Andor.cz - Dračí doupě online

Elisea přerývavě oddechovala. Věděla, že musí pryč. Ale kam? Jediné místo, které ji napadalo, bylo kus za vesnicí na kraji lesa. Jeskyně poustevníka a vypravěče Anyáraerdanera. Vkradla se potichu, aby nevzbudila spící kmotru, k sobě do komůrky, kde si sundala pracovní halenu. V tu chvíli se ale objevila kmotřička ve dveřích se svící v ruce. Přišla tak rychle, že Elisea leknutím skoro nadskočila.
"Odcházíš..." bylo to spíš konstatování než otázka a v jejím hlase byl cítit smutek, "věděla jsem, že se čas, kdy mě opustíš, blíží. A už je to tady." Kmotra se na Eliseu usmála a chvíli se tak na ni dívala, jakoby vzpomínala na všechny krásné chvíle, co spolu za ta léta prožili.
"Ještě, než odejdeš, ti ale musím něco ukázat," s těmi slovy vyšla na chodbu. Elisea ji zvědavě následovala po schodech dolů, kolem výčepu a ještě níž až do sklepa.
Ve sklepě otevřela skříň, ve které se na dně hromadili prázdné sklenice. Zatlačila na zadní stěnu armary a ta se vyklopila do další místnosti, ve které Elisea ještě nikdy nebyla.
Když ji osvětlilo mihotavé světýlko z tetiny svíčky, bylo vidět, že je to malinká čtvercová místnůstka. Jediné, co se v ní nacházelo, byla stará bytelná truhlice. Tetička položila svíci na zem vedle ní a poklekla. V četných záhybech své sukně nahmatala řetízek s železným klíčkem a strčila ho do zámku v truhle.
Po chvíli lomcování starý zámek povolil a víko se otevřelo. Elisea se zvědavě naklonila. Chtěla vidět, s čím se dělají takové tajnosti. Na první pohled se jí však zdálo, že truhla je prázdná. To už se však nad ní sklonila tetička a ze samého dna vytáhla cosi podlouhlého. Byl to meč v černé pochvě. Jílec měl jednoduchý, omotaný kůží. K němu přiléhaly dva malé špičaté železné výběžky a pod nimi byl zasazen prazvláštní kámen. Tetička jí ho podala. Když ho Elisea uchopila do ruky, připadalo jí, jakoby se vprostřed kamene zlatě zablesklo. Ale nejspíš to bylo jen odraz od svíčky…
Mlčky vyšly ze sklepa. Tam se na ni tetička obrátila: „To ti tu nechala matka. Říkala, že jednoho dne odejdeš a že až ten den nastane, mám ti ho dát. Teď se jdi ustrojit. Zatím ti v kuchyni nachystám něco k jídlu.“ Když uviděla její výraz, dodala s úsměvem: „No na matku se mě neptej. Jednou se dozvíš, kdo byla.“
Když Elisea vešla do kuchyně ve venkovním oblečení a s batohem, do kterého si uložila pár drobností a meč, byla svačina už na stole. Tetička jí ho zastrčila do batohu. Pak se obrátila k ní. „Bude se mi po tobě stýskat,“ řekla po chvíli a Eliseu objala. Ta, ač neměla moc ráda takové citové projevy, se teď na tetičku přitiskla: „Ty mě taky.“
Stály tak dlouho. Nakonec se však Elisea z obětí vyprostila, naposledy zamávala a vyšla do tmavé noci.
Venku poodešla po cestě za zatáčku, aby neměla na dohled světýlka z hostince, která ji lákala zpátky. Vždycky viděla ve tmě mnohem lépe než ostatní, dneska byla navíc jasná noc a měsíc se každým dnem blížil k úplňku. „Tak fajn, už není cesty zpět. Přece bych se tam nemohla vrátit jako malý děcko, co venku uvidělo tmu, leklo se a běželo se schovat domů,“ řekla si pro sebe a zvuk jejího hlasu ji trochu povzbudil. Vydala se tedy známou cestou do lesa.
