Andor.cz - Dračí doupě online

V místnosti bylo šero. Jen skrze rozbitou bambusovou roletu proudil dovnitř úzký paprsek denního světla. David se ztěžka nadechl zatuchlého vzduchu. Po tváři mu stékala krůpěj potu a žaludek se mu svíral jako nikdy dřív. I přes všudypřítomnou temnotu vnímal strnulou siluetu muže, jenž stál přímo proti němu. Neviděl mu do tváře, neviděl mu do očí, ale věděl, že paží křečovitě svírá kolem krku své rukojmí. Bílé světlo dopadalo na tvář mladé ženy, ke spánku měla přiloženou hlaveň zbraně. Brada se jí chvěla. Oči plny strachu hleděly na Davida a prosily o život.
Davida sevřel strach!
Ozvalo se kovové cvaknutí.
Pistole se hrozivě zaleskla.
Muž za ženou stál pevný jako skála. Země se třásla, ne tak tomu nebylo, Davidovi se třásla kolena. Cítil, jak slábnou. Zdálo se mu, že ho nechtějí poslouchat. Stejně jako pohltil strach jeho myšlení, rozmáhal se nyní i do zbytku celého těla a David věděl, že zápas s ním pomalu, ale jistě začíná prohrávat. Ruce se mu třásly.
David ztěžka polknul knedlík v krku.
Muž se pohnul.
Ozval se výstřel.

David vyděšeně otevřel oči, propocený od hlavy až k patě. Prostěradlo bylo mokré. Cítil, jak mu v hrudi dunivě bije srdce, jako kdyby se proměnilo ve veliký kostelní zvon. Ručičky hodin na stole ukazovaly ke třetí ráno. Hlava mu znaveně klesla do dlaní.
Zazvonil telefon.
David se na něj rozčileně podíval.
Telefon zazvonil podruhé.
Nevšímal si ho a ještě okamžik nechal svou hlavu spočinout ve svých dlaních. Teprve při čtvrtém zvonění se odhodlal telefon zvednout.

