, abys v případě potřeby mohla odletět, či se chránit."
Královna věděla, že má Darnel pravdu a proto odevzdaně svěsila ruce podél těla. Ano, ve svém těhotenství nebyla schopná převtělit se do draka, a dokonce ani nemohla používat dračí telepatii. Veškerou nadbytečnou vnitřní sílu předávala svému dítěti.
„Uvědom si, že teď jsi stejně zranitelná, jako kterýkoliv člověk či elf. Takže víc se s tebou o tom dohadovat nehodlám. Odcestuješ do přístavního města a tam zůstaneš dokud neskončí válka."
Královna, ačkoliv jí to bylo proti srsti, poslušně přikývla.
„Dobře, drahý, tak já tedy odjedu do Esteledhel a budu tam čekat na tvůj vítězný návrat."
Usmál se: „To jsem rád." Nahnul se k manželce a políbil ji.
Když se odtáhnul, Dalian promluvila a v jejích slovech zněla úpěnlivá prosba: „Darneli, prosím, pošli zprávu mému bratrovi a požádej ho o pomoc. Gilldar tě rád přijde podpořit."
„Ne, Dalian, tohle je věc elfů, ne draků. Tanron nechce zaútočit na Dragolad, ale na elfské země. Je to náš boj, ne jejich."
„Mám z toho strach, Darneli. Byla bych raději, kdybys byl ve spojenectví s dračím lidem. Stínový lidé jsou zákeřní a skřeti, to jsou nebezpečné potvory, ale nás draků se bojí. Kdyby po vašich bocích stál dračí lid, měli byste vítězství jisté."
„Ne."
„Nebuď tvrdohlavý a udělej to." Žádala jej královna.
„Pokud to udělám, tak jen v případě krajní nouze, jinak ne." Pevně si král stál za svým názorem.
„Ty mě posíláš pryč, abys měl jistotu, že budu já i dítě v pořádku. Ale i já chci vědět, že ti nehrozí bezprostřední nebezpečí. Chci, aby naše dítě poznalo svého otce, netoužím mu o tobě jen vyprávět."
„Neměj strach, nic se mi nestane. Slibuji, že požádám draky o pomoc, když bude potřeba. Copak nevěříš svému muži?"
Pousmála se a oči jí jiskřivě zazářily.
„Svému manželovi naprosto důvěřuji,“ položila mu ruku na hruď a uhladila neviditelné záhyby na jeho rouchu. „Ale té jeho elfské pýše ne,“ podotkla Dalian, „řekni: co by ti to udělalo, kdybys mému bratrovi napsal pár řádek? Nic, tak přátelská prosba tě nezabije, ale skřeti ano. Udělej to pro mě, lásko, prosím!“ Nevinně zamrkala řasami a udělala smutný kukuč. „ Nechci nic víc, než abys mu oznámil, že elfům hrozí nebezpečí, a že já jsem zatím v pořádku. Darneli, pokud mě miluješ, i naše ještě nenarozené dítě, zapřísahám tě, pošli Gilldarovi dopis."
„Ne, miláčku, jak už jsem řekl, jen v nejvyšší nouzi.“ Sejmul její ruce ze své hrudi. „Teď si jdi sbalit věci a připravit se na cestu, zítra odjíždíš," oznámil jí, otočil se od ní a zahleděl se na své Třpytné město.
Tím uzavřel jejich rozhovor a víc se o tom již bavit nechtěl. Dalian si povzdechla, bylo jí jasné, že se svým manželem nehne a nepřemluví ho k ničemu, co on sám nebude chtít. Milovala elfského krále z celého srdce, a proto se rozhodla ho poslechnout. Konejšivě pohladila jeho rameno, a pak se vzdálila do jejich komnaty, aby se připravila na velmi dlouhou cestu, která ji druhý den čekala.

