Andor.cz - Dračí doupě online

Táhli už několik dnů. Pěšky ze Stříbrova až do Stolan to zkrátka chvíli zabere. Gael nechápal, proč hrabě raději neposlal jízdní oddíl. Ten by se s těmi kreaturami vypořádal v mžiku. A rozhodně by se cestou tolik neunavil. Upravil si lehkou zbroj na ramenou a na chvíli sundal tornu a nesl ji jen v ruce. Cesta se vinula mezi poli a v letním poledním slunci se on i jeho kamarádi pořádně potili. A naděje na stín nebyla žádná. Jen občas se osamělý strom tyčil vedle cesty. Pověsil tornu zas na rameno. Sáhl k pasu pro čutoru a otevřel ji. Voda byla příjemná, alespoň trochu ho osvěžila. Ale ne na dlouho. Jeden ze souputníků vznesl tichý protest, ale byl umlčen syknutím seržanta, který procházel kolem.
Po další půlhodině se za jedním zákrutem zelenohradské cesty objevilo větší uskupení nízkých stromků. K velké radosti všech dal pod nimi velitel pokyn k zastavení. Všichni se okamžitě skáceli k zemi. Sundali torny a odepnuli zbraně. Někteří začali zouvat boty aby konečně vyklepali kamínky, které jim do nich při chůzi po prašné cestě napadaly. Přišel čas i na jídlo. Z útrob toren byly vytaženy půlbochníky chleba a malé kousky sušeného masa a pomalu se začaly přesouvat do útrob vojáků.
Přestávka netrvala dlouho. Velitel opět zavelel k pochodu. Vojáci se s reptáním začali stavět do útvaru. Gael jen pokrčil rameny. Připnul si závěs se sekerou zpět k pasu, přes rameno hodil tornu a do ruky vzal kopí. Pak se jako jeden z prvních postavil na své místo. Byl starší než většina ostatních a zvykl si, že když si ztěžuje, nikdo ho nevnímá. Tak raději na stěžování si neplýtval energii a poslouchal. Nakonec, armáda platila dobře a dostali jste najíst. Jen za to, že bude poslouchat a dělat, co vám řeknou. Je pravda, že občas mohlo jít o život, ale s tím se Gael dokázal vypořádat. V jednotce nepatřil k nejhorším bojovníkùm.
Dlouhý had se dal zas do pohybu. Kroky zdolávali cestu v pravidelném rytmu. Gael v takových chvílích obvykle vypnul mozek a nechal myšlenky volně plynout. Žádné se nechytal, jen si je tak prohlížel. To pochytil od jednoho ze svých dřívějších seržantů. Bylo to dobré na zahnání myšlenek o bolavých nohách, těžké výstroji, velké dálce před vámi i za vámi. A cesta mu tak ubíhala mnohem rychleji.
Po několika dalších hodinách do něj strčil Hanek, voják, který měl své místo vedle Gaela. Gael se probral ze svého pochodového transu. Hanek ukazoval k obzoru. Nad velkým lesem se k nebi nesl široký sloup hustého černého dýmu. K jeho zdroji to mohlo být nejvýš půl hodiny cesty. Velitel dal povel ke klusu. Tentokrát nikdo neprotestoval a všichni se pomalým tempem rozběhli. Věděli, co znamená ten dým. Že jdou pozdě!

Dým stoupal z pěti spálenišť, na jejichž místech ještě nedávno stály domy uspořádány do kruhu kolem malé návsi. Uprostřed ní se tyčil strom. Spálený strom, kterému ještě zbylo pár větví. Vojáci se rychle rozeběhli do všech koutů vesnice a zjišťovali, jestli někdo přežil. Nacházeli však jen spálená těla obyvatel. Ti, kteří měli to štestí, že vyběhli z hořících budov, zemřeli po zásahu šípem či jinou zbraní. Několik vojáků začalo zvracet. Byl to malý masakr. Napočítali dvaačtyřicet mrtvých. Muže, ženy i děti. A nalezli také jedno tělo útočníka. Odpornou našedlou kůži měl na polovině obličeje spálenou, jak ležel vedle jedné z hořících budov. Oblečený byl do tmavých hadrů na mnoha místech záplatovaných a opravovaných. Do dlouhých mastných vybledlých vlasů měl vpletená pera různých ptáků. Zabit byl pravděpodobně vlastní zbraní při souboji s šikovnejším vesničanem. Velitel si jeho tělo jen přeměřil pohledem, ohrnul nos a odešel si promluvit se stopaři. Jeden z vojáků však ke skřetovi přišel, vytáhl sekeru z jeho břicha a divoce s ní začal do mrtvoly mlátit. Přiskočil k němu seržant a strhnul jej stranou. Klekl si na vojáka a čekal, až se uklidní.
