Andor.cz - Dračí doupě online

Naše oči se spojily. Díval se na mě vystrašeně. Věděl, že neuteče. Jeho zbraň ležela v koutě na opačné straně místnosti. Těkal po ní nervózním pohledem. Ani já nebyla ozbrojená, ale on byl zraněný. Měla jsem navrch. Oba dva jsme věděli, že jeden z nás musí zemřít.
Stalo se to rychle. Tak rychle, že jsem ani nestačila přemýšlet nad jakýmikoliv důsledky. Vrhnul se na mě a cestou vytáhl nůž, který měl ukrytý vzadu za opaskem. Moje noha vyletěla do vzduchu a vykopla mu nůž z ruky, ocel zacinkala o studené dlaždice. Ohlédl se za ním a to byl moment, kdy jsem měla vyhráno. Rukou sevřenou v pěst jsem mu udeřila do lícní kosti a využila tak jeho chvilky nepozornosti. Ozvalo se ošklivé křupnutí a od úst mu odlétla rudá tekutina a potřísnila naleštěnou podlahu. Uhnula jsem před jeho ránou a uštědřila mu další úder, tentokrát do břicha. Křečovitě se sehnul a já ho naposledy obdarovala pěstí do obličeje. Jeho tělo se skácelo na roh skleněného stolu a zvuk praskajícího skla se smísil s proražením lebky. Zůstal ležet.
Prudce jsem oddechovala. Ozvaly se policejní sirény a probudily ve mně pocit úlevy.

Seděla jsem v kanceláři svého šéfa. Zabalená do erární přikrývky, svírajíc hrnek vychladlé kávy. Podívala jsem se z okna a spatřila v zrcadlových oknech protějšího mrakodrapu odraz budovy, ve které jsme se nacházeli. Budovy, ve které jsem už sedmým rokem pracovala. Velký nápis hlásající FBI se odrážel v mých očích stejně, jako v protějších oknech.
Otočila jsem hlavu na právě příchozího muže s nadějí v očích. Nešťastně se na mě usmál a zakroutil hlavou. Pak se podíval na Philla. Phill seděl ve svém křesle s rukama založenýma na prsou a čekal na to, co Daniel zjistil, stejně napjatě jako já. Vždy jsem s šéfem vycházela, ale s Danielem, mým novým parťákem, jsem měla občas problém vyjít. Teď, v tuhle chvíli, ale stál při mně.
„Není to dobré, Carry.“ Posmutněle se na mě zahleděl a podal mi papíry, co držel v rukou. Položila jsem hrnek s kávou na stolek vedle sebe a vzala je od něj. Začala jsem prohrabovat složku a s každou další stránkou se moje hrdlo víc a víc stahovalo.
„To není.“ Uznala jsem a podala papíry Phillovi, který se zvedl ze svého křesla a přešel vedle mě.
„Fernando Linez. Skvěle… Carry, víš co to znamená?“ Zaklel a praštil stohem papírů o dubový stůl.
Věděla jsem to. A to příliš dobře. Zabila jsem největšího hlavouna pašeráků heroinu v okolí tisíců kilometrů. Znamenalo to stovku naštvaných a pomstychtivých vrahounů, kteří s ním měli nějaké nevyřízené účty. Spoustě lidí dlužil velké peníze a oni je teď díky mě nikdy neuvidí. Znamenalo to změnit totožnost, odjet někam daleko, opustit všechny a všechno, na čem mi kdy záleželo. Ztratit svůj dosavadní život, domov… ztratit sama sebe. A nebo zemřít.
Podívala jsem se znovu z okna a udělalo se mi nevolno. Žaludek se mi stáhl nervozitou.
Si velká holka Carry… nebreč.
Stiskla jsem si spánky a zavřela oči. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit.
„Já nechci…“ Vypadlo ze mě a zjistila jsem, že můj hlas je roztřesený a neobvykle vysoký.
Phill sklonil hlavu a Daniel se bezmocně podrbal na zátylku.
„Není jiná možnost, Carry. Nedovolím, aby si zemřela. Začneš nový život. Ty to zvládneš, věřím tomu.“ Hlas mého šéfa se zlomil dřív, než chtěl. Oči se mu leskly. Došlo mi, že mi po tvářích tečou slzy.