* * * * * *
Hnědovlasý elf se opíral o ozdobnou balustrádu a hleděl na družinu, která se připravovala k odchodu. Karavanu dělali čtyři šedo-strakatí mezci se zásobami, necelé tři desítky osedlaných bujných koní a na jednom z nich seděla královna Dalian, zahalená do tmavého cestovního pláště s kápí na hlavě. Zbylí koně byli určeny pro ženy a muže z jejího doprovodu. V královnině skupině byla její elfská společnice Efiri, dračí strážce Simeon, pár elfek v pestrobarevných cestovních oděvech a několik elfů oděných v barvách zámecké gardy. Celou družinu dohromady tvořilo asi pětadvacet osob. Elfové naposledy zkontrolovali, zda je náklad na mezcích dobře připevněný, pomohli sličným elfkám v pláštích, vyhoupnout se do sedel, a pak i ostatní jezdci nasedli na netrpělivé koně. Vše bylo již připraveno a mohli vyrazit na cestu. Dalian sejmula sametovou kápi dolů ze zlatých vlasů, otočila hlavu a zahleděla se směrem na muže v černém hávu stojícího na zvýšené terase. Jantarový zrak vyhledal dva zářící smaragdy ve zbožňovaném obličeji. Jejich oči se během několika vteřin střetly a i beze slov se domluvily.
"Sbohem, má jediná lásko. Ať všemocní bozi opatrují tebe i naše dítě, sledují vaše kroky a dopřejí nám šťastné shledání. Miluji tě," říkal jeho zrak.
"Neříkej mi sbohem, drahý, jen nashledanou. Nechť tebe i tvé bratry ohlídá ten nejvyšší a dovolí vám navrátit se ve zdraví domů. Budeš mi chybět. Miluji tě, Darneli," odpověděly mu její zlaté oči.
Pak sklopila smutný pohled a upřela ho dopředu na dlažbu palácového nádvoří. Uchopila rukama kapuci a nasadila si ji zpět na plavé vlasy, pak vzala do rukou uzdu. Vůdce družiny nasedl na černého hřebce, gestem paže se rozloučil s králem, poté dal rukou pokyn k zahájení poutě a celá skupina se dala do pohybu.

Král sledoval odcházející kolonu a bylo mu z toho úzko u srdce. Nejraději by seběhl dolů na nádvoří, sundal Dalian z koně a nikam ji nepouštěl, ale věděl, že tady by to mohlo být pro ni i jejich ještě nenarozené dítě nebezpečné, kdyby se náhodou něco nezdařilo. V Esteledhel to bude pro královnu lepší.
Král byl tak zamyšlen, že si ani nevšiml přicházejícího muže. Najednou Darnel ucítil na pravém rameni něčí ruku. Vřelý dotek a zvonivý mužský hlas jej vytrhly ze zadumání.
„Vím, nad čím přemýšlíš, drahý bratře," pronesl k bratrovi plavovlasý Aermar, když si všiml jeho hloubavého pohledu. „Udělal jsi správné rozhodnutí, když jsi poslal Dalian do Esteledhel. Tam bude v bezpečí, ona i to malé, naše matka se o oba dobře postará."
„Já vím,“ pokýval hlavou Darnel, „ale bojím se té dlouhé cesty, co jí v tomhle požehnaném stavu čeká. Co když bude mít nějaké komplikace a při cestě přijde o naše..." nedořekl, neboť se mu úzkostí stáhnul krk.
„Nepodléhej zbytečně černým myšlenkám, bratře. Dalian je silná a zdravá žena, žádná křehotinka, uvidíš, že se jim nic nestane," utěšoval své nejstarší trojče Aermar.
„To rozloučení mě velmi bolí."
„Ty máš co říkat, bratříčku. Ty ses mohl se svou ženou rozloučit osobně, ale já musel své manželce a synovi poslat na rozloučenou dopis, což je v této vážné situaci dost neosobní."
Darnel se zahleděl na plavovlasého elfa po svém boku.
„Promiň, nechtěl jsem, aby to vyznělo tak sobecky."
Aermar se přívětivě usmál.
„To nic, i starší bratr má právo chovat se někdy trochu sobecky."
„Víš, mám o ně velký strach," přiznal Darnel.
„To velmi dobře chápu. Jsi milující manžel a k tomu z tebe bude za pár měsíců otec. Věř mi, že dokud nemáš rodinu a děti, není čeho se bát, ale jakmile se oženíš a přicházejí na svět potomci, tak se bojíš všeho. Je to úplně normální, vím to ze své vlastní zkušenosti. Když se narodil Aernil, bál jsem se o něj pokaždé, když mi zmizel z dohledu, ale to překonáš."
„Jenže ty už sis svého syna pochoval v náruči, viděl jsi i jeho první kroky a slyšel jeho první slovo, kdežto já ne," namítnul Darnel a hlas měl zastřený.
„Neboj, bráško, i ty si to své prvorozené dítko pochováš a budeš se těšit z jeho úspěchů i zklamání. Všechno dobře dopadne, ale teď už na to nemysli. Musíme se nyní zaměřit na boj s nepřítelem a ochránit naše země před jeho drancováním," pronesl moudře Aermar.
„Máš pravdu," přitakal Darnel a zhluboka se nadechl. „Na takové srdceryvné výlevy není čas."
Pak se elfové společně odebrali do paláce, aby se poradili a vybrali vhodnou taktiku útoku a obrany proti nepříteli.

