Andor.cz - Dračí doupě online

Je podzim, hezký den. Listí stromu, o jehož kmen se opírám, padá dolů jako slzy plačících andělů. To listí je jako zlato, ale je na něm lidská krev. Moje bohužel.
Jestli jste se právě začali bát o můj život, nebojte se. Tohle totiž určitě nepřežiju. V boku mám díru jak vrata a takový věci se zpravidla nepřežívají. Hlavně když je někdo holka, která moc nevyrostla, jako já.
No, co se dá dělat. Všechno jednou skončí. Nezajímá mě to, co bude po smrti. Nikdy jsem nevěřila v boha, nebo že něco je po smrti, takže budu maximálně příjemně překvapená. Toho se já nebojím. Bojím se té bezmoci a bolesti, když duše přechází do nehmotné nicoty.
Krev odchází a má kůže bledne na barvu alabastru. Rty se mění na podivné safíry. Sláva, řekla jsem si, aspoň až mě najdou, tak se nevylekají a budou stát v obdivu nad krásou ticha té smrti. Budu vypadat jako rozkošně napudrovaná mladá šlechtična, nikdo mě nebude mít za prostou pastýřku. Až mě najdou, tak tady okolo nebude ani moc krve, všechno se ztratí v pozlátku listí.
Cítím, jak ze mě odchází poslední síly. Už ani nezvednu ruku. Můj dech je mělčí než hrob odsouzence. My pastýři, lidi z hor, nikdy nemáme moc času na bohy. Ovce ho potřebují příliš mnoho. Když tak sleduji konec svého života, uvědomuji si, že bych se měla pokusit uplatit si bohy jednou rychlou motlitbou, než odejdu mezi ně. Zavřu oči a soustředím se na slova, která mě naučila má babička. Jediné, co mi však vyjde z pusy, je chrapot umírající mladé ženy. Roztřásly se mi ruce, svět se změnil ve šmouhu jasných podzimních barev. Hlava mi zapadla vzad a já si naposledy prohlédla modré nebe. Uvědomila jsem si, že se opravdu bojím smrti, že nejsem tak beze strachu, ale teď na to stejně nebyl čas. Blankyt nebes mě však na chvíli uklidnil. Do té doby, než se mi zavřely oči a já viděla jen tmu. Všechno odcházelo pryč, i bolest a děs, všechno se měnilo v jednu rozmáznutou životní čáru. Možná jsem se měla strachovat o to, že za sebou nechávám celý svůj život, ale pro mě toho už moc na tomhle světě stejně nezůstává. Jedinou věc, o kterou jsem se musela ještě postarat, jsem vyřídila asi před dvěma hodinama a jediný člověk, který mi tady zůstal, zemřel před půlhodinou.
Najednou jsem uslyšela kroky, zvuk smutečních zvonících hranu. Měl hlas jako med, kostnaté ruce starého muže, shrbená záda, černý plášť na sobě a vysokou vyřezávanou hůl jakou vídával snad každý už od raného dětství. Byl to Trigren. Starý muž od létajících koní. Byl to posel smrti.
Vlastně jsem ho ani neviděla, ale přesto jsem mu pohlédla do tváře. Muž s klidnou ale seschlou tváří, moudrýma očima hluboko ve stínu jeho kápě. Přesto vypadal trochu jako mrtvola.
Z jeho úst vyšel ten uklidňující, nádherný medový hlas a řekl mi, ať se nebojím, není se čeho bát. Že sestra na mě čeká na druhé straně závěsu světla. Jeho hlas byl trochu jako hlas mé sestry, tak jsem mu věřila.
Pak jsem to věděla. Okamžik mé smrti nastal.

Poprvé jsem se setkala se smrtí, když mi bylo pět. To mi zemřela babička. Moje babička nebyla jen tak ledaskdo a mnozí si mysleli, že jsem stejná jako ona. Neměli pravdu, já jsem nevěděla, kdy přestat, a tak teď ležím s rozpáraným břichem v lese.
Ona se stala zbojnicí poté, co starý komtur vypálil její farmu. Zabila prý dvacet jeho mužů a komtur byl donucen se s ní dohodnout. Ona s ním nebojovala dál, ale vyhandlovala z jednání peníze pro celou svoji rodinu a pak se prostě stáhla. Protože komturovi pohrozila, že jestli jí zradí, pak že se její řádění vrátí. Nechal ji na pokoji. Měla klidný život.
