Andor.cz - Dračí doupě online

Raine stála v písčitém vchodu do jeskyně. Proti ní z jeskyně vyšel krásný tmavě zelený drak. Zvláštní bylo, že se nebála, i když jí před draky tolikrát varovali jako před nejnebezpečnějšími tvory v zemi. Šla k drakovi a on šel k ní. Věřila mu.
Raine otevřela oči. Ležela na posteli ve své komnatě. Nad ní se skláněla stará služka, která měla rozkaz ji vzbudit. Princezna ještě na chvilku zavřela oči a snažila se vrýt si do paměti sen.
„Vaše Veličenstvo, už byste měla vstát. Ples začíná již za hodinu,“ řekla služka. Raine se posadila na posteli a vstala. S pomocí služky se během tři čtvrtě hodiny připravila a něco málo posnídala.
„Ale Vaše Veličenstvo, copak vám snídaně nechutná?“ zeptala se služka s pohledem na téměř netknutou snídani.
„Jistěže chutná, ale nemám hlad. Za jak dlouho mám být v sále?“
„Milostivý král chce, aby tam Vaše Veličenstvo bylo čtvrt hodiny po začátku plesu. To už by zde měli být všichni hosté.“
„Takže za půl hodiny. Hmm. Asi se půjdu ještě projít,“ řekla Raine a vstala. Slušelo jí to. Dlouhé tmavě hnědé vlasy si dozdobila jenom pár ozdůbkami, jinak je nechala volně spadat na záda jako vodopád. Měla na sobě přiléhavé stříbrné šaty a na krku stříbrný řetízek s hezkým přívěskem. Byla to skleněná kulička posypaná třpytícím se práškem, který na ní držel. Raine se často procházela zahradou, zvláště pak v létě, takže byla opálená, což se k jejím tmavě hnědým očím a jemnému líčení hodilo.
„Ale Vaše Veličenstvo…“ začala služka, ale Raine už byla pryč
___________________

Princezna se procházela zadní častí zámecké zahrady. Tady to měla nejraději, protože poblíž znala místo, kde nebylo vše pečlivě zastřižené, takže to ani nemohlo růst. Místo, kde se mohla těšit z přirozené krásy rostlin.
Prošla ven polorozbořenou částí zídky, kterou byla zahrada obehnána. Vyšla na pole jednoho bohatého pána, ale to ji nezajímalo. Šla po pěšince, kterou sama vyšlapala až k louce, o kterou nikdo nepečoval, takže jí rostliny sahaly po pás. Tato louka patřila statkáři, který už dnes chodil o žebrotě, ale louku odmítal prodat. A tak zůstala zanedbaná.
Obvykle Raine chodila po celé louce, ale ten den ji jenom obešla po obvodu, aby si neumazala šaty. Nespěchala, takže to stihla sotva jednou a už se musela vrátit na zámek. Kastelán už na ni čekal v komnatě.
„Kde jste byla, Vaše Veličenstvo? Hosté už na vás čekají.“
„Promiňte, kasteláne, už můžeme jít.“
___________________

Když vešla za kastelánem do sálu, všichni okamžitě zmlkli. Mezi veškerým osazenstvem hradu byla vždy nejhezčí, ale teď vypadala doslova jako perla mezi hromádkou obyčejných kamínků. Princové, kteří se o ni přijeli ucházet, žasli nad její krásou a půvabnými pohyby.
Po chvíli mlčení se uvedení princezny ujal sám kastelán. Odkašlal si a řekl: „Toto je její Veličenstvo, princezna Raine.“
Ještě chvilku bylo ticho, až se nakonec jeden princ odvážil a požádal ji o první tanec. Raine ač nechtěla, musela nabídku přijmout. Její otec chtěl, aby si vzala prince ze silného či bohatého království a země tak získala dobrého spojence. A zrovna tohle byl princ z velmi bohaté země Erden, jak naznačoval jeho erb. Otcovy hluboké oči ji pozorovaly a tak odešla s princem doprostřed sálu, hudba začala hrát a on s ní tančil. A takhle celý večer tančila s princi z nejlepších království. Nechtěla si nikoho vzít. Nikdo z nich se jí nelíbil. Připadali jí nafoukaní, sobečtí a krutí.
Když potom skončil ples a hosté odjeli, zeptal se král Raine: „Tak kterého si vybereš?“
„Otče, já nechci ani jednoho. Nechci se vdávat.“
„Raine, už jsme se o tom bavili. Jsi ve věku, kdy se prostě vdáš.“
„Ale já nechci!“
„Říkám, že se vdáš, takže se prostě vdáš,“ rozkřikl se král již notně rozloben. Raine poznala, že tohle nemá smysl. V hlavě už se jí rodil jiný plán. A ten hodlala uskutečnit.
„Chápu. Půjdu si už lehnout. Jsem unavená. Řeknu ti to zítra,“ řekla a odešla do své komnaty. Služebné řekla, že by už ráda spala, takže nakonec v pokoji osaměla. Věděla, že už ji nikdo nebude rušit.
Otevřela skříň a odsunula dvířka tajné skříňky. Měla v ní schované obyčejné šaty, které dostala od své dávné kamarádky k narozeninám, tašku přes rameno rovněž od své dávné kamarádky a trochu sušeného masa, které tam dala nedávno, protože už ji napadlo, že bude muset utéct.
Dala jídlo do brašny a oblékla si obyčejné šaty, odlíčila se a sundala ozdoby z vlasů. S brašnou přes rameno zamířila k oknu. Byla v prvním patře a měla docela slušnou šanci skočit bez újmy na zdraví.
Posadila se, nohy jí visely z okna. Když se ujistila, že je všude klid, posunula se na kraj. Odrazila se a… skočila. Už nebylo cesty zpět.
___________________

Dopadla na zem jako kočka, tiše na všechny čtyři. Zamířila k polorozpadlé části zídky. Nevěděla, kam by měla jít, tak prostě šla tam, kde to znala. Často chodívala i do lesa, který byl za zarostlou loukou.
Uprostřed louky na chvilku zastavila. Bylo ticho, jen na nebi mával křídly nějaký noční pták. Alespoň to si Raine myslela, než na ni dopadl obrovský stín. Zvedla oči k nebi. Přímo na ni se snášela obrovská silueta draka.