Andor.cz - Dračí doupě online

Jméno jsem nevymyslel :) Hmmm... Upír? :) Nebo něco takového

Stromy se shýbají pod tíhou větru,
jak se do nich mocně opírá,
a na v noci vzkvétající zla květu,
vztekle svou silou dotírá.

Náhrobek letitý pokrytý prachem,
u něj dívka s šaty od krve klečí,
ubírá se svým vlastní životním krachem,
zoufale s hlavou v dlaních brečí.

Na rukou má krev, oči její tápou,
jsou slepé, tmě si nepřivykají,
její oběti hříchy své chápou,
dívce po předloktích síly utíkají.

Tajemná krajinka, hřbitovní kvítí,
lehce nasládlý pach mrtvolný,
to je místo krásné posledního bytí,
však dnes v noci obraz pekelný.

U země mlha jako kradmý zloděj,
sova mlčí, sotva houká,
atmosféra, mocný to čaroděj,
dnes večer, čas na ďábelská muka.

Že už toho máš dost,
že chceš domů k rodině,
ukaž nějakou tvrdost,
a netvař se tak nevinně...

Dnes nenechám tě odejít,
neopustím tě jen tak,
nejdřív musím se ukojit,
tak jako sprostý feťák.

Tvou krev dnes lačně čekám,
chci z plna hrdla pít a užívat,
neunikneš tělesným mukám,
chci ti části těla rvát...

Proč pláčeš, když ses zaprodala,
čekáš snad od upíra slitování?
na milost ses mu vydala,
on čeká od tebe snad jen řvaní.

Tichou nocí křik se ozval,
další rána padla, nevybíravě,
na tohle člověk jiné by nezval,
nikdo nezval by k své popravě.

Trápení končí, tělo k zemi padá,
osvobozující myšlenka jako extáze,
usmívá se vesele zrůda,
když tvé zbytky do hrobu háže.

Přeci jen důvod k radosti,
země žije, a my v ní,
červi se propracují až k slasti,
když všechny naše kusy sní.

Být dobrým člověkem,
a pak skončit umučen,
ironie už leze krkem,
když je člověk krutě umlčen.



XxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXx

Báseň Pouto


Ocel, chladná a nelítostná, z ní jsou tvoje okovy,
Těším se, již brzy budou hotovy,
V hloubi chodeb chladných tě připoutám,
Tak o tvé bezmoci sním, když je kovám.

Z mé říše není úniku, jsi bezradná,
Když poutám tě ke skále, jsi chladná,
Pro své slzy nevidíš, co dělám,
Když tě pomalu, k srdci mému připoutávám…

Proč ti jen stékají ty slzy,
Neprožíváš snad další krizi?
Přemýšlím, co říci ti na to,
Proč jen dávám ti na ruku to pouto.

Pak už můžeš křičet z plna hrdla,
Když vedu bič na tvoje záda svůdná,
Když přinutím tě pokleknout,
A svou krev mi nabídnout…

Mám rád, když cítím tvůj strach,
Je věčný, jako náhrobní stoletý prach,
Líbí se mi, když chceš mi svou krev dát,
A já si pak mám tvůj život brát…

Když už ti nezbylo nic,
A já odcházím smutně pryč,
Jdu ti vytesat náhrobní kámen,
A ozdobím ho jedovatým hadem.

Vykopu ti v zemi díru,
Nahážu hned vedle hlínu,
Budeš ležet mezi svými,
Všechny byly družkami mými.

Mám rád, když se oběť cuká,
Když o pomoc z plna hrdla huláká,
Když nechce svou krev dát,
A já si ji musím silou brát.

Co se dá dělat věčnost celou,
Když člověk hoří touhou,
Hoří touhou trýznit,
A živé duše mučit…

Být upírem má své kouzlo,
Udělá vám vaše vlastní pouto,
Jsem bezmocný, tak jako mé oběti,
Jen ony to však moc dobře vědí.

Jsem sám a jsem nemocen,
Avšak nikdy nechci být vysvobozen,
Chci dát trýznit a mučit, chci trápit tento kraj,
A zkáze ho dovést na pokraj.

Pohled do mých očí jí ukáže,
Že z těch okovů se dostat nedokáže,
Že pomalu se její smrt se blíží,
A únavou se její oči klíží…

Našel jsem si tebe,
Ukážu na sebe,
Připravím své nástroje mučící,
A těším se na další oběť kvičící….



XxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXx

Co naplat se zlým mužem


Zoufalství plna, přetéká nádoba hrdlem,
co oči nevidí, to jiných srdce nebolí,
jako by medu plná byla, tak protéká světem,
ostatní však se na včelu nezlobí.

Kdo by tušit směl,
že někdo, kdo trápí se,
pochlubit se o tomto opomněl,
že v křečích trápení svíjí se.

A někdo, kdo usmívá se,
že mohl by stín bolesti mít,
a bolesti zbavit pokouší se,
a v duchu na sebe mohl by klít.