***

Před dveřmi do bytu oběti se objevili dva muži, David a Oskar. Přes sto osmdesát centimetrů vysoký David v tmavém podzimním plášti, ze kterého ještě kapala voda, ukázal průkaz blátošlapovi, jenž se je pokusil zastavit. Průkaz policistu přesvědčil, aniž by příchozí řekli jediné slovo a uvolnil jim cestu.
„Hrome, vypadá to, jako kdyby tudy proletělo tornádo,“ řekl druhý příchozí. Oskar byl na rozdíl od Davida asi o osm čísel nižší postavy, ale zato rozložitější a statnější. Na sobě měl modré džíny, koženou bundu do pasu a na kučeravé hlavě hluboko posazenou kšiltovku. Stejně jako David byl promočený a z kšiltu mu ještě odkapávaly kapičky vody.
Uvnitř byl neuvěřitelný nepořádek, po zemi se válely rozházené knihy, rozbitý porcelán i sklo. Přes sebe tu ležely skříně, šuplíky i přelámané židle, televizor bez obrazovky, květináče i příbory a mezi tím vším…
Lidské tělo.
Celé to místo bylo nepříjemně cítit zápachem smrti.
Dva policisté pozdravili příchozí detektivy tichým pokývnutím hlavy. Z tváří blátošlapů bylo patrné, že s podobnými případy nemají mnoho zkušeností. David si všimnul, že jeden z nich si drží kapesník na ústech a jeho pleť má dosti nezdravou barvu. Byl zde už i doktor Vavřina. Právě se zaobíral tělem.
„Jak dlouho tu leží?“ otázal se David, ale při pohledu na tělo se okamžitě odmlčel.
„Sakra…“ zašeptal Oskar téměř přidušeně a ukazováčkem pravé ruky si posunul kšilt o něco výš, jako kdyby nemohl uvěřit, co jeho oči vidí.
Ležela před nimi mladá žena bílé pleti se zlatavými vlasy, otevřená ústa v němém výkřiku a bledé, prázdné oči hleděli kamsi do neznáma. Na odhalených zádech se úděsně rýsoval šarlatový symbol velikosti jídelního talíře. Všude byla krev, mnoho krve. Na těle, pod ním i na okolním nábytku. Na první pohled se ani nedalo uvěřit, že všechna pochází z jednoho jediného těla.
„To je dost, že jste tady,“ začal podrážděným tónem doktor. Jeho unavený výraz ve tváři ještě podtrhovaly nafialovělé váčky pod očima. Nebylo pochyb, že ho, stejně jako oni, byl ještě před chvílí v klidu a teple svého domova a že ho tohle všechno pěkně dopaluje.
„Mrtvá je dvacetišestiletá Veronika Kuchtová,“ pronesl do nepříjemně tiché atmosféry nedaleko stojící policista držící v ruce zápisník. David si dřepl blíž, aby si mohl tělo lépe prohlédnout.
„Co byla zač?“
„Studentka, podle všeho,“ řekl strážník.
„Jak dlouho tu leží?“
„Těžko říct. Dvě, možná tři hodiny,“ odvětil doktor a sundal si z nosu hranaté brýle a promnul si znavené oči.
„Příčina smrti?“
„Vypadá to, že oběť někdo surově ubil k smrti.“
„A tohle?“ David ukázal na vyrytý symbol, který měla žena na zakrvácených zádech.
„Ano, …tedy… vypadá to, že jí to tam vrah posmrtně vyřezal patrně nožem, či jiným ostrým předmětem,“ pravil rozpačitě doktor.
„Vypadá to jako…“
„Hvězda,“ dořekl David větu za svého parťáka.
„Na blití,“ konstatoval Oskar, odvrátil pohled kamsi ven z okna do ulice pražské čtvrti.
„To není všechno,“ řekl doktor Vavřina a ukázal kamsi za převrácený stůl, který ležel nedaleko těla ženy. Na parketách byl napsaný vzkaz rudé barvy.
„Patrně to napsal vrah a ještě ke všemu to napsal krví z oběti.“ David i Oskar upřeli zrak na krátký nápis.
Zkáza se blíží…
„Bože. Musel to být naprostý psychopat,“ zhodnotil to Oskar znechuceně.
„Dobře, nafoťte to,“ řekl David, „až tu skončíte, doktore, tak jí nechte odvést na pitevnu. Posbírejte všechno, co se může hodit. Brzy dorazí naši chlapy, aby se podívali po otiscích.“ David se obrátil k odchodu, aniž by o Oskara zavadil jediným pohledem. Nebylo pochyb že na tom místě nechtěl trávit víc času, než bylo nezbytně nutné.
„A dávejte bacha, aby vám sem nikdo nevlezl,“ zakončil to celé Oskar.
Strážník přikývl.
Před bytem zavražděné se David zastavil, opřel se o zábradlí, z náprsní kapsy vytáhl krabičku L&Mek a zapálil si cigaretu. Pročísl si svými prsty ještě stále navlhlé, nakrátko zastřižené vlasy tmavé barvy a vyfoukl obláček dýmu.
„Měl bys s tím přestat,“ ozval se za jeho zády Oskarův hlas.
„Zkouším to už od čtrnácti,“ zahuhlal David ležérně s cigaretou v ústech.
„Za tu dobu, co dělám tuhle práci, jsem viděl ledacos, ale tohle…“ zakroutil Oskar hlavou, jako kdyby ještě pořád nechtěl uvěřit tomu, čeho byl před chvílí svědkem. David se obrátil na svého parťáka.
Oskarovi táhlo pomalu na čtyřicítku a ze dvojice byl služebně starší o osm let, byl blondýn s kulatou hlavou s nakrátko ostříhanými vlasy, v nichž se už tu a tam objevily pramínky šedin. Hlavu mu pevně spočívala na ramenou, nebyl obdarován zrovna dlouhým krkem a měl od přírody sklony ke tloušťce. Zároveň však měl vypracované svalstvo, které budilo obdiv u nejednoho policisty. Teď měl Oskar hlavu lehce skloněnou a tvář zamračenou. Nevypadal vůbec dobře. Davidovi se nelíbila tahle situace o nic víc než Oskarovi, ale na pohled zůstával chladný, ostatně takovou pózu zaujímal nejen v práci, ale i v běžném životě.
„Zkáza se blíží…“ zamumlal David zamyšleně.
Venku ještě pořád lilo jako z konve. Déšť bušil do noční metropole jako houževnatý boxer, bičoval ulice i uličky prudkými přívalovými údery a voda se hnala ulicemi proudem. Špinavý tok se přeléval přes zrezivělou kanálovou mříž, do které právě dopadl nedopalek cigarety, jenž s tichým ššš zmizel kdesi v podzemní kanalizaci.
„Má vůbec smysl jet v tuhle hodinu domů?“ pronesl bezbarvě David vyhlížející do tmavé uličky, kterou ozařovalo blikající modro červené světlo z přítomných majáčků policejních vozů.
„Jestli chceš, tak si tu klidně zůstaň, ale podle mě jsou lepší dvě hodiny spánku, než dva šálky horký kávy,“ odpověděl mu Oskar. Ten měl jasno, pojede domů k ženě, beztak už má o něj určitě strach. Děcka ne, ty chrní jako zabitý, ale Tereza… Vždycky o něj měla strach, zvláště pak, když musel narychlo odejít během noci, to pak nedokázala zavřít oka, dokud se nevrátil. Navíc představa psychopatického vrahouna procházejícího se pražskými ulicemi mu naháněla husí kůži. Nečekal na to, až se mu to pokusí David vymluvit a spěšně zamířil do deště ke svému vozu.
Černovlasý muž ho jen mlčky sledoval s rukama v kapsách a podvědomě se snažil ještě více zavrtat do svého kabátu, aby unikl vlezlému chladu. Oskar dělá dobře, beztak už zde nic sám nenadělá, teď ne.
David nebyl ve svých osmadvaceti letech žádný zelenáč, byl v podstatě jistým protikladem Oskara. Společně pracovali už tři roky. Za tu dobu toho dost prožili a znali se víc než dobře. Vedle svého parťáka se David vyjímal jako štíhlá láhev archivního vína vedle malého soudkovité plechovky piva. Výraz ve štíhlé tváři si držel zákonitý odstup od úplně každého. Oči pod černým obočím měly barvu tmavého listu a ostrou bradu zdobila úhledně zastřižená bradka.
Oskar se oženil s milovanou ženou a měl s ní dvě dcerky, které už chodily do školy, zatímco David byl už odmala samotář a vedl takový život i teď o poznání starší a zkušenější. Na rozdíl od svého kámoše však měl přirozený talent pro pochopení celistvosti případů. Oskar se vždycky zabýval různými podrobnostmi, často se mu proto stávalo, že ztratil celkový přehled o určitém dění a unikaly mu souvislosti a celkový smysl. Dalo by se říct, že se tihle dva celkem dobře doplňovali. David měl toho balvana rád, jak mu často přezdívali chlapi z kriminálky, i když to bytostně nesnášel.
Ozvalo se brumlavé vrčení motoru a za okamžik Oskarův automobil zmizel se skřípěním pneumatik za rohem. David se už chtěl otočil na podpatku a vrátit se nahoru, když v tom si uvědomil, že ho někdo sleduje.
Skutečně, na druhé straně ulice stála drobná postava v tmavomodrém kabátu. Z pod černého deštníku hleděly na detektiva oči mladinké dívky. David z ní na okamžik nemohl spustit oči. Její upřeně zkoumavý pohled na něm visel, jako kdyby ho dívka znala. David otevřel ústa ve snaze něco říct, ale dívka se vzápětí odvrátila a vydala se ulicí pryč. Muž se za ní ještě nějakou chvíli zamyšleně díval, ale pak i on sám zmizel za dveřmi domu.