Už se rozednívalo, když dorazila k poustevníkově jeskyni. Přesto ji překvapilo, že obyvatel jeskyně seděl před jejím vchodem. „Už na tebe čekám,“ přivítal ji a vstal. „Ale jak…“ Muž však nenechal udivenou Eliseu domluvit: „Prostě jsem to věděl, mladá dámo.“ Elisea pokrčila rameny, věděla, že s ním nemá cenu se hádat. Hned ale nakrabatila nos. Nesnášela, když jí někdo říkal mladá dámo. „Nejsem mladá dáma,“ zabručela si pod vousy. „A co teda jsi?“ opáčil se smíchem. Dívka už taky s úsměvem na rtech pokrčila rameny. Poustevník byl prošedivělý muž, přesto jeho pohyby působily mladě. Elisea nikdy nedokázala odhadnout, kolik by mu mohlo být let. Jméno měl zvláštní. Většinou ho lidé nazývali prostě Poustevník. Jí však jednou prozradil své jméno. Bylo zvláštní, jak jen znělo… aha, už to mám: "Anyáraerdaner." A jeho oči byly také zvláštní. Skoro jak jméno. Na první pohled byly obyčejné šedozelené, na druhý však… Elisea nikdy nezjistila, co jí na těch očích příjde tak zvláštní. Hrozně ji přitahovaly, musela se do nich dívat. Ne, nemusí. Zatřepala hlavou, aby se toho pocitu zbavila. „Přece Elisea,“ odpověděla mu se smíchem.
O chvíli později už seděli uvnitř jeskyně u stolu. „Tak proč jsi přišla?“ zeptal se jí poustevník. „No,“ teď Elisee vlastně došlo, že vlastně je úplná blbost, že když se potřebuje naučit bojovat, šla za vypravěčem a tak jen smutně hlesla, „potřebovala bych se naučit bojovat.“ Nepřišla tolik očekávaná otázka proč. Muž se na ni jen usmál: „Tak to jsi u toho pravého.“
Elán, s jakým se před týdnem vrhla do výcviku, z Elisei pomalu vyprchával. Byla unavená a cítila snad každý sval v těle. O některých předtím ani nevěděla, že je má. Jako každý den stála na mýtině v lese, kam se kolem poledne opíraly sluneční paprsky. Teď je cítila na nahých pažích, černá ofina se jí lepila k čelu a v očích ji štípal pot, který jí tam praménky stékal. Ten den už snad po tisící prováděla otočku a výpad proti kůlu zaraženému v zemi dřevěnou napodobeninou meče proklátou železnými hřeby, aby byla těžší. Prý to posilovalo ruce. Eliseu už to vůbec nebavilo jako na začátku předešlého týdne, nicméně se zarytým odhodláním pokračovala. Chtěla se pomstít. Toužila po tom, prahla, i když věděla, že ji Herulok vlastně nic neudělal. Sama si tu zášť vůči němu nedokázala vysvětlit.
Když si na něho vzpomněla, ťala do kůlu, že z něho odlétly třísky. „Dobře, dobře, jen tak dál,“ tiše zamručel Anyáraerdaner spíš pro sebe než k Elis. Zvedl své hluboké šedé oči k nebi. A poslouchal údery, teď už skoro pravidelné. Zlepšovala se. Neubránil se vzpomínce na to, jak před spoustou let rozdával údery podobnému kůlu on sám. Dalo mu mnohem větší práci, aby jeho údery měly takový zvuk. Ona však měla neobvyklý talent. Koneckonců ještě aby ne, když má někdo rodiče jako ona… Ze vzpomínek ho vytrhlo vypadnutí z rytmu: „Zakročila jsi pravou nohou moc dozadu.“ Elisea si možná trochu nezdvořile broukla: „Vždyť já to přeci vím. To byla jen malá chybka.“ Anyáraerdaner měl ale i přes svůj věk uši velice citlivé. „To je sice možný, že to byla malá chybka, ale v bitvě může být i ta nejmenší chybka chybou poslední,“ vyjel na ni trochu zhurta. „Ale jinak dobrá práce. Pojď se najíst,“ dodal skoro vlídně, když viděl, jak se zatvářila smutně i vzdorovitě zároveň a sundal z rožně opečeného zajíce a položil ho na pevný, avšak opotřebovaný a různými přírodními vlivy poznamenaný, dubový stůl. Elis spěšně odložila cvičný meč a opláchla si u potůčku protékajícího okrajem mýtiny zpocený obličej.