IV. - Boje na Svobodné pláni.

Jakmile dorazilo poslední vojsko krále Aermara z Elvénie, tak se celá armáda elfů vydala na pochod z Ilcatirionu k rozsáhlým nehostinným pláním ve Svobodné zemi. Pluky ozbrojených elfů jely i šly a jejich zatím vycíděné zbroje se při východu a západu slunce leskly, že jejich jdoucí armáda vypadala jako proud tekutého zlata a stříbra vinoucího se zelenou kopcovitou krajinou. Cesta díky svižné lehké chůzi elfů trvala něco málo přes čtrnáct dní. Dorazili na Zapomenuté vrchy, které se mírně klenuly na začátku širé Svobodné pláně. Zapomenuté vrchy byl opravdu výstižný název pro tyto kopce pokryté nízkou napůl seschlou travou, kamínky, lišejníkem a především všudypřítomným prachem. A o Svobodné pláni by se dalo říci, že její název byl dost nadnesený. Občas se jí také přezdívalo Pláň smrti, což by se k té holé planině hodilo spíš. Rovná plocha rozprostírající se mezi Zapomenutými vrchy na jihu, řekou Lin na východě, černými skalami na severu a mrtvým lesem na západě. Mrtvý les bylo podlouhlé seskupení odumřelých kmenů stromů s pahýly místo větví čnícími k nebi jako výhrůžné prsty. Celou pláň pokrývaly trsy zežloutlých travin připomínající velké ježky, roztroušené kameny, mechové drny a udusaná hlína. Žádné jiné rostliny zde nerostly. Pohled z návrší na širou pláň byl poněkud ponurý. Elfská armáda se usídlila na o něco útulnějším místě. Z druhé strany, pod Zapomenutými vrchy, rozvinuli své tábory, postavili stany a vybudovali ležení. Na větrem očesané vrcholky mírných kopečků rozmístili hlídky, které měly dávat bedlivý pozor, kdy se na vzdáleném obzoru začne objevovat černý stín značící příchod skřetí armády a stínových lidí. Elfové pečlivě sledovali horizont, aby zaregistrovali sebemenší šustnutí a pohyb na druhé straně Svobodné pláně a pokud by něco podezřelého zahlédli, měli ihned zatroubit na elfské rohy a dát tak králům znamení, že se něco děje.
Trvalo to necelý den od jejich příchodu k Zapomenutým vrchům, když se na vzdáleném konci pod rozeklanými černými skalami zjevil temný pohybující se pruh. Oči elfských pozorovatelů zaznamenaly i na tu dálku, že se pomalu blíží nebezpečí v podobě skřetí armády. Samozřejmě, že se Tanron jako obvykle držel v pozadí a z bezpečného vyvýšeného místa na nejvyšší skále sledoval zástup svých zrůd, které poslal proti elfům. Nerad si s čímkoliv špinil ruce a raději nechával za sebe ničit své odpudivé nohsledy. Měl rád podívanou, ale nerad se té vřavy účastnil osobně, na to měl skřety a stínové lidi, kteří jej poslouchali na slovo. Blackgerský velekníže v temném oděvu, černé zbroji s přilbou na hlavě, kterou měl jen pro jistotu, a černým dlouhým pláštěm seděl na uhlově černém koni a z pozorovatelny shlížel na svou rachotící, skřehotající, vrčící, chroptící armádu potvor.
Elfové stojící na stráži, když spatřili, že skřeti přicházejí, sáhli po svých rozích a mohutně na ně zaduli. Pronikavý táhlý zvuk se vyloudil z rohů a upozornil tři krále a všechny ostatní elfy, že se blíží okamžik zahájení boje.

