Andor.cz - Dračí doupě online

„Nikdy na tebe nezapomenu, růžičko.“
„Mám tě ráda.“
„Neodcházej, prosím.“
„Promiň, já si smrt nevybrala.“
Slzy a tichý pláč naplnily komnatu.

Jedna stará legenda praví, že daleko odtud, až na samém konci světa, žije nádherná víla, která rozdává lásku. Ona sama se prý zamiluje do každého, koho uvidí, to už je její přirozenost.
Mnoho statných rytířů se vypravilo ji hledat, každý se ale vrátil s nepořízenou. Přesto to zkoušejí dál a dál…

Postava v bílých šatech tančila zahradou, nádherná a okouzlující, svou krásou přezařující vše kolem ní. Tančila po zemi i ve vzduchu, její střevíčky něžně našlapovaly na stébla trávy a vyhýbaly se květinám, které rostly kolem.
Z dálky ji pozorovala jiná dívka. I ona byla hezká, ale smutná, nesmírně smutná. Měla na sobě černé šaty a v ruce kosu. Sledovala tančící siluetu a v očích měla slzy. Také by chtěla milovat a být veselá, jenže sama to nedokázala. A jí lidé pomoci nemohli.
Přišla až sem, protože slyšela legendu. Teď přemýšlela, zda je pravdivá a zda jí tato mlaďoučká dívka může pomoci.
Rozhodla se. Nemohla to odkládat déle, musela to zkusit. Pomalu zamířila k domu, vedle kterého tančilo zosobnění lásky.
Bílá víla se přestala tančit. Při pohledu na tu černou postavu jakoby se v ní zastavilo srdce. Nebála se, teď totiž opět milovala.
Teprve když ji temná postava pozdravila, vzpamatovala se. „Znám tě, pojď dál.“
Obě vešly do příbytku, jehož něžné barvy rozechvěly srdce každého, kdo je viděl.
„Potřebuji pomoct. Nedokážu už takhle dál žít a nevím, co mám dělat,“ sklouzla po tváři další slza té, která roznášela smrt.
„Zůstaň u mě. Snad se to zlepší,“ pohladila ji po vlasech Láska.
Smrt přikývla. „Děkuji. Nevím, jestli se ti dokážu odvděčit.“
„Dokážeš. Všichni to dokázali.“

„Najez se,“ podávala Láska Smrti ambrózii.
„Nemám hlad,“ špitla dívka v černém.
„Proč jsi tak smutná?“
„Bojím se...“
„Čeho?“
„Nevím,“ sklonila Smrt hlavu, aby jí nebylo vidět do očí. „Je to tu hrozně cizí, já neznám takový svět.“
„Zase bude dobře, sestřičko. No tak, najez se. Mám tě ráda, vždy» jsi moje sestřička.“
Láska se posadila na zem vedle Smrti a čekala, až dojí. „Jdi se projít ven, je tu nádherně. Snad ti to zvedne náladu,“ vybídla ji potom.
Smrt přikývla a poslechla.
Procházela zahradami a cítila lítost. Neodvažovala se radovat tolik, jako Láska, protože jí to připadalo nesprávné. Je přeci Smrt! Smrt se nesmí radovat, ta musí jen brát a trpět za ostatní!
Neodvažovala se cítit radost, která ji obklopovala všude, kam pohlédla. Neodvažovala se pozorovat vodopád, aby nepočala cítit svobodu a volnost. Bála se rozpustit si své vlasy, aby jí je necuchal divoký a uličnický vítr, protože by to porušilo řád.
Cítila strach.

„Jak ses vyspala, sestřičko?“ vzala ji druhý den za ruku Láska.
„Dobře,“ skryla rozpačitě svůj pohled v temných řasách Smrt. Nedotýkej se mě! chtělo se jí křičet. Anebo naopak: Sevři mou ruku víc!
„Můžu ti dnes ukázat své zahrady sama, sestřičko?“ zeptala se jí Láska a volnou rukou ukázala ven do krásného dne.
„Budu ráda, děkuji,“ špitla znovu Smrt.
Procházely spolu zahradami a tentokrát se už Smrt nemohla vyhýbat věcem, které jí připomínaly štěstí. Byla z toho rozpačitá, nevěděla, co má dělat, ale líbilo se jí to. Chtěla by se tam procházet stále...