Při pohledu na maso ji napadlo, že kdyby kmotřička viděla, jak tu jí spíš spálené než opečené maso z ošumělého stolu, nejspíš by se zhrozila. Při té vzpomínce se jí na tváři objevil úsměv. Poté ji však přemohl hlad a zakousla se do pečeně.
Ten večer usedli, jako všechny předchozí, s Ayáraerdanerem ke stolu. Elisea očekávala nějakou přednášku o dalekých krajích, příšerách, nebo prostě jen o životě bojovníka. Když však poustevník promluvil, bylo jí jasné, že to tak nebude: „Už ovládáš základy boje s mečem a měla by ses naučit něco o kouzlech a magii.“ Vytáhl ze skryté přihrádky pod stolem starou knihu, která sotva držela pohromadě. Desky měla z kůže, už se však nedalo určit jakého zvířete, jak byla opotřebovaná. „Čarodějové jsou v těchto končinách velikou vzácností. Už je to pěkná řádka let, co jsem se s jedním potkal. Ale používají ji zaklínači a občas i různá nelidská stvoření. Proto by ses ji měla naučit,“ zkoumavě se na ni podíval a když viděl, že ho dychtivě sleduje, pokračoval: „Ovšem nepočítej s tím, že tvoje magie bude silná, aspoň jako toho nejslabšího zaklínače. K umocnění svých magických schopností používají amulety, které mají na krku. Ty žádný nemáš. I když mi to je záhadou…“ Poslední větu si spíš řekl pro sebe než pro Eliseu. Ta se však právě téhle věty chytla: „Jakto? Jak bych ho mohla mít, nebo kde ho mám získat?“ „No obyčejní zaklínači ho získávají při dračí zkoušce. Pak jsou někteří, kteří ho zdědí po rodičích. Nemůžeš ho nijak získat.“ odbyl ji rozmrzele. Ona se však jen tak nedala: „Ale nějaký jiný způsob být přece musí. Nebo bych přece mohla podstoupit tu jejich dračí zkoušku…“ „Ne! Opovaž se. Vždyť by tě to zabilo, holka jedna bláznivá,“ utnul ji stařec rázně. „Ts, já přece dokážu všechno, co ti vrazi,“ v Elisee se probudila vzpomínka na tři zaklínače, což ji dokázalo pořádně rozzlobit. Trochu se tomu divila i ona sama, protože za normálních okolností se považovala za celkem klidnou osobnost. Ayáraerdanerovi se v očích zaplály vzteklé ohníčky. Na chvíli si Elisea myslela, že to asi hodně přehnala, ale v tu chvíli se poustevník znenadání uklidnil. „Přece jen je tu ještě jedna možnost, jak kámen získat,“ začal, „a jelikož seznámit tě s ní je evidentně jediná možnost, jak ti zabránit, aby ses rozhodla podstoupit dračí zkoušku, tak ti o něm povím.“ Elisea se uvelebila na židli a zaposlouchala se do mužova vyprávění: „Ale nemysli si, že to bude způsob nějak jednoduchý. Zaklínač může vyzvat jiného zaklínače na souboj. Tedy zaklínač zaklínače - vykládá se to tak, přestože o tom vyzyvateli není v zaklínačském zákoníku ani slovo. Spíš nikdy nikdo nepředpokládal, že by to mohl udělat někdo jiný než zaklínač, i mezi nimi však dávno minuly doby, kdy se toho využívalo. Ten, kdo souboj vyhraje, má právo na amulet poraženého.“ Když domluvil, zkoumavě se díval na Eliseu. Ta však jen tiše a zamyšleně seděla.