Elgalen hrdě usazený v sedle bujného vraníka, byl oděn ve stříbrné zbroji, do které měl na hrudi vytepaný reliéf horského štítu se třemi hvězdami, s modrým pláštěm zapnutým pod krkem stříbrnou sponou a modrým peřím na své hvězdné helmici, a za ním se táhnul do dáli modrostříbrný svit jeho elfské armády. Ano, to hvězdní elfové se jdou dnes za svou krásnou vlast bít. Opodál na svém oři seděl odhodlaně se tvářící král Aermar v zelenozlaté zbroji se symbolem slunce a letícího ptáka na prsou, a za jeho zády ve stejných barvách a znakem jako měl on, bylo oděno i vojsko kopiníků a lučištníků jižních elfů. Třetí král, pán Dračích elfů Darnel ve zlaté zbroji s dračím emblémem vlisovaným do brnění a s rudým pláštěm, jež jako plamen vlál ve větru, a za jehož zády plála rudozlatá zář mnohých elfských řad, jel vedle nich. Tři elfské šiky v lesklých zbrojích teď budou chránit na pláních svobodných zemi svoji. Přátelé i rodní bratři, bok po boku a meč k meči, statečně budou umírat v lité seči. Životy své i duše klidně v sázku dají, jen aby ochránili to, co pro ně tolik znamená. Milované ženy, děti a své domovy.

Elfští vojáci v čele s králi opustili své ležení, přešli Zapomenuté vrchy a stanuli na začátku Svobodné pláně. Hleděli vpřed přes pustou plochu na tu masu odporných stvoření, jejichž nerudný řev a hřmot brnění doléhal až k jejich citlivým uším.
Pak zahlédli, jak se od armády oddělil jeden mohutný skřet sedící na odpudivě vyhlížejícím koni a zamířil k nim s otrhaným ušmudlaným bílým praporem na sukovité tyči. Skřet se hnal se svou schvácenou frkající a kulhavou herkou. Ta podivná napodobenina koně se pod zavalitým skřetem prohýbala natolik, až se zdálo, že se jí snad každou chvílí rozjedou nohy a ona se zhroutí na zem.
Ta směšná podívaná vyvolala na tvářích elfů mírný úsměv, ale hned zase zvážněli, protože věděli, že tu není nic k smíchu.
„To by mě zajímalo, co od nás asi chce?" zabručel si pod nos Aermar a poplácal po krku svého bělouše.
„Možná se jede omluvit za opovážlivost svého knížecího pána," prohodil Elgalen a položil si ruku na hlavici obouručního meče, jež mu visel u pasu.
„Na to bych moc nevsázel," namítnul Darnel s úšklebkem a upravil si bojovnický copánek na správné místo.
„Možná bychom mu mohli jet naproti a zeptat se ho.“ Navrhnul Aermar.
Bratři souhlasně přikývnuli.
Tři králové na svých koních vyjeli skřetovi s vlajkou v ústrety. Jezdec se spěšně blížil a za několik minut se zastavil tak na dva metry od nich a počkal, až elfové přijedou ještě o kousek blíž.
„Co chceš?" otázal se rozmrzele Aermar a hodil po slizkém skřetovi pohled plný odporu.
„Posílá mě můj pán Tanron," zaskřehotal skřet hlubokým chraplavým hlasem.
„Vážně?“ pozvedl obočí hvězdný elf. „A já si bláhově myslel, že se k nám chceš přidat," poznamenal sarkasticky Elgalen.
„Mám se vás naposledy zeptat,“ odmlčel se, zachroptěl a odplivnul si, „zda jste nezměnili svůj názor a nechcete dobrovolně předat své země mému pánu." Opět si nechutně odplivnul a vycenil na ně svůj žlutohnědý zkažený chrup s chybějícími zuby.
„Ne, to jsme tedy nezměnili," odpověděl zamítavě Darnel, „ani jeden z nás se Tanronovi nepodřídí."
„Proč mluvíš za své bratry, králíčku, grrr, copak oni neumí mluvit?" popíchnul je skřet s hrdelním zavrčením.
„Nikdy nebudu já, ani můj národ, Tanronovi sloužit," řekl Elgalen rozhodně.
„A co ty bloňďáčku,“ přeměřil si s úšklebkem plavovlasého elfa, „co nám říct svému panovi?"
Aermar lehce pobídnul koně patami a přiblížil se zprava ke skřetovi, který odpudivě páchnul, hůř než žumpa. Jednomu by se z toho puchu chtělo zvracet, ale Aermar to překonal a pravil.
„Vzkaž svému mizernému chlebodárci, že má odpověď je..." než se skřet nadál, elf vytasil nablýskaný dvoubřitý meč a v mžiku mu useknul hlavu. „...NE!!" dodal s hlasitým důrazem, spíš vykřiknul, aby to bylo pořádně slyšet až k temné postavě stojící na nejvyšší skále.
Skřetův ohavný kůň leknutím zařehtal a dal se na zběsilý útěk i s bezhlavým tělem skřeta, které sklouzlo ze sedla a zůstalo viset za nohu ve třmenu. Oř běžel a vláčel za sebou mrtvolu z níž vytékala černá krev, jež se vpíjela do vyprahlé země a vytvářela za ním přerušovanou temnou cestičku.
„No nevím, jestli to byl dobrý tah," poznamenal Darnel na neuvážený čin svého mladšího bratra.
„Někdo začít musel." Odvětil Aermar s pýchou v hlase.
Jen co dorazil bezhlavý jezdec ke svým kumpánům, ozval se bouřlivý řev, kvílení a zuřivé hulákání. Skřeti se dali do běhu a řítili se proti nim.
„Do zbraně!" rozkázal Darnel.
„Připravit se na střet!" zvolal Elgalen.
„Do útoku!! " dal povel Aermar.
„Na ně!!" zařvali.
Elfové se společně se svými králi vrhli do boje.