***

Z plastového šálku stojícího na stole se linula vůně černé kávy. David si ve své kanceláři detektivního oddělení právě pročítal předběžnou zprávu doktora Vavřiny. Na těle oběti bylo nalezeno mnoho pohmožděnin, odřenin i řezných ran. Nenašlo se žádné sperma, a ke znásilnění s největší pravděpodobností tedy nedošlo. To nejhorší se přesto zjistilo až záhy. Žena měla totiž naštípnutou holení kost, zlomená tři žebra, pravou ruku se dvěma prsty a levé zápěstí. Ke všem zraněním došlo ještě před smrtí.
Vrah musel být fyzicky velmi zdatný, a přesto se zdálo, že se ženě podařilo nějakou dobu bránit, což způsobilo, že se pachatel do ní pustil ještě s větší agresivitou. David otočil stránku a zadíval se na několik fotografií z místa činu. Z jedné na něj hleděla tvář Veroniky Kuchtové. Pěkná, mladá žena a přesto skončila tak hrozně. Jeho oči se zastavily nad krvavým nápisem Zkáza se blíží. Jaká zkáza? Co tím chtěl vrah říct a proč? Ze zamyšlení ho vyrušilo otevření dveří.
„Přišly výsledky,“ oznámil příchozí Oskar.
„A?“ zvedl na něj David unavený pohled.
„Nic, vůbec nic,“ odvětil podrážděně Oskar a prudce praštil se spisy na psací stůl, až se obsah šálku téměř vylil. David ho nevzrušeně uchopil a lehce si z něj usrkl. Věděl, že nemá smysl se rozčilovat, navíc na to neměl ani sílu. Byl vzhůru už čtyřiadvacet hodin a proto se spokojil s tím, že mu to ještě jakž takž myslí.
„Žádný otisky, krev, nebo cokoliv, co by nás mohlo navést na nějakou stopu,“ povzdechl si Oskar.
„Nejsou žádní svědkové. Nikdo nic neví,“ pokračoval Oskar. David se vrátil k fotografiím.
„Prověřujeme rodinu, přátele i známé oběti, ale zatím...“ Oskar se na okamžik odmlčel, „ten parchant to měl dobře naplánované. Je to, jako kdyby tam vůbec nebyl,“ dodal nakonec rezignovaně.
Oskar se zadíval na Davida, jehož oči přejížděly od jedné fotografie k druhé. Přišlo mu, jako kdyby měl mladý kriminalista k víčkům připevněná těžká závaží, s nimiž urputně bojuje při každém mrknutí.
Oskarovi se přesto nepodařilo potlačit zlostný tón. „Posloucháš mě vůbec?“
Namísto odpovědi David otočil pomalým pohybem ruky další stránku, vyndal jednu fotografii a položil ji na stůl.
„Tohle,“ řekl, ignoruje jeho slova, a ukázal na ní prstem, „tímhle musíme začít.“
Fotka zobrazovala detail kůže Veroniky, do které byla vyryta hvězda. Devíticípá hvězda.