Každý následující den byl pro Eliseu těžší. Přes den cvičila s mečem, přes noc s magií. Sama nedokázala určit, co je namáhavější. Přes tu únavu však cítila, že její pohyby jsou čím dál plynulejší a pro její tělo přirozenější. I s většinou kouzel neotálela.
Jednoho dne, když ráno vyšla z vyhřáté jeskyně, zaštípal ji v nose chlad. „První mrazíky,“ pomysela si v duchu. V tom ji něco napadlo, tak se obrátila zpět dovnitř. Poustevník u stolu dojídal snídani, kterou mu připravila. „Kde přebývají zaklínači zimu?“ „Co?“ zeptal se Ayáraerdaner překvapeně, protože ho vytrhla z myšlenek. „Ptám se, kde přebývají zaklínači zimu. Když udeřily první mrazíky, vždycky se kolem našeho hostince začali vydávat na sever,“ zopakovala svou otázku. Stařík se pro sebe zamračil, pak se na ni ztrápeně podíval: „S tebou nemá cenu se dohadovat. Tak ti to povím. Sídlí v Doupěti zaklínačů. Je to asi deset dní cesty směrem na sever. Nejdřív po hlavní kupecké cestě. Ta se však stáčí dále na východ. Na sever se od ní odděluje do lesa malá stezka. Ta se však nakonec vytrácí a dál se musí lesem. Kdo neví, kde přesně hledat, nikdy to nemůže najít. Nehledej ho. Nemá to cenu.“ „Já ho nehodlám hledat. Já chci jen narazit na pár lidí, kteří určitě půjdou tím směrem.“
Slunce už stálo vysoko na obloze, vzduch byl o poznání teplejší, když stála Elisea před vchodem do jeskyně. Přes košili, kterou nosila normálně, měla přehozenou koženou vestu podšitou kožešinou. Věčně rozevláté vlasy měla stažené v pevném copu. Na zádech měla pochvu s mečem a batoh s jídlem. Na nohou měla teplé boty vyložené kožešinou, které jí poustevník daroval.
Nechtělo se jí pryč, ale nebylo vyhnutí. Nějaká vnitřní síla ji nutila k tomu, aby našla tři zaklínače. Musela Heruloka vyzvat na souboj a vzít mu amulet. „Děkuji vám za všechno,“ obrátila se na Ayáraerdanera. „Nemáš za co. Hlavně na sebe dávej pozor a nebuď zbrklá. A pamatuj, že u mě budeš vždycky vítaná,“ smutně se na ni usmál poustevník. Elisea ho ještě chvíli pozorovala. Nevěděla, jak by mu mohla za všecko poděkovat. Přišlo jí zvláštní prostě jen tak odejít. Ale musí. Naposledy se na něj usmála, otočila se a vydala se lesem směrem ke kupecké cestě.
Když k ní dorazila, zjistila, že vlastně vůbec nepromýšlela, co bude dělat dál. Rozhodla se, že nejlepší bude zůstat skryta a tak pokračovala lesem podél cesty. „Půjdu podél cesty dokud se nezačne stáčet na východ. Tam počkám a neměla bych je minout.“ S touto myšlenkou se vydala na cestu.
„Sakra,“ nedokázala se ubránit zaklení. Když však viděla obláček páry, který jí stoupal od úst, přepadla ji ještě rozmrzelejší nálada. Zmrzlými pažemi si třela ještě zmrzlejší stehna a přitom se snažila rozhýbat nohy, aby se mohla postavit. Byl úsvit třetího dne, co se vydala na cestu a v noci už mrzlo pořádně. Konečně se zvedla na nohy a dýchla si do dlaní. Po nemalých potížích se jí podařilo prokřehlými prsty vyndat z batohu kousek přemrzlého chleba - poslední. Co nejrychleji se však vydala na cestu. Když už nic jiného, tak se při tom aspoň zahřála.