* * * * * *
Po urputných bojích, které trvaly již několik týdnů, seděl Darnel v sedle a upíral pohled před sebe. Jeho pobledlá tvář a svěšená ramena vypovídala nejlépe o únavě a o tom, jak se cítí.
Elgalen v duchu proklínal válku. Věděl, že jeho bratr Darnel a jeho žena Dalian nebyli nepochybně jediní, koho válka od se oddělila, přesto s ním soucítil. Díval se na hnědovlasého elfa, do jehož tváře smutek vyryl vrásky, a musel žasnout, jak silné pouto se mezi ním a dračí princeznou vytvořilo. V duchu si přál, aby až skončí tahle zpropadené válka, také našel ženu, a stejně tak i oddanou lásku jako jeho bratři Aermar a Darnel.

* * * * * *
Tanronova vojska opanovala celou hranici Svobodné země a Blackgeru a nyní vedla útok přes pláň a chtěla se probít skrz elfy, aby mohla vpadnout do elfských zemí. Král Elgalen s pánem Erunerem a jejich část vojska se snažili udržet řeku Lin v zoufalé obraně západní části Svobodné pláně. Měli sice lepší postavení, ale přesila skřetů byla obrovská. Bylo jen otázkou času, kdy padnou, pokud nepřijdou posily.
Poručík Mirimon měl tu čest bojovat společně s pánem Telumem po boku krále Darnela. Jejich nejdůležitějším úkolem bylo chránit život svého krále a Mirimon to dělal vpravdě s láskou.

