Andor.cz - Dračí doupě online

David zamrkal. Cítil chlad. Nad sebou měl oblohu. Byla noc, hvězdy skryly táhnoucí temná mračna. Zvedl se a ucítil bolest v zádech. Vidličku měl stále zabodnutou do stehna, krev však už zaschnula. Rozhlídl se.
Chata byla naprosto zničená. Vypadalo to, jako kdyby tudy proletělo tornádo. Chyběla část střechy, všechny okna i dveře. To málo, co zbylo z nábytku, se změnilo v třísky. Opatrně sevřel rukojeť příboru, sykl bolestí a pak trhl vší silou. Hroty vyjely z masa překvapivě hladce, ale přesto mu ve svalu bolestivě zaškubalo. Vidlička s cinknutím dopadla na zem. Ztěží vstal na nohy a šoural se neutušenými sutinami, které zbyly z dřevěného obydlí.
„Sáááro! Sáááro!“ Nikdo mu neodpověděl. Dívka nebyla nikde k nalezení. Jeho pohled vzápětí zaujalo cosi lesklého na zemi.
Byl to Sářin řetízek se svatým.
David ho zvednul z rozbitých střepů, byl přetržený, ale jinak v pořádku.
„Je konec…“ zašeptal slabě nedaleký hlas. Vycházel z pod urvaných dveří od skříně na šaty. David se přišoural blíž, dveře zvedl a převrátil stranou.
Ležel po nimi Piotr Brezenski. Půlka tváře byla tmavá od zaschlé krve, kterou způsobila nepěkná rána na hlavě. Přímo z prostředku břicha mu trčel železný pohrabáč na popel. Celou dolní polovinu trupu zalila krev.
„Zkla… zklamal jsem je,“ zachraptěl přidušeně. David si dřepl k ležícímu muži.
„Co se stalo? Kde je Sára?“ spustil na něj.
„Zklamal jsem je…“ z úst se mu vydralo sípavé chrčení, „odpusť… odpusť mi Ewo. Odpusť lásko… Mrzí mně to,“ mumlal Piotr nesouvisle a z očí mu vytryskly slzy.
David ho chytil za rameno, aby upoutal jeho pozornost. Polák zaskučel. Teprve nyní si David všimnul, že má Brezenski rozdrcené nohy od kolen až dolů.
Pomalu zvedl na detektiva skelný pohled.
„Kde je Sára?“ zopakoval naléhavě David.
„Selhal jsem, detektive,“ zachraptěl a David si povšiml, že má v ústech krev, „osud se naplňuje… zkáza se blíží a už…“ přidušeně zakašlal, „už to nikdo nezastaví…“
„Kam ji odvedli?“ ptal se detektiv.
„Je příliš pozdě…“ zachrčel polákův hlas a znovu se rozkašlal.
„Kam ji odvedli? Kam, Petře?!“
„Tam, kde je nejblíže Matce…“ zašeptal po krátké pauze a z koutku mu vytekla krev. Víčka se mu začala tížit, jeho hlas slábl.
„Tam velekněz sektářů provede… skrze to děvče… rituál Znovuzrození…“
„Kde se to stane?! Kde!?“ snažil se detektiv dostat z umírajícího odpověď.
„Na…“ Piotr zachrčel a na rtech mu prasknula šarlatová bublina, „Housce….“ dořekl, lapaje po dechu. Bylo jasné, že se mu do plic dostalo příliš mnoho krve. Sípavě zachrčel a pak utichl. Bolest a hrozná křeč z tváře umírajícího ustoupila. Zůstal nehybně ležet s otevřenými ústy. Byl mrtev.

***

Stěrače, puštěné naplno, monotónně odhrnovaly nekonečné přívaly březnového deště z předního okna. Motor bez přestání vrčel a byl pro tento čas, krom rytmického bubnování dešťových kapek na kapotě vozu, jediným Davidovým společníkem. Venku byla zima a sychravo. Na nebi se honila nepříznivá, temná mračna, měsíc se za nimi už dávno skryl, silnice byla kluzká a plná malých jezírek od prudkého deště.
