Andor.cz - Články - Dračí Doupě Online, RPG hry

"...pane doktore." Calwen, Eithné, Poslední Ocelot, MedaenOblíbit

Autor: Sargo

Sekce: Projekt(íček)

Publikováno: 12. listopadu 2008 14:11

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

Vítejte podruhé v říši podivných existencí na pokraji věčnosti. :-)

Pozn.red.: I na vás dojde... ;-)

“Pane doktore!“ ( - Calwen von Morgenstern - )

Muž sedící v čekárně se nervózně ošil a vrazil loktem do ženy vedle. Vzal to jako dobrou záminku pro začátek konverzace. „Omlouvám se, drahá paní.“ Žena se na něj otráveně podívala. „Také čekáte na výsledky rozboru? Já jsem byl vyšetřit moč, krev, stolici a doufám, že mně konečně řeknou, proč mi tak nesnesitelně lupe v rameni. Pan doktor říkal, že je to hypochondrie…“ Dáma se otočila ke zdi a předstírala, že ji zaujala puklina v omítce. Stařeček se znovu nadechl, ale v tom se prudce otevřely dveře do ordinace. Většina pacientů si oddechla, když hřmotná sestra zavolala dědovo jméno. Jediným, čím opravdu trpěl, byla plynatost. Stařeček vplul dovnitř a pohodlně se usadil. „Tak co, pane doktore?“ vyhrkl. V hlavě mu rotovalo tisíce myšlenek, mezi nimiž bylo i jeho známé - já vám to říkal, že je to angína, když dostal rýmu. Doktor si posunul brýle ke kořeni nosu. „Pane Kušbaba, jak bych vám to… Víte, oni v laboratoři nic nenašli. Žádnou leukémii, žádnou bronchitidu, ba ani žaludeční vřed. Jste úplně zdráv.“
„To, to nemůžete, pane doktore, já jsem smrtelně nemocen!“ Dědek se s úlekem svalil na zem. Matně zaslechl něco o sanitce a pak byla tma.
***
„Pane doktore? Pane doktore?“
TADY ŽÁDNÝ DOKTOR NENÍ. JSTE MRTEV.
„Mrtvý? Není to nakažlivé? Tak tu tak nestůjte a předepište mi nějaký léky, pane doktore. Třeba by se to mohlo zhoršit, jako ta vyrážka na zádech minulý týden.
Smrťák natáhl vyzáblou ruku kolem staříčkových ramen. TO VÍTE, ŽE JO, JEN UŽ POJĎTE…

Autorka: Miluji školu - stále ještě :-)

A tak jsem umřela, pane doktore ( - Eithné - )

„Když jde o vztah objekt, subjekt nebo predikát s adverbiále, je to vždy adjunkce. Pokud jde o vztah s objektem, jde o rekci. Samozřejmě ale existují i výjimky a my si tu teď těch šedesát sedm nejdůležitějších vyjmenujeme: začneme u výjimek jednočlenných vět.“ Hlas umlkl, došly baterky. Když jsem dopadla na zem, diktafon jsem smetla s sebou a ten se rozletěl na několik kusů.

„Pane doktore?“
„Hmf?“
„Přišla jsem vás pozdravit.“
„Hmf...“
„Nevzbudila jsem vás?“
Zápočtové písemky se rozletěly kolem, když Janovec konečně zdvihl tvář ze stolu, za kterým usnul. „Syntax mě bavila, pane doktore. Vaše přednášky jsem poslouchala s nelíčenou radostí.“
„Ano?“
„Je to náročný předmět, že?“
„Ano...“
„Učila jsem se dny a noci, studium mě zcela pohltilo, nic mě od něj nedokázalo odtrhnout. Spánek by pro mě byl trestem a jídlo zbytečnou ztrátou času – existovala jsem jen já, váš hlas a vaše skripta.“
„Jistě.“
„Začala jsem se učit týden před zkouškou, pane doktore. To by nezvládl nikdo. A tak jsem umřela.“
„Opravdu?“
„Nelituji toho, vážně, syntax se mi stala vším, jsem ráda, že jsem mohla zemřít právě pro ni. Jen – nemohl byste mě přezkoušet? Zápočet ani zkoušku jsem už nestihla.“
„Tedy...“
Proplula jsem místností k němu a usadila se před ním na jeho stole. Posledních deset výjimek valence se mi trochu plete a podrobnější třídění adverbiálního určení modi jsem se učila jen z Akademické a Příruční mluvnice. Zato ale mohu argumentovat tím, že by o půlnoci chyboval každý.

