Andor.cz - Dračí doupě online

Mladý muž se plíží pokojem, je to úplně obyčejný pokoj, jakých jsou po celém světě stovky, ba tisíce až miliony. Ale tento pokoj se od ostatních liší a to hlavně jeho obyvatelem. Je jím mladík, mladík narozený před necelými dvěma tucty let, ale to by – drazí přátelé – nebylo to nejpodivnější na tomto mladíkovi. Nejpodivnější je to, že se ve svém vlastním pokoji plíží vpřed, směrem ke dveřím, s mečem v ruce. A meč, jak jistě víme, nepatří mezi běžné věci, které mají lidé doma. Alespoň ne na začátku jednadvacátého století, že? Ale to už zase jednou odbočuji, že? Takže tento náš mladík, kterého jsme si tak krásně popsali, se plíží svým vlastním pokojem ke dveřím a proč se plíží? Ach ano, já jsem Vám to neřekl. Plíží se, protože zaslechl nějaký zvuk – zvuk, který nemá v jeho bytě rozhodně co pohledávat.
Už sahá na kliku, druhá ruka připravená k úderu. Skoro nedýchá, jak je napjatý a pak...
...pak otevírá dveře a za nimi... Za nimi je předsíň a z ní nějaké odbočky do různých dalších pokojů. A ty odbočky tam rozhodně předtím nebyly, měla tu být pouze malá předsíň s odbočkou na záchod spojený s koupelnou. Nic víc, nic míň. Ano přátelé, je to skutečně trochu podivný byt. Ale vraťme se zpátky do děje, abyste mi netvrdili, že jsem zmatený vypravěč.
Stojí tam teď ve dveřích jako hlupák, meč upustil z ruky, protože kouká na to nejpodivnější stvoření, jaké kdy mohl vidět. (A tady to nechám na Vás, drazí čtenáři, vymyslete si co chcete) Stvoření na něj pohlédlo a on snad prohlédl, snad se zalekl, snad se mu ten pohled zaryl hluboko do mozku. Každopádně, ať to bylo jakkoliv, mladík upustil meč a pouze tupě zíral na onu bytost.
„Posaď se,“ pokynula mu bytost. Nevěda, kam se posadit, usadil se na zem.
„Jmenuji se Rakzak,“ pokračovala bytost ve svém monologu, mladík ji doslova žral pohledem.
„A ty?“ tázala se bytost.
„Boris.“
„Máš rád vaření?“
„Ne.“
„A řízení?“
„Neumím řídit.“
„A třeba takové uklízení?“
„Nesnáším ho.“
„Děvčata?“
„Nezajímají mne.“
„A co třeba hudba?“
„Ano nějaká se mi líbí, ale povětšinou ne.“
„Chtěl bys dělat umění?“
„Ne.“
„Baví tě tvoje práce?“
„Ne.“
„Máš nějaké přátele?“
„Ano mám dva "přátele."“
„Proč jsi na to slovo kladl ten zvláštní důraz?“
„Protože to nejsou opravdoví přátelé.“
„A co jsou tedy?“
„Jen lidé, kteří si myslíš, že jsou moji přátelé, ale mě na nich nezáleží.“
„Máš rodinu?“
„Ano mám rodiče, prarodiče... nenávidím je.“
„Je něco, co Tě opravdu zajímá?“
„Ano, zajímá.“
„A co bys chtěl dělat?“
„Chtěl bych se vrátit o pětset let zpět.“
„A co ti brání?“
„Není to možné.“
„Jsi si jistý?“
„Ano.“
„Myslíš si, že je tady někdo, komu na Tobě opravdu záleží?“
„Ne.“
„A záleží Tobě vůbec na někom?“
„Ne.“
„Pak sis zvolil sám.“
Bytost napřáhla ruku směrem k mladíkovi. Mladík se skácel k zemi a o několik dní později ho nalezli mrtvého na prahu svého pokoje, s mečem vedle těla.