Davidovi se zdálo, že je na cestě celou věčnost. Záda, hruď a noha ho svíraly bolestí. Ránu na stehně si ani nezavázal a už před půl hodinou začala zase krvácet. Strach o Sářin život byl však silnější, než jeho bolest. Hnal se kupředu, tak nejrychleji, jak mu jeho automobil a počasí dovolovalo.
Úzká silnička se vinula mezi lesem a skalami. Podél cesty míjel jen roubené domky. Lesy ubíhaly dál a vítr venku skučivě zanaříkal. Vůz tu a tam nadskočil pod výmolem. Z obou stran vozovky se na automobil a jeho řidiče hrozivě tlačily semknuté šiky vrásčitých kmenů letitých stromů a stříbrných jedlí, jejichž mohutné koruny vytvářely nad pokroucenou silnicí téměř jednolitou střechu. David měl pocit, jako kdyby jel tunelem. Byl tady jenom ten nepatrný rozdíl, že tunely bývají většinou velmi dobře osvětlené, kdežto tady viděl jen asi tak tři, čtyři metry na každou stranu vozovky.
Hrad Houska je trochu ztracený v labyrintu pískovcových skal a údolí; leží stranou od hlavní cesty z Doks do Mělníka, která tvoří východní hranici chráněné krajinné oblasti Kokořínska. Stavba má čtyřúhelníkový půdorys s uzavřeným středním nádvořím. Renesanční zámek s prvky gotického slohu se již příliš nepodobá hradu tak, jak si jej detektiv vybavoval z románových příběhů.
Skleněná okna i podhradí bylo ponořené do tmy. David vypnul světla a šouravým krokem zastavil Mazdu u cesty v dostatečné vzdálenosti, aby vůz nikdo nezpozoroval.
Rytmické bubnování kapek deště na kapotě vozu se najednou po odmlčení motoru zdálo prudší a silnější. David na okamžik zavřel oči a opřel si čelo o podepřenou ruku, v níž svíral Glock.
„Dej mi sílu,“ zašeptal. Déle však neotálel a vystoupil z vozu.
Nehybné kmeny a změť divokých křovisek ostružiní působily na Davida silně neutušeným dojmem. Les jako by ho chtěl sevřít a rozdrtit. Nervózně se obrátil opět k silnici a rozběhl se k bráně.
Nedaleko před vchodem na nádvoří stála krásná socha, David v ní poznal svatou Ludmilu. Někde na nebi se ozval hřmotný hrom a následně záblesk. V ten okamžiku, kdy temnotu prořízlo světlo blesku, se Davidovi zazdálo, že se půvabná tvář z kamene pousmála, jako kdyby věděla o detektivově příchodu a chtěla ho v těžké chvíli povzbudit. Celé to místo obklopovala nadpřirozená atmosféra, jako by David prošel bránou času do dávno zapomenutých dob.
Proklouzl otevřenou bránou a povšimnul si, že na nádvoří před zámkem jsou zaparkovaná čtyři černá volva. Dál kousek od nich stál muž v černém, kryl se před deštěm pod stříškou a pokuřoval cigaretu.
Rána rukojetí Glocku do zátylku byla to poslední, co hlídač ucítil před tím, než se svalil do bláta, kde zůstal ležet v bezvědomí.
Uvnitř zámku nikdo nebyl, všude byly potemnělé chodby. Podle legendy se brána do pekel nacházela ve skále na níž byla Houska postavena. David proto spěšně pokračoval do podzemních prostor.
Bylo zde chladno, každým krokem větší a větší. Točité schodiště ho zavedlo do úzké chodby, na jejímž konci uviděl záři světla. Skryt v šeru našlapoval na kamennou zem a opatrně se blížil. Ozvěnou kamennými prostory k němu odněkud z dály doléhal zvučný lidský hlas:
„…Požehnaná Matko nás všech, přicházíme na toto posvátné místo a stojíme v tuto významnou noc před oltářem, abychom ti věnovali svou lásku, věrnost a požehnání, a znovu potvrdili, že jsme tvé děti. Dnes v noci zasvětíme a přijmeme tvou sílu skrze toto dítě, jemuž si při narození přiřkla svou výjimečnost, abychom tě mohly nosit ve svém nitru, a tak přinést tvou lásku a vůli do pozemského světa.“
David dospěl až na konec chodby a z jejího šera nahlédl do kulatého sálu.