Pozn.red.: Následující příspěvek by se patrně dal brát jako varování před příliš ambiciózními podnikatelskými plány. :-)

“A tak jsem umřel, pane doktore.“ ( - Poslední Ocelot - )

Jsem profesionálním potápěčem, ale má to jeden drobný háček. Já se totiž strašně bojím vody a proto se za mne potápí můj bratr, který mi není vůbec podobný a přesto je mé dvojče. Dobře, tak tedy není, jeho rodiče totiž adoptovali, ale je stejně starý jako já a dvakrát tak „jako já“, jestli víte, jak to myslím. Nicméně, abych přešel k jádru pudla. Jednou jsem se (bratr) takhle potápěl se skupinou turistů, nicméně mého bratra postihla strašlivá nehoda, tedy ona vlastně postihla mne, totiž v jeho kyslíkové bombě se porouchal budík. Proto jsme mysleli, že je plná, při tom byla jen z půlky plná. Taková ta hloupá náhoda – dost vzduchu na cestu dolů... nahoru již však ne. Bratr zemřel, vlastně já jsem zemřel a zároveň nezemřel. Nicméně naše soukromá firmička měla stále dobré jméno – moje jméno, i když ne mojí zásluhou, a všichni za mě považovali mého bratra. Rozhodl jsem se překonat svůj strach a pokračovat v bratrově odkazu. Leč neúspěšně, nikdo mi nevěřil, že já jsem já. Tedy, že já jsem skutečně Stanislav Skoromokrý, a co bylo nejhorší, ani moji rodiče mi to nevěřili – rozumíte? Moji vlastní rodiče. Zkoušel jsem vyhledat pomoc přátel, leč ti mne odmítli, neboť jsem včera zemřel. Říkali, že to není možné, že jim volám – jsem prý mrtvý.
A tak jsem umřel, pane doktore.
„Co myslíte, pane redaktore, není ten název pro moji novou knihu moc kýčovitý?“
„Osobně si myslím, že celé to, co jste mi tady napsal, je takové... již v něčem použité.“

Pozn.red.: Však víte: déšť, sychravo, vítr žene spadané listí a někde nedaleko bouchnou okenice... :-)

Ach, ten čas! ( - Medaen - )

Otevřenými dveřmi se prohnalo několik krůpějí dříve, než příchozí zvládl boj s vichrem. Starý zámek klapl a klid kostelního ticha rušilo vyjma nečasu jen vzdálené praskání větví. Konečně si muž dovolil rozepnout pár knoflíků na nepromokavém kabátu; těžkou brašnu odložil, klobouk smekl.

„Pane doktore, rádi vás vidíme,“ zahlaholil obtloustlý kněz. Navzdory tónu hlasu se tvářil ustaraně. Obě postavy si podaly ruce a teprve nyní si doktor Chvojka prohlédl všechny shromážděné. Páter Skála a dvojčata Skleničkovi, kteří si dnes troufali na práci hrobařů. Kývnutím hlavy naznačil pozdrav a přešel rovnou k tématu dne, již nebylo na koho čekat.

„Jak moc je to vážné, pátere?“
„Nemyslím, že to dlouho vydrží.“
„Hlína je mokrá, budem rádi, když to zvládnem,“ vložilo se do řeči jedno z dvojčat.
Všichni přítomní s porozuměním přikývli.
„Máte záznam?“ otázal se opět doktor.
„Bohužel, ani jméno,“ oznámil smutně kněz.
Chvojka se úkosem podíval na hodinky. Půl sedmé večerní.
„Dobrá, jdeme se na něj podívat.“

V tichosti opustili bezpečí kostelních zdí. Pomalu prostupovali hustým lijákem a tmou, již ořezávaly jen svítilny dvou bratří. Spočinuli u kamenného kříže; slyšeli tlumený hlas.

„Zpropadené počasí,“ zaklel jeden z hrobníků, když se chopil rýče. Světlo podal doktorovi a svůj nástroj zabořil do měkké půdy. Skleničkovi postupovali vytrvale, přes všechny obtíže se po necelé hodině ozval známý dunivý zvuk. O další chvíli později lámání dřeva a ustrašené, vděčné: „Děkuji, děkuji!“

Teď jen zjistit, na co nebožtík zemřel. Doktor opět zkontroloval čas. Téměř tři čtvrtě na šest.