Kdo by tvrdil,
že někdo, kdo veselý jest,
v hloubi duše sám sebe popudil,
a nejraději sám vrazil by si pěst.

Oka prázdného vidět lze,
však víc již nic nepoví,
k svěřování averze,
k ústům dal si okovy.

Proč věřit, že někdo, kdo raduje se,
spokojen se svou existencí jest?
že někde v koutu duše nehubuje se?
a sám na sebe nevymýšlí krutou lest?

Jsem vinen, vinen svým životem,
není na mne soudit se za zločin,
jímž stávám se obyčejným psem,
odporný zví se ten počin.

Neprovinil se muž vraždou,
krev na rukou neleží,
život však zmařil cestou odpornou,
a trest mu právem náleží.

Co naplat se zlým mužem,
jež pozbyl kouska citu,
nespáchal však čin nožem,
využil naopak flirtu.

Co s tím, který ničí okolo vše živé,
vše, co umane si, lstí dobude,
a co s tím, který na jiné plive,
co když ho na světě ubyde?

Zhrzený, zklamaný
jsem svým trestem,
životem otrávený,
klec je mým pokojem.

Jsem vrahem, násilníkem,
který neprovinil se očividně,
ale sám cítí potřebu být stižen trestem,
neboť dobře vím... Vím, čím jsem vinen.


XxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXx


Taky bezejmená. Asi jsem neměl sílu vymýšlet názvy :) každopádně hodně stará básnička.

Těžké temné mraky se stahují,
pod přízračnou samotu tě okují,
s každým výdechem vypouštíš duši,
ti, kteréž zoufale voláš, jsou hluší.

S pár slovy na jazyku, přemítáš,
přijmout fakt, který ti byl dán, odmítáš,
během okamžiku jsi byl zlomen,
teď jsi duchem stále nepřítomen.

Doufáš, přerývaně dýcháš,
sledovat myšlenky nestíháš,
čekáš, že se probudíš,
a pak si v duchu odpustíš.

Jaký pocit, čekat a tápat,
potřeby druhého chápat,
přát si lásku, cit a něhu,
dočkat se však jen posměchu.


Prázdný pohled, třas v rukou,
vědět, jaké to je být nulou,
mít lásku na dosah doteku,
ale i to mít za věčnou dálku.

Hledat rychle smysl života,
chtít vyplnit díru v duši idiota,
tápu, doufám a hlesám,
říkám si na duchu neklesám.

Pocit prázdnoty se prožírá dovnitř a ven

Přemýšlím, proč vpouštím vzduchu do plic

Nedokážu brečet, spát, myslet

Prosím bohy, ať vrátí čas do léta, ptám se proč

Jsem zhrzený, žádná není jako ty, nechci nic víc než tebe, víc od života nečekám

Přemýšlím, co mám dělat. Dnes, zítra, za měsíc. Nic nemá smysl



XxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXx

Tahle se jmenuje Přez Zrazen. Podle mě né moc povedená.


Když jeden neví, kde má stát,
za jakým cílem se má hnát,
když člověk ztrácí srdce část,
a jeho úsudek chystá se ho mást,

Když jeden neví, co zítřek dá,
či všeho nechat, vzdát se má,
když člověk vůli a píli ztrácí,
a dál snažit se nevyplácí,

Když muži život se jeví,
že co bude dělat neví....

Bezmoc. Bolest. Vzpomínky.

Jak noc je hluboká a vítr chladný,
jak pán noci Měsíc na obloze mocný,

Jak smrt je čistá a temnota upřímná,
jak k nám, svým obětem, je nemilosrdná,

Taková je bezmoc, jež mě jímá,
zoufalost mou si vychutnává,
a v svých hnusných osidlech třímá,
k mému osudu je nesmírně hravá.

Jako nádoba plna čiré rudé tekutiny,
jako na pannách vykonané zločiny,

Jako srdce připravené k puku,
s trháním připomínajícího zvuku,

Taková je bolest, jež mě jímá,
zoufalost mou si vychutnává,
a v svých hnusných osidlech třímá,
k mému osudu je nesmírně hravá.

Hlavou se mi plazí hadi, klubko jedu,
v mé hlavě si vytvářejí smutnou besedu,

nedokážu zabránit jejich odpornému rejdu,
trápení a bezmoci z nich nepředejdu...

Takové jsou vzpomínky, jež mě jímají,
zoufalost mou si vychutnávají,
a v svých hnusných osidlech třímají,
k mému osudu jsou nesmírně hraví.

Popel, letní noci, mrtvé stromy, lávka přes říčku,
prach, studené deště, spadané listí, prašná cesta,
slova se zdají jako bludiště, nevím, nevím co píšu.


XxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXx

Moje nejoblíbenější :) Srdce


Buší, tluče, pumpuje,
jed pouští, schvaluje,
sotva dýcháš, umíráš,
přesto buší, bol prožíváš,

Proč neprožít smrt naplno,
jako matka chrání své lůno,
bolest chrání své oběti, miluje,
od obydlí k obydlí putuje.

