Andor.cz - Dračí doupě online

Safírová Kobra

Po celý den měl Gorian špatné tušení pokaždé, když se jeho pohled střetl s pohledem toho cizince, který ráno, krátce po otevření, přišel k nim do hostince. Zůstal zde celý den, ale ani jednou nepromluvil a ani se skoro nehnul, pouze tehdy, když na Goriana mávl, aby mu přinesl další korbel medoviny. Bylo dosti podezřelé i to, že i když dokázal cizinec celý den pít, nejevil žádné známky ožralosti.
Již po několika minutách si Gorian uvědomil, že by bylo zbytečné zabývat se tím během dne, a tak si usmyslel, že se podezřelým cestovatelem bude zabývat až doma.
Den mu poměrně rychle utíkal, bylo dost hostů, takže nebylo o práci nouze. Když se vracel z kuchyně, kam odnášel špinavé nádobí od najezených hostů, opět na něj mávl cizinec, aby mu donesl další medovinu. Gorian ji bez váhání načepoval a vyrazil k cizinci. Položil mu korbel na stůl, a jako už mnohokráte toho dne mu sdělil, že korbel medoviny stojí 2 stříbrné, a stejně jako již mnohokrát předtím čekal na zaplacení. Místo toho ale muž poprvé za ten den promluvil hrubým, ale ne nepříjemným hlasem:
"Posaď se, chlapče," a nohou odsunul Gorianovi židli.
"Je mi líto, pane, ale je zde mnoho hostů, nemohu se u Vás zdržet," odpověděl Gorian.
"Jen na chvíli, nezdržím Tě dlouho." Přemlouval ho dál cizinec.
I přes usmyslení, které si Gorian dal dopoledne, si po chvilce váhání přeci jen nakonec přisedl a čekal, až se slova ujme cizinec, který si mezitím vytáhl z kapsy u kabátu dýmku a začal ji pěchovat tabákem. Gorian trpělivě čekal, až si cizinec zapálí, a nehnutě ho sledoval. Když si cizinec připálil, spustil:
"Hledám nocleh na noc, ale v hostincích býva obvykle rušno, a potřebuji sehnat dva čerstvé koně na zítřek. Předpokládám, že jsi místní, tak jsem se jen chtěl zeptat, jestli bys mi neporadil, kde bych obě věci sehnal nejkvalitnější a nejlaciněji."
"V místních stájích moc dobří koně nejsou, většina nemá podkovy a jsou již stejně většinou staří. Dobré koně má Tomy Kups kousek za městem na své farmě. Občas si tam také nějakého vypůjčím, a..." Gorian se na chvilku odmlčel a přemýšlel nad první otázkou, "...a ohledně ubytování vám moc neporadím. Moc domů na přespání tu není, místní lidí nemají cizince moc v oblibě. Leda v domě u Gula, tam sem tam někoho nechají u sebe za drobný poplatek přenocovat."
Cizinec chvilku zvažoval, co mu právě Gorian řekl.
"A kde bych ten dům našel?"otázal se.
"Je to kousek odtud. projdete hrnčířskou ulicí a na konci měčířské zahnete doleva. Je tam poněkud větší dům než jsou ostatní ve městě. Určitě ho poznáte."
"Vřelé díky, příteli. Dám na tvoje rady." Ukončil rozhovor cizinec a položil na stůl 3 střbrné. "Ten jeden je pro Tebe, za tvoje informace," dodal. Gorian se celý rozzářil a obratně sebral stříbrnák, strčil si ho do kapsy u kalhot a s lehkou úklonou odešel.
Když dorazil do kuchyně, přivítala ho obrovská ruka hospodského:
"Hybaj do práce, kluku mizerná, neplatím Tě za kecání s kdejakým přivandrovalcem!" zařval na celou kuchyň a vrazil Gorianovi pohlavek. Ten se bezeslova chytil tří korbelů a šel je doručit zákazníkům.