* * * * * *
Byly to trpké a dlouhé měsíce, během nichž elfové prakticky neodkládali zbroj a moc toho nenaspali. Nebyla zbraň, která by ještě v této bitvě ani jednou neprolila černou krev těch odporných zrůd. Brnění a zbroj vyrobená z eldarianské oceli byla opravdu velice odolná a pláty tohoto kovu se daly jen těžko prorazit. Elfové mívali pocit neporazitelnosti a nezranitelnosti, ale bohužel tomu tak nebylo. Stávalo se, že se někteří mladší elfové, mezi nimi i poručík Mirimon, bezhlavě vrhali do nejhorších skrumáží a nejednou si tak vysloužili ostré slovo od pána Teluma, nebo od pána Erunera, či Serindëho z Yannori. Velitelé neradi viděli, když jejich podřízení podnikali věci na vlastní pěst, i když to mysleli v dobrém, protože se zbytečně vystavovali nebezpečí a dávali všanc své mladé životy. Nicméně ani eldarianská zbroj je od zranění nemohla uchránit, neboť nepokrývala celé jejich tělo. Sečné rány na pažích a zranění od šípu se nestačily hojit tak rychle, jak přibývaly nové. Někdy se stávalo, že se bohužel nějaký ten šíp či meč dostal nečekaným úderem pod brnění, elfa těžce zranil a elf tomu zranění na místě podlehl.
Mladý poručík Mirimon se postupně naučil bojovat v sevřeném útvaru, poslouchat rozkazy a nakonec je i sám dávat. Dostal na starosti menší část Darnelova jezdectva. Teoretické lekce o taktice a strategii konečně postupně převedl do reálného boje. Pochopil, že disciplína je základem přežití. Jak získával zkušenosti, začal v boji víc přemýšlet. Dokázal si udržet přehled o tom, co se děje kolem něj. Stal se z něj opravdový válečník.

* * * * * *
Dny plné bojů neutíkaly, spíš se vlekly jako hlemýždi. Mezi jednotlivými útoky nastávaly krátké pauzy, které byly využity k ošetření raněných, odpočinku a doplnění energie spánkem a jídlem. Král dračích elfů jedné této chvíle využil k tichému přemítání.
Darnel seděl opřený o strom na konci ležení kousek vedle svého stanu. Tma ustupovala, zářící hvězdy se pomaloučku vytrácely z nebeské klenby a obloha začínala blednout. Svítalo, a to byla chvíle, kdy hlavní nápor skřetů vždy polevil. Nebyl zatím vyčerpaný, jeho tělu pořád docela dobře stačila voda a cestovní chléb a spát dokázal i s otevřenýma očima, protože musel být neustále ve střehu, kdyby skřeti neočekávaně zaútočili. ‚Už aby ta válka skončila,‘ pomyslel si zkroušeně. Zatím, krom pár škrábanců, modřin a drobných oděrek, byl on i jeho dva bratři celkem v pořádku a těšili se jakž takž dobrému zdraví. Zavřel na chvíli oči. Jen na několik krátkých minut a představil si palác v Ilcatirionu a usmívající se plavovlásku stojící na terase, která mu mává na pozdrav. Vyloudil na unavené tváři mírný úsměv při této představě. Stýskalo se mu po domově a především po Dalian. Měsíce utíkaly a blížil se termín, kdy mělo na svět přijít jejich prvorozené dítě. Byl nervózní, protože nebyl s ní, a zároveň měl radost, že se jim daří chránit hranice před skřety. Byl vyčerpaný, ale únava, kterou cítil, pramenila spíš z odporu k zabíjení a válce, než z tělesných neduhů. Eldarianskou zbroj měl na mnoha místech lehce prohnutou od silných úderů zbraní protivníků, a také pokrytou zaschlou černou krví a blátem, neboť jim při boji několikrát začalo pršet a pláň se na čas rozbahnila. Poslední dobou si zbroj už vůbec nesvlékal a s každým dnem jako by těžkla čím dál víc a víc. Tak tu seděl se zavřenýma očima a snažil se trochu odpočívat. Ztěžka si povzdechnul.
Plavovlasý Aermar oděný též v pomačkané a ušpiněné zbroji přišel ke svému bratru a posadil se zmoženě vedle něj. Přinesl s sebou něco z snědku a džbán s vodou.
„Chceš se napít a najíst?“ otázal se král jižních elfů.
Hnědovlásek zavrtěl zamítavě hlavou.
„Nějaké zprávy, Aermare?“ zeptal se Darnel tiše, aniž by otevřel oči. Nemusel se dívat, aby věděl, který z bratrů ho poctil svou přítomností, poznal to podle chůze a hlasu.
„Nic nového od Elgalena nepřišlo,“ povzdechl si Aermar.
Darnel pokýval hlavou. Jako všichni věděl, že pokud nepřijdou zprávy včas, nevěstí to nic dobrého a je jen otázkou času, kdy jejich elfí spojenci podlehnou přesile. Nicméně na to se neptal.
„Elgalenova skupina je od nás pořád odříznutá za řekou Lin, ale drží se. Věřím, že je v pořádku,“ dodal Aermar, neboť dobře věděl, že především o tyhle informace se jeho bratr zajímá.
„Kdyby byl mrtvý, cítil bych to,“ zašeptal Darnel. Pak otevřel oči a upřeně se podíval do Aermarových modrých očí. „A co z Esteledhel, také nic?" otázal se s nadějí v hlase.
Plavovlasý elf zavrtěl hlavou. „Bohužel tě zklamu, ani z domova nepřišly žádné nové zprávy. Vím, jak na ně netrpělivě čekáš. Chápu to, ale kdyby se cokoliv dělo, dala by nám matka vědět. Dalian i to malé jsou v pořádku,“ pokusil se bratra povzbudit.
Darnel přesunul pohled z Aermar před sebe a zadíval se směrem, kterým tušil, že někde v dálce leží Esteledhel. Někdy, když odpočíval, měl pocit, že by se téměř mohl dotknout Dalianiny mysli a být s ní alespoň v telepatickém spojení, jenže věděl, že těhotenství jí v této schopnosti brání.
Ze zamyšlení ho probralo zařinčení mečů a připomnělo mu, kde se vlastně nachází.