Proniká pod kůži, mučí,
jako na těle vředy pučí,
je čas trápení, srdcebolu,
čas na bolesti krutou školu.

Nikdo tě nemiluje,
nikdo tě nelituje,
nikdo tě nepotřebuje,
každý teď na tebe kuje pikle,

nesnáší tě jako vřed,
každý zbavil by se tě hned,
odporný jsi, nechutný,
vzduch je plný hnusu, hutný.

Nesnášíš svou bytost,
cítíš nenávisti v sobě sytost,
jak se zbavit toho zvuku,
toho odporného srdce tluku?

Nesnášet sám sebe,
proklínat samotné nebe,
jak může bůh stvořit bytost,
která postrádá citů sytost.

Cítit se prázdný, opuštěný,
denní chleba, být zmrzačený,
ležet sám na studené zemi,
pokryt dědičnými nemocemi.

Jako prase v chlívě klečet,
samotným zoufalstvím bezmocně brečet,
křičet bezhlesně o pomoc, prosit,
sám cizí břímě hloupě nosit.

Jak dopadá blázen, důvěřivý.
Jak dopadá přítel, křivý.
Jak dopadne osud, špatný.
Jak dopadá život, promarněný,

Buší, volá, prosí,
dožaduje se vyšší moci,
doufá, hlesá, pláče,
tak končí ošklivé káče.

Umírá


XxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXx

Zlá


Vyhřezlý kus okol krku nosíš,
jsi chladná a bledá jako příkrov noci,
kdysi tě viděli, jak se krásou pyšníš,
každý si přál mít tě ve své moci.

Posedáváš na zídce, pozoruješ krkavce,
opojnou atmosféru ticha nasáváš,
naráz vidíš duši živou v tiché zahrádce,
sedí, hledí, a ty náhle zaváháš.

šat barvy levandule, rudé líce,
oči děsem vykulené, uslzené,
k náhrobku dopadla její kytice,
dívka prchá, srdce strachem unesené.

rychlé kroky do sněhu dopadají,
divoký tlukot srdce dívku vede,
všechny její naděje opadají,
z cesty ji strach do pasti svede.

úsměv brázdí tvou mrtvou tvář,
tvou ruku vede sám pán,
jak je to dokonalý lhář,
lže i jak je tvůj osud tkán.

Tvá shnilá duše vede sama útok,
brázdí těla chudých živých,
prolévá k večeru krve potok,
nechá jen chladná těla mrtvých.

Dlouhá léta usedáš na chladné kameny,
pozoruješ náhrobek staletý,
ochutnáváš každý večer pekelné plameny,
vzpomínky nocí krůpějemi krve posety

Mnoho padlo pod tvými rukami,
rozdáváš zlobu a smrt, bolest,
oběti tvé trpí nevýslovnými mukami,
nepřijde si na tebe kdejaká jejich lest.

To vše, duše neklidná, nepřestane činit,
zhrzená a zoufalá, umí jen trýznit,
životy jiných, neustále plenit,
jejich duše v kobkách věznit.

zklamaná, nešťastná, neklidná duše,
od teď až navěky, hyzdit se bude,
odvrátit kletbu nikdy už nemůže,
zárodek temnoty z ní jen se klube.



XxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXx

A ještě jedna dekadentní nakonec.

Život prožít zaslepen,
netušit smysl bytí,
společností být polapen,
zneuctít dar svého žití.

Denně projít rutinou,
stále opakovat návyk,
být živočichů spodinou,
žít jen jak káže zvyk.

Lidé nejsou zvířata,
není horšího druhu,
jsou jako prasata,
drží se stále kruhu.

Narodím se s pocitem,
že to má nějaký smysl,
na zemi svým pobytem,
zjistím, jaký je to výmysl.

Proříznout si ruku,
prostřelit hlavu svou,
být svědkem srdce puku,
nechat se pohltit tmou.

Jaká naděje skví se,
že smysl žití najdu,
že po životní trase,
s úsměvem pak pojdu.

Jaké to je probudit se,
a nenávidět život vím,
a ve své vlastní pýše,
věřit bláhovým vizím.

Občas mdloba ku mě příjde,
dává mi vědomí zbytečnosti,
možná až poslední z nás pojde,
bude to pro zemi dar milosti.


XxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXxXx

Tak to je všechno, jen dvě jsem vynechal, jednu, protože je na veřejné publikování nevhodná, a druhou, kterou jsem nenašel a moc mě to mrzí, protože je překrásná.
Všechny již byly kritizovány, ale já je nechal tak, čistě už jen z toho principu, že jak jsem je v afektu napsal, tak bych je měl nechat, protože jedině tak zachovám ten originál a ten náboj, který v sobě nesou, tu zprávu, kterou mají obsahovat :)