Po celý podvečer Gorian přemýšlel o cizinci a o jejich rozhovoru. Nepřipadal mu nyní nějak podezřelý, ani že by to měl být nějaký chudý pocestný, protože tenhle cizinec má peníze na rozdávání. Dlouho o tom přemýšlel, když si všiml, jak se cizinec zvedá, a odchází. Věděl, že něco musí udělat, protože mu poutníka bylo z neznámých důvodů líto. Počkal až vyjde a vyběhl za ním do ulice. Začala padat lehká tma, a ulice už byla téměř prázdná. V dálce na zemi leželo několik žebráků čekajících na almužnu. V pohybu zde nebyl nikdo. Až na onoho cizince.
Haló, počkejte, pane!" zařval chlapec na poutníka. Ten se zastavil a otočil se a pomalým krokem se vrátil před vchod hostince, kde stál Gorian.
"Copak chlapče? Napadlo Tě ještě nějaké jiné místo na nocleh?" optal se příjemným hlasem cizinec.
"Mno, já... chtěl jsem... nabídnout vám... ještě by jste mohl přenocovat u nás. Máme jednu volnou postel a u Gula by Vás oškubali o poslední měďák..." dodal rychle.
Cizinec se mírně pousmál: "A to se nebojíš, že bych Vám mohl něco udělat? třeba Tě zabít ve spaní..." dodal cizinec ale stále se usmíval.
"No, trochu jo, protože Vás neznám, ale nepřijdete mi jako nějakej vrah," odpověděl Gorian.
Ulicí zazněl bouřlivý smích, jak se Cizinec zasmál.
"No, chlapče, máš kuráž a jsi i chytrý. Myslím, že mi bude ctí přijmout tvoji nabídku. Mimochodem, jmenuji se Dern."
"A já Gorian." Když Gorian vyslovil své jméno, zdálo se mu, že v očích cizince, co se představil jako Dern, se jemně zalesklo. Přesto se usmál a pokračoval.
"Já za chvíli skončím v práci, tak na mne kdyžtak počkejte, pak Vás k nám dovedu."
"Ovšem." ukončil Dern, a oba se vrátili do hostince, kde hostinský začal zapalovat louče. Uvnitř již bylo jen pár lidí, takže se dalo předpokládat, že to tu již zvládne sám, a tak se rozhodl jit přímo k věci.
"Pane Hotarnem já..."
"Jo, já vim, co chceš říct. Jen bež, hlavně se nikde netoulej a rovnou domu, víš, že tady soumrak padá rychle. Jdi rovnou domů," odpověděl hostinský, aniž by Goriana nechal domluvit.
"Já... děkuji Vám." dostal ze sebe jen Gorian
"No jo, hlavně už jdi."
Gorian popadl svůj kabát visící na dřevěném vešáku hned za dveřmi do kuchyně, a spolu s Dernem vyšli do stmívajícího dne. Když Gern otevíral dveře, všiml si Gorian dlouhé pochvy na meč, která se mu houpala u levého boku. A na malý okamžik uviděl i jílec meče, jenž v pochvě spočíval. Uprostřed jílce zářil modrý safír, a rukojet byla tvarovaná do tvaru kobry v bojovém postoji. Nic však nedal najevo a tak oba vyšli směrem ke Gorianovu domu. Procházeli uličkami, které znal Gorian celý svůj život a po několika minutách došli ke dveřím poměrně velkého domu, ve kterém Gorian bydlel.
"Ahoj mami!" pozdravil Gorian svoji matku.
"Goriane!" ozvalo se z vedlejjší místnosti, kde měli kuchyni."Ty už jsi doma?" dodala matka s velkou radostí v hlase. "Jak bylo v prá..." větu už nedořekla, neboť se s ním přišla přivítat, přičemž si všimla vysokého člověka v obnošeném kabátu, černýma špinavýma vlasama a mečem u pasu.
"To je v pohodě mami, je tu se mnou. Nabídl jsem mu nocleh u nás," vysvětlil vše rychle Gorian, který viděl narůstajíci strach v matčině tváři. "Nebude Ti to vadit?"
