Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo chladné ráno. Slunce se připravovalo za obzorem ke své celodenní pouti. Zem se chystala na jeden z těch dnů, kdy se léto ještě nehodlalo vzdát své vlády, avšak právě tyto chvíle naznačovaly, že zanedlouho již předá žezlo podzimu.

Sluneční paprsky se pomalu začaly protahovat a svými nesmělými prsty osahávaly vrcholky stromů borového lesa. V místě, kde se les měnil v louku, se však ještě při zemi plížila mlha. Po chvíli se ale slunce dotklo i jí a ona se brzy rozplynula. Jen malé slzičky rosy ještě pokrývají ztuhlou trávu i nízké keříky na okraji lesa, ale i ty se vzdají slunci, až se vyhoupne ještě trochu výš nad obzor. Zatím však tiše čekají a svou němou krásou zdobí vše kolem.

Na pokraji lesa, mezi prvními stromy si pavouk natáhl předchozího dne velkou sí». I na ní teď spočívaly stříbrné kapky, jedna vedle druhé a z pavoučí sítě vytvářely ten nejkrásnější šperk. Pavouk seděl na konci jednoho pevného vlákna a tiše svou sí» pozoroval . Paprsky slunce se blížily a když se dotkly i pavučiny, proměnily její vlákna v zářící perlové náhrdelníky. Pavouk přimhouřil oči a sklonil trochu hlavu. Měl rád rána, kdy rosa měnila jeho sítě z pastí na šperky. S určitým uspokojením pozoroval své nové dílo a hodnotil ho. Ano, je to pevná a krásná sí»...

Pavouk ještě chvíli počkal a když sluneční paprsky vypily všechnu rosu z pavučiny, rozhodl se, že přidělá několik nových vláken. Musel také opravit ta, co byla příliš slabá a přes noc se zpřetrhala. Když byl s prací téměř hotov, ucítil prudké škubnutí vláken. Do sítě se cosi chytilo. Rychle se otočil a chtěl se rozběhnout po lanech ke své první oběti. Jaké však bylo jeho překvapení, když jeho oči místo nějaké obyčejné mouchy spatřily velkého, pestře zbarveného motýla. Pavouk se zarazil. Blankytně modrá motýlí křídla se zlatavým lemem a tmavozelenými oky se zmítala v pavučině ve snaze se vyprostit. Kdyby se pavouk nebál, že mu motýl v touze po svobodě zpřetrhá všechna vlákna, díval by se na tu krásu mnohem déle. Nyní se však rychle blížil ke své oběti. Motýl přestal třepotat křídly a pohlédl na pavouka. V očích se mu objevil strach.
„Pavouku, pust mě, dobře se ti odměním,“ promluvil motýl prosebným hlasem.
„Když tě nezabiji, zemřu hlady,“ odvětil pavouk a dodal: „Jak ty by ses mi mohl odměnit?“
„Mé jméno je Poznání, když mě pustíš, přinesu ti moudrost celého světa. Budeš vědět, jak postavit tu nejlepší sí», poznáš proč slunce vychází, uvidíš víc, než si dokážeš představit.“
Pavouk zapřemýšlel: „Moudrost? K čemu by mi byla moudrost? Jsem pavouk, mé sítě jsou dobré, vždy mi stačily. Lovím, jím, spím, mám radost z každého východu slunce, ze sítí zdobených rosou... Nepotřebuji moudrost celého světa.“
Motýl se začal znovu zmítat a pel z jeho křídel ulpívala na lepkavých vláknech. Pavouk si jen pomyslel - proč si jen nedával větší pozor? Mohl prožít další slunečný den a bezstarostně se laskat s květinami na louce. Pavouk nechtěl prodlužovat motýlovo trápení. Zaútočil rychle. Motýl snad ani nemohl nic cítit. A pavouk dobře posnídal.