* * * * * *
Válka pokračovala dál a zdálo se, že snad nikdy nebude mít konce. Noc osvícená září hvězd a elfská armáda stála opět proti velké přesile skřetího tažení a podporu jim poskytovali stínoví lidé. Těch sice nebylo mnoho, jen pár desítek, ale i tak to stačilo. Aermar a Darnel stáli v čele svých jednotek. Zleva a zprava se řítila na skřety elfská jízda. Pravé křídlo vedl pán Telum a levé poručík Mirimon. Středem šla pěší jednotka se zářícími elfskými meči a za nimi postupovali lučištníci Larcarim vedeni Serindëm z Yannori. Skřeti se hnali bez ladu a skladu, zkrátka bezhlavě, vpřed. Boj probíhal celou dlouhou noc a zdálo se, že už není naděje.

Jeden mohutný skřet si za svůj cíl vybral krále Dračích elfů a zaútočil na něho. Skřet se rozmáchnul mačetou a jen těsně minul elfovu krční tepnu, ale špička zbraně ho škrábla na líci. Darnel ucítil, jak mu po skráni stéká několik kapek teplé krve. Připravil si meč na obranu před dalším útokem. Skřet se nevzdával, toužil vidět elfa mrtvého. Opět se na něj vrhl. Zčernalá mačeta prořízla vzduch a zastavila se o ostří z eldarianské oceli, až to zařinčelo. Darnel úder vykryl a odstrčil skřeta od sebe. Odporná, skřípavě funící zrůda vztekle zavrčela jako hladový vlk, ohnala se svou zbraní s veškerou razancí, kterou v sobě měla. Mačeta zazvonila o elfův meč a vyrazila mu jej z ruky a další nečekaná rána jej udeřila do zad. Darnela síla skřetova útoku velice překvapila a rána do zadní části zbroje ho srazila na kolena. Nemínil se však nechat zabít bez boje. Téměř okamžitě vytrhl z pochvy u boku nůž se širokou čepelí a obratně jej vrazil skřetovi do břicha skrz zrezivělou drátěnou košili, pořádně zatlačil a vedl řez příčně nahoru, kde s dýkou otočil o devadesát stupňů. Pěkně toho skřeta rozpáral. Zrůda chrchlavě zasípala a začala klesat k zemi. Váha padajícího těla Darnelovi vytrhla nůž z ruky. Ztěžka vstal. Krvavý šrám na jeho pobledlé tváři doslova zářil. Vytáhl dýku z mrtvoly a otřel z ní nejdřív černou krev, než ji vrátil do pouzdra. Někdo mu položil ruku na rameno. Prudce se otočil. Za ním stál jeho plavovlasý bratr s umouněnou tváří.
Aermar mu podal meč, který mu skřet vyrazil a nepatrně se na něj usmál. Byl to však ten úsměv, jež je propletený smutkem - prohrávali.
Darnel byl tak vyčerpaný, že se mu vidina smrti nezdála zase tak špatná. Měl chuť si lehnout na zkrvavenou zem a nehýbat se, nedýchat, prostě zavřít oči a spát nejméně následujících sto let. Přesto si od něj převzal svou zbraň a pokýval hlavou na znamení díků. Král jižních elfů vyloudil na tváři povzbudivou grimasu.
„Seber se, bratře,“ kývl na něj Aermar, „ještě jsme úplně neprohráli.“
Darnel chtěl něco namítnout, protože pomalu přestával doufat, pak si vzpomněl na ženu a dítě, které se chystalo přijít mezi ně, a hned o něco pookřál. Ne, nedovolí těm zrůdám zničit jeho zem a dědictví, jež chtěl jednou předat svému potomkovi. Když potom první paprsky úsvitu pohladily jeho bojem strhanou tvář a s novým dnem se na obzoru objevila modrá zástava se stříbrnými hvězdami, Darnel sevřel Aermarovo rameno a jeho líce se rozzářila novou nadějí.
„Přišli!“ zašeptal. „To je Elgalenova družina!“