V přízračném světle ohně a svíček stálo devět postav oděných do černých kápí v přesném kruhu, podle obrovské devíticípé hvězdice, jež byla popelem vyobrazena na zemi. Uprostřed stál obdélníkový kamenný oltář. Na něm ležela přivázaná provazy drobná postava, rovněž v kápi, avšak David si povšiml že se vzpírá a snaží z pout dostat, marně.
Poznal v ní Sáru.
Celý prostor ozařovaly tři pochodně na stěnách a vysoké svíce, jež temné postavy držely v rukou. Ženský hlas dále odříkával rituální motlitbu.
„Matko, děkujeme ti za dar tvého pozemského těla, který nám poskytuje pochopení tvého významu. Z tvého lůna pochází všechen život a veškerá výživa. Dovol nám, abychom se nasytili tvou nesmírnou božskou přítomností. Buď navždy v našem nitru i mimo něj.“
Děvče se dál bezbranně zmítalo za přítomnosti lhostejných tváří pod kápěmi. Fanatický hlas oživující ozvěnou kamenných stěn najednou začalo doprovázet nesrozumitelné brumlání ostatních. David si urychleně zmapoval prostor. Nikdo z přítomných u sebe neměl viditelně zbraň, bylo mu však jasné, že musí počítat s tím, že ozbrojeni jsou všichni. Nervózně stiskl ještě pevněji rukojeť Glocku. Na čele ucítil studený pot.
„Hle, Trojná bohyně je jedna!“ zvýšila znenadání neznámá svůj hlas, „Panna, Matka a Stařena.
Země a nebesa jsou jedno! Lůno a krev.“
„Lůno a krev!“ pronesl jednohlasný chór všech přítomných.
„Tvoříme s nimi jeden celek. Jsem dítě bohyně, ve mně nechť se projeví.“ pravila žena a roztáhla paže nad spoutanou dívkou.
„Hle, jsem dítě bohyně!“ zopakovali jednohlasně ostatní.

To Davidovi stačilo.
„Ustupte! Všichni zpátky!“ zařval, když vystoupil ze stínu. Hlaveň namířenou na přítomné.
Osoby v místnosti sebou leknutím trhly. Hlasy utichly. David jim neviděl do tváře. Věděl však, že jsou mezi nimi muži i ženy různého věku.
„Zpátky sakra! Běžte zpátky!“ zařval ještě důrazněji detektiv a svou akci podpořil výstřelem do stropu, který se prostory rozlehl tak hlasitě, že uši zabolely.
Teprve nyní začali pomalu ustupovat vzad. David je kontrolovat pohledem, aby se o nic nepokusili. Uvolnili prostor kolem oltáře. Teprve teď si detektiv všimnul, že má děvče zavázaná ústa.
„Ke zdi! Řekl jsem ke zdi!“ Detektiv zuřil. Připoutaná na něj hleděla.
„Jsi v pořádku, Sáro?“ Děvče zakývalo hlavou.
Jedna osoba ale zůstala stát na svém místě. Ta, jež doposud mluvila. Stála přímo proti Davidovi, na druhé straně kamenného oltáře.
„Řekl jsem ke zdi,“ zasoptil David a namířil na ni svou pistolí. Místo uposlechnutí si žena pomalu shrnula kápi z hlavy.
Tvář byla alabastrově bílá, jakoby vymodelovaná z kamene. Vysoké lícní kosti, tenká hněvivá ústa, oči jí plály jako dva žhnoucí uhlíky.
„Marika,“ zašeptal nevěřícně David.
„Vy jste velekněz,“ hlesl jako omámený.
„Nejen to,“ odvětila stará žena, „dnes se stanu i vyvolenou, stejně jako všichni zasvěcení. Získáme sílu Matky a osvobodíme se od pozemských pout.“ Marika se pohnula. David nevěřícně sledoval její nohy.
Chodila!
Pomalu obcházela oltář z levé strany a blížila se k muži se zbraní.