Matka, jménem Issabela, si dala s odpovědí na čas. "Jistě... jistě, že... ne," řekla a přinutila se k nucenému úsměvu.
"Přeji pěkný večer, omlouvám se, že jsem Vás takhle znenadání překvapil. Městem jenom projíždím a hostince bývají často hlučné. Tak mi Váš syn nabídl nocleh u Vás. Musím uznat, že je na svůj věk mimořádně chytrý a bystrý." vložil se do hovoru Dern.
"To... to je v pořádku."
"Slibuji, že nebudu náročným hostem. Postačí mi místo na přespání a trochu vody. Víc nepotřebuji."
"Volná postel je nahoře v pokoji vedle Gorianova pokoje. Zavede Vás tam."
"Jste velmi laskavá," řekl Dern a po chvíli dodal, "jmenuji se Dern, ctěná paní," představil se Dern a vysekl Gorianově matce poklonu.
"Issabela," špitla Issabela a ihned odběhla zpět do kuchyně.
"Pojďte, máma je z takovýchle návštěv vždycky celá nesvá. Její kamarádka jednou k sobě taky pustila jednoho chlápka na nocleh, druhý den ráno ji našli mrtvou. Tak čeká, kdy se to stane i jí..." vysvětlil Gorian Dernovy matčino podivné chováni.
"Ah tak, chápu. Mě se ale bát nemusí, nejsem z těch, co lidem ubližujou bezdůvodně, nebo pro zlaťáky," ujistil chlapce Dern.
V krbu, jenž se nacházel v těsné blízkosti dveří, se rozhoříval oheň, takže se začalo jemně oteplovat. Dern ze sebe sundal kabát, čímž odkryl lehké kožené brnění, a samozřejmě také svůj meč. To nemohlo uniknout Gorianovi, a aniž by věděl, že to dělá, zahleděl se na jílec meče. Dern si hodil kabát přes rameno, a teprve pak si všiml, co Goriana tolik zaujalo. Po chvilce Dern přistoupil ke Garionovi blíž, sedl si před ním do dřepu, odepjal pochvu od opasku a Garionovi ji podal. Ten ji opatrně chytl a zkoumal.
"Smím?" otázal se Garion.
"Jistě," odpověděl Dern.
"Dej však pozor, je těžký, a i kdyby jsi ho snad unesl, ta posvátná kobra na jílci by obživla, protože nejsi nositelem meče, a uštkla by Tě." Spiklenecky dodal.
Garion nečekal na další slova, a rychle pochvu podal Dernovi zpět.
"Neboj se, jen žertuji," pronesl Dern a zeširoka se usmíval.
"Určitě?"
"No to nevím, Ty musíš vědět, zda mi věříš nebo ne. Můžu Ti lhát s pokusem Tě zabít, nebo opravdu můžu jen žertovat." Pronesl moudře Dern.
Garion dlouhou chvíli váhal, nakonec pronesl:
"Věřím Vám, ale neznám Vás zatím tak dobře, abych si Tím mohl být jistý."
Dern se i nadále usmíval.
"Velmi správně, hochu. Nevěř nikomu, koho opravdu neznáš. Ale i přesto si dej pozor, někdy Tě zradí i tací, kvůli kterým bys obětoval život." Pronesl Dern a mrkl na Gariona.
Garion pouze kývl.
"Tak pojďte, pokoj je nahoře."
Oba dva vystoupili do prvního patra, kde byly dvoje dveře. Jedny s přibitým písmenem "G," které označovalo Garionův pokoj.
"Tohle jsou moje dveře. Ty Vaše jsou vedle."
Pokoj byl poněkud malý, byl čtvercového tvaru a od stěny ke stěně měl necelých 10 stop. Byla zde jedna postel, maličké okno směrem ke vchodovým dvěřím, stolek, na kterém byla položena keramická nádoba s vodou a malý lavor, a jedna židle.
"Není to nic moc, ale obávám se, že Vám to bude muset stačit."
