Andor.cz - Dračí doupě online

Jediný paprsek světla putoval od stropu až na druhý konec místnosti. Tam osvětloval menší kamené podium a nádherně tesaný trůn z ebenu, na němž seděla osoba.
Tvor humanoidních rysů, zdálo se, dokonce člověk. Byl oděn do šatu poměrně bohatýrského, hedvábné kalhoty, kazajka rudé barvy s bělostnými krajkami. Všemu tomu dominovaly kožené boty do půli lýtek a pláš» s kápí, snad smočen v lidské krvi, poněvadž tak dokonalou barvu jsem jakživ neviděl. Kápi měl přetaženou přes hlavu a pod ní se leskly jeho jasně zelené oči.
Jak vidno, všichni byli unešeni již vybavením místnosti, ani si neuvědomili, že jsme sledováni.
Rázem byla atmosféra rozpolcena jasně mužským hlasem, jehož razance se s každým slovem a dokonalou akustikou sálu ještě mnohanásobila, on promluvil.
„Vítejte v mém sídle pánové a dámo, již dlouho Vás očekávám. Posaďte se, nasyt»e a popíjte, jak je ctěná libost. Jistě jste měli dlouhou cestu.“
Dokončeje větu pokynul pravou rukou ke stolu, jež byl rázem bohatě prostřen. Pak se pomocí zapření o sametem potažená opěradla postavil na nohy směřujíc své kroky k nám.
Situace se měnila stále v podivnější a nadmíru neskutečnou.
„Říkají mi Morlen pane.“
Oslovil jsem v odpověď zjevného pána domu, doprovázen projevy ostatních.
„Mimochodem, čemu vděčíme za tak vroucné přijetí smím-li se ptát?“
Dodal jsem směle, však stále z tohoto místa na pochybách i přes veškerou okolní nádheru.
Muž se jen pousmál, putujíc letmým pohledem ode mne přes mé druhy, nakonec se však opět zastaví u mne. V jeho pohledu jsem vysledoval zvláštní nerozhodnost, jakoby nad něčím usilovně přemýšlel, nakonec však odpověděl přecházeje k vyřezávané židli v čele stolu, prstem kopírujíc jemné křivky tesařova díla.
„Těší mne, že Vás všechny poznávám jmény. Však omluvte mou ignoraci bontonu, sám jsem se doposavad nepředtavil, říkají mi Saraf - Saraf Malachius.“
Následovala chvilková pomlka, ale během ní nikdo z nás nestihl sebevýrazněji zareagovat.
„Nechcete to rovnou probrat i se svými druhy u jídla Morlene? Neostýchejte se, je tu dost pro všechny.“
dodal s rozzářenějším úsměvem, sám se přisadíc ke stolu.
Nenechali jsme se tedy dlouho pobízet a usadili se kol stolu. Úmyslně jsem si vybral místo právě proti němu na druhém konci obřího stolu.
Jistě, mohlo být otrávené, ale kdybychom se na jeho pokyn neobčerstvili, následovalo by množství nepříjemně podezřívavých dotazů z jeho strany. Tímto jsme museli podstoupit jisté riziko, které jak jsem se již při prvním soustu přesvědčil, bylo nadmíru chutné. On sám si decetně naložil čtvrtku kuřete a vychutnával snad každého kousku masa.
Výborně jsme se tedy zasytili, dobrého vína popili a během rozhovoru u stolu probrali snad celý jeho šlechtický původ. Hrad mu údajně připadl dědictvím po jednom z jeho mnoha strýců. Žije zde již mnoho let osamocen a po dlouhé době shlédnout pár mladých tváří se pro něj stalo rarytou. Odpověď na dotaz, proč občas nezajede do civilnějšího prostředí jen odbyl tím, že přílišná společnost mu není příliš po chuti. Nemohl jsem si nepovšimnout nepřirozeně vtíravých a úlisných lichotek mířených k Alindeře. Vypadalo to, že ji přímo hltal pohledem, však ona si toho byla též jistě vědoma. Nebylo muže, který by nepropadl jejímu okouzlujícímu vzhledu. Posezení se pochopitelně neobešlo ani bez hry na loutnu z Kašparova uměleckého podání a bez pár tanečních volenek. Po celou dobu ale, jakoby se Kašpar bál vyprávět vtipy, že by snad kvůli onomu incidentu s umrlcem?