„V pravdě náš vděk do jisté míry patří i vám, Davide. To vy jste ochránil toto dítě před Piotrem a dal tak naději rozvrácenému světu,“ David pohlédl na oltář. Sára sledovala Mariku.
„Stůjte!“ vyzval ji. „Piotr mluvil pravdu. O sektě. O vás!“
„Ne, mýlil se,“ ušklíbla se Marika, „svět potřebuje uzdravit. Všichni jsme dětmi Matky Země přesto, že jí působíme bolest, přestože jí lámeme srdce.
Emise z továren a aut, řeky zamořené odpadem z chemiček a hutí, zbytečné kácení lesů… Hladomory a války. Tolik lidí a nevinných tvorů trpí nespravedlností tohoto světa, jemuž vládnou velcí muži a jejich nečisté duše.
Člověk ztratil svou víru, Davide. Zbavil se odpovědnosti za své činy. Láska, pokora, oběť. Pro ně to jsou jen pouhá slova bez významu a smyslu. Z lidí se staly prázdné schránky bez obsahu.
Skrze toto dítě se povstaneme z popela a špíny k novému životu. Získáme sílu a moc. Navrátíme do světa řád a naději.“ Z ženina hlasu zněl zanícený fanatismus. David ho cítil. A děsil ho. Pochopil, že Marika by byla schopná pro své „zbožné“ cíle obětovat kohokoliv. Bez slitování a soucitu.
„Kdo jste, že rozhodujete o životě a smrti?“
„Jsme děti Matky,“ řekla velekněžka se silnou dávkou arogance v hlase, „ona si nás vyvolila. Ona je naší sílou, osudem i vykoupením. Je přítomna v každém kdo o to stojí…
Je i ve vás Davide,“ pohlédla najednou policistovi zpříma do očí, „dýcháte skrze ni. Můžete naslouchat jejímu hlasu…“
A David zaváhal. Staré ženě se přátelsky zvedly koutky úst.
„Matka je velkorysá. Její děti budou odměněny. Rozum vám velí chovat se takto, ale vaše srdce říká něco jiného, Davide. Vyslechněte ho. Je skutečně to, co děláte, to, co chcete? Skutečně se chcete proti ní postavit? Naslouchejte tomu hlasu, jež ve vás zní jako krásná melodie hudby. Nechte se unášet jeho sílou. Máte v sobě světlo Matky, Davide. Můžete se stát jejím poslem a šířit společně s námi její krásu a nekonečnost,“ hlas velekněžky zněl pompézně a upřímně.
„Máte dar volby, Davide. Můžete se rozhodnout. Můžete zvolit správně. Přidejte se k nám. Přidejte se k dětem Matky. Staňte se poslem naděje pro celý svět a dokážete víc, než kdy dříve,“ Marika natáhla ruce k černovlasému muži, jako by oním gestem chtěla přijat nového člena rodiny, „přidejte se k nám.“ Marice se zaleskly oči. Sektáři stáli nehybně jako sochy. Sára hleděla na detektiva.
„Ne,“ odvětil po nesnesitelně dlouhé pauze David a ukročil od ní vzad.
„Nazývejte se, jak chcete. Pro mne jste stejní jako ti, které odsuzujete.“ Úsměv na vrásčité tváři velekněžky zmizel.
„Ustupte od té dívky!“ vyzval ji detektiv.
„Hlupáku!“ sykla hněvivě Marika, „domníváš se, že svými zbraněmi nám můžeš ublížit?“
„Ustupte, jinak přísahám, že vás zastřelím!“ rozkázal jí David.
Jeden z mužů v kápi se pohnul.
„Stát!“ zařval na něj policista. Muž sice poslechl, ale David ze všech přítomných cítil potlačené napětí. Každý z nich by okamžitě využil příležitosti, aby ho odzbrojil.
„Nemůžeš nás ohrozit! Ty, který lžeš sám sobě, protože se bojíš pohlédnout pravdě do očí. Ty, který jsi tolik selhal,“ pokračovala stará žena, „Ó ano, vím o tobě všechno, pošetilče, znám tvé slabiny,“ Marika soptila.