Když ji pohyb a Slunce dostávající se výš na oblohu zahřály natolik, že už dokázala ovládat své svaly vcelku obstojně. Během strávila celé dopoledne. Cesta byla jako oba předcházející dny liduprázdná. Měla však pocit, že by se měla každou chvíli začít stáčet na východ.
Z ničeho nic se ze zákruty před ní začaly ozývat hlasy: „No tak, Heru, vstávej. Nevím jak ty, ale já už chci být co nejdřív v Doupěti. Na mě už je venku celkem zima.“ „Zima není jenom na tebe, ale na všechny…“ „Vždyť už to mám sbalený, můžeme jít. Vy jste bručouni…“ Potichu se lesem připlížila za zatáčku, aby viděla na původce hluku. Radostí jí poskočilo srdce. Byli to oni. Tak rudé vlasy měla pouze ta zaklínačka. A už poznávala i další dva. Usmála se pro sebe. Byla ráda, že je konečně má, i když na druhou stranu se bála. Ale teď už nemá moc na výběr. Zhluboka se nadechla a vykročila z lesa směrem k nim.
Jako první si jí všiml ten vysoký, černovlasý. Zaklínačka a Hrulok byli příliš zaměstnáni handrkováním. První však do obou šťouchl a hlavou kývl směrem k černovlasé dívce, která se k nim rozvážným krokem blížila. Přitom jí kolem hlavy vlály prameny černých vlasů, které se ji uvolnily z copu.
Když k nim došla, byli už všichni tři otočení čelem k ní. Postavila se naproti Herulokovi, pohlédla mu do očí a silným nahlas pronesla: „Vyzývám tě na souboj.“
„He?“ vyhrkl nechápavě Herulok. Vzápětí se však trochu vzpamatoval a zformoval to tázací citoslovce do trochu určitějšího tvaru: „Cože?“ Tím však porušil mystickou atmosféru, kterou se podařilo Elisee navodit.
„Že tě vyzývám na souboj,“ zaškaredila se na něho. „Proč bys to jako dělala?“ opáčil Herulok, kterému to celé ještě pořád nedocházelo. V tom se do toho vložila rudovlasá: „Já vím, kdo jsi. Ta děvečka z hostince, ve kterém jsme se na jaře stavovali.“ Elisea se hned ohradila: „Já nejsem žádná děvečka…“ „Ať jsi nebo nejsi, to je jedno, ale otoč se a koukej mazat domů jako hodná holka.“ Nenechal ji domluvit Herulok a chystal se otočit od ní pryč. Eliseina ruka se však vymrštila a chytla ho za rameno. „Když tě někdo vyzve na souboj, máš dvě možnosti, ale otočit se a odejít není ani jedna z nich,“ zasyčela mu do obličeje. „Což je pravda.“ Připustila pomalu zaklínačka. „To je sice fakt, Nare, ale na zaklínačský souboj tě může vyzvat pouze zaklínač. A ti mají rozum, tak to nedělaj,“ ohradil se na ni Herulok. „No, popravdě řečeno, v zákoníku není nic o tom, že by ten vyzyvatel měl být zaklínač,“ ozval se jim za zády černovlasý zaklínač, který byl doposud zticha. „No to ti teda pěkně děkuju, Beleare. Chceš tím jako naznačit, že mám příjmout výzvu od týhle holky nebo jí dát svůj kámen? A navíc, co z toho budu mít já, když vyhraju. Ona žádný kámen nemá,“ vyjel na něj podrážděně Herulok. Belear pokrčil rameny: „Zaklínači jsou bojovníci z povolání. Neměl by je nikdo porazit a když nějaký zaklínač podlehne, počítá se s tím, že si kámen stejně nezaslouží.“ „To budu muset vážně bojovat s touhle usmrkanou holkou?“ zeptal se Herulok skoro zoufale. „Budeš muset,“ potvrdila mu to Elisea s posměšným úsměvem na tváři.
