Andor.cz - Dračí doupě online

Johny Spoodge pracoval jako technik v elektrárně, která zásobovala proudem celou Londýnskou oblast. I když byl otrok, byl celkem spokojený, vždyť, jak si sám říkal, pracoval v teple, čistém prostředí, nemusel se vystavovat bestiálním podmínkám v londýnských Hutích, nemusel pracovat s žádným materiálem označeným samolepkou BIOHAZARD a dostával najíst podle potřeby (sice to byly jen řasy a výživové koncentráty z mrtvých, ale nehladověl a to bylo na Zemi hlavní měřítko spokojeného života), měl k dispozici docela dobrého dentistu, u kterého jste se nemuseli skoro bát, že by vám vyrval špatný zub a lékař, který techniky ošetřoval, měl k dispozici dokonce i ANTIBIOTIKA! Člověk by skoro až brečel, pomyslel si Johny, když pomyslí, že všechny ty vychytané léky, cílené symbiotické mikroorganismy, duté přeprogramované molekuly, které dopraví lék přímo ke zdroji problémů, plísňovou ochranu kůže a ostatní věci, které zachraňovaly a zpříjemňovaly miliardy životů po celé galaxii se vyvíjí a produkují právě na Zemi a jediný, kdo je nemůže užívat, jsou právě její obyvatelé – otroci, kterým se dostalo té cti, že při těžké infekci nebyli ponechání zemřít v horečkách, byli šťastní za tu bůhvíkolik set let starou antibiotickou léčbu, která těžce poškozovala játra a ledviny. „Ale když není na vybranou…“ zavrtěl Spoodge hlavou a vrátil se k práci. Když si vzpomněl, kolik lidí musel udat, falešně obvinit, očernit jejich pověst, nebo je prostě jen pomluvit… Odhadoval, že v koncentrátu díky němu skončilo tak šedesát lidí. Šedesát lidí mu stálo v cestě za tímhle bezpečným a pohodlným zaměstnáním a on necítil ani nejmenší záchvěv výčitek svědomí. Nikdy.
V sektoru šest se začala mírně zvyšovat teplota, Johny byl ale zkušený technik, stačilo pár drobných korekcí a vše se vrátilo do normálu. I když byli všichni technici přesvědčeni, že práce v šest set let staré atomové elektrárně je pro ně obrovské terno, netušili například, že všichni nejpozději do dvou let (a to když budou mít hodně velké štěstí) dostanou smrtelnou dávku radiace, nevěděli ani, že už po měsíci jsou naprosto sterilní. No, a když se to tak vezme, tak nevěděli, (a ani nemohli vědět) že oni i všichni otroci, milicionáři i dozorci v Londýně mají zhruba šest minut života. A že po příštích několik desetiletí, možná staletí bude bývalá Anglie, v současnosti Průmyslová oblast Londýn, neobyvatelná.
Protože nic z toho nemohl Johny Spoodge tušit, vesele si pohvizdoval a užíval si klidu a pohody. Ještě zhruba minutu. Potom byl totiž vyrušen tak brutálně, že už to hůř snad ani nešlo. Uvnitř elektrárny se ozval mohutný výbuch a rozeřval se poplach. Johny zuřivě bušil do dotekového displeje, aby zjistil, co se stalo. To ale ani nemusel, automatický výstražný systém to na něj řval ze všech reproduktorů.

CHLADÍCÍ OKRUH VYŘAZEN, NOUZOVÉ VYPNUTÍ REAKTORU NUTNÉ, ZBÝVÁ PĚT MINUT DO PŘEHŘÁTÍ JÁDRA REAKTORU! NEBEZPEČÍ!

Johny nechápal, jak je možné, že primární a nejdůležitější bezpečnostní systém se dosud nespustil – do jádra reaktoru měly přece automaticky volným pádem spadnout grafitové tyče, které by zastavily štěpení ve vteřině. Pak si na monitoru všiml otázky; Emergency shutdown (Y/N) Johny nemohl uvěřit svým očím a právě jeho vteřinové zaváhání před tím, než zvedl ruku, aby stisknul klávesu Y zabilo miliony lidských bytostí. Johnyho ne. Johnyho zabila škrtící garota, kterou mu kolem hrdla přehodila zkušená ruka Allída ben Ahmeda, Běžce pouště. Když se přestalo Johnyho tělo škubat, zvedl Allíd zrak a zahleděl se na odpočet. Do roztavení reaktoru zbývalo šestnáct vteřin. „Allah Akbar!“ byla poslední slova Běžce pouště na tomto světě, pak ho pohltil nukleární maelstrom. A s ním celý Londýn.

