Andor.cz - Dračí doupě online

Návrat z krajiny naslouchání naprostému tichu byl bolestivý. Svaly sebou v agónii několikrát zacukaly, než se kolem těla sevřely popruhy a na rameno dopadla chlácholivá ruka.
„Všechno bude v pořádku,“ ozýval se hlas někde vzadu v mysli.
Tělo se přesto nechtělo uklidnit a svíjelo se v zajetí upevňovacích řemenů, které zde byly jen pro pacientovo dobro. Bolest se stále zvyšovala, jak oběť přicházela k sobě.
Konečně jsi od sebe odlepil ztěžklá víčka a pohlédl do oslepující záře dvou reflektorů nad hlavou. Zcela jistě to byla světla na konci tunelu, až po chvíli jsi tuto asociaci zamítl, to když se nad tebou sklonila hlava v modré čapce s maskou přes ústa.
„Všechno bude v pořádku,“ opakovala. „Měl jste nehodu. Snažte se uklidnit.“
Ještě několikrát jsi se pokusil vyprostit ze sevření popruhů, ale bylo to marné. Pak se tvým tělem konečně začala šířit podivná euforie. Bolest odeznívala a následovala jen tupá radost. Tak takhle to vypadá, když člověk odchází, pomyslel sis.
Víčka se znovu zavřela a oddělila tě od světa kolem. Hlas sestry, která tě celou dobu uklidňovala, zanikl v hlaholu vnitřních hlasů, kam tvá bezvládná mysl pomalu odplouvala.

„Jen já mám právo!“ vytrhl tě z úvah cizí a přesto známý hlas. „Jsem na řadě!“
„Ne!“ hned vzápětí si z jiné strany odporoval. „Všichni tady máme stejné právo jako ty. Jako on.“
Otevřel jsi oči, abys pochopil, co se děje. Bylo to, jako by ses podíval do zrcadla, i když hned tě napadlo lepší přirovnání. Bylo to, jako vstoupit do zrcadlového bludiště. Všude kolem jsi viděl své vlastní obrazy, které se, jakmile jsi otevřel oči, podívaly tvým směrem.
Hned jsi poznal, které dva předtím mluvily. Ačkoli se od ostatních nijak neodlišovaly, cítil jsi to někde uvnitř. A stejně dobře jsi i cítil, kam ses dostal.
Tohle byl očistec. Ne ten pravý očistec, o kterém se mluví při smrti jedince, ale očistec vlastního nitra. Konfrontace se všemi svými emocemi, touhami, přáními a hlavně osobnostmi.
Pohlížel jsi jednomu každému do tváře a četl jsi. Vždyť to byla tvá vlastní tvář. Důvěrně jsi poznával strach, lítost, zoufalství a chtíč.
Nejsilnější a o krok před ostatními v tuto chvíli ale byli spravedlnost a sobectví. To právě oni se dohadovali. Ještě jednou sis v hlavě přehrál jejich slova. O čem se to dohadovali? Jaké právo měli na mysli?
„Jsi slabý,“ obořil se na něj tvůj klon, který jsi pojmenoval Sobectví. „Nikdy jsi mi nedal dostatečný prostor. Kdybys mě nechal řídit svůj život, byl bys na samém vrcholku.“
„Ale kolik lidí bys přitom poslal do nejtemnějších hloubek?“ zeptal se ho Spravedlnost. Tebe se přitom nikdo na nic neptal. „Nehledíš na nikoho než na sebe. Jsi pokrytec. Chceš všechno, ale ostatním nehodláš nechat nic.“
„Ostatní si to nezaslouží. Jsou to jen překážky na cestě, které je třeba překonat a nechat za sebou.“
S tímto názorem se neztotožňovalo hned několik tvých klonů, o překot si skákali do řeči a snažili se Sobectví přehlušit. Poznal jsi mezi nimi přátelství, lásku i sebeobětování. Kupodivu se přidalo i několik ryze špatných vlastností, které nesdílely stejné nadšení pro obětování všech, které při své cestě potkáš.
„Vzdejte to,“ zakřičel Sobectví. „Nikdo z vás nedokáže učinit další krok. Jen já-“ a pokročil o krok blíž k tobě. Chystal se rozeběhnout, když jej za ruku chytil Spravedlnost.
„Nikam se nechystáš,“ oznámil mu. Sobectví se snažil vytrhnout, ale stisk Spravedlnosti byl silný. Neúspěch Sobectví jen rozlítil.
„Kdo ti dal právo? Nezaslouží si žít. Nikdy nic nedokázal.“
Spravedlnost ho ignoroval. „Běž, utíkej,“ a pokynul ti.
Otočil ses a pohlédl, kam Spravedlnost ukazoval. Bylo tam světlo. Očistec byla smrt, tebe přece čekal život.
„Běž!“ popohnal tě znovu Spravedlnost. Sobectví se snažil vymanit a trhl rukou Spravedlnosti až se zdálo, že mu ji utrhne.
Rozběhl ses tedy ke světlu, jak ti Spravedlnost poradil.
Vzápětí se Sobectví osvobodil a začal tě pronásledovat. Slyšel jsi jeho kroky, byl rychlejší, protože jej poháněla čirá touha ovládnout tě. Ale světlo se blížilo, stačilo už jen natáhnout ruku...

Bolest se vrátila, ale svět kolem byl podivně mlhavý. Možná za to mohla kapačka, která ti sedativa pumpovala do žil, a tak ses alespoň trochu cítil naživu.
„Ahoj, jak se cítíš?“ přitiskla se k tobě známá osoba. Její opora ti v tuto chvíli byla příjemná. Chtěl jsi odpovědět, ale slova se nedrala ven. Chvíli trvalo, než jsi ovládl svůj hlas:
„Jde to. Mám jen trochu sucho v ústech.“
„Něco ti hned donesu.“
„A co ostatní?“ zeptal ses. V autě s tebou při havárii jeli další dva lidé. Bratr a otec.
„Nezvládli to,“ posmutněla dívka. Chvíli přemýšlela, ale nakonec ještě dodala. „Byl jsi mimo skoro tři dny. Už byla otevřena závěť tvého otce. Jsi jediný dědic.“
„Dědic?“ zašeptal jsi, když se tvá drahá polovička vzdálila. „Výborně,“ poslední slovo už neslyšel nikdo, jen Spravedlnost a Rozvaha se zazmítali ve svých okovech, na povrch se dostal Sobectví.