„Sestřičko,“ oslovila dalšího dne lásku sama Smrt.
„Ty se usmíváš!“ vykřikla Láska a v jejím hlase byla jasně znát radost.
„Líbí se mi tu.“
„To je dobře, sestřičko. To je moc dobře,“ odpověděla jí Láska.

Smrt se měnila každým dnem. Čtvrtý den se již nahlas smála, když viděla hry zvířat, která žila u domu bílé víly.

„Podívej se na ten potok, jak je nádherný,“ šeptala Láska Smrti, která stála vedle ní, a fascinovaně hleděla dolů z lávky. „Je divoký a volný, dělá si to, co chce on sám...“
„Běží si svou vlastní cestou,“ dokončila za ni Smrt a chytla ji za ruku. „Chtěla bych být jako on.“
„Budeš, věř mi,“ stiskla i její ruku Láska.

Šestý den se již chovaly jako sestry. Poš»uchování a popichování nebralo konce a ony se škádlily, jako by se znaly odjakživa.
I to se ale změnilo.

Na obloze svítily hvězdy. Láska pozorovala noční nebe a v duchu zvažovala, jestli je to správné. Jenže ona milovala a láska dokáže divy, před ní se nic nezastaví.
Vešla dovnitř a pohladila Smrt po tváři.
„Sestřičko,“ zašeptala potichu.
„Copak se děje?“
„Počkej chvíli, sestřičko. Chci ti ukázat něco, co neznáš. Dovol mi to prosím, sestřičko.“
„Co to je?“
Láska převázala Smrti oči bílým šátkem.
„Pojď se mnou,“ vzala ji za ruku.
Smrt se zvedla a opatrně následovala svoji družku.
Šly ven, do lesa, na louku.
„Víš, co je tu kolem?“ zašeptala Láska potichu. „Květiny stříbrné svitem měsíce a stromy zahalené oparem mlhy. Louka zmáčená rosou. Hvězdy, které slibují budoucnost i minulost. Je to tu krásné, sestřičko.“
Smrt stála a poslouchala. Srdce jí bušilo a čekalo, co se stane dál.
„Chvěješ se, sestřičko. Je ti snad zima? Posaď se,“ vybídla ji měkce Láska a stále ji držíc za ruku si klekla vedle ní.
„Mám tě moc ráda, sestřičko. Miluji tě. Chtěla bych ti ukázat, co všechno dokáže Láska.“
Smrt konečně našla hlas. „Nevím, jestli po tobě můžu něco takového vůbec chtít,“ zašeptala se skloněnou hlavou.
„Miluji tě. To já bych tě měla žádat o dovolení,“ usmála se Láska a pohladila ji po vlasech. „Miluji tě a chci ti to dokázat,“ zopakovala a lehounce ji políbila. Smrt ji chtěla obejmout, ale Láska se již trošku odtáhla a Smrt tak tápala v bílé nicotě, kterou měla před očima.
Pak zaslechla lehký smích a Láska ji opět uchopila za ruku. „Počkej,“ zašeptala jí do ucha a jemňoučce ji kousla.
Smrt pod svou rukou ucítila látku, ze které měla Láska šaty. Zvolna po ní přejížděla a cítila, jak se i bílá víla chvěje.
Nahmatala ramínka a shodila je dolů. Nevěděla ale, co má dělat dál.
Když to viděla Láska, jemně dovedla její ruku na zapínání šatů a stoupla si, aby z ní lépe sklouzly. Stála tam nahá, ale to Smrt neviděla. Když si vedle ní Láska lehla, mohla jen po hmatu poznat, že šaty leží vedle ní.
Nyní to bylo opět na Lásce. Rozepnula noční úbor Smrti a objala ji. „Miluji tě, sestřičko. Miluji tě tolik, jako nikoho před tebou.“ Jemně ji pohladila a znovu políbila.
„Ale tak by to nemělo být. Ty jsi Láska, zatímco já jsem Smrt…“
„Nevím, proč by to tak nemohlo být. To, že tě mám ráda, teď nic nezmění.“
„Ale legenda praví…“
„Nevím, co říká legenda, ale tohle,“ přejela Láska Smrti rukou po tváři a přes prsa a břicho zamířila níž, „tohle legenda není, sestřičko.“
„Miluji tě, Lásko. Chtěla bych být navždy tvým otrokem, tím, čím si zamaneš.“
„To můžeš. Budeš čímkoliv chceš,“ zašeptala Láska potichu.

