Andor.cz - Dračí doupě online

Roberto vylezl do sedadla bagru, tak jako to dělal každé dopoledne už několik let. Vstával brzy ráno, snědl, co mu přichystala matka, a vyrazil do práce na stavbu, kde právě pracovala firma, u které byl zaměstnán. Ve stroji pak proseděl rozpalující se dopoledne, během kterého hloubil díru, do níž se později položí základy nového superluxusního hotelu poblíž Říma. Náchylní zbohatlíci tak budou ušetřeni hluku a špíny velkoměsta, ale zároveň budou mít zajištěnu prvotřídní dopravu, až se jim zachce prohlédnout si památky. Nemohl se tomu než zašklebit. Raději se upnul na to, že mu zbývá už jen hodina, než bude čas na oběd a on se bude moci na chvíli natáhnout do stínu a odpočinout si od rozžhaveného slunce. Sledoval monotónní pohyby ramene bagru, když najednou lopatou do něčeho narazil. Zkusil pohyb zopakovat, jestli nepůjde překážka jednoduše nabrat a vytáhnout ze země, ale bylo to zjevně moc velké. Seskočil na zem a šel se podívat do vyhloubené jámy. Na jejím dně byla jakási dřevěná deska a on pochopil, že mu nezbude nic jiného, než zavolat několik dalších dělníků a vykopat tu věc ručně.
Práce jim trvala sotva hodinu, ale už dávno před tím, než dřevěnou rakev vytáhli ven, jim bylo jasné, co to je. Kolem bedny se sešel shluk dělníků překřikujících se, aby bylo všem jasné, co si oni myslí, že bude uvnitř. Do středu shluku se procpal vedoucí stavby. Začal je rozhánět, aby udělali místo policii, která už brzo dorazí.
„No tak dělejte, zpátky do práce.“

Chris. Tak se jmenuji. Musím si to opakovat, stejně jako si musím neustále sám sobě vyprávět příběh svého života, abych nezapomněl, kdo vlastně jsem. Bůhví, jak moc jsem si svou představu o něm upravil za ty roky, co tu ležím, ale nic lepšího nemám. Nemůžu ani říct, že ležím, protože ze mě nezbývá nic než poslední jiskřička vědomí odpojeného od vlastního těla. To zemřelo. Nebo aspoň zatím neožilo. Ale teď si musím znovu přehrát, co se mi stalo. Kde začal můj příběh? Možná 1788, to jsem se narodil. Možná 1800, to jsem na sobě poprvé zpozoroval, jak jsem jiný. Hráli jsem si s Willem kousek za naší vesnicí. Už netuším, o co tenkrát ve hře šlo, ale dokonale se mi vybavuje, jak jsem běžel ze svahu směrem k potoku a v rychlosti jsem zakopl o kámen. Ani si nepamatuji pád, zato se mi do paměti vrylo, jak se válím po zemi a z boku mi trčí špičatá větev, na kterou jsem dopadl. Začal jsem ječet a v šoku jsem ji vytrhl z rány. Vyvalila se z ní krev a já věděl, že teď umřu. Ale najednou přestala. Z ničeho nic. Ohmatával jsem si bok na místě, kde jsem měl díru v zakrvavené haleně, ale nic tam nebylo, ani škrábnutí. Utekl jsem domů, aby Will nic neviděl, halenu jsem potom zakopal. Další roky jsem si dával velký pozor, aby se mi něco nestalo, a několikrát jsem měl vážně namále, abych se neprozradil.
Snad to začalo tady. Ale mnohem spíš až o dvacet let později, kdy jsem začal pociťovat nevysvětlitelné nutkání vydat se přes kanál do Francie. A k tomu se připojily ty zvláštní sny. Každou noc se mi zdálo o obrovském, nádherném sídle, vypadalo skoro jako palác. Stojí kousek od lesa, na druhé straně se rozprostírá nekonečná pláň francouzské krajiny. Je velmi teplý jarní den, dalo by se říct, že je i dost horko. Jdu po cestě vedoucí k železné bráně oddělující zahrady přiléhající k domu od zbytku světa. Brána se přede mnou otevírá a já vstupuji mezi záhony rozkvetlých růží, tulipánů a nesčetného množství dalších květin, které vůbec neumím pojmenovat. Už ta první dvě jména se mi v hlavě objevila, ani nevím jak. Sídlo je vážně monumentální, alespoň někomu ze zapadlé anglické vesnice to tak přijde, od hlavního vchodu se táhne do obou stran. Je to nejspíš zámek. Hlavnímu vchodu dominuje trojúhelníkový štít v antickém stylu. Vůbec nevím, odkud se mi to vzalo v hlavě, prostě to vím. Každé křídlo vede asi padesát metrů do strany a na konci vystupuje dopředu. V pravidelným rozestupech vidím úzká, vysoká okna. Dvoupatrová budova je natřená na odstín jemné žluté, ale jemnější detaily, jako předěl pater nebo suprafenestry (kde se tohle slovo proboha vzalo?), jsou vyvedeny v tmavě hnědé.