Gael procházel vesnicí. Pohled byl opravdu děsivý. Z ruky vesničana, který se rozhodl bránit svůj domov a zaplatil za to životem, vzal lopatu. Pak jej vzal na ramena a odnesl z kruhu domů. Začal kopat hrob. Po chvíli se k němu přidal i Hanek. A i někteří další vojáci. Hrabali tím, co našli. Občas i vlastními zbraněmi. Dokonce i velitel.
Bylo už dlouho po soumraku, když poslední lopata hlíny dopadla na hrob. Kousek od čerstvého pohřebiště plálo několik ohňů. Gael s Hankem, kteří dokončili práci jako poslední, si přisedli k jednomu z nich. Hanek měl na tváři podivný výraz. Jiný, než ostatní. Pak promluvil. Poprvé od doby, co ho Gael znal.
“Byla to má sestra.”
Gael si vzpomněl na mladou dívku, kterou před chvílí pohřbil.
“Přivdala se sem proti otcově vůli,” dodal po krátké pauze. V očích se mu zaleskly slzy. Jeden voják mu podal láhev. Hanek se zhluboka napil. Pak vrátil láhev jejímu majiteli a lehl si, tvář schoval do dlaní. Ostatní pak celý večer mlčeli.

Ráno druhého bylo chladné. Když se Gael probudil, mnozí další se už připravovali k boji, který měl nastat, až stopaři přinesou zprávy o skřetím táboře. Zrovna se soukal do zbroje, když dorazila zpráva. Seržanti nevybíravým způsobem probrali ostatní spáče. Všichni si navzájem začali upravovat výstroj. V očích jim byl vidět hněv a touha pomstít nevinné obyvatele Stolan. Gael to cítil podobně. Přejel prstem po ostří sekery. Cítil jak při se silnějším zatlačení zařezává pod kůži. Spokojeně olízl z prstu vlastní krev. Dotáhl poslední přesky na své zbroji a pak pomohl Hanekovi. Tábořištěm se mezitím rozšířil rozkaz, že vše kromě věcí nutných k boji zůstane zde. Měli tedy vyrazit rychle a nalehko. Nepřítel není daleko.
Zanedlouho vyrazili. Ani se nestihli nasnídat. Jen ti, kteří vstali dost brzy, stačili pozřít pár soust. Pomalým poklusem vběhli do lesa. Drobné větvičky pod nimi začaly praskat a ten zvuk se přes vojáky šířil jako lavina. Asi po půl hodině dostali povel k zastavení. Všichni se krčili za houštinami. Věděli, že jsou u cíle.
Les končil nad srázem skalnaté rokle. V jedné její stěně bylo vidět vstup do jeskyně zakrytý sešitými kůžemi. Na dně nehluboké rokle pak stály tři menší a jeden větší stan. Poblíž skřeti vztyčili ohradu, do které zavřeli ovce ukradené Stolanským. Stopaři a seržanti probírali plán útoku s velitelem, který se podivoval nestrategickému umístění tábora. Jedině, že by byla pro skřety důležitá ta jeskyně.
Nakonec se celý oddíl rozdělil do dvou skupin. Každá měla vejít do rokle z opačné strany a dostat tím tak skřety do kleští.
Přišel čas. Gael cítil napětí, které vycházelo z každého jeho spolubojovníka, z každého z jeho kamarádů. Některým spatřil na obličeji strach. Ale věděl, že ten je brzy přejde. Musí. Jinak zemřou. Podíval se na Haneka. V očích mu jiskřilo, obočí měl stažené, celou tvář staženou do démonického výrazu šílence. Šel rázným krokem v čele skupiny. Nedbal na příkazy seržantů, že mají být potichu. Přesky jeho zbroje řinčely do kroku a on jim ještě přizvukoval, když občas křísl sekerou o hranu štítu. A seržanti věděli, že ho nemůžou zastavit.

První výkřiky umírajích zazněly brzy. Obě skupiny vlétly do skřetího tábořiště jak povodeň. Stráže zemřely dřív, než stihly vyvolat poplach. Přesto však ze stanů vyběhlo několik dalších se zbraněmi a vrhli se do marného boje s dobře cvičenými vojáky. Zakrátko, když třeskot zbraní dorazil až do hlubin jeskyně, vyrojili se odtud další. Bitka se rozrostla, síly však stále byly na straně vojáků.
