Andor.cz - Dračí doupě online

Pomalu se probouzel, věděl, že dnes je poslední den. Otevřel oči a hleděl do stropu, v bytě bylo ticho. Ležel tam dlouho a přál si, aby ticho přerušil nějaký zvuk, jakýkoliv. Nejvíc si přál, aby ticho přerušil její smích, věděl, že se to nestane, již nikdy, ale stejně v to doufal. Po tváři mu stekla slza na polštář. Rukou si promnul oči a sedl si na postel. Byt, který dříve měl tak rád a který považoval za domov, byl náhle chladný a nehostinný. Rozhlížel se po krabicích, které byly všude kolem, a přemýšlel, kde udělal chybu.
Proč se to stalo? Proč jej opustila? Skrýval jí svou minulost, ale dělal to proto, že ji nechtěl ztratit. Bál se, že říct jí to by bylo stejné jako rozsudek smrti, ale možná kdyby to udělal, dopadlo by to jinak. Neřekl jí to na začátku, kdy měl, protože s ní byl šťastný, nemyslel na to, snažil se zapomenout, skoro se to povedlo, ale pak…
Utřel si rukou další slzu, už si nenamlouval, jako to dělal na začátku, že mu něco spadlo do oka. Nemělo to už cenu. Brečel pro ni, pro to, co mohlo být a co bylo, byť jen krátký čas. Nadechl se. Vstal.
Země ho studila, stejně jako dřív, ale tentokrát na něj nečekala na posteli pod peřinami ona, aby jej zahřála. Nebyla tam a neusmívala se na něj a nenatahovala ruce, aby jej objala, až k ní přijde. Nebyla tam a už tam nikdy nebude…
Došel k stolku, dnes jej odvezou, stejně jako všechny věci. Povzdechl si a pomalu rukou šáhnul na poslední fotografii, byli na ní spolu. Ona, tak plná energie, usmívající se a krásná. On, hledajíc v té době sám sebe. Tehdy to vypadalo, že jsou jiní, že nikdy spolu být nemůžou, ale nakonec si k sobě cestu našli. Oba měli strach, jen ona o tom víc mluvila. On byl ale ten, kdo měl strach z toho, že ji zklame, jako zklamal vždy předtím, vždy a všechny. Zklamal…
Položil fotku a znovu se rozhlédl po pokoji, tolik toho prožili, tolik krásných chvil. Vzpomněl si na to, jak mu bylo krásně, když mu přišla zpráva od ní. Jak se mu vždy téměř zastavilo srdce, když se ta zpráva otevírala a on tam našel ta krásná slova určená jen jemu. Jak toužil po jejím hlase, jako toužil po tom ji mít v náručí. Byl to krásný začátek, moc krásný na to, aby to mohlo vydržet dokonce života…
Při přemýšlení udělal nevědomky krok stranou a do něčeho vrazil. Podíval se k nohám a zahlédl láhev, jak se kutálí kousek po podlaze a pak se zastavila. Byla prázdná. Pomalu přešel k ní a klekl si, vzal ji do ruky a zahleděl se z okna...
První den, když odešla, tak vytáhl láhev whisky a nalil si, sledoval noční oblohu otevřeným oknem, i když venku byla zima. Pil celý večer, dokud láhev nebyla prázdná, ale to nestačilo, stále byl moc střízlivý. Vzal si druhou a zase pil, pil, dokud neusnul. Ráno se probudil a zjistil, že láhev mu z ruky vypadla a dokutálela se ke stolu, kde zůstala doteď…
Vstal, láhev držíc stále v ruce, a položil ji na stůl. Potřásl hlavou, jako by nechtěl na to vše již myslet a rozešel se do koupelny, rozsvítil tam a pustil kohoutek. Nabral vodu do dlaní a zabořil do ní obličej, pak ještě jednou a ještě jednou. Zvedl obličej a zadíval se do zrcadla, které bylo přímo naproti němu. Na chvíli se mu zdálo, že ji tam zahlédl…
Občas, když býval v koupelně a chystal se jít spát, nenápadně přišla za ním a pověsila se mu kolem krku. Vždy, ať byl jakkoliv strhaný, tak ho to rozesmálo, otočil se k ní čelem a políbil ji. Ona se na něj tak usmívala, tak krásně, jak to uměla jen ona, a on se cítil jako v ráji. Natáhla se k němu a kousla jej do krku, jak to dělala vždy a ráda. On ji pak vzal do náruče a říkal jí, ať to nedělá, jinak uvidí…
Protřel si obličej, nějak ho začaly zase pálit oči. Vzal ručník a otřel si obličej do sucha. Napadlo jej, že koupelnu ještě nedobalil a už má jen tak málo času, vlak mu jede už ve dvanáct hodin. Donesl krabici z předsíně a naskládal do ní všechny věci, co tam zbyly, včetně mokrého ručníku. Skládal to tam rychle, jelikož už to chtěl mít za sebou a chtěl být pryč. Krabici položil do předsíně a vrátil se k posteli, pokojem prošel velice pomalu…
Schovávala se pod dekou a vždy jen lehce vykoukla a začervenala se, když tu stál a sledoval jí tam, i přes deku bylo vidět, jak se porůznu pod dekou pohybuje a ukazuje mu, aby k ní přišel. Přišel, objal ji a zahřál…
Na postel si nesedl, přejel po dece rukou a došel podél postele až k poslední prázdné krabici. Vzal ji a obcházel pokoj, dával do ní poslední drobné věci a navrch položil fotografii ze stolu. Krabici zavřel a zalepil, došel si pro zbytek oblečení a dooblékl se na cestu ven. Vrátil se ke stolu, již v botách a kabátě. Vytáhl z kapes všechny věci a položil je na skleněnou desku, zacinkaly klíče, mobil a peněženka. Naposledy se rozhlédl po bytě a do očí mu vhrkly další slzy. Rychle je setřel a vyrazil ke dveřím, otevřel je. Na chvíli se zarazil, koukal ze dveří a slzy se mu řinuly z očí, chvěl se. V kapse kabátu našel bílou obálku, v ní je dopis, dopis, který psal včera večer. Upustil jej a odešel, zavřel za sebou dveře. Pospíchal, zanechal za sebou dopis, na obálce bylo napsáno Pro Zuzanu…. Zrychlil, musí stihnout vlak, ve dvanáct bude na přejezdu…