Vstupuji dovnitř, je tu chlad, příjemné zlepšení oproti horku venku. Stojím v rozměrné vstupní hale, přede mnou je široké schodiště, které se na protilehlé straně rozchází do obou stran a vede do druhého patra obou křídel budovy. Stěny jsou vymalované na bílo a ověšené jarními krajinkami. Není tu jediný portrét, nevím, proč si toho detailu tak přesně všímám. Na každé straně jsou široké dveře vedoucí do dalších pokojů, ale já se soustředím na schody, po kterých schází neznámá žena. Naprosto ji nedokážu popsat, protože po každém probuzení se mi její podoba ztrácí z hlavy, zůstala jen jakási matná vzpomínka na neskutečnou krásu. Natahuje ke mně ruku a jí vím, že mě zve dovnitř, k sobě. Blížím se k ní a natáhnu svou ruku k její, ale nikdy se jí nedokážu dotknout, dřív se probudím.
Jednoho dne roku 1820 zemře otec. Jdu za naším knězem, abych s ním dohodl pohřeb. Má na stole rozloženou mapu Francie, nad kterou často sedává a vzpomíná na léta, kdy tam žil. Náhodou se na ni podívám a v tu chvíli vím, kam musím jít. Jeden bod ve změti čar, popisků a barevných skvrn mě přitahuje tak silně, že jsem si jist – tam je to místo, přesně tam leží zámek z mých snů. Hned po pohřbu vyrážím, opouštím rodinu a pole, aniž bych cítil nejmenší stopu viny. Nenechávám jim ani moc peněz, protože potřebuji zaplatit cestu přes kanál. Asi o dva měsíce později se vysílený dostávám před onen dům. Němě stojím u brány a sleduji lidi za ní. Když si mě všimnou, chci se pokusit utéct. Na prahu svého cíle dostávám strach. Oni mě ale dostihnout a vlídně přivedou dovnitř. Zjišťuji, že jsou jako já, umí různé věci, které jiní lidé nesvedou. Dorazil jsem jako jeden z posledních, počítám, že nás tu je tak na padesát. Někteří, jak se zdá, se už poměrně dobře orientují v situaci a vedou debaty o tom, jak využívat své schopnosti. Já jen zmateně poslouchám a sleduji dění kolem. Večer se všichni shromáždí v zahradě a před nás vystoupí žena ze snů. Je vysoká, tmavovlasá, na sobě má jednoduché modré šaty. Víc vzpomínek mi už neutkvělo. Ztratily se nekonečným omíláním v mé samotě. Mluví francouzsky, ale někdo jí překládá. Mám dokonce dojem, že ten člověk ani nemluví. Zvláštní. Pořád moc nechápu, co se děje kolem, ale dívka navrhuje vytvoření Rady a Kodexu. Podle něj bychom měli do určité míry zasahovat do lidských záležitostí, ale jen přiměřeně, a pokud to bude pro dobro věci. Proti ní vystupují další z Nás (Vždy, když o Naší skupině někdo začne mluvit, mám pocit, že je takové zdůraznění na místě. Navíc pro Sebe nemáme žádné jméno, jen to velké písmeno vypichující náš význam.), někteří prosazují úplné opuštění společnosti, jiní naopak, že ji sami musíme řídit. Neustále se mluví o lidech jako o něčem, k čemu už nepatříme. Copak nejsme lidi? No, asi vlastně ne. Dost mě to děsí a ponořuji se do vlastních myšlenek, aniž bych tušil, o čem se vlastně mluví. Nakonec prostě souhlasím s tím, co se domluvilo. Zůstanu několik dní, ale s nikým se příliš nebavím, nemám chuť se s nimi (Nimi?) přátelit. Jediné pro mě užitečné, co se v té době dozvím, je, že ostatní na sobě zpozorovali, že v určitém momentu přestali stárnout. Pokud je to tak, nemůžu se vrátit domů. Za pět, deset let by všem došlo, že jsem divný. A postihlo by to nejen mě, ale i mou ženu a děti. Stejně se vrátit nechci. Následující století nedělám vůbec nic. Vždy přibližně po pěti letech se přestěhuji, aby si nikdo nevšiml toho, že se neměním. Setkáván se s dívkou jménem Isabelle, je taky jedna z Nás. Nevím, co dokáže, ale představuje mě Andrejovi. Netuším proč, o žádné seznámení nestojím. Po krátké době ji opouštím. Nikdy jsem neměl dojem, že by mě doopravdy milovala, nebo jen měla ráda. Jen ji fascinovalo, jak moc jsou mi jedno ostatní lidi.