"Tisíckrát děkuji chlapče, jsem Tvým dlužníkem. Pro mé potřeby je to tak akorát." Poklonil se Dern Garionovi. Ten neřekl ani slovo, otočil se a chtěl odejít zpět dolů za svojí matkou, když ho Dern ještě zdržel.
"Garione, mohl bych se s Tebou na něčem dohodnout? Víš, dnes v noci budu potřebovat trochu samoty, tak bych byl rád, kdyby jsi mne prosím nerušil. Samozřejmě, že z mé strany platí totéž. Nebude-li to nutné, nebudu Tě rušit, platí?"
Garion chvíli váhal, pak se přinutil kývnout.
"Platí..."
"Děkuji Ti, mladý muži, měj dobrou noc." Poděkoval Dern a zavřel za sebou dveře.
Garion sešel po schodech zpátky dolů do kuchyně, kde už na něj čekala matka.
"Kolikrát sem Ti říkala, abys nevodil cizí lidi domů, Garione?"
"Ale mami, když..."
"Ne, žádný když! Víš, co se stalo Joelině?"
"Ano mami, vím, ale..."
"Ne, ani žádný ale! Vícekrát sem nikoho takového nepřivedeš, je ti jasný?"
Garion místo odpovědi na matku skočil a chytil ji kolem krku.
"Mám Tě rád, mami!"
Issabela se trochu pousmála, chytla chlapce do náručí.
"Já vím, Garione, Já vím."
"Platí, už sem nikoho nepřivedu." Dodal spěšně Garion, když zpozoroval, že ujištění, že ji má rád, nemělo takový účinek, v jaký doufal.
"Dobrá dobrá, věřím Ti." Usmála se Is.
"Teď už ale běž také spát, je už pozdě. Podívej, noční kočár akorát vyjíždí z města."
"Dobře mami, už jdu, Dobrou noc!"
Odpověděl Garion,vyběhl po schodech do svého pokoje, zavřel dveře, přičemž se dřevěné "G" na dveřích málem utrhlo a spadlo.
Garion nemohl usnout, pořád měl v hlavě jílec Dernova meče: Velkou kobru, na konci krku velký safír. Jednou k nim do hostince přišel ještě podivnější chlápek, s holou hlavou a s výrazným "X" na pravé tváři. Měl také meč, podobnýmu tomu Dernovýmu, ale neměl tam kobru, nýbrž hlavu vlka se dvěma zelenými smaragdy místo očí. Nemohl si pomoci, ti dva k sobě museli kdysi mít hodně blízko.
Stále nemohl usnout, lákalo ho jít za Dernem a něco se o tom dozvědět. Ale na druhou stranu se bál, co by následovalo, protože mu slíbil, že ho rušit nebude. Zvědavost ovšem opět zvítězila nad strachem, Garion se zvedl z postele, otevřel potichu své dveře, které bez jediného skřípění opět zavřel, a kradl se k Dernovým dveřím. Všude byla tma, ale on znal tento dům jako své boty a to i po tmě. Když došel ke dveřím, zvedl ruku, aby opatrně zaklepal.
Než to však stihl učinit, zevnitř pokoje se ozval Dernův hlas.
"Pojď dál, Garione, stejně nespím."
Garion byl překvapen. Nevydal ani jeden zvuk, který by ho prozradil, ale přesto Dern věděl, že přichází. Jak je to možné?... Otevřel tedy dveře, a zalilo ho příjemné světlo. Dern si zde rozdělal svoji vlastní svíčku, kterou zapálil zřejmě teprve před chvikou, protože svíčka byla od stolu pořádný kus.
"Copak potřebuješ?" zeptal se příjemným hlasem Dern Gariona.
"Ni... nic, já... já já já jen, že... Jak jste věděl, že přicházím? Jste čaroděj?" Vyrazil ze sebe Garion, až ho to samotného překvapilo.
Dern se lehce pousmál a s veselým výrazem situaci Garionovi objasnil.