Nejhlídanější místo na celém Povrchu jsou právě suché doky, kde se montují bitevníky Mark IV. Bylo to také jediné místo, kde měla posádku jak Milice, tak Dozorci. Dokonce šli lidé v zabezpečování tak daleko, že postavili poblíž New Yorku vojenskou základnu – dva tisíce nejlepších mutantů dohlíží nad bezpečností lidské chlouby. Navíc jsou všude rozmístěné vnímající Živé zbraně, je to, jako by to byly naše Marsovské automatické robotizované kanóny, akorát místo na elektřinu běží na granulovanou stravu. Postava, od hlavy k patě zahalená do oděvu neonomádů, s mačetou v jedné a samopalem v druhé ruce, se právě proplížila mezi poslední linií bezobslužných zbraní. Běžec pouště se usmál. Stačí použít správný feromon a Živé zbraně si vás ani nevšimnou. K jeho cíli to ale bylo stále ještě daleko a musel projít mezi hlídkami vojenských mutantů, trochu ho to znervózňovalo, ale Ali ibn-Ruhsd, jeden z nejlepších Běžců pouště, prodělal tak dokonalý výcvik, že nervozita pro něj znamenala jenom zostření smyslů, zlepšení soustředění. Vnímal teď všechno mnohem přesněji, adrenalin, který mu zaplavoval krevní řečiště, uměl dokonale využít. Cítil, jak kolem něj vane vítr, tentokráte ne od Oblasti New York, ale od Plání. Vzduch intenzivně páchl solí, takže Ali nechápal, jak můžou receptory Živých zbraní rozpoznat identifikační feromony, ale byl rád, že je stále ještě naživu, takže nad tím nepřemýšlel. Plně soustředil veškerou svojí pozornost jen na to, aby úspěšně dokončil svůj úkol. Věděl sice, že úspěch v jeho úkolu pro něj bude znamenat smrt, ale to mu ani v nejmenším nevadilo. Když byla od včerejška vyhlášena Svatá válka, Alláh k sobě vezme jakéhokoli mučedníka. Běžec pouště se plížil jako stín k prvnímu hlídkovému stanovišti. Chtěl se pokusit proklouznout bez zbytečné střelby a zabíjení, nechtěl na sebe upozorňovat. Nenápadnost pro něj znamenala přežití. První hlídkové stanoviště bylo největší překážkou – sestávalo se z dlouhého holého pásma zbaveného veškerých budov a vysokého hliněného náspu s ostnatým drátem a spoustou bezobslužných Živých zbraní, po němž se procházely stráže. Spoléhat se na to, že budou stráže znuděné a nepozorné, by bylo opravdu bláhové – kdo kdy viděl znuděného mutanta? Ali se místo toho spoléhal na svůj pouštní oděv, který neonomádi po generace vyvíjeli a zdokonalovali – tento volný oblek sloužil jako perfektní maskovací celta, jeho hlavní funkce ale byla dokonalá termoregulace. Pouštní oděv dokázal buďto bezchybně izolovat, čímž chránil svého nositele před teplotami Solných plání, nebo vyzařovat přesně tolik tepla, aby i v čočkách těch nejlepších termokamer a nejdokonalejších mutantů splynul s okolím. Samozřejmě by mutanti Aliho rozpoznali, pokud by ho viděli se pohybovat, proto se musel Běžec pouště pohybovat přískoky vpřed, jen když se k němu momentálně procházející mutant otočil zády. Když už byl jen pár metrů od hliněného náspu, dokázal rozpoznat i jemné odlišnosti ve tvářích mutantů, měli širší lícní kosti, nižší čela, a jejich hlava byla mírně zploštělá a navíc genetickými manipulacemi zbavena veškerého ochlupení, jejich nos byl širší než lidský, ale velmi zploštělý – mutanti neměli v nose kosti. Působili tupě a surově. Neonomád věděl, že kdyby ho chytili, udělají s ním krátký proces. Když prošla další hlídka, Ali vyběhl ze svého úkrytu. Vypadalo to, jako by vykvetl z pláně jako nějaká podivná, bizarní rostlina. Bleskově se vydrápal na násep a ještě rychleji udělal přesně tu sérii pohybů, kterou nacvičoval poslední dva roky, odrazil se a plavným přemetem přeskočil ostnatý drát, věděl, že právě vstoupil do nejnebezpečnější dosavadní části operace, věděl, že nemá čas na rozmyšlenou, musel se během zlomku vteřiny zorientovat a vybrat si doskočiště na druhé straně náspu. Měl takřka neuvěřitelné štěstí, protože hned pár metrů od něj stály první budky z vlněného plechu, ve kterých žili otroci, a jemu se povedlo mezi ně nepozorovaně doběhnout.
„Alláh se na mě usmívá!“
Zašeptal si pro sebe a z ruksaku mezitím vytáhl posilující pilulku potravinového koncentrátu. Teď, když je za nejpřísněji hlídanou obranou linií, nemělo by být tak těžké překonat ty další čtyři a dostat se na palubu téměř dokončeného Marku IV.

-------to be continued (comming soon)----------