O chvíli později už stáli proti sobě bez batohů a kožešinových vest. „Vážně si to nechceš rozmyslet?“ zeptal se s nepatrnou nadějí v hlase Herulok naposled. „To vážně nechci,“ odsekla mu Elisea a tasila meč. Její protivník jen bezradně pokrčil rameny a nezbylo mu nic jiného než taky tasit. Dívka zaútočila. Byla rychlá. Až nelidsky rychlá. Herulok překvapením sotva odrazil čepel jejího meče svým. Vyletěly duhové jiskřičky a Herulok pod tím nárazem zavrávoral. Kdyby měl čas, zakroutil by hlavou nad její nepochopitelnou silou. Toho času se mu ale zoufale nedostávalo. Po dalším odraženém útoku mu bylo jasné, že když se bude držet své džentlmenské strategie - pouze se bránit - kterou měl v plánu, přijde v tom lepším případě o kámen a v tom horším o život. Mrzutě se tedy vrhl do boje.
Narewen, která v cvičném boji meči vždy dokázala Heruloka porazit, si vždy myslela, že šermířkou je lepší než on. Při sledování toho souboje však o tu představu však velice rychle přišla. Z obou protivníku se stávaly pouze barevné šmouhy, jak rychle se pohybovali. Útok jednoho a obrana druhého střídal útok druhého a obrana prvního. Ze začátku i Eliseu vlastní rychlost překvapila. Brzy jí však bylo jasné, že pouze pomocí mečů se souboj nerozhodne. Hlavní slovo bude mít magie. V hlavě se jí rozezněla ozvěna poustevníkových slov: „Bez amuletu se tvoje magie nevyrovná magii ani toho nejslabšího zaklínače.“ Co se dá dělat. Na její straně je alespoň okamžik překvapení. On neví, že to ovládá. Nesmí ji použít jako první.
Výpad. Otočka. Úskok. Obrana. Sakra ta malá potvora zaútočila ze strany. To bylo o fous. A z druhý strany. Auu. Holka mu prosekla košili a kůži na zápěstí. Není to hluboký. Teď já. Výpad. Na druhou stranu. To je k ničemu. Herulok před sebe dopáleně natáhl levou ruku, z které vystřelil proud zeleného světla. Byl slabý. Herulok jí nechtěl vážně ublížit. Ta holka má kuráž. Nezaslouží si to. Navíc, mohla by z ní být dobrá zaklínačka. Jaké však bylo jeho překvapení, když dívka nastavila kouzlu meč a ten paprsek vstřebal. Na chvíli jako by se nevěřícně zarazila i jeho sokyně. Rychle se však vzpamatovala a z její ruky vyletěl jeho směrem silný proud zlatavého světla, jako by omotaného černým kouřem. Herulok polkl a sotva před sebe stihl nastavit amulet, aby kouzlo pohltil. Pod sílou kouzla zavrávoral dozadu. Tak tak, že se udržel na nohou. Ale to už se k němu znovu hnala dívka s napřaženým mečem. Sotva stíhal srážet její výpady. Při jednom výpadu jí z druhé ruky vytrysklo další kouzlo. Bylo o něco slabší než to předchozí, ale stačilo. Herulok nestihl při odrážení výpadu nastavit amulet tak, aby vstřebal všechnu energii. Kouzlo ho srazilo na zem. Meč mu vyrvalo z ruky a odhodilo stranou. Zůstal ležet na zemi omráčený.