Do prvního skřeta, na kterého Gael narazil, zabodl kopí. Zkušeným pohybem ho z něj opět vyrval a ratištěm pak přetáhl dalšího protivníka, který se na něj vrhal s kyjem. Skřet se zapotácel. Víc udělat nestihl. Jeho hlavu rozdrtila rána sekerou.
Gael se nezastavoval. Pokračoval dál ve smrtícím tanci. Rozdával rány na všechny strany. Kopí nechal dávno v těle některého protivníka. Sekeru v ruce už také netřímal vlastní. Skřetí zbraň sice neměla kvality lidské, ale zabíjela stejně účinně.
Koutkem oka zahlédl jak z jeskyně vychází tři postavy oděné do pestrobarevných hávů. Neměl čas se jimi příliš zabývat. Záhy však zjistil, že jim měl věnovat více pozornosti. Vzduch kolem jako by se rozžhavil a vybuchl. Zatmělo se mu před očima a cítil, jak ho síla exploze zvedla ze země a odhodila dobrých několik metrů stranou. Nos mu protáhl zápach spáleného masa. Tušil, že nebude jen jeho.
Když se rozplynul dým kolem, spatřil Gael děsivou scénu. Tráva byla v širokém okruhu spálená, zem celá černá, několik drobnějších keřů doposud hořelo jasným plamenem. Kolem něj leželi jeho spolubojovníci i skřeti, jen málo z nich se hýbalo a i ti byli na pokraji smrti. Kolem se šířil pach spáleného masa a kůže, od některých žijících bylo slyšet zoufalé skřeky. A nad tím vším stály u ústí jeskyně tři postavy skřetů v dlouhých barevných hávech.
Gael se pokoušel vyhrabat na nohy. Celé tělo ho bolelo od pádu po výbuchu, levá ruka pálila jak čert a když se na ni podíval, zjistil, že je do krve sedřená a místy popálená. Podařilo se mu zvednout na všechny čtyři a začal ztěžka oddechovat. Hlavou se mu hnala povzbudivá slova, snažil se dodat sám sobě sil.
Pak k němu dolehl zvuk. Mocný řev. Šílený. Zvedl hlavu a uviděl Haneka, jak se se svou sekerou rozpřahuje a rozbíjí hlavu prvnímu z barevně odděných skřetů. Tomu zbyl jen překvapený výraz ve tváři. Zbylí dva vytáhli od pasu dlouhé zahnuté dýky, ale dřív, než je vůbec stihli pozvednout do obrany, ležel další v prachu a sekeru měl zaseknutou hluboko do hrudi.
Třetí, poslední, provedl bleskový výpad, dýka sklouzla po kroužkové košili a zabodla se Hanekovi do ruky. Ten jako by si toho ani nevšiml, ohnal se po zbývajícím protivníkovi pěstí a zasáhl ho tvrdě do brady. Rána zvedla skřeta ze země. Opsal ve vzduchu krátký oblouk a dopadl do prachu před jeskyní. Vyplivl krev a několik zubů a pokusil se vstát. Ale to už nad ním stál Hanek a kopl jej vší silou do břicha. Skřet zaúpěl a zkroutil se bolestí. Další kopanec dostal do obličeje. Z nosu se mu vyřinula krev. A další rána následovala vzápětí.
Gael jen tiše zíral na Haneka, jak nemilosrdně kope a mlátí do již mrtvého těla. Už dávno přestal skřet vydávat jakékoli zvuky.
Když se konečně Gaelovi podařilo postavit na nohy, potácivě došel k Hanekovi, který se mezitím zklidnil a teď seděl opřen o skálu těsně u ústí jeskyně a smutnýma očima sledoval zkázu jejich oddílu. Gael si sedl vedle něj. Oběma z očí vytryskly slzy. Věděli, že zůstali poslední. Věděli, že žádný z jejich spolubojovníků nepřežil. Teď už bylo nad roklí ticho. Jen vítr se proháněl po bojišti, aby pak donesl zprávu o velké hostině havranům.

Trvalo dlouho, než dokázali sebrat dost vůle k tomu, aby vůbec začali něco dělat. Hanek měl stále v ruce zabodlou dýku a rána krvácela. Gael na tom také nebyl nejlépe. Cítil, že má zřejmě zlomené žebro a popálená záda. Navzájem se ošetřili, jak to jen svedli. Různých hadrů, které mohli natrhat na obvazy, bylo všude kolem víc než dost.
