Andor.cz - Dračí doupě online

Klap...klap..klap..klap.. Pravidelné, sem tam přerušované klapání se ozývalo za okovanými černými dveřmi. I přes ně a pevnou kamennou zeď byly slyšet ty pravidelné zvuky už celé hodiny.
„Zase chodí sem a tam,“ povzdechl si podrážděně strážce za dveřmi a usrkl ze džbánu pivo. Pěna mu zůstala na fousech. Razantně ji setřel rukávem a podal džbán svému společníkovi. „Jo taky mně to pěkně štve,“ promluvil a také usrkl z džbánu. Tvář měl brunátnou po požitém alkoholu, který mu stoupl do hlavy. „A jestli hned nepřestane, zajdu pro klíč!“ vykřikl vztekle a praštil kopím, které držel v levé ruce o zem. Trocha piva vychrstla na podlahu a strážný se mírně zapotácel. V tu chvíli se za černými dveřmi ozval zpěv. Byl beze slov, jen jemná okouzlující a vábivá melodie, zpívaná ve velmi vysokých tónech. Kdokoli ji uslyšel byl omámen. Nebylo možné, aby ten nádherný a tak vzdálený hlas patřil člověku.
První strážce propadl kouzlu zpěvu a v rytmu se pohupoval tam a sem. „A dost!“ vykřikl druhý. Dopil pivo a roztříštil džbán o podlahu. Zpěv utichl. „Jdu pro klíč,“ oznámil rozčilený muž. „Půjdu já. Mistr tě nesmí vidět opilého,“ upozornil druhý. „Tak běž, ale rychle. Hlava mě z toho rambajzu bolí už dobrou půlhodinu,“ stěžoval si opilý strážce. Druhý se pousmál a odkráčel dlouhou vlhkou chodbou pryč.

Za černými dveřmi byla malá místnost. Kamenné zdi vysávaly teplo a na oplátku sálaly chlad. Na zemi se sem tam válely otepy shnilého sena. Ze stropu na zem stékala voda a s vytrvalým kap kap tvořila na zemi louži. Ve zdi bylo jen jedno malé okno, příliš vysoko, než aby z něj mohlo být vidět víc, než tmavá obloha. Bylo zamřížované a propouštělo do zatuchlé místnosti pramálo světla. Tahle místnost by mohla sloužit leda jako sklad dobrého vína.
Nebo jako vězení.
Klapání a kapání se navzájem doplňovalo v bezútěšné melodii spoutané s tímto místem. Jednorožka zde byla už od narození. Jak to bylo dlouho nedokázala odhadnout. Snad dny, nebo roky. Čas tu splýval v jeden nedůležitý temný tok a ztrácel se v zoufalých myšlenkách na svobodu. Čas byl nedůležitým pojmem pro tu, která ze všeho nejvíc toužila spatřit moře, moře kde se zrodila. Alespoň jednou, naposled. Azurové hlubiny, hravé vlnky s bílými čepičkami pěny, rozpustilé ryby a barevné sasanky, tančící na dně s proudem.
Alespoň tak jí to vyprávěl kormorán, který přistál na okénku jejího vězení.
Znovu se zahleděla ven, na zataženou oblohu. V těch vzácných chvílích, kdy vyšlo slunce a nebe bylo plné bílých beránků, jí obloha moře připomínala. Teď byla ale pochmurná, jako nálada jednorožky.
Brzy přijdou lidé, krutí a nemilosrdní muži a potrestají ji za její zpěv. Vezmou dlouhého černého hada, zatočí jím ve vzduchu a on uštkne. Jeho rány pálí, ale ona je silná. Jednorožka stočila pohled ke svým bokům, které byly posety jizvami. Bělostná srst, která kdysi zářila jako stříbro, nedokázala skrýt podpisy let v zajetí, které jemná bytost utržila.
Ozvaly se kroky. Dobře je slyšela i přesto, že se ztrácela v myšlenkách. Dnes byla připravená. Byla slabá a ospalá, ale odhodlaná. Buď zemře, nebo získá kýženou svobodu.
Muži vešli do kamenné cely. Byli tři. Dva strážci a Mistr. Muž v černém oděvu s bičem v ruce. Blýskl po jednorožce očima plnýma nenávisti. Byly jedovatější než rány, které měla vbrzku přijmout. Mistr rozvinul ,hada´ a výstražně jím švihl ve vzduchu. Ozvalo se prásknutí, které v jednorožce probudilo silný vzdor. Její roh zajiskřil a muži ustoupili. Vypadalo to, že se v ní poprvé po tolika letech probudila magie. Ta nejsilnější za všech, magie jednorožčího rohu. „Správně,“ ušklíbl se mistr a znovu práskl bičem. „Jen tak dál. Probuď svou magii. Proto tu jsi. Probuď ji a budeš volná,“ syčel.
Jednorožka pochopila. Chtějí jí vzít roh. To ji rozzuřilo na nejvyšší míru. Roh znovu a silněji zajiskřil. Pak vybuchl. Po místnosti se rozlilo bílé ostré světlo. Muži klesli na kolena a zakryli si oči. Mistr začal šátrat kolem sebe, aby našel svůj bič. Něco se kolem něj mihlo a v mysli mu zazněl nejkrásnější hlas, jaký kdy slyšel: „Já Ice –As jsem teď volná. Navždy volná. Zhoubu na vás! Já jsem volná!“
Mistr věděl, že zklamal.

