Andor.cz - Dračí doupě online

‚K lásce se nedá donutit. Ale přeci...‘
„Hej Janie! Přestaň se vznášet v oblacích.“ ozval se Michaelův hlas a jeho veselý smích mě vrátil do reality.
„Zase sníš, co?“ zeptala se Elis z předního sedadla.
„Holka, měla bys přestat přemýšlet o zbytečnostech a užít si s námi. Copak jsi zapomněla, kam jedem?“ promluvil Jakub, který ihned na to opět věnoval pozornost vozovce před sebou.
‚Mají pravdu. Proč přemýšlet o malichernostech. Tohle přece bude můj skvělý týden u moře!‘ uvědomím si a jen jim věnuji nevinný úsměv.
Asi se ptáte, jak taková partička lidí vypadá. Dobrá, řeknu vám to.
Michael je smíšek. Jeho modré oči často září jako světlo na konci tunelu. Nakrátko střižené vlasy jsou povětšinou rozcuchány rošťáckým stylem. Jeho vtip, upovídanost a bláznivost by dokázaly rozesmát i tu nejsmutnější tvář. Je o rok starší jak já, avšak nikdo by to podle jeho chování nesoudil.
Pak je tu Elis. Naše malá Elis a to doslova. Tato dívka je o poloviny hlavy menší než moje maličkost, ale tento nedostatek kompenzuje svojí srdečností, upřímností. Její kudrnaté vlasy lemují na pohled andělský obličejík, jenže každý anděl v sobě má kus ďábla. Elis je z nás nejstarší, ale nerada to dává najevo.
Neměla bych opomenout Jakuba. Snad nejlepšího kamaráda, kterého jsem kdy měla. Ostře řezané rysy by mohly každou dívku přitahovat, nebýt jizvy na levé tváři. Oči barvy tmavě hnědé, do kterých není radno se dívat moc dlouho, jinak byste v nich mohli utonout. Jakub je druhý nejstarší a často je to právě on, kdo za nás přebírá zodpovědnost. Díky svojí rozvážností, klidnému myšlení a otevřenosti si získal důvěru jak naší, tak i celého okolí.
Jistě se teď ptáte, jak asi vypadám já. Inu, povím vám to.
Z celé naší skupiny jsem nejmladší. Bohudík to pro mé kamarády není žádný zádrhel, ani problém. Berou mě takovou, jaká jsem. Vlasy mám dlouhé do poloviny paží, rovné, vesměs nezajímavé hnědé barvy. Vše to ale oživuje pět bílých proužků. Od spousty lidí slýchám ‚Jé, ty máš hezký modrý oči.‘ Jenže při bližším pohledu mám okolo panenky šedivý pás. Nu což, nechávám je ale při jejich názoru.
„Povídej, Janie. Na co se nejvíc těšíš?“ otočila se na mě Elis se svou otázkou, na kterou mám odpověď skoro hned.
„Na co? No tak na pláž, moře, sluníčko a...“ pro chvíli udělám dramatickou odmlku, během níž přejedu všechny pohledem „...na sbírání mušlí.“ zvolám nakonec, načež se autem rozlehne smích.
‚Ano. Tohle bude můj nejlepší týden z mých prázdnin. Týden strávený ve francouzském městečku Séte u moře,‘ pomyslím si vesele, zatímco se pouštíme do debaty o celebritách na téma: kdo s kým, kde a proč.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

„Pánové, byl by jeden z vás tak laskav a pomohl mi s tou taškou?“ zvolala Elis, snažíc se z kufru vytáhnout jedno z mnoha zavazadel. Michael k ní okamžitě přišel a pomohl jí. Jak roztomilý pár ti dva byli.
„Jo a nezapomeňte na šachovnici a figurky,“ zavolám ještě na ně, když směřuji přes parkoviště ke vchodu do hotelu.
„Kdybych tě neznal. Divil bych se,“ pošeptá mi Jakub, přičemž se mile usmívá. „A vy dva tam vzadu taky pohněte, už bych se rád ubytoval,“ pobídne ještě Elis s Michaelem.
„Páni,“ uniklo mi slovo údivu, když jsme vstoupili do hotelu.
„Teda, co my bysme bez našeho kámoše z vyšší společnosti dělali.“ pronesl Michael a poplácal Kubu po zádech.
Hala byla vystavěna v renesančním stylu. Hosté oblečení ve značkových věcech se nechávali obsluhovat v kavárně profesionálními číšníky s přikovaným úsměvem na tváři.
Došli jsme až k recepci, kde Jakub spustil svojí precizní francouzštinou. Po krátkém rozhovoru k nám přišel jeden ze zaměstnanců a převzal naše kufry.
„Tenhle luxus se mi zamlouvá. Ještě jsme sem mohli přijet vaší limuzínkou,“ popíchla Elis.
„Blázne. Už tak jsem rád, že se na týden zbavím nepřetržitých akcí a rodičů, co mi vykládají, jaká je moje budoucnost,“ odpověděl Kuba a zašklebil se. Výtah nás dovezl až do třetího patra, načež jsme byly přivedeni do apartmá nám určeného.
„Merci,“ hlesnu, když přebírám svá zavazadla. To samé se snažili zopakovat naše dvě holubičky.
Pokoj vypadal skvěle. Ve vstupní hale byl malý odkladný stolek, na kterém ihned skončila karta od naše příbytku spolu s klíčky od auta. Salón, do kterého jsme se dostali dveřmi, před námi byl barevně sladěn do světlých odstínů. Kožené sofa a huňatý koberec vybízel k odpočinku. Na opačné straně se skvěl bar. Následovně tam byly dvě ložnice. Každá na opačné straně a obě s vlastní koupelnou.
„Čím jsme si to zasloužili? Každopádně díky, Kubo,“ pronesu po chvíli a svoje slova potvrdím letmým polibkem na tvář. Ještě než mi stačí odpovědět, uslyšíme zaklepání na dveře a hlas oznamující „Pokojová služba.“ Elis se jen usměje a vyrazí do vstupní haly.
„Přejete si?“ zeptá se s úsměvem, když otevře.