David se zachvěl.
„Cítím vinu, kterou máš v sobě. Strach ze selhání. Proto jsi tak osamělý. Proto jsi tak prázdný. Proto jsi tak… slabý.“ Velekněžka ho propalovala pohledem. Její tvář se vysmívala. V Davidově mysli zazvonila ozvěna strachu, ale přinutil se, aby jeho hlas zněl vyrovnaně.
„Necítím strach.“
„Ha! Ztracený ve svých iluzích a beznaději. Máš na rukou krev nevinných! Jsi pohlcen temnotou! Jak se vůbec opovažuješ rušit naše setkání s Matkou, ty červe! Urážíš Její velikost!“ řekla.
David pohlédl na Sáru. Do těch hlubokých a velikých očí. A v ten okamžik, jako by se čas zastavil, David pocítil návrat síly. Pochopil.
Otočil se na velekněžku: „Byl jsem v moci strachu velmi dlouhou dobu, ale teď již chápu… ta zkušenost mě posílala. Ukázala mi pravou hodnotu života. To, zač je nutné bojovat. Velikost se nerodí z cílů ve vás, ale z cílů mimo vás.“
Mariku to umlčelo. Nastalo ticho. Dlouhé a napjaté. Najednou se Davidovi zazdálo, jako by se pistole mezi jeho prsty pohnula! Uvědomil si, že už nesvírá rukojeť svého Glocku, ale cosi slizkého. Vyděšeně hleděl na malého hada, jež se mu divoce kroutil v ruce. Zasyčel. David se ulekl a upustil hada na zem.
Dva muži v ten moment přiskočili. Detektiv však nezaváhal, naopak zareagoval velmi rychle a využil rychlého pohybu prvního z nich a obratným chvatem ho skolil. Muž bolestivě heknul, když dopadl zády na tvrdou zem. Druhý dostal ránu do solaru, pod kterou se zapotácel a už letěl k zemi i on. Třetí polapil policistu zezadu za levou paži a pokusil se mu jí vykroutit, příliš pomalu a nemotorně. S heknutím se zapotácel a upadl na podlahu bez dvou předních zubů.
„Dost!“ vykřikla Marika a pozvedla dlaně v rozpažení vzhůru s prsty daleko od sebe.
David pocítil bolest v hrudi, jako kdyby ho sevřela obří neviditelná paže a s řevem padl na kolena. Marika k němu vykročila.
Teprve teď si všimnul, že namísto hada, kterého upustil na zem, leží před ním opět jeho zbraň. Pokusil se po ní natáhnout, ale Marika ji odkopnula stranou.
„Snažíš se mě poučovat? Nevíš nic o životě a velikosti! Piotr byl stejný jako ty. Nadaný, měl potenciál, ale byl slabý,“ David se nemohl pohnout, nemohl vstát, sevření bylo příliš silné, „Piotr mě upoutal na invalidní vozík, ale přežil jen díky mé chybě. Ó ano, byl to on. Unikl z mých spárů, když jsem ukázala pravým dětem Matky, že jsou Probuzení přítěží, že nemají potenciál. Že neumí využít svého daru. To já jsem stála v jejich čele a otevřela jim oči! Piotr to ale nepochopil, i když byl jedním z Devíti učených Mistrů. Nyní mi už nebude překážet v cestě on ani… ty. Nikdo mně nezastaví!“
Žena došla až k svírajícímu se muži na zemi. Sára to celé bezbranně sledovala, neschopna pomoci.
„Toto místo je domovem Matky,“ pravila Marika zasněně hledíc okolo, „je přítomna v těchto kamenech, v maltě, ve skále, na níž stojíme. Tvá omezenost ti brání pochopit význam tohoto místa, této noci.“
Nepovolující stisk David nevydržel a svalil se na záda. Cítil, že se do jeho těla dere něco chladného a cizího. Jeho myšlenky a vnímání pohlcovala temnota, víc a víc a víc. Svou mysl cítil někde daleko, jako něco, co mu už přestává patřit. Začal se reflexivně vzpírat, nebylo to však nic platné. Bolelo to. Bolelo to víc, než největší bolest hlavy, kterou kdy zažil. Měl dojem, že mu praskne, a vnikalo to do něj stále dotěrněji a hlouběji. Proniklo to jeho smysly, myšlenkami i vzpomínkami.
