Andor.cz - Dračí doupě online

Anglicky:
"What a terrifying sight," I though upon seeing the seven-meter tall monster, stinking and disgusting, for the first time. I was scared to levels unheard of before or since. I knew it was unable to move - I knew there was nothing to be afraid of... but deep inside me was an undescribable primal fear, a feeling too different from anything else... a sensation so animalistic that there is no point in trying to describe it with mere words. The creature was certainly not of this world. Its deep, black, dark eyes - the only part of its body it was able to control - watched me, looking deep inside me, touching my soul, crushing it - it was the eyes that scared me the most. It felt as if all my thoughts were visible, exploitable to this horrible abomination - as if, just as we humans can see light, the monster could see the thoughts inside our mind. Ten minutes passed and I didn´t move at all. The creature was binded, frozen in place by the laws of physics, but what kept me in place was something much deeper... and much darker. Finally, I turned around and ran away, still feeling its dark eyes as it saw its prey running away, burning through the skin on my back...
I turned around a corner, finally out of its sight. The fear subsided a little, but I was still too close to it to think, to be able to free my mind from its terrible grasp. My car was parked nearby and as I stumbled towards it, I felt more and more relieved. When I finally closed the door of my car and started the engine, a brief smile ran across my face... only to be abruptly interrupted by a voice from within my mind: "Do not think it is over, human. You are mine."


Česky:
"Děsivé," pomyslel jsem si, když jsem spatřil tu sedm metrů vysokou příšeru, odpornou a vydávající nechutný zápach. Byl jsem vyděšen tak, že bych si to jinak nedokázal ani představit. Věděl jsem, že se to nemůže hýbat - věděl jsem, že se není čeho bát... ale hluboko uvnitř jsem cítil nepopsatelný, primitivní strach, pocit příliš odlišný od čehokoli jiného... pocit tak zvířecí, tak podivný, že nemá smysl snažit se ho popsat pouhými slovy. To stvoření nepochybně nebylo z tohoto světa. Jeho hluboké, černé, temné oči - jediná část těla, kterou to dokázalo ovládat - mě pozorovaly, hleděly hluboko dovnitř mne, dotýkaly se mé duše a drtily ji - ty oči mě děsily ze všeho nejvíc. Cítil jsem se, jako by ta odporná věc dokázala vidět a zneužít všechny mé myšlenky - jako by, stejně jako my lidé vidíme světlo, tahle kreatura dokázala vidět myšlenky uvnitř našeho mozku. Uběhlo deset minut a já se stále nedokázal pohnout. To monstrum bylo svázané, připoutané na místě zákony fyziky, ale mě poutalo na místě něco o mnoho hlubšího... a temnějšího. Konečně jsem se otočil a utíkal pryč, stále jsem však cítil ty temné oči, jak obluda viděla svou oběť utíkat... ty oči mi propalovaly kůži na zádech...
Zaběhl jsem za roh a konečně jsem unikl z jeho dohledu. Strach trochu zeslábl, ale stále jsem byl příliš blízko na to, abych mohl myslet, abych mohl uvolnit svou mysl z toho strašného sevření. Svoje auto jsem nechal parkovat nedaleko a jak jsem se k němu, teď už pomalým, roztřeseným krokem blížil, cítil jsem se lépe a lépe. Když jsem za sebou zavřel dveře auta a nastartoval motor, po obličeji mi krátký úsměv... ten ale okamžitě zničil hlas z hlubin mé mysli: "Nemysli si, že to skončilo. Jsi můj."