Dvě siluety se mazlily, objímaly a líbaly na ztemnělé louce, daleko od všech. Jedna tu druhou učila, co je to láska, druhá se snažila dělat vše, co jí ta první řekla. Jako pánova hračka uposlechla vše, co jí bylo řečeno, a byla š»astná tak, jako dosud nikdy v životě.

Přestože štěstí nevydrží věčně, tohle vydrželo dlouho. Nejen tuhle noc, ale i další, Smrt a Láska se měly rády jako nikdo jiný a v té době bylo i na světě dobře, protože nikdo neumíral zbytečně.
Moudří vykládali z hvězd, proč tomu tak je, a mnoho z nich mluvilo pravdu. Mnozí z nich věděli o obrovské lásce, která dokázala překonat přirozenost Smrti, a povídali o tom lidem, kteří o tom psali písně a básně a rozšiřovali pravdu dál.
Přestože všichni vědí, jak mocný nepřítel je lidská závist, nikdo to nebral na zřetel. Snad proto se tolik mužů vydalo lásku hledat.
Rytíři i chudí sedláci bloudili krajinou, umírali na pouštích i na neklidných mořích a čím dál tím víc zaměstnávali Smrt.
Láska zůstávala sama a čekala na svou družku, až ji zase vysvobodí z opuštěnosti nekonečnou hrou jejich touhy a vášně. Sedávala na vrcholcích útesů a vysokých skalách a vyhlížela svou vyvolenou, aby za ní mohla seběhnout a přivítat ji tak, jak se vítají zamilovaní.
Vyhlížela tu černou postavu, která jí vždy již zdálky mávala, když běžela nazpět.
Jenže Smrt měla povinnosti a nemohla tak hlídat, kdo se blíží k její sestřičce. Nemohla vědět, že Láska spatří rytíře, kterého štěstí dovedlo až k cíli jeho pouti.

„Sestřičko,“ přiběhla Smrt k domu bílé víly. „Sestřičko!“
Jejímu hlasu se nedostalo odpovědi.
Zoufalá Smrt prohledala dům i zahradu, nikoho však nenašla. Teprve když se zastavila, zaslechla lehký smích. Smích, který tolik milovala, smích, který byl vždy určen jen jí a nikomu jinému nepatřil.
S kosou na rameni se tiše vydala na lesní louku, kde poprvé okusila, jak chutná láska. Skrytá za stromem pozorovala dovádění její milé s mužem, kterého nikdy předtím neviděla.
Oči se jí zalily slzami. „Sestřičko,“ zopakovala znovu tiše a sledovala jejich hru. Věděla, co se stalo. Vždycky věděla, že legenda nelže a že se tohle jednou stane. Avšak v duchu doufala, že to nebude příliš brzy a že se přes to dokáže přenést.
Nemělo cenu vinit z něčeho Lásku. Nemohla za to, byla to její přirozenost. Chápala i toho muže, přišel sem ze stejného důvodu jako ona. Co na tom, že doma měl ženu. Co na tom, že měl děti. Zde nalezl to, co mu nemohla dát žádná jiná žena, to, co umí tak dobře jenom sama Láska…
Smrt se pomalu otočila a odešla z pryč. Nechala je, a» si spolu užijí, než se rozloučí stejným způsobem jako ony dvě.

Původně se nechtěla mstít, jenže to nedokázala. Nesnesla pohled na š»astné a zamilované. Zabíjela, protože jen tak dokázala aspoň na chvíli zapomenout. Jenže ty vzpomínky byly příliš krásné, než aby zcela odešly, a tak neustále chodila a chodí po světě a zabíjí ty š»astné, kteří okusili opravdovou lásku.