Opus»me tuto myšlenku a věnujme se příběhu.
Hodiny drahoceného času jsme tedy odbily zábavou a radovánkami. Venku již opět Slunce vystřídal Měsíc a mi se pomalu stávali ospalými. Víno také dokonale splňovalo svou omamnou úlohu, tudíž jsme se do náhle nabízených lóží dopravovali po čtyřech. Naštěstí to byly jen dvě patra, tudíž jsem se ani moc nezapotil. Ulehl jsem do posele s nebesi přímo v šatu a v okamžení usnul.
Když jsem se ráno probudil, ptáci venku zpívali jako na jaře. Okna mé komnaty nebyla pobita prkny, jako v oné zatuchlé místnosti o pár pater níže, nýbrž zastíněna okenicemi. A» jsem se snažil jak chtěl, nešly otevřít. Nakonec jsem své úsilí vzdal a porozhlédl se po místnosti. Dovnitř prosvítalo jen několik paprsků přes spáry ve dřevě, které dopadali na skřínku s mycí porcelánovou soupravou. Viditelnost zde byla poměrně mizerná, však mé oči si po chvíli na ono šero navykly. Přistoupil jsem tedy k nádobě, provedl hygienu, nasoukal se zpět do oblečení, jež jsem ze sebe předešlou noc stihl svléci a bez delšího rozmýšlení vyšel pokovanými dveřmi na chodbu. Prošel jsem jí až nakonec a objevil schodiště, jež vybarvovaly mé mlhavé vzpomínky ze včerejší hostiny - schody do trůnního sálu. Sešel jsem tedy o dvě patra níže a dle svých předpokladů se ocitl v obrovské, mě již dobře známé místnosti. Na stole bylo již prostřeno ke snídani a u něj všichni rozesazeni rozesazeni. Všichni, až na jednoho, chyběl totiž Kašpar. Sice to trochu popudilo mou náladu, ale mohl si ještě chvíli přispat, byl to lenoch od přírody. Usadil jsem se tedy ke stolu a se všemi se přivítal.
Proběhla vcelku solidní snídaně narozdíl od předešlého dne s nepříliš záživným rozhovorem. Kašpar se stále neobjevoval a já začínal být opět na pochybách. Bylo mi známo, že trpí Somnambulismem, což také nevylučovalo, že by se snad někam v noci zatoulal. Tento den se mi též často stávalo, že jsem se náhle ocitl myšlenkami jinde, byly to ale vždy jen chvilkové záblesky. Nikdo neměl sebemenšího tušení, kam se mohl podít, však po dokončení vydatného občerstvení jsme se vydali Kašpara hledat. Se Sarafovým doprovodem jsme přišli k údajné Kašparově komnatě. Dveře byly pootevřeny a náš přítel pochopitelně nikde. Dokonce i jeho oděv na židli chyběl a postel byla pohledně ustlaná, tudíž nemohlo jít o projev náměsíčnictví. Opravdu to nedávalo smysl. Přeci by neodešel kvůli tomu, že by se mu nás nezdařilo jedinkrát rozveselit. Taj žárlivý nebyl, nebo snad ano? A» to bylo, jak chtělo, prohledali jsme snad celý hrad a po Kašparovi, jakoby se slehla země. Nejvíce z toho byla na zhroucení snad Alindera. Jen tak mi celý ten čas ležela v náručí a vzlykala, tvář přitom stále skrývala v můj obnošený hábit. Bylo těžké ji vidět plakat a pro ni ztráta jednoho člena družiny, bylo jistě přílišné emotivní vypětí. Však pak se konečně vzchopila s myšlenkou přirozeného chodu života. Políbila mne a já věděl, že je již zcela v pořádku.