Jednorožka běžela temnými chodbami a křivolakými uličkami. Jen jednou se jí postavili. Dva strážci se ji pokusili zastavit u hlavní brány. Její roh znovu vybuchl a strážci padli k zemi, oslepeni stříbrným světlem. Proběhla dvoukřídlou branou a přeskočila vodní příkop, jako by měla křídla.
Událo se to tak rychle, že Ice-As si ani nestihla uvědomit co se stalo. Běžela dál ve sladkém opojení. Je volná! Beze slov to křičela do celého světa. Její drobná štíhlá kopýtka se míhala v rytmickém klusu. Hříva jí vlála a blyštěla se na slunci, jako by byla poseta diamanty. I její stříbrná srst jako by nabyla starý lesk. Nezastavovala se. Chtěla být u moře co nejdříve. Věděla, že není daleko. Každé ráno cítila jeho vůni, každý večer slyšela vlny bijící o útesy. Nezastavovala, neúnavě běžela. Věděla, že nebude svobodná úplně, dokud nespatří moře, širý oceán. Cítila v zádech temné jezdce, kteří ji měli přivést zpět. Jednou ji doženou, ale ona spatří moře a pak už její duši nikdy nespoutají.
Neběžela jen o život, ale i o svobodu.
Cítila ho. Moře bylo blízko. Cítila vlahý mořský vánek a rybí šupiny, teplé slunce a jemný písek. A pak ho spatřila.
Bylo ještě krásnější, než kdy doufala. Na jeho hladině byly tisíce hvězd, skryté než přijde večer, a ony se vrátí na temnou oblohu. Létající ryby skákaly nad hladinu a roztahovaly světu na odiv svá blankytně modrá blanitá křídla. Vánek čechral Ice-As hřívu a ona nasávala jeho krásnou mořskou vůni. Stovky vlnek si nesly pokrývky z pěny. Hladina se rozprostírala kam až jednorožka dohlédla. Příliv jí omýval během horká kopyta. Toužila vrhnout se do vln a splnit si svůj sen, ale něco jí říkalo, že má vyčkat. Po chvíli se hladina rozevřela a z ní vystoupil statný bílý jednorožec. Byl o roh vyšší než Ice-As. Jeho mohutné svalnaté plece se napínaly při každém jeho kroku. V očích měl lesk moře.
Jednorožka stála jako přikovaná a hleděla na hřebce z mořské pěny. Přicházel k ní. Věděla, že to on jí otevře bránu do mořského království.
Byl pár kroků od ní, když se zarazil. V jeho očích se probudil plamen. Jednorožka se prudce ohlédla. Černí jezdci, znamení smrti.
Byli blízko, pár sáhů od písčitého mořského břehu. Tváře měli skryté za černými maskami. Jejich pláště vlály ve větru a vypadaly jako nestvůrná netopýří křídla. Oči jim pod maskami planuly ohněm nenávisti, chladným a ničivým. Kopyta jejich démonických koní tvrdě bušila do země. Nemilosrdně se blížili. Zvedli nad hlavu černou sí» a zasmáli se. Jejich smích zněl jako ryčení umírajícího zvířete.
Ice-As vykřikla. Její výkřik připomínal hudbu nebeské harfy a rozechvíval srdce mořského hřebce. Očima ho prosila aby se vrátil do moře. Váhal. Celý se chvěl a prudce oddechoval. Z očí mu tekly slané slzy. Zařehtal a zval tak Ice-As do království moře.
Prudce se otočil a zanechal tak v mořském písku hlubokou stopu. Vlny se rozevřely a on v nich zmizel se zoufalým ryčením.
Jednorožka se rozběhla, aby zmizela v objetí vln. Kopyta se jí podlamovala. Její oči zářily štěstím. Byla příliš vysílená. Padla do písku a vlny jí navždy uzavřely vstup do mořského království.
Ice-As hleděla na moře. Její dech byl přerývaný a čím dál víc se ztrácel. Pak utichl docela.

Černí jezdci sesedli z démonických koní a přistoupily k mrtvé jednorožce. Teď už jim nebyla k ničemu. Roh ztratil po smrti jednorožce všechnu moc. Z úst se jim ozývalo vzteklé vrčení. Zemřela svobodná. Unikla jim.Kdokoli by spatřil tělo jednorožky, ležící v jemném písku přísahal by, že se klisna usmívá..
Jezdci odjeli a kromě zmatených stop v písku nic nenaznačovalo, že tu kdy byli. Vlny se rozevřeli a objali mrtvou jednorožku, aby ji konečně přijali do svého království.