„Zde, v samotném lůně bohyně, mohu opět povstat na své vlastní nohy,“ pokračovala ve svém monologu Marika, „mohu vidět do srdcí lidí. Mohu ti tvůj odchod z tohoto světa proměnit v peklo! A věř… že proměním.“ Marika se ušklíbla s chladnokrevnou škodolibostí.
„Zde… Zde jsem bohyní Já!“
Na to ucítil David, že ho neviditelná paže sevřela novou sílou. Svírala jeho hruď stále tvrději. Měl pocit, že za chvíli nebude moci dýchat. Temnota v hlavě ho ovládala. Překulil se na bok a děsivě zařval. Svíjel se a křičel. Kroutil údy, div že si je nezlomil. A před sebou viděl tvář Mariky. Šílenou ženu, potěšenou jeho bolestí a opájející se vlastní mocí.
Sára křičela. Křičela z plných plic, ale její křik zněl přes roubík jen jako tlumený táhlý sten. Detektiv před sebou viděl jen planoucí oči Mariky.
Hrozná bolest.
Tlumený křik Sáry.
Planoucí oči.
Řev.
Bolest.
Oči.
Řev!
Zemřu zde. A Sára taky, opět jsem selhal! Probleskla Davidovi trpká myšlenka hlavou…
Ne! To nedopustím! Už nikdy! Už nikdy víc!!! Zaječel v něm vnitřní hlas tak silně jako řev lva, který v sobě našel novou sílu. A právě ve chvíli, kdy už si byl jistý, že se mu hlava rozletí, pocítil najednou v sobě novou sílu. Nevěděl, odkud se v něm vzala, nechápal, proč k němu přišla právě teď, ale vnímal ji celou svou bytostí. Jako kdyby jeho nepřítel slábl, jako kdyby se mu vracela dávno ztracená síla. Černé myšlenky byly zahnány světlem. Otevřel oči, na nic nečekal a instinktivně vymrštil nohu. Marika ztuhla překvapením, se zaúpěním se svalila se k zemi. Bota jí bolestivě zasáhla pod kolenem. Mučící stisk polevil. Temnota z jeho hlavy rázem zmizela.
A v tom se zachvěla země.
Ostatní Probuzení zavrávorali. Hned na to se místnost zachvěla o poznání silněji. Strop začal praskat. Prostory se v základech chvěly, jako při zemětřesení. Ze stropu se sypal prach a suť, odlamovaly se kusy kamenů a bombardovaly ty, jež stáli pod nimi. Několik sektářů bezmocně zakvílelo, když je těžké kvádry rozdrtily svou vahou.
„Odpusť mi, Matko! Odpusť mi mou pýchu!“ kvílela bezmocně Marika.
David se sípavě zvedl na nohy, před očima se mu zatemnilo, ale donutil se, aby neupadl. Potácel se a celý svět se s ním chvěl a třásl. Lidé křičeli. Podařilo se mu dostat až k oltáři. Všude se ozývaly dunivé rány a rachot. Z posledních sil uvolnil Sáře pouta, jimiž byla svázána. Pak klesl na kolena. Bolest hrudi ho přemohla. Místnost se hroutila do základů. Dvě z loučí zhasly. Světlo potemnělo.
Sára se svezla z kamenného kvádru a popadla Davida. „Běž…“ zachroptil detektiv na dívku.
„Nenechám vás tu!“
Nějaký muž děsivě ječel v příšerné bolesti. Východ začal být zasypáván.
„Uteč!“
„Ne!“
Dívka popadla Davida a opřela jeho ruku o svá ramena, ztěžka ho zvedla a potácivě spěchala pryč tak nejrychleji, jak mohla.
Nad hlavou se jim ozvalo hrůzostrašné dunivé praskání. Obří kvádr se zřítil dolů a s ohlušující ránou roztříštil kamenný oltář v prach a sutě. Sára ucítila pevné sevření na kotníku, které ji zastavilo. Něco ji drželo!