Po ošetření vyrval Hanek sekeru ze skřetovy hrudi a vešel do jeskyně. Gael ho chtěl sice zastavit, ale nebyl dost rychlý. Chvíli váhal, pak ale také sebral za země zbraň a vydal se za svým přítelem.
Jeskyně byla tvořena dlouhou chodbou, osvětlovanou několika dohořívajícími pochodněmi a velkou místností, v jejímž středu stála poivná socha. Dřevěná socha šklebícího se rohatého démona s dlouhými pařáty, v nichž na své hrudi svíral něco oválného, temného. Odráželo to matně svit pochodně, kterou měl Hanek v ruce. Socha samotná byla poměrně neumělá, zřejmě stvořená hrubou rukou skřetů. Bylo z ní však cítit touhu o zachycení podoby něčeho strašného. Něčeho, co spatřili a navždy se jim to vtisklo do myslí.
Předmět, který držel démon v rukou, nepatřil k soše. Při bližším pozorování zjistili Gael s Hanekem, že se předmět podobá oválnému zrcadlu. Jen jeho povrch byl matný, temně černý a světlo, které odrážel, vypadalo, jako by přicházelo z velké dálky. Gael přejel prsty po hladkém rámu. Na dotek byl chladný, mrazivý. Gaelovi přebehlo prsty slabé mravenčení. Sklouzl z rámu a dotkl se temné plochy. Tentokrát ho rozbrněla celá ruka. Překvapeně ucukl. Hanek se na něj podíval s pozdviženým obočím: „Co je?“
Než stihl Gael odpovědět, zasyčela pochodeň v Hankově ruce a kolem se rozprostřela tma. Oba bojovníci rázem zmlkli. Pak uviděli drobný světelný bod na ploše zrcadla. Bod se postupně zvětšoval, až začali rozeznávat tvar podivného obličeje. Hořící tvář se k nim rychle blížila. Nebo se blížili oni k ní? Cítili, jak je něco táhne k zrcadlu. A pak jako by se jim najednou rozplynula zem pod nohama a oni padali vstříc ohnivé tváři.
Gael zamrkal, snažil se odehnat podivnou vidinu, ale ta zmizet nechtěla. Tvář, démonická tvář otevřela obrovské ústa a vydala ze sebe děsivý smích. Gaelovi při tom zvuku ztuhla krev v žilách. A pád neustával. Jak byli blíž a blíž tváři, citíl Gael narůstající horko. Za chvíli už bylo nesnesitelné. Vyschlo mu v ústech, krev pomalu začala vařit. Zavřel oči, neboť záře obličeje už byla příliš jasná. Nepomohlo to.
Vzplálo na něm oblečení a začaly hořet i vlasy. Řval bolestí. A navíc mu v uších zněl ten hrozný smích. Myslel, že se mu rozskočí hlava. Nebo dřív shoří na popel.
Věděl, že prolétl obrovitými ústy démona. Jako by ho hodili do ledové vody. Světlo zmizelo, všechen žár také. Jediné, co bylo, byl chlad. Ležel na tvrdé zemi. Nesměle pootevřel oči. Kolem byla tma. Když otevřel oči úplně a rozhlédl se kolem, zjistil, že je zpět v místnosti se sochou. A vedle něj leží Hanek. Oba byli pokrytí vrstvou jinovatky.
„Co to u všech ďasů bylo?!“ vykřikl Hanek a prudce vstal. Zatočila se mu hlava a proto si raději sednul zpět na zem. Očima plnýma hrůzy upřeně pozoroval zrcadlo.
„To nevím,“ odpověděl mu Gael a pomalu se postavil. Opět se dotkl zrcadla. Tentokrát žádné mravenčení. Jen v hlavě se mu ozval slabý hlásek: „Pomoz mi!“
Opět ucukl.
„Tohle… Zrcadlo musíme vzít sebou!“ řekl zničehonic, dřív než si vůbec stihl uvědomit, co mu plyne mezi rty. Hanek se na něj zděšeně podíval: „To myslíš vážně? Já už tohle nechci zažít znovu. Dyť to bylo hrozný! Myslel sem, že se zbláznim!“
„Musíme ho vzít! To, co se stalo, se nebude opakovat“
„A jak tohle víš?“
„To nevím…“