Dělám, co mi zrovna přijde pod ruku. Dělník na stavbě, na poli, pomáhal jsem v mlýně, na dráze, byl jsem u pásu v továrně. Dělám snad všechno. Později zjišťuji, že bych snad i mohl zkusit něco jiného, než jen pracovat rukama. Podaří se mi dostat se na lékařskou fakultu v Paříži. Samotného mě překvapuje, jaké mám výsledky. Potom se stěhuji do Itálie. A tady mě zastihla válka. Zezačátku jsem přímo v poli, běhám mezi kulkami, letícími střepinami a kusy těl rozházených po zemi nasáklé krví a zachraňuji raněné vojáky. Už dávno, někdy v době, kdy jsem byl s Isabelle, jsem zjistil, že moje krev funguje jako univerzální lék. V tom šíleném pekle jsem strávil dva roky, až jednou dostávám kulkou do hlavy. Nic se mi samozřejmě nestalo, jednoduše jsem se vyléčil a nikdo si toho ani nevšiml. Ale v tu chvíli se rozhoduji, že se dostanu do zázemí a budu někde v nemocnici. Tady zjišťuji to, co bylo Jeane jasné už před sto lety. My vážně nejsme lidi. Jsme prostě bozi, alespoň já si v tu chvíli tak připadám, když stojím mezi lůžky smrtelně raněných vojáků a můžu si vybrat, koho zachránit a koho nechat zemřít. Uzdravuji zbabělce, o kterých se vědělo, že se asi ranili sami, a nechávám zemřít hrdiny, kteří i s několika raněními vytáhli mrtvá těla kamarádů z pekla bitvy, a to prostě jen proto, že můžu, a ten pocit je božský. Někdy se nad mrtvolou směji a nad někým, kdo přežil bez mé pomoci, mám záchvaty hněvu a smutku.
Když válka skončila, přišla vlna španělské chřipky. Pokračuji dál ve svém božím díle až do dne, kdy se v nemocnici objevuje Andrej. Chce, abych mu pomohl a zachránil jeho dívku. Zjišťuji, že to je prostitutka, a naprosto odmítám mu pomoct. Stojí ode mě několik metrů, ale nějaká síle mě najednou zvedne a praští se mnou o zeď. Říká, že přijde ještě jednou, aby zjistil, co si o tom myslím. Vstupuje sestra a pomáhá mi na nohy. Navrhuje, že ho se mnou půjde nahlásit, ale já ji přemlouvám, aby to nechala být. Čekám několik dní, jsem rozhodnut, že Andrejovi pomůžu. Nechce se mi, ta ženská je obyčejná běhna, ale taky se nehodlám od Andreje nechat zabít. O několik dní později mi přijde dopis, že bývalý voják by se mnou rád mluvil, poděkoval mi za záchranu života a pohostil mě u sebe doma. Bydlí až kus za městem a já se tam vypravuji, abych sklidil ovoce za své zásluhy. Přijíždím do menší vesnice, na jejímž kraji je domek, ve kterém by měl voják bydlet. Řeknu vozkovi, ať se pro mě vrátí zítra kolem poledne. Ve vesnici je jen pár lidí a já jdu ke dveřím domu. Začíná se stmívat a já uvažuji, proč mě nikdo nepřichází vítat. Vstupuji dovnitř, je tu šero a skoro nic nevidím. Když si zvyknu, zjistím, že celý vnitřek je jen jedna místnost, navíc úplně nezařízená. Tuším, že to je podvod a otočím se k odchodu. Ve dveřích stojí Andrej. Řekne jen, že mám, co jsem chtěl a praští se mnou o stěnu. Netuším, o čem to mluví, protože jsem ani nedostal šanci mu říct, že mu přece chci pomoct. Stojí kousek ode dveří a upřeně se na mě dívá. Já visím ve vzduchu a na krku cítím tlak. Snažím se za něj chytit, ale není tam nic, co by mi na něj tlačilo, alespoň ni, co by šlo chytit. Nakonec ztrácím vědomí, protože bez kyslíku nemůžu fungovat ani já.