Dívala jsem se z okýnka Phillova auta. Trval na tom, že mě odveze sám, abych si vzala své věci. Jelo s námi několik aut naplněných ozbrojenými agenty.
Vystoupila jsem z auta a oni okolo mě uzavřeli ochraný hlouček. Odemkla jsem dveře s hlubokým výdechem.
Deril seděl na gauči v obýváku. Jeho obličej zvážněl, když viděl, že nejsem sama. Chtěla jsem udržet klidný výraz. Nešlo to moc snadno. Každou další vteřinu jsem se víc a víc přemáhala, abych se znovu nerozbrečela. Ohlédla jsem se na agenty a požádala je, aby šli ven. Tohle byla chvíle, kdy tu nikdo neměl co dělat.
„Co se děje?“ Došel ke mně a já se snažila, abych nezněla příliš zdrceně. Nesměla jsem mu říct v podstatě vůbec nic, což mi to celé činilo ještě mnohem těžší. Otevřela jsem pusu, ale zase jsem ji zavřela. Nešlo to. Byli jsme spolu pět let. Zvykl si na to, že jsem věčně v ohrožení života. Zvyknul si na to, že nejsem příliš pořádná, na to, že jsem věčně pryč i na moje přílišně svobodomyslné chování. Miloval mě a já jeho a to mělo skončit. Teď. A proč? Kvůli té práci, které jsem se věnovala víc, než jemu. Nenáviděla jsem se za to.
„Musím odjet Derile.“ Můj hlas byl tichý, monotóní a trochu zastřený.
„Odjet? Kam? Na jak dlouho?“ Zatím mu nedocházela závažnost mých slov.
„Hodně daleko. Nevím kam.“ Řekla jsem popravdě a hlas se mi lámal. Jeho výraz se změnil. Byla v něm znát panika.
„Nevíš kam? Carry… co se děje?“ Chytil mě za ramena a prohlédl si můj obličej pronikavým pohledem. Slzy vyhrály souboj s mým sebeovládáním.
„Nemůžu ti to říct, Derile. Odjíždím. Pryč. Na tak dlouho, jak to bude potřeba.“ Vzlykla jsem a v duchu si za to zanadávala. Věděla jsem, že není moc času.
„Ne... ne! To nemůžeš. Miluju tě! Chtěli jsme rodinu, Carry. Chtěli jsme dítě, chtěli jsme se vzít. Ty už to nechceš?“ Díval se mi do očí a mě to trhalo srdce z těla.
Chci, lásko moje, ani nevíš jak. Tak moc bych chtěla.
„Ne, už to nechci.“ Neznělo to přesvědčivě, jak jsem plánovala. Nezmírnila jsem jeho trápení a už vůbec ne svoje.
„Nevěřím ti to, ani ty sama tomu nevěříš!“ Byla jsem příliš průhledná. Pláč mě začínal ovládat. To jsem nesměla dopustit. Nešlo to jinak a já se tomu musela postavit.
Vytrhla jsem se mu a vběhla do ložnice. Vytáhla jsem tašku a začala do ní házet věci. Přiběhl za mnou a začal je vyndavat ven.
„Ne! Derile, ne! Nemůžeš tomu zabránit… ani já tomu nemůžu zabránit.“ Zakřičela jsem. Rudá v obličeji a hlas mi přeskakoval za každou slabikou.
Vracela jsem věci do tašky.
„Carry!“ Rozhodil rukama a dupnul. „To mi nedělej!“
Nedělej mi to ještě těžší! Nedokážu to…
Zapnula jsem tašku a přehodila si ji přes rameno. Stoupl si do dveří a já bezmocně zakroutila hlavou.
„Nech mě jít.“ Šeptla jsem a schválně se nedívala na jeho zlomený výraz.
„Ne.“ Zakřičel tak hlasitě, že jsem sebou škubla.
„Nech mě jít.“ Zopakovala jsem a stále se dívala do země.
„Podívej se na mě sakra!“ Zahřměl a já zvedla uslzený obličej k němu.
„Musí to jít nějak jinak!“ Nadechl se tak prudce, že se mu zachvělo chřípí.
„Nejde.“ Hlesla jsem a jemně ho odstrčila ode dveří. Povolil. Došla jsem ke vchodu a otočila se na něj. Jeho ruce se objevily na mém obličeji ve vteřině. Přitiskl své rty na moje. Silně. Chutnaly slaně, jak se naše slzy mísily a stékaly po tvářích. V tom polibku bylo tolik emocí, že jsem málem přestala dýchat.
S usedavým pláčem jsem se mu naposledy zahleděla do očí. Na srdci mě tlačilo a měla jsem hořko v krku.
„Já se vrátím…jednou.“
Otočila jsem se a vyrazila ze dveří jako střela směrem do černého volva. Snažila jsem se neslyšet jeho hlas. Jeden z agentů mě zachytil, když jsem zakopla o obrubník. Přes slzy jsem neviděla na cestu. Tašku mi hodili do kufru a já vklouzla do auta.
Motor tiše nastartoval a já se celá třásla. Několik dlouhých vteřin jsem bojovala sama se sebou, abych se nepodívala z okýnka. V uších mi hučelo a hlavou mi zněla moje poslední slova, o kterých jsem silně pochybovala.
Já se vrátím… jednou.