Tehdy, když jsem seděla vedle jejího lůžka a ona byla sžírána smrtelnou nemocí, cítila se, jako by se světnice vejměnku stala katedrálou. Celá rodina seděla kolem babičky a věděli, že něco končí. Věděla to i babička. Asi chtěla shrnout celý svůj život, či nás varovat před špínou zkaženosti a hříchem zuřivosti, a tak řekla jen pár vět.
„Pomněte na všechny moje hříchy. Vy jste mé děti. Jste budoucnost naší rodiny. Tak nedělejte stejné chyby jako já, jako by jste byli stádo ovcí. Pomněte na moje hříchy a modlete se, aby bylo postaráno o moji duši.“
Večer byla babička mrtvá. Její duši odnesl Trigren do sídla bohů a v rodině nastala událost, jaká se neměla dlouho opakovat.
Toho večera jsme se modlili. V bezstarostnosti dětství jsem to nechápala a možná jsem ji tehdy ani moc neposlouchala a proto jsem teď tady, s dírou v břiše. Jsem to ale hloupá nána! Jak mě to mohlo napadnout? Copak jsem tím byla tak zničená, že jsem zapomněla na moudrá slova své babičky? Co pak se celý svět zbláznil?

Záblesk. Horalové se nevzdávají. Jsem znovu desetiletá holka a kladu nohu před nohu, abych se na vratkém skalním výběžku dostala k zaběhnuté ovci. Mohla jsem se na to vystrašené zvíře vykašlat, jenže to bych nebyla horalka. Ano, bylo to šílené a nebezpečné, jenže co jsem měla dělat? Tady na pastvinách, sama jenom s ovcemi? Než se vrátí zbytek skupiny, to bude ještě pár hodin a ta potvora může být tatam.
A hlavně, babička vždycky říkala, že komu se ztratí ovce, tomu se nemá dávat stádo. Uvědomovala jsem si, že pomalu ztrácím vzpomínky na babičku, jako by mizela v mléčně zakaleném moři zapomnění. Ona umřela a vzpomínky chtějí za ní do temnoty, do hrobu.
Krok. Ovce je vystrašená, nechce ke mně. Krok. Snažím se, abych ji ještě více nevylekala, vždyť ta ovce je vlastně jenom větší jehně. Krok. Teprve teď si pořádně uvědomuju, že ten ostroh, na kterém stojím já a ta ovce je sakra vysoko nad zemí a že je ještě víc nestabilní. Krok. No, teď už to stejně nejde vzít zpět, je to už jenom pár kroků. S odstupem si říkám, že jsem to udělala špatně, protože jsem asi měla udělat ještě jeden krok, nevím, nebo snad o krok míň. Jenže já jsem tehdy po ní skočila a ta potvora, jak sebou šila, mě stáhla dolů ze srázu. Ještě, že jsem spadla na ni, jinak bychom byly mrtvé obě.
Ležela jsem tam na pádem rozšmelcované ovci a nekřičela jsem bolestí, protože jsem se dusila, jak jsem měla tím nárazem úplně vyražený dech. Ale měla jsem proč křičet. Jednu nohu jsem měla v divném úhlu a holení kost mi trčela z rány, kterou si udělala v mé noze. Křičet bolestí jsem začala až tehdy, kdy jsem se nemohla udusit. To, že tohle je opravdu hodně špatné, mi došlo hodně záhy. Proklínala jsem to blbé zvíře a pak taky sebe, že jsem se chovala jako husa. To už ale bylo úplně jedno. Snažila jsem se na chvíli přestat cítit tu strašlivou bolest, která mnou procházela jako nože bezcitného vraha. Nešlo to ale. Tušila jsem smrt. Cítila jsem Trigrena jak kolem mě kroužil, tehdy jsem ho viděla jako násilníka, tvora, který trhá na kusy rodiny a přátelství. Viděla jsem sekáče trávy, ne soucitného utěšovatele.
Začala jsem ale myslet a sundala ze sebe spodní košili, která asi byla nejméně špinavá a zaprášená a zacpala jí ránu, ze které teklo tolik krve, že by mě to zabilo o dost dřív, než by mě měl šanci někdo najít.
Když jsem se dostala domů se zbytkem skupiny, věděla jsem, že na tom jsem špatně. Otevřená zlomenina nohy, taky nějaké to žebro na dranc... To je hodně na takovou holku jako jsem já. Jenže babička říkala, že horalové se nevzdávají. My se chytáme každého stébla, ne ze zoufalství, ale z naděje. Doufáme, že nás to stéblo zachrání.