Čas ubíhal jako voda, my se pomalu chystali k odchodu a Saraf trval na svém, že musíme zůstat alespoň na oběd. Ugluck si ještě hodlal obhlédnout pevnost zvenku a já s Alinderou si v knihovně projít pár knih a svitků. Setrvali jsme tedy na tomto stanovišti i nadále. Vydali jsme se tedy do Sarafovy pracovny, kde také nalezli mnoha zastaralých a kupodivu i nadměrně užitečných knih. Alindera byla okamžitě zaujata ručně psaným herbářem, za to já objevil velice zajímavou knihu, pojednávající o experimentech a magických obřadech. Vypadalo to, že některé ze stránek byly úmyslně vytrženy, semtam založený rožek, někde dokonce i chyběly provázky, které držely celou vazbu pohromadě. Dočetl jsem se zde množství zajímavých informací, obzvláště mne pak zaujala kapitola věnovaná extra stvoření z oboru kříženců zmrtvýchstávajících a neviděných, výstižně nazvaných Stíny.
Zjistil jsem, že tito tvorové mají dokonce i vlastní hierarchii a dělí se na kasty, jejichž názvy se stupňují od nejnižší formy a tou je právě Stínek. Schopnostmi se příliš neliší od démonů a jim podobných, tudíž jsou i schopni polapit člověka do svých spárů a pohrávat si s ním jako s loutkou. Jejich potravou je strach a organické prvky, jež si obstarají. Těmito může býti hmyz, hlodavci, ale i větší živočichové, ba i člověk. Vcelku jsem se zastavil nad představou úmrtí rukou něčeho nehmotného, což mne i nepěkně překvapilo.
Toliko jsem se zabral do oné literatury a úplně ztratil pojem o čase. Jemně tesaným mahagonem vykládané hodiny právě odbíjely čtvrtou odpolední, když se v místnost rozrazily dveře, v nich se objevil Saraf celý slitý potem a na celé kolo jako u vytržení křičel chraplavým hlasem
„Je mrtvý, je mrtvý, je mrtvý...“
opakoval stále dokola, jako smyslů zbavený.
Vstal jsem tedy a přišel k němu, chytnouc jej pevně za ramena nataženými pažemi pevným stiskem, aby se nemohl vysmeknout.
„Uklidněte se příteli. Co se stalo?“
Křikl jsem na něj, již si sám vybavujíc, co má asi za následek jeho nepřirozeného počínání. Zdálo se, že z něj opravdu má slova částečně sejmula rozrušení, jež v jeho mysli panovalo.
„Snad ne... Ugluck?“
Dodal jsem lítostivě, uvědomujíc si danou situaci.
„Spadl ze skály. Nevím, jak a proč, ale leží pod útesem. Snad mrtev, snad živ, to nevím. Hned jsem spěchal za Vámi.“
Odpověděl muž roztěkaně s pohledem do mých rozlícených očí.
„Veď nás.“
Štěkl jsem spíše velitelským přízvukem, současně kynouc k Alindeře, která již vstala s perlovými slzami v očích.
Ne, nemohu ji tam brát. Ale nechat ji tu, by byl také hřích. Není již ani tu bezpečno.
Uvědomil jsem si sledujíc její půvabnou tvář. Její pláč býval pro mne hotovým trestem. Na druhou stranu, její ztráta by mne ranila mnohokráte víc. Uchopil jsem jemně její ručku ve svou a společně se vydali k onomu místu. Cesta skrze hrad proběhla nepředstavitelně rychle, i když v tomto případě by tomu mělo být spíše naopak.
Přišli jsme napokraj útesu, pod kterým opravdu leželo bezvládné Ugluckovo tělo. Bylo to vysoko snad deset, snad patnáct pater, ale jednou z bočních stezek se nám podařilo dostat na dno oné propasti. Okamžitě jsem padl na kolena s lítostivým výrazem ve tváři, ale slzy mi má mužnost nedovolovala. Měl očividně okamžitou smrt, utrpěl zlomení vazu. Taková potupa, jistě by si přál zemřít v souboji na bitevním poli potřísněn krví nepřátel a nikoli pádem, jež navíc vypadá, jako sebevražda.
Snažil jsem se v poslední naději na podivně kostnatém krku nahmatat tep, ale i ta hnedle vyprchala. Když jsem otočil mrtvolu na záda, doslova jsem se odmrštil odporem.
Celé jeho tělo bylo podivně svraštělé a tvář zvrásněná, jakoby náleželo devadesátiletému starci.

TO BE CONTINUED...