Andor.cz - Dračí doupě online

"Kde to jen jsem? Kam jsem se to dostal...? Sakra!" probleskne mi hlavou, když pomalu otevírám oči. Kouknu vlevo. Zrak mi padne na studenou, kamenou zeď. Kouknu vpravo - další zeď. Pořádně se rozhlédnu. Již přivykám šeru a dohlédnu dál. Přede mnou je malá chodbička končící masivními dveřmi. Ještě jednou zamžourám kolem sebe. "Takže malá místnost? Komora?" zmateně si pobrukuju. Vzhlédnu za zdrojem světla malinkým výklenkem ve stropu. "Mříže?" Polekaně vstanu... Zařinčení železa. "Řetězy?!" Pomalu mi dochází, kde jsem.
"Ehm... Ehm..." odkašle si hlas za mnou. Trhnu sebou tím směrem. Začínám mít strach. Pocit stísněnosti mi drtí žaludek. Ale za mnou nikdo. "Chmm... Konečně jsi vzhůru. Už jsem se bál, že se tu unudím. Prozraď mi, za co jsi se dostal až sem?" Dotáže se mne hlas. Stále nic nevidím. "Šílím snad? Kdo jsi? Co se to děje? A kdo jsem já..." začínají se mi třást ruce a vlastně celé tělo. Bůh ví, zda je to vlhkostí a zimou okolo mne, či hrůzou. Začínám panikařit. Opět se ozve hlas a povzdychne si: "Proč jsou jen všichni stejní..." Pohne se. Zařinčí řetězy a zakvílí. Vzhlédnu za původem rachotu. Teprve teď mé oči rozeznávají siluetu schovanou ve stínu. Je to muž. Dlouhé vlasy a vousy mu překrývají obličej. Na sobě má pouze špinavou a potrhanou bederní roušku a visí ve výšce 10 stop nad zemí připoután okovy mnohem masivnějšími, než jaké mám já. "Tak co... už ses přestal bát? Kolik ti jen maminka vyprávěla strašidelných pohádek, co...?" Jsem v lehkém šoku. Těžko řici, zda je to kvůli zuboženému zjevu, co vidím, či mému vlastnímu utrpení. Žaludek prázdný, hrdlo vyschlé. Nemám náladu na žerty. Pokusím se vstát a překonat svou slabost. Napínám řetězy a zkouším udržet rovnováhu. Zbytečně. Podlomila se mi kolena a jen jsem bolestivě dopadl na zem. "Che,che... Ty jsi skutečně k popukání..." začne do mne rýpat. Jen se zamračím. Strach se proměňuje ve vztek a zoufalství. Být tu nějaký uvolněný kámen, s radostí ho mrsknu po něm. Ať už ho sem pověsil kdokoliv, věděl proč. "Heleď, uklidni se... Kdybys uměl vraždit pohledem, již třikrát bych tu nebyl... Ale to je stejnak fuk. Prozradím ti malý tajemství. Za tu dobu, co tu jsem, se tady vystřídalo několik takových, jako jsi ty. Všichni si připadali stejně zoufale a ukřivděně jako ty. A můžeš i hádat. Jak myslíš, že dopadli?" Otočí hlavou a naoko mile se usměje. Převalím se do sedu. Promýšlím všechny své možnosti. "Sakra, žádné nejsou... Hmm..." jenom tiše zamručím a rezignuju. Zjevně nezbývá nic jiného, než si poslechnout toho blázna. Povzdychnu si a definitivně se otočím k němu. "Hurá... Takže se se mnou už hodláš bavit?" otáže se, na můj vkus trochu ostře, a téměř ani nečeká na odpověd. Jen brouknu: "Možná..." A ihned pokračuje: "Nebudu Ti říkat své jméno, stejně bys ho zapomněl. Zkrátím to. Tohle místo je Cela posledního odpočinku. Jak poetický název, nemyslíš? A nejmenuje se tak bez důvodu. Proč si myslíš, že tu já takhle visím? Ne, za ukradený bochník chleba to skutečně není..." Tiše si zívnu. Ač to, co ten chlapík říká, je zajímavé, nevidím v tom spojitost se mnou. K tomu mě navíc začíná zmáhat únava. Až teď si uvědomuju, že mě bolí celé tělo a kůži mi pokrývají drobné, ale místy hluboké ranky. Spoluvězeň mé počínání zjevně ignoruje. "Řeknu ti, proč tu visím jak vorvanej pytel. Za královraždu. Nevím, jak je to dlouho. Ale tenkrát jsem měl vlasy i vousy hladce oholeny, když mě chytli. A to už nějaký úplněk bude..." Mimoděk vzhlédnu skrze mříž. Měsíc je zrovna ve čtvrti. Vypadá to, že tam na svobodě je jasná a chladná noc. Klid a bezpečí... Z mého snění mě vytrhne chraplavý hlas mého druha. "Jo, čóveče... Mučili mě a když ze mě dostali co chtěli, skončil jsem tady. A jak tak koukám na tvý tělo, jsi na tom podobně..." Zadrkotám zubama. "Nemůže dát alespoň na chvíli pokoj. V tý blbý bederní roušce mi je zima a to, co říká jsem mohl odhadnout. Jsem tu chvíli a zešílím tu... Chci pryč!" zazoufám si v duchu a cítím, jak se mi vnitřnosti bouří. Nádech. Výdech. Zavřu oči. Snažím se myslet na něco jiného. "To musí být jen mýlka. Chyba. Já tu přece nemám co dělat..." Chlácholím se... Opět mě vyruší jeho hlas: "Jsi nějaký mlčenlivý... Sakra. Co jen s váma dělaj. Všichni jste naprosto stejný. Nic si nepamatujete. Nemluvíte. Sakra... Chmpf..." Na chvíli zmlkl. Zamyslím se: "Tak ono takhle dopadlo více lidí... Proč tu jen jsem? A navíc s královrahem..." Lehnu si na záda. Řetězy opět zarachtají. Dnes už jsem unavený. Mám mdlo před očima. Nechápu, co se to se mnou děje. Jsem zmatený. Co mi udělali? A kdo? Zavřel jsem víčka. Má slabost je silnější než já. Tma.