Tehdy, když jsem se svíjela v bolestech a třásla horečkou, byla mým stéblem. Má starší setra. Moje sestřička. Když přede mnou mí rodiče schovávali svou tvář, protože se báli, že uvidím, jak pláčou, protože se báli, že se moje noha bude muset amputovat. Ona ale seděla nad mojí postelí jako strážný anděl, a dávala mi vědět, že ona nade mnou nezlomila hůl, že tady je naděje. Jen se nesmím vzdát.
Byly to moje nejhorší dny. Cítila jsem se tak špatně, že to ani nejde popsat a bolest mi prostupovala celým tělem i myslí a umrtvovala mě do stavu mezi snem a bděním. Tehdy, hlavně když mi sestra nebo matka daly proti bolesti odvar z makovic, jsem se cítila jako duch prolétávající nad svým tělem pod nočním nebem plným zářivých hvězd. Bylo to skličující, kruté, ale ta bolest mi dávala pocit síly, svítila ve mně jiskra života. Víte, mohla jsem zemřít, nebo se vzdát naděje na normální život. Jenže já jsem z hor a horalé se nevzdávají. Někdy prostě člověk musí zatnout zuby, aby dosáhl svého životního přání.
Minula zima než jsem se znovu postavila na svoje nohy. Vyhrála jsem, zdálo se. To ale byla krutá lež. Noha nesrostla dobře, jako by mohla, když jsem ji měla na několikrát přeraženou a málem mě o ni připravila sněť. Nejdřív jsem si to nepřipouštěla, protože jsem se nejdřív musela naučit znova chodit, ale pak mi to postupně docházelo. Nebyla jsem dost malá na to, abych si to nepřipustila. Pravda byla stejně zlá jako falešná naděje.
Pravda byla jasná. Nikdy už nebudu chodit bez hole. Přišla jsem o život, který sotva začal.

Stala se ze mě kulhavá pastýřka. Osoba, které se ostatní děti smály, protože nemůže běhat jako ony. Začala jsem se vyhýbat společnosti, chtěla jsem být sama, se stády. Asi proto, že jsem se, ačkoli jsem si to nikdy plně neuvědomovala, litovala. Zabíjela jsem takhle den za dnem až se z holčičky stala bujná dívka. Zahořklá, ztracená osoba, kterou nikdo nedokázal potěšit. A tak mi všechno unikalo mezi prsty, a když se na to dívám zpětně, vidím, že jsem si ani neuvědomovala, jak hloupá jsem tehdy byla.
Přemýšlela jsem jenom o tom, co zmizelo, ne o tom, co zůstalo. Byla jsem tak smutná, protože jsem chtěla být smutná, bylo to přece tak jednoduché. Bylo jednoduché si říct, že tě všichni nenávidí, že tě rodina považuje za přítěž a že pro nikoho neznamenáš víc než ovce.
Byla to lež, sebeklam, ale já jsem byla příliš hloupá a sebestředná. Dostala jsem ovšem šanci se napravit, dosáhnout vyšších met. Jednoho dne tam venku na pláních přišel za mnou do přístřešku pasáku starý muž. Otrhané šaty, zarostlý, opírající se o hůl. Vypadal jako ten nejubožejší typ váguse. Zeptal se, jestli si tady může nějakou dobu pobýt, já jsem proti tomu nic neměla. Když je člověk na horách, ví, že se musí zachovat k ostatním tak, jak by chtěl, aby se oni chovali k němu. Když by totiž byl sám v bouři a hledal přístřeší a otevřel mu ten, komu odmítl svoji pomoc, může ho to stát život. Tady člověk nikdy neví, co ho může potkat.
Zeptala jsem se ho, co že ho přivádí sem, na hory, na pastviny. Usmál se, a řekl mi, že bych mu nikdy nevěřila. Řekla jsem mu, že tady na horách je málo nedůvěry a on se tomu pousmál.
„Jsem tady za trest. Udělal jsem hodně špatnou věc, kterou jsem ublížil opravdu hodně lidem a za to jsem dostal úkol,“ odpověděl mi nejasně.
„Mě je jedno, co jste udělal, nebo komu jste ublížil, ale to, co jste mi popsal, vypadá skoro jako vyhnanství,“ řekla jsem mu opatrně.