Komentáře, názory, hodnocení

Eithné - 11. prosince 2009 16:05

Rok se s rokem sešel a já jen mohu hrdě prohlásit, že syntax, ze které jsem loni vyletěla, jsem letos dala napoprvé 8-)

Na tenhle Projektíček jsem po roce narazila náhodou... já se bavím :-D :-D

Evka - 02. prosince 2008 10:31

pěkné, moc vydařené :-)

Medaen - 28. listopadu 2008 20:29

Musím říci, že se sešly opravdu zajímavá dílka, nemůžu říci, že by se mi nějaké nelíbilo.

psychop - 28.Listopadu 2008 11:54
Ad poita: Nic výrazného, poněkud jsem stavěl na atmosféře. Respektive by mělo vyplynout, že čas se obrátil. Hodinky běžící pozpátku a probouzející se mrtvý by měly navést správným směrem.

PsychoP - 28. listopadu 2008 11:54

Sargo - 28.Listopadu 2008 09:19
Já mám hlavně pocit, že jsem se zaměřil na něco úplně jiného... Po předchozích upozorněních na tok času bych skoro řekl, že byl zabit čas sám. Ale... Něco mi na tom nesedí. Asi budeme muset počkat na autorovo vyjádření, nebo zůstat v nevědomosti :o)

Sargo - 28. listopadu 2008 09:19

Calwen: velmi dobré - tohle mě nenapadlo, takže o to více oceňuji :-D

Eithné: určitě nějaký bodík dá i to, že mám povědomí o tvém vztahu k syntax, ale prostě... excelentní, skvěle napsané, výtečně vypointované. :-) Doufám, že ani v budoucnu ze školní vlny neslevíš :-D

Ocelot: ten konec tomu dodal ten správný šmrnc - dobré to bylo :-)))

Medaen: ách jo, stydím se, ale nedošlo mi to. Ani po Psychopově vysvětlení :-D Píšeš ale pěkně, to oceňuji velmi. :-)

Bard - 28. listopadu 2008 07:39

Calwen> Hypochondrie je mrcha ... já to říkám pořád. ;-)

Eithné> Mohla bys mluvit česky? :-))) Těch obratů, kterým jsem vůbec nerozuměl, tam byla vážně přehršel. ;-P

Ocelot> Ano, je to kýčovité, jak poznamenala Eithné ... Ale když to bylo "již v něčem použité", jiné to ani být nemůže. ;-) Nicméně mě to tak nějak nezasáhlo.

Medaen> Tohle mi sedlo. A právě ten časový posun mi, doufám, napověděl, kudy k pointě. ;-))

Qued - 28. listopadu 2008 06:42

Calwen > Pěkné, jednoduché, dobře zpracované, ovšem nrvybočující.

Eithné> No, jak to jen říci, chápu, že tě škola stále baví, ale... Jinak zpracované pěkně, líbí se mi profesorova nemluvnost. Sympaťák.

Ocelot > Podle poslední věty si myslím, že víš do čeho ses pustil. Přesto se mi to svým způsobem líbilo, konečně také zůstal vypravěč "technicky" naživu. Zpracování je pro mě těžší, kdybych měl číst delší text podobného stylu, asi bych toho zanechal s bolestí hlavy :)

Madean> Moc pěkné, popisy místa i lidí, děj, pěkně úsporně napsáno. Přiznám se, že s pointou mám také trochu problém. Postřehl jsem, že kopání trvalo necelou hodinu, přesněji třičtvrtě hodiny (+-) zpět v čase, ale nejsem si jist, co nám tím chce autor sdělit.

PsychoP - 28. listopadu 2008 00:43

Všechno mělo své kouzlo. Se svou morbidní pointou to byl ale právě Medaen, kdo mě skutečně odrovnal :-D

Eithné - 28. listopadu 2008 00:37

Calwen von Morgenstern: Velice se mi líbí nápad a zpracování pointy (tedy závěru), celkově mi to ale v něčem nesedlo - nejspíš v stylu. I tak ale dobré :-)

Poslední Ocelot: Uh... ehm. Jo, je to celé trochu moc kýčovité :-) Nedokázala jsem to přečíst podruhé, ale co si vzpomínám, poprvé jsem se u toho docela bavila ;-)

Medaen: Já se bojím, že jsem to nepochopila O:-) Kník, vysvětlil by mi to někdo? :-D