Byl to zázrak. Elgalen se svou posádkou se přiřítili na koních skutečně v hodině nejvyšší. Situace se rázem obrátila. Tanronova vojska utrpěla porážku a musela začít ustupovat na svou stranu Svobodné pláně, cesta na hranice s elfskou zemí byla opět na čas uchráněna.
Darnel si prosekával cestu středem pomalu ustupujícího nepřátelského vojska, a bylo mu jedno, zda utrží nějaké ty šrámy navíc, jen aby mohl Elgalena sevřít v náručí.
„Vypadáš hrozně, můj bratře,“ pousmál se Elgalen a setřel Darnelovi krev z poškrabané tváře.
Darnelovi cukly koutky a začal se smát. Pak, nedbaje bitevní vřavy, Elgalena sevřel do medvědího objetí.
Aermar se ze svého místa nedaleko od nich též neubránil úsměvu, když viděl, že je jeho prostřední trojče v pořádku. Byl to zvláštní pohled na ty dva bratry, jak se objímají uprostřed zuřící bitvy. Aermar si k nim proklestil cestu mezi prchajícími skřety.
„Co kdybyste si to nechali na potom!“ křikl na ně Aermar, aby je upozornil, že bitva prozatím ještě neskončila.
Darnel a Elgalen se pustili z objetí a stále se smáli jako dva malí kluci.
„O co, že jich dostanu víc než ty,“ zašklebil se Darnel na bratra.
„Tak se vsadíme,“ navrhl Elgalen.
„Dobře, když vyhraji,“ Darnel se hbitě sehnul, neboť jeho bystré uši zaslechly těžké kroky, Elgalen se napřáhnul a uťal skřetovi za jeho zády hlavu. „To dořešíme až pak,“ dodal Darnel.
Elgalen se smíchem přikývnul a potom se pustili opět do boje.
Sázka Darnela s Elgalenem však zůstala nedořešená, protože Darnel zapomněl zabité skřety a stínové lidi počítat a jeho bratr jakby smet.

* * * * * *
Jenže žádné vítězství v této válce nemělo zatím dlouhého trvání. Skřeti zase nabyli síly a po několika dnech, kdy si elfové trochu odpočinuli, začal boj nanovo. Tanron se prostě nehodlal vzdát své představy, že bude vládnou všem třem elfským zemím, které kdysi dávno bývaly jednou. Chtěl je mít za každou cenu.
Dlouho byl boj vyrovnaný, nikdo neprohrával, ani nevítězil. Skřeti měli velkou početní převahu, avšak elfové zase nadlidskou odvahu a odhodlání za nic na světě nedovolit skřetům a jejich vládci vstoupit na území Nového Linoru. Prostě nechtěli dát své země bez boje. Rudá krev elfů i černá těch stvůr obarvovala zemi a Svobodná pláň se pokrývala mrtvými těly. Nakonec se zdálo, že již není pro elfy žádná vyhlídka na vítězství, ale pak stalo se něco, co mnohé z nich zahřálo u srdce a zažehlo v nich nový plamen naděje.

* * * * * *

Překlad a vysvětlivky:
Enyalië or ohta. - Vzpomínka na válku.
Ilcatirion – Třpytné město
Esteledhel – Naděje elfů – je to přístav a sídlo královny matky Narimëi
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Áya – ahoj či zdravím – pozdravení