„Není to vyhnanství v pravém slova smyslu… Opravdu je to spíše úkol. Já jsem totiž jeden z odchovanců Tiendina Froth, jsem mág. Mám na sobě kouzlo, které mě nutí cestovat, dokud nepomůžu do života tolika lidem, kolik jsem životů vzal,“ povzdechl si, „to je můj osud, nespočinout, dokud své hříchy neodčiním.“
Konečně jsem si uvědomila skutečnost – vždyť tenhle muž, tenhle stařec s holí je mág. Mohl by mi splnit můj velký sen, vrátit svůj život před ten nešťastný pád… Uvědomila jsem si, že se vlastně trochu bojím normálního života, nemohla bych se skrývat za utěšujícím štítem mrzáctví, ale vím, že odmítnout tuhle šanci by byla velká chyba. Poslední možnost, jak se vrátit do života.
„Co když vám řeknu…“ pronesla jsem váhavě, „že jsem člověk, kterému byste mohl napravit život.“
„Tak to je dobrá zpráva, děvče,“ pousmál se staroch, ale pak byl přerušen svým záchvatem dávivého kašle a chvíli trvalo, než znovu promluvil, „řekni mi, co ti tak ničí život? S čím ti mám pomoct.“
Vstala jsem, celou svojí vahou opřená o hůl. Udělala jsem pár kroků. Tedy spíš jsem párkrát zakulhala. Myslím si, že to bylo dost výmluvné.
„To je to opravdu tak hrozné? To je opravdu tvůj největší životní problém? Znal jsem lidi, co si brali podobné věci jako dar, viděli moc skrze svoji bezmocnost,“ podivil se stařec.
Odpověděla jsem narovinu: „Příteli, já nejsem žádná věštkyně, myslitelka či něco takového. Já jsem jednoduchá holka z vesnice a chci jednoduchý život. V tom je pro mě moje životní štěstí.“
Zaváhal, chvíli se koukal do prázdna, ale pak ke mně promluvil: „Jestli to je tvoje přání, můžu ho vyplnit, ale nebude to jednoduché, bude to bolet, nohu musím znovu zlomit, kousek po kousku, a možná vás přivedu až na pokraj smrti.“
„Příteli,“ odpověděla jsem mu s nadhledem, „teď už je příliš pozdě na cestu zpátky.“

Když se na to dívám zpětně, uvědomuji si, že jsem byla celý můj život až do chvíle, kdy mě šíp roztrhl nějakou břišní žílu, docela nána. Oprava, byla jsem hloupá, zapšklá, života si nevážící nána. Proč mně to došlo až teď? A v čem se udála ta změna?
Na to nedokážu odpovědět. Zato vím naprosto přesně, co mě dovedlo k té břišní žíle.

Podzim, hezký den. Listí stromů okolo mě padá dolů jako slzy plačících andělů. To listí je jako zlato a brzy na něm bude lidská krev. Víte, mezi námi horaly se říká, že když se zaposloucháte do šepotu lesa, tak slyšíte písek přesypávající se v hodinách, které drží Trigren v sídle mezi hvězdami. Jsou vaše, jsou jejich? Kdo ví, ale tuším, že během několika málo minut dojde písek v několika z nich. Tohle je má pomsta, tohle má komtur za to, že udělal z mé sestry exemplární případ. Za pytláctví dostala smrt. A na to mu nikdo nedal právo.
Stalo se to samé jako s mojí babičkou, jen o generaci nebo dvě později. Jen jeden rozdíl by tu byl – já se nenechám přesvědčit ke smíru. Nic mi nezbylo, poslední člověk, na kterém mi záleží, je manžel mé sestry a ten je tady se mnou, v rukou stejná kuš jakou mám já, taktéž čekající na mstu na komturovi.
No jo, manžel mé sestry. Měla jsem na něj zálusk taky. Kdo ví, jak by to skončilo, kdybych ho jí nenechala. Možná že by zůstala naživu…
Špatná vzpomínka. Důležité je, že touhle cestou bude za chvíli projíždět komturův vůz a měl by mít jen minimální ochranu. Pomstím se. Sehnala jsem lidi, zbraně, peníze, všechno. Je hodně lidí, kteří se tomu rytířskému hajzlovi chtějí za něco pomstít. Z dálky bylo slyšet ržání koní a vrzání vozu. Jen ještě jedna zatáčka, komture, a pak budeš v pekle…
Vůz se objevil. Cesta vedla pod námi, zleva sráz, zprava se zvedal hlinitý kopeček, kde jsme se schovávali za kameny. Před vozem jeli dva jezdci v lehkých oblecích jezdeckých poslů. Vzadu to samé, na samotném voze, který vypadla spíše jako vůz nějakých tuláků, než vůz komtura, protože to byl vlastně jen sedlácký vůz zakrytý plachtou na kostře, jak to mají kejklíři, seděl jen vozka a jeden knecht s kuší.