"Ne, v tom není žádné kouzlo, chlapče, pouze zkušenost. Když jsi zavíral své dveře, nevydal jsi sice ani jednu hlásku, ale to dřevěné "G" se dvakrát odřelo o dveře. A Když jsi již stál za mými dveřmi, skulinou pod klikou proběhl pavouk. Pavouci jsou noční živočichové, loví v noci, ale zde nemohl žádný úlovek být, neboť okno jsem neotevíral, a podle vzduchu zde soudím, že už nějakej čas ani otevřené nebylo. Není tomu tak?" Dokončil Dern a tázavě se podíval na Gariona.
"No... ano, již nějaký čas jsme hosta neměli, takže se okno neotevíralo."
"Tak vidíš," usmál se Dern... "Musíš si všímat maličkostí a logicky si je snažit odvodit. A hlavně poslouchat."
"Děkuji za radu."
"Nemáš vůbec za co, rád předávám své dlouholeté zkušnosti mladým lidem, ale kvůli tomu jsi přeci nepřišel, nebo ne?"
Garionovy se trochu ulevilo, když zjistil, že se Dern nezlobí, že ho Gorian navštívil a porušil tím slib.
"Ne, já jen nemužu spát a dlouho jsem si s nikým cizím nepopovídal. Tak jsem se Vás přišel zeptat, jestli neznáte třeba nějaký zajímavý příběh...?"
"Tak příběh povídáš?" Zasmál se Dern a chvilku přemýšlel. "Dobrá, nejsem sice dobrý vypravěč, ale můžu Ti povědět příbeh, který se skutečně stal, bylo tomu zhruba před 80 lety, kdy začala válka Lidí a Elfů proti Skřetům a divokým Barbarům. Barbaři se do této války připletli úplnou náhodou. Jejich vládce žádal po nás vrácení části našeho území, které mu bylo před mnoha lety odepřeno. Jenže zpráva dorazila k našemu králi akorát v den, kdy král přišel o jednoho syna, svého milovaného. Neodpovídal na žádost, a po nějaký čas vládci divokých došla trpělivost a zapojil se do války po boku skřetů. Ne všichni Divocí však stáli za rozhodnutím vládce a pár se jich přidalo na stranu lidského vojska. Nu, ale to už je zase jiný příběh. Ten náš se odehrál na okraji pouště Merien. Skřetí zvědové byli rychlejší než naši a skřetí Lord se dozvěděl o vpádu našeho vojska dřív, než jsme doufali. Na kraji pouště u malého, dnes již neexistujícího, městečka Saema, kde naše vojska měla ležení, nás přepadli dvě části skřetího hlavního vojska. Sevřeli nás do kleští. Zaútočili v noci, kdy všichni spali. Naše štěstí bylo, že vzájemná komunikace obou skřetích armád byla velmi špatná, takže útok nenaplánovali dobře. Přesto jsme se museli stáhnout. Jenže nebylo kam. Za zády byla poušť, kde se skrýt nedalo, od severu jedna část armády, od jihu ta druhá. Jedinej způsob záchrany bylo stáhnutí se do města Saema, ležící nedaleko na západ. Když jsme dorazili, naše vojsko automaticky začalo barikádovat jednotlivé vstupy do města. Než sme však stihli přípravy dokončit, skřeti byli již u města, a přes naše nejslabší místo, které zřejmě vybrali náhodně, se dostali do města. Nastala bitva, jaké náš národ ještě dlouho poté litoval. Skřetů bylo nepočítaně, pořád přicházeli do města další a další. Naše počty se rapidně snížily, a zbytek naší armády v čele s našim králem se ukryl v místním kostele. V tu chvíli byla situace jasná. Bojovat tak dlouho, dokud nepadne poslední. Netrvalo dlouho a skřeti se dostali dovnitř. Následující masakr uvnitř kostela přežilo pouze 5 lidí: Král, jeho druhý a zároven poslední syn, Tisias, nejvyšší králův gardista, Tragur, Tisiasův mladší bratr, a lady Eloas, jedna ze vznešených elfů. Jak to dopadlo s královým