Andor.cz - Dračí doupě online

Podhorská ves Dorwen

"No tak vstaň. Honem, dělej, je čas jít."S nechutí otevřu oči a pohlédnu na toho, kdo mě budí. "Tak honem, kůže líná, práce nečeká." Křičí na mě vztekle malý, obtloustlý mužík Oliver a několika kopanci mě z pelechu ještě dopomůže. Nedá se nic dělat, holt hurá do práce. Pomyslím si a vstanu z postele. "Co pro mě máš nyní, Olivere?Mám chytat slepice? Nebo snad ryby holýma rukama?" Řeknu nerudně a následuji ho ven na plac před našim domem. "Nech si laskavě ty svoje kecy, ano? Dneska pro tebe mám náhodou velkou zodpovědnost. Jsi vcelku dobrý bojovník a tak půjdeš s ostatními vojáky ze vsi jako ochrana obchodního konvoje až do Montergradu." Dořekne a mému pohledu neunikne několikero vozů s mnoha muži za Oliverovými zády. "No to je teda fakt velká zodpovědnost. Popravdě bych měl říct, že to je spíš sebevražedná mise. Ten poslední konvoj, co jsi nedávno vyslal, se ještě neobjevil." Řeknu ironicky a uchechtnu se pro sebe. "Ále nejspíš se ti pitomci někde ztratili, vzali to cestou, kterou neměli, ale tohle už proběhne v pořádku. Půjdete po hlavní spojce přes Temnobor, nic se vám nemůže stát, je to krátká cesta." Při jeho slovech o Temnoboru mám pocit, jako kdyby mi někdo přiložil na zadek rozpálený cejch. To snad ne. Ten idiot vybral jako hlavní cestu zrovna Temnobor? "Olivere, to se mi nějak nezdá. Ten les je prokletý! Co já vím, ten, kdo tam vešel, už se nikdy neobjevil a s určitostí nedokážu říct, zda-li se ještě někdy objeví i ten konvoj." Řeknu mu tiše, aby to nikdo v okolí neslyšel a ucítím, jak mě při myšlenkách na Temnobor přejede mráz po zádech. Ale zřejmě mělo moje snažení opačný smysl. "Panebože, Laife, uklidni se, jo? Tohle jsou jenom báchorky pro malý haranty, je to pitomej les jako každej jinej. Nanejvýš tam straší duchové veverek a pokud máš něco proti tomuto úkolu, tak už si nikdy víc u mě neškrtneš, je ti to jasný? A teď už padej, je na čase vyrazit, zbytečně zdržuješ." Padne Oliverovo poslední slovo a nezbývá, než se pustit do práce. Nemělo žádnou cenu se hádat. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než stáhnout ocas mezi nohy a utéct, nebo se modlit ke všem bohům, že celá tahle výprava skončí tak, jak má. Co já vím, o Temnoboru se povídaly ty nejstrašnější věci. Povídá se, že kdysi přes Temnobor táhla skvostná legie Krále Mordana nazpět do svého království z válečných tažení. Všichni viděli, jak král Mordan mizí se svými muži mezi stromy Temnoboru. Ale kdo ho viděl, jak vychází ven? Je to sice jen legenda, ale ne všechny legendy jsou báchorky. Nicméně velice brzy se celý konvoj vojáků a obchodníků z města Montergradu dal do pohybu, stejně jako pár zelenáčů se mnou ze vsi. Vyrazili jsme za svým cílem. Přímou čarou přes Temnobor.

Lesy Temnoboru

Cesta probíhala prozatím v klidu. Hranice Temnoborského lesa už ale byla na dohled. Mezi námi panovala pohoda a klid. Hranice lesa na nás však už zdálky vrhala temný stín a zlobu. Rozruch mezi námi však zapanoval, jakmile jsme do Temnoboru vstoupili. Okolí bylo tiché, vzduch těžký a chladný. Lesem se nesl hustý opar mlhy, která značně znepříjemňovala naši cestu. A tehdy se vzduchem nesl i strach a nejistota. "Držte se u sebe, nevzdalujte se a nikdy nechoďte sami." Křiknu, aby mě všichni slyšeli, ale vypadá to, že na mě nikdo nijak pořádně nereagoval. Pche, bodejť by taky poslouchali nějakýho pobudu z vesnice. Mihne se mi hlavou a pravděpodobně je to pravda.
Konvoj zastavil až chvilku před večerem na větším rozcestí. Zřejmě jsme se dostali někam ke středu Temnoboru. Ale co já vím, tohle rozcestí tu nikdy nebylo? Kde se tady vzalo? Tohle se mi opravdu nelíbí. A chvilku poté se vzduchem pronesl nelidský skřek, ze kterého nám všem přejel mráz po zádech. Jen klid, to byl určitě jen nějaký pták. Ale klidný nebyl nikdo z nás. "Dejte se rychle do pohybu, čím déle tu budeme stát, tím dříve nás tu něco sežere." Křiknu nahlas a vypadá to, že měla moje slova konečně nějaký účinek. Dali jsme se cestou, která vedla přímo rovně a zas jsme pokračovali v cestě. Bohužel pro nás Temnobor zachvátila noc. Temná, chladná a nebezpčená noc. Okolím se rozlila snad ještě hustší mlha, než byla před příchodem do Temnoboru a my jsme měli značné potíže se držet u sebe. A potom to začalo. Rychle a nečekaně. Okolí prořízlo slabé hvízdnutí a pár z nás padlo mrtvých k zemi. "Útok! Všichni do zbraně!" Křičel jsem z plných plic a díval se, odkud vyrazí nepřítel, ale přes hustou mlhu jsem viděl sotva na krok. Poté se ozvalo ještě další hvízdnutí několika dalších šípů a nakonec se v okolí ozývaly zas ty děsivé skřeky nějakých potvor. V žilách mi proudil strach a srdce bilo jako zvon. Kdo to sakra útočí? Pomyslím si a poté mou myslí projede ostrá bolest. Zkroutím obličej v úšklebek a rukou sjedu k boku, kde mám zapíchlý šíp. Pravděpodobně je potřen nějakým jedem či něčím podobným, protože padnu k zemi neschopen pohybu. Hlavou mi zní okolní křik, řinčení železa a nářek plný smrti. Poté můj pohled spočine na obrovském stínu přede mnou.