Celé dopoledne pavouk spravoval potrhaná vlákna a pak se znova usadil na jednom pevném, pozoroval vše kolem a odpočíval. Když slunce bylo nejvýš, sí» se znova otřásla a probudila dřímajícího pavouka. Nemohl uvěřit vlastním očím, když ve své síti spatřil dalšího motýla. Rychle se však vzpamatoval a po stříbrných vláknech zamířil k němu. Motýl měl křídla bílá, s hnědým lemem a stejně hnědými proužky po celé jejich délce. Jejich lesk se však každým úderem o sí», kdy se snažil osvobodit, ztrácel. Jak se pavouk k motýlovi přiblížil, ten tiše promluvil: „Pavouku, pust mě. Když mě osvobodíš, dobře se ti odměním.“
„Když tě nezabiji, zemřu hlady,“ odpověděl na to pavouk.
Motýl se utišil a zavřel oči. Cosi si pro sebe pošeptal, pak však nahlas řekl: „Jmenuji se Naděje a když mě pustíš, přinesu ti víru celého světa. I když za celý den nic neulovíš, tak budeš věřit ve štěstí dne příštího a to tě nasytí. Naděje ti dá sílu a budeš mít pro co žít.“
Pavouk uvažoval: „K čemu by mi byla víra? Nepotřebuji víru, potřebuji jíst. Vím jak lovit, kdybych to nevěděl, už bych dávno zemřel. A ani žádná naděje by mi nepomohla.“
Motýl naposledy pohlédl na pavouka. V očích měl stále naději. Pavouk však nechtěl motýla trápit. Zaútočil a motýl znehybněl navždy. A pavouk dobře poobědval.

Po krátkém odpočinku pavouk znovu vyspravil několik zpřetrhaných vláken a usadil se na okraji sítě. Slunce se pomalu sklánělo k západu. Když bylo už jen kousíček nad obzorem a na obloze se objevily červánky, sítí potřetí cosi zatřáslo. Pavouk vzhlédl a uviděl, jak se do pavučiny chytil další motýl. Byl malý a jeho drobná rudá křidélka s černým okrajem byla rozevřená, jakoby vystavovala svou krásu odcházejícímu dni. Motýl se nesnažil ze sítě vyprostit, jen tiše čekal. Pavouk k němu nepospíchal. Pomalu, pomaličku k němu přistoupil a otázal se: „Proč se nesnažíš osvobodit?“
„Protože vím, že to není možné,“ odvětil klidným hlasem motýl.
Pavouk se podivil: „Proč by to nebylo možné?“ Hned nato si však sám odpověděl: „Máš pravdu, v mých sítích uvízli mnohem větší motýli, než jsi ty, a také mi neunikli,“ a po chvíli ještě dodal: „Proč se tedy aspoň nemodlíš, ztratil jsi naději?“
„Věřím, nepotřebuji se modlit,“ s lehkým úsměvem promluvil motýl.
Pavouk se zamračil. „Kdo jsi?“
Motýl odpověděl: „Mé jméno je Láska, a jsem tu, abych tě nasytil.“
Pavouk byl zmatený. Motýl, který dobrovolně podstupuje obě» nejvyšší pro jeho život? Nechápal to, nevěřil tomu. Ale měl hlad. Rychle zaútočil. Motýl vydechl naposledy. A pavouk dobře povečeřel.

Sí» nebylo třeba opravovat. Pavouk se usadil do jejího středu a vyčkával příchodu noci. Hvězdy se začaly rozsvěcovat jedna za druhou. Za lesem vyšel měsíc a ozářil louku bledým svitem. Jen několik cvrčků zpívalo svou skřípavou písničku do ticha. Slabý vánek přinesl do pavoukovy duše vůni lučních květů. Jeho myšlenky se toulaly v zážitcích z uplynulého dne. Pavouk vzpomínal na motýla Poznání, Naději i Lásku.

Po okraji louky se k lesu přibližoval mladý pár. Drželi se za ruce a mlčeli. Došli až k místu, kde ve své síti seděl pavouk. Aniž by si čehokoliv všimli, jediným pohybem vlákna sítě zpřetrhali. Posadili se nedaleko zničené pavučiny mezi první stromy a pozorovali hvězdy. Dívka najednou tiše vykřikla a ukázala na noční oblohu: „Podívej, padá hvězda. Můžeme si něco přát.“
Chlapec dívku objal a políbil ji. V té chvíli neměl žádná přání. Pohladil dívku po vlasech. Najednou se zarazil a z dívčiných vlasů vysvobodil malého pavouka. Položil si ho na dlaň a ukázal dívce. Ta zamyšleně promluvila: „Pavouci prý přinášejí štěstí,“ a podívala se chlapci do očí.
„Tenhle už nám ho asi moc nepřinese. Je mrtvý, vůbec se nehýbe,“ a s těmi slovy chlapec odhodil pavouka kamsi do trávy. Zanedlouho se dvojice zvedla a odešla do tmy. Jen měsíc dál hladil bledými paprsky louku a cvrčci prozpěvovali svou nekonečnou píseň noci.