„Zhynete tu s námi!“ zaječela Marika jako šílená, ležící na zemi s krvavou ránou na hlavě. Sára ze všech sil trhla nohou. Nehty se zlomily a stisk prstů velekněžky polevil.
„Nééé,“ ječivý křik Mariky utnul rachot rozpadajícího se stropu, který nevydržel nápor zemětřesení a pohřbil za prchající dvojicí celou místnost do základů. Sektáři se nestihli dostat ven. Byli zavaleni.
Chodby se otřásaly. Sára tápala tmou a volnou rukou hledala cestu. Zakopávala o neviditelné překážky, vrávorala a padala na odřená kolena pod tíhou mužova těla, ale vždy se zase zvednula. David sotva chodil, kdyby upadl, nedokázala by ho už zvednout. Uvědomujíc si tuto skutečnost, stále na něj mluvila. Snažila se podpořit jejich snažení. Zabránit, aby mladý detektiv omdlel.
My tady neumřeme! My tady neumřeme!
V hloubi duše se modlila. Modlila se k Bohu, aby raněný muž vydržel.

Hluboká noc. Venku pršelo.
Vypotáceli se ven. Dívka vyčerpáním upadla i s Davidem na zem. V hrudi jí divoce bušilo srdce. Popadala dech.
Děvče ze sebe strhalo černou kápi a odhodilo jí na zem do bláta, jako by se jí štítila. David se z těží posadil, opíraje se o paži a unaveně oddechoval. Byl sinalý ve tváři, raněný, ale naživu, a to bylo hlavní.
Otřesy za jejich zády pomalu slábly. Celá skála na níž hrad stál, se zvolna přestávala chvět, až se odezněla úplně.
Nastalo ticho. Hrobové ticho. Nepřirozené ticho.

***

Ranní krajinu ozařovala divoce blikající světla automobilů.
„Jak vám je?“ otázala se Sára detektiva, který znaveně seděl v sanitním voze s převázaným břichem, stehnem a náplastmi nejen na rukách, ale i na obličeji.
„Teď už dobře,“ odvětil s humorným úšklebkem.
„Nevím,“ slyšitelně se nadechla, „nevím, jestli se dokážu vrátit,“ řekla dívka, „jak bych mohla po tom, co se stalo. Ani sama nevím, co se vlastně stalo. Byla to jen náhoda? Nevím, čemu mám věřit…“ David na ni shovívavě hleděl.
„Možná… možná není až zas tak důležité vědět, co se stalo. A pokud nevíš, čemu věřit… začni svým srdcem.“
Dívka sklopila oči k zemi.
„Podívej se na mě,“ pravil a jemně jí zvedl bradu.
„Tohle není sbohem,“ řekl detektiv. Děvče smutně přikývlo.
„Půjdeme, Sáro?“ otázal se zdvořilý hlas vychovatelky dětského domova. Sára na ni kývla.
„Děkuji za všechno, Davide. Za všechno, co jste pro mne udělal,“ řekla.
Usmál se na ni v odpověď. Sára došla k vychovatelce.
„Málem bych zapomněl,“ ozval se detektiv a vytáhl něco z kapsy, „tohle patří tobě,“ rozevřel prsty. Na dlani ležel zlatý řetízek se Svatým Kryštofem.
Pohled na přívěšek vykouzlil Sáře na tváři široký úsměv.
„Nechte si ho,“ odvětila a poznání veseleji, „může nás přece ochraňovat oba.“ Naposledy se na detektiva podívala, pak se otočila a v doprovodu vychovatelky zmizela detektivovi z očí.
David sklonil pohled k rozevřené dlani a zamyšleně si řetízek prohlídl. Koutky úst se mu rozšířily, přívěšek vložil zpět do své kapsy a pohlédl k východu. Mraky na obloze prořídly. Spatřil v užaslém tichu, jak zpoza lesů vyrazilo slunce, jehož zářící bílé paprsky se rozlétly po krajině a proměnily všechnu morkou zeleň ve třpytivé drahokamy. Přívalový déšť ustal, zatímco se svítání měnilo v nový den.