Andor.cz - Dračí doupě online

„Za obzorem leží svět,“ ukázal do dálky, tam, kde se slunko zakusovalo do zvlněného horizontu. Chvíli tam ještě klidně oba leželi, pak se ona rozpačitě usmála. „Já vidím svět tam, kde je. Tady před námi,“ a rozpřáhla paže nad údolím zahaleným ve stínu noci. Protékala jím voda tak čistá, že z ní pili i pegasové. „Možná právě dnešní noc, bratře, se mi splní sen. Uvidím ho, jak se sklání nad tůní.“ Zatímco poslední světlo v tišině umíralo, nad nimi se rozsvěcovaly ty nejjasnější hvězdy. Jak se den nořil v noc, na nebi se skláněli nesmrtelní nad zasněnou dvojicí v objetí.

Kterak jsou bláhová, lidská mláďata. Zda-li tu budou čekat stále, jako každý úplněk celou noc, ptají se. Možná, odpovídají jim jiní, je to přeci sen, který je spojuje. Ona půjde s ním, pokud odejde. On tu s ní zůstane, dokud bude doufat. On touží vidět svět, ona se na něj bojí pohlédnout z výšky.

Jak ji něžně hladil po vlasech, stále hleděl na nebe. Viděl ji, jak se odráží ve hvězdách, sám sebe v jejím náručí, stejně jako ona spočívala v jeho, hlavu schoulenou na prsou. Usmál se, když spatřil, jak zvolna letí oblohou. „Už je tady, sestřičko“ zašeptal a ona upřela své zařící oči na siluetu nad sebou. „Ach, jen kdyby se napil.“

Ó pegasi, už zase tolik toužíš vidět jejich zklamání. Když jejich sen je snem jen o to víc, že nestačí jim jiné lidské sny, hájí se. Dokud budou věřit, zůstanou, on neodejde, ona jej neopustí. Budu je pozorovat, až jim víra opadne. Však přece jim zůstane a oni dospějí. Možná jsem jen sen a nic víc.

Jejich upřené oči pozorují křídla nad sebou a bájný pegas odlétá. Jí skanula slza po tváři, on ji políbil do vlasů. Stále tam leželi, jako každý úplněk, před zraky věčných hvězd, těch nesmrtelných očí. Milovali se víc než bratr a sestra a u vody, ze které pili pegasové, jim horký dech unikal mezi chudobky a spadané listí. Až usnou, bude se jim zdát o světě, jaký je.

S ránem hvězdy vyhasly stejně jako lampy, kterým se nedolévá oleje. Ještě než odešli, ptali se, jestli ještě lidé budou čekat při úplňku na svůj sen. A jen se zvedl vítr, odnesl otázky pryč i vyhaslé hvězdy. Když se probudili, ona řekla: „Vidím svět.“ Zvedla se z trávy a zašeptala: „Za obzorem leží svět.“