První sluneční paprsky mě bodají do tváře. Zabručím. Převalím se na bok a rukou si zakryji oči. Zařinčení mě však rychle zvedne na slaboučké nohy. Pořád jsem ve vězení. "To nebyl sen?!" zděšeně se rozhlédnu okolo sebe. S trochou naděje vzhlédnu ke svému společníkovi. On však nikde. Okovy po něm jsou dokořán otevřené a po zdi se směrem dolů a po zemi až k masivním dveřím táhne krvavá stopa. "To ne..." vyděsím se. Vím, že jsem byl včera nepříjemný, ale tohle bych mu nikdy nepřál. Najednou mne napadá tolik nevyřčených otázek, které bych mu mohl položit. Pozdě.
Zazní dunění kroků. Otočení klíčem a pomalé vrzaní dveří. Ty se rozevřou dokořán a vstoupí tři vojáci. Dva zůstanou stát hned u dveří a jeden s nějakou břečkou v míse v jedné ruce a džbánem v druhé dojde až ke mně. Položí vše na zem a změří si mě pohledem. Nakloní se a medovým hláskem zasadí hluboký šrám do mé duše: "Buď zdráv sire, nebo snad pobudo? Óh, já jsem zapomněl, ty vlastně nevíš, kdo jsi... Hmm... Ta magie je ale svinstvo, viď? To si ani nebudeš pamatovat, co jsme včera provedli s celou tvou rodinou... a ženou..." Ač si na nic z toho nepamatuji, už jenom kvůli tónu jeho hlasu mám chuť omlátit jeho hlavu do zcela jiného tvaru. Nevím proč, ale z toho dodatku "a ženou..." ve mně začalo něco vřít. Prudce vstanu a napřáhnu se. Jenže řetězy jsou silnější než já a stáhnou mě zpět k zemi. Voják mi jen s úšklebkem vrazí okovanou rukavicí. Sesunu se k zemi. Černo před očima. V puse cítím pachuť krve, možná vylomený zub. Odplivnu. "Teď mě dobře poslouchej. Budu velkorysý a něco Ti připomenu. Nemohl sis vybrat, zda si vojáci užijí s tvou ženou a pak ji zabijí, či zabijí zbytek tvé rodiny. Nevybral sis, stalo se tedy oboje. A neboj se, se zítřejším úsvitem se k mrtvým přidáš i ty..." Voják mimoděk odplivl slinu přímo do břečky, kterou přinesl. Nezmůžu se na nic. "Mluví pravdu? Lže? A proč mě tu vězní a chtějí zabít?" přemítám a tentokráte mě nevyruší ani hlasité zabouchnutí za vojáky a cvaknutí klíče. "Teď vím, co chci. Chci pryč. Musím zjistit, co se stalo. Pokud mluvil pravdu, stejně mě čeká smrt..." Začínám zmatkovat. Hlavou mi víří myšlenky. Cítím každý tep svého srdce. Prohlubuje se mi dech. Vím, že nechci skončit jako myš utopená v nádobě. "Dostanu se pryč... Musím... Chci... Věřím... Vím!" Zavřu oči. Tělem se mi rozlévají emoce. Brní mě ruce. Chvěju se. Stéká po mě potůček potu. Bolí mě hlava. Mizí myšlenky... Cvak. Zámek u pout se rozletěl a já najednou stojím volný. Cítím se zvláštně. Nevím kdo jsem, ale cítím, že teď jsem dostal novou šanci...

Konec první části...