Probouzím se ve tmě. Je tu zatuchlo a vzduch se ani nehne. Černota kolem je dokonalá, nevidím vůbec nic. Takovou tmu jsem ještě nikdy nezažil. Pokrčím nohy a praštím se do kolene. Něco je přímo nade mnou. Zvednu ruce, ale i ty narazí do překážky jen několik centimetrů od mého těla. Uvědomím si stísněnost prostoru kolem sebe. Nemůžu pohnout nohama, abych nenarazil. Rukama se zoufale snažím nadzvednout víko vězení, ale ani se nehne. Začínám kolem sebe kopat a bušit rukama, ječím zoufalstvím. Nic nepomáhá, jen ztrácím dech a omlátil jsem si nohy a ruce. Tlačí mě záda a já se chci přetočit, ale ani to nejde. Za několik hodin mi dochází kyslík a já ztrácím kontrolu nad tělem. Nejdřív nedokážu hnout prsty na končetinách, ale nemohoucnost se rozšiřuje po celém tělem, až sám sebe vůbec necítím. Nakonec ze mě zůstalo jen tohle – poslední jiskra vědomí, co si už nejspíš desítky let roztáhlé na nekonečnost opakuje svůj vlastní příběh.
Chris. Tak se jmenuji. Musím si to opakovat, stejně jako ten příběh. To abych nezapomněl, kdo jsem byl, kdo jsem, kým snad jednou zase budu. Kdy to jen všechno začalo? Snad rokem 1788, kdy jsem se narodil. Ale spíš až 1800…
Najednou se stalo něco, co se mi nepřihodilo už věky. Pocítil jsem tělo. Srdce se mi jednou stáhlo a vytrysklo krev do všech částí těla. Trhl jsem sebou a uhodil se rukou do víka. Já jsem se uhodil a cítil tu ránu. Já se cítil.

„No tak dělejte, zpátky do práce“
V ten moment se za zády vedoucího ozval tupý zvuk. Všichni se otočili tím směrem. Z prohnilého víka dřevěné rakve trčela jedna ruka. Celý shluk udělal krok zpátky, první řada chtěl ustoupit dál, svalila se a strhla i další za sebou. To už bylo víko proražené na dvou místech a objevovaly se další a další díry. Nakonec byl otvor dost velký, aby se jím protáhl člověk. Ke zděšení ležících dělníku se z bedny zvedl člověk. Jestli se to dalo nazvat člověkem. Shrbená, vyzáblá postava protáhla jednu nohu dírou a položila ji na zem. Tělo bylo jakoby scvrklé, zvrásněné a kůže měla chorobně žlutou barvu. Pod pokožkou mu prosvítala každá kost. Břicho bylo propadlé snad až k páteři, až se zdálo, že na vnitřnosti už tam ani nemůže být místo. Ze žluté tváře se kulily dvě obrovské bulvy, jak svalovina a tuk ve tváři ustoupily tak, že kůže těsně obepínala lebeční kosti. Po stranách hlavy kolem uší mu viselo několik pramenů vlasů jak nitě tenkých. Bytost vytáhla i druhou nohu a zabalancovala na měkké hlíně. Potom se pomalým, nejistým krokem vydala směrem ze staveniště. Zděšený Roberto ji sledoval, jak procházela kolem něj. Slyšel, jak si cosi mumlá chrčivým hlasem. Přísahal by, že to říkalo: „Andrej, kde je Andrej. Zabít Andreje.“
Ale co by to mělo za smysl?