synem nikdo už nezjistil, při útěku jeho kůň klopýtl a zlomil si vaz. Tragur mu nechal svého a nasedl na koně za Tisiase. Avšak potřebovali jsme jet, a králův syn, jménem Sigur, znenadání směnil směr a odjel na jihovýchod. Nikdo nechápal, proč tak učinil, král se za ním chtěl vydat, ale Tisias s Tragurem mu v tom zabránili s tím, že za zády mají skřetí vojska. Všichni 4 dojeli do nejbližšího lidského města, kde se rozdělili. Král se vydal zpátky do hlavního města dávat dohromady novou armádu, Lady Eloas beze slova odjela na jih ke své rase. Tragur s Tisiasem se vydali na východ za velké jezero, kde dožili své životy. O jejich synech se toho ví jen málo, pouze to, že se již v mládí pohádali, a rozjeli se každý svým směrem. Tehdy král nechal u elfů zkout dva meče, které ještě světlo světa dosud nespatřily. Křišťálovou ocel, zlatý jílec, vypracovaný vždy do zvířete, kterého měl každý ve své přezdívce: Safírová Kobra, Smaragdový vlk. Udajně je král nechal zkout jako poděkování jejich otcům za udatnost v bojích, udajně kvůli tomu, aby se smířili. Nikdo však neznal jejich skutečná jména, a nikdo je nezná dodnes, tedy kromě nich samotných. Tímto můj příběh končí, mladý hochu. Jsi spokojen s mým vyprávěním?" tázal se Dern Goriana.
Ten nebyl chvíli schopen slova, jak si všechno dával dohromady.
"Takže... takže vy jste Safírová kobra? Jeden ze synů... koho vlastně?"
Dern se usmál, a povídal: "Můj otec byl starší z obou bratrů, a jestli jsi mě dobře poslouchal, určitě víš, kdo jím byl."
Garion si chvilku přehrával v hlavě právě vyslechnutý příběh.
"Takže... takže jste syn Tisiase? "
Dern kývl. "Tak jest chlapče..."
"Říkal jste, že nikdo nezná Vaše jména. Proč jste ho sdělil mne?" ptal se nechápavě Gorian.
Dern na Goriana chvíli hleděl, jako by se v něčem ujišťoval.
"Víš, jak jsem Ti říkal o tom, že králův syn Sigur odjel neznámo kam?"
"Ano vím, ale co to s tím má co společného?" Nechápal stále Gorian.
"O Sigurovi se toho po té bitvě vědělo snad ještě méně než o mě a mým bratrancovi. Jediné, co se vědělo, ale nebylo to nikdy dokázané, je, že Sigur měl vnuka. říkáš si, proč se ví o vnukovi a ne o synovi? Právě kvůli tomu, že Sigurův syn dal svému dítěti neobvyklé jméno. Nikdo neví, kde na to jméno přišel, jestli ho někde slyšel nebo jak, ale to jméno má v elfštině zvláští překlad."
"Co mělo znamenat to jméno v překladu? A navíc stále nerozumím, co to má společného se mnou?"
Dern se z hluboka nadechl.
"To jméno v Elfštině zní: Nebeská Jiskra." Gorian oněměl úžasem. Kdysi mu matka vyprávěla, že jeho jméno znamená jiskřička nebes. Nemohl uvěřit tomu, co se právě dozvěděl o své maličkosti...
"To... to to to není možné! Já? Já jsem jen pouhý kluk pracující v hostinci!" vyhrkl Gorian.
"Obávám se, chlapče, že už to tak ale bude..." odpověděl mu Dern.
Následně vstal, chytl chlapce za ruku, přičemž mu druhou položil na rameno, povídaje:
"Jsi vnuk Sigura, syna samotného krále. Poslali mě sem, protože jedna z našich hlídek dostala podezření, že by se tu mohla ukrývat stará krev..."
Při tom se na chlapce ještě vlídně usmál.
Nedlouho po té oba opět usnuli, nyní ale již v jedné postali a Dern vzal Goriana pod svou ochranu.
Následujícího dne oba odjeli. Gorian jel vládnout a Dern, neboli Safírová kobra, jak se mu říkávalo, jel s ním po boku...