Divím se, že může v něčem takovém jezdit. No, ale informace byly jasné, pojede tudy a na straně vozu je jeho erb, tak co pochybovat, že? Člověk by si to měl užít.

Neuvědomovala jsem si, že to celé by vůbec mohla být past. Byla jsem hloupá, neopatrná a impulzivní. Jen co jsme vystřelili první šíp, který sundal vozku, který kolem umírání udělal docela randál, z vozu vyskákalo dvacet vojáků, kteří tam byli schovaní. Já jsem tam byla s deseti lidmi. Když jsem viděla, co se děje, zvedla jsem se a utíkala pryč a myslím si, že stejný názor měli i další. Zasvištěly šípy a kolem mě začali padat lidi. Byl to takový křik a zmatek, všude spousta krve. Jeden ze zasažených mi doslova spadl do náruče. Byl to jeden z pasáků, přidal se k nám, protože neměl z čeho komturovi zaplatit daně. Měla jsem ho ráda. Byl to takový smíšek. Jeho hruď byla probodnuta skrz naskrz šípem a na oblečení mu vykvítala červená růže. Shodila jsem ho ze sebe, ale viděla jsem, že mě až příliš zdržel. Ohlédla jsem se a viděla jsem, že na zemi leží devět těl a že Rolanda, vdovce po mé sestře, na zemi bijí. Ztratila jsem se mezi stromy a zhroutila se pod strom. Síla mě náhle opustila a až teprve teďka jsem si uvědomila, že mě nějaký šíp taky škrábnul. Asi jsem to necítila kvůli vzrušení či co.
No, tedy škrábnul, proletěl sice jen těsně kolem mého těla, ale hlavice šípu mi prořízla celý levý bok. Krev tekla jenom pomalu, nestříkala, přece to jenom byla žíla, ale nebylo to něco, co bych mohla přežít bez pomoci, která by přišla do pár minut. A s tím nepočítám. Asi jsem dorazila na konečnou. Na těch listech, na tom plátkovém zlatě, na těch andělských slzách se objevily rudé kapky měnící se pomalu v louži. Snažila jsem se zastavit krvácení košilí, ale bylo moc silné.
Vojáci začali volat moje jméno. Vyčerpaně jsem se otočila po směru volání. Drželi za hlavu Rolanda a volali, že jestli nevyjdu k nim, že ho podříznou. I kdybych mohla vyjít a neměla by nohy jako kusy olova, nevyšla bych. Stejně by ho zabili a podříznutí není špatná smrt. Lepší, než co by nás čekalo na komturově hradě. Byl slyšet němý výkřik. V oku jsem zatlačila slzu. Za Rolanda.
Sice mě asi sledovali podle krve, ale najít mě už nedokázali. Ukončili hledání a nechali mě umřít.

Obrovský had času se svou tlamou minulosti zakousl do přítomnosti. Byla jsem zpět, tady a teď.
Víte, možná si říkáte, že můj příběh je jen povídání o smůle a o tom, jak člověk zemře bez toho, aby něco dokázal, ale já si myslím, že to tak není. To, jaký má náš život význam, není nějaká absolutní veličina, nejde to změřit či zvážit, tohle určujeme my, lidé, jediní pánové našich osudů.
Chtěla bych abyste si, ještě předtím, než odsud nadobro odejdu, něco odnesli. Malé poučení, malou jiskřičku pochopení života. Pokud budete pamatovat na moje hříchy a stejně i na hříchy svých předků a jejich předků, možná, že váš život dopadne lépe, než ten můj. Není snad prokletí lidstva jako druhu to, že s úmrtím jedné generace se zapomíná na to, co prožila? Pokud minulost nepřežije déle, než je život jedince, který ji prožil, nebudeme se moci z ní poučit a budeme odsouzeni k neustálému opakování chyb v nekončící spirále bolesti a tragédie.
Trigrenova tvář mumie na mě uznale kývá. Asi jsem to trefila do černého. Tak to bude asi všechno. Konečně konec. Odcházím od svého těla, volnější než kdy dřív a přede mnou je světlo. A z toho světla se na mě usmívá má babička.