Elisea k němu přistoupila blíž. S tichým zachrčením se pohnul. Tak fajn, omráčen není. Její meč bleskurychle vystřelil a zastavil se na jeho hrdle. „Tak co, vzdáváš se?“ zeptala se potěšeným hlasem. Otevřel jedno oko a upřel ho na ni. Ne, druhý ne, to je moc námahy. A jedno stačí. „Co mi zbývá?“ odsekl jí chraptivým hlasem. Elisea se usmála. Došla až k němu. Co ta poblázněná holka dělá? Vylekaně otevřel i druhé oko. Dívka zapíchla hrot meče vedle něj do země. Opřela se o něj a přiklekla k němu. Sklonila se nad ním, aby mu mohla z krku sundat kámen. Jak se nad ním skláněla, všiml si jejích očí. Už pohasínaly a panenky se zakulacovaly, ale ještě pořád měly protáhlý tvar. Jako kočičí. Zcela určitě. Ona je zaklínačka. Vzrušením se mu pracně zklidněný dech opět začal zrychlovat. Ale blbost! Okřikl sám sebe. Jak by mohla být. Nepoužívá magii zaklínačů. To už se však neznámá dívka zvedla a otočila se od něho. A přetáhla si přes hlavu řetízek s jeho kamenem. Potvora!
Elisea si zálibně prohlížela kámen na svém krku, když se za jejími zády ozval ostrý hlas: „Kdo jsi?“ Pro zdůraznění slov se jí do zad zaryl hrot meče.
Já pitomá, jak jsem si mohla myslet, že se mnou budou jednat čestně? Jako bych neslyšela, co se o nich povídá. Vrazi jsou to, vraždí za peníze. Ale co už. Jednou jsem se do toho zamíchala, není cesty zpět. Bez ohledu na hrot tlačící jí do žeber se začala pomalu otáčet. Mečem ji ohrožovala rusovlasá zaklínačka. Byla menší než Elisea, kterou to trochu povzbudilo. Napřímila se a povýšeně se na ni pohlédla: „Kdo se ptá?“ Čekala, jestli žena bodne.
Ta jelikož nepředpokládala, že by se někdo navzdory meči mezi žebry nepodvolil, tak nějak nevěděla, co by měla dělat. Koneckonců neměla důvod tý malý holce ubližovat, když opomineme to, že po tom, čeho byla svědkem, si nebyla jistá, zda by to dokázala. Po jejím boku stanul Belear. Narewen se hned cítila o něco jistěji. „Jsem Narewen. Zaklínačka. Což už ale jistě víš,“ představila se tedy. „Já jsem Elisea. Děvečka z hostince. Ale to už jistě víš,“ odsekla jí drze černovlasá dívka.
„Jsi nějaká drzá na to, že máš v břiše hrot meče. Buď si naprostý blázen, nebo jsi nesmírně statečná. Buď jak buď. Já jsem Belear,“ vložil se do jejich hovoru muž stojící z Narewen. Elisea se skoro nepostřehnutelně zamračila. Když promluvil, naježily se jí všechny chlupy na rukou. Přestože mluvil přátelsky.
Vtom se k nim ze strany dobelhal Herulok. Strhl Narewenin meč stranou. „Poctivě si vybojovala můj kámen. Nezaslouží si, aby jsi ji tak vyslýchala,“ odpověděl mrzutým hlasem Nareweninu rozzlobenému pohledu. Pak se otočil na černovlasou dívku: „Nicméně by mi bylo ctí, kdyby jsi mi pověděla, co jsi zač.“ Při těch slovech se ji lehce poklonil. To co předvedla bylo určitě hodno poklony. Nepřestával však sledovat její oči a pokoušel se, jestli z nich něco nevyčte.
Elisea mu pohled zamyšleně opětovala. Koneckonců, proč by si s nima nepopovídala? Nějak nepřemýšlela nad tím, co bude dělat, až bude mít kámen. A navíc se jí ulevilo, když jí do žeber nepíchal meč. Jak z ní však začal opadat adrenalin, začal se do ní zakusovat mráz. Slunce bylo sice už vysoko na obloze, ona tu však stála jen v košili. A poslední, po čem toužila, bylo začít se tu před nima klepat zimou. Proto rychle přikývla: „Tak fajn.“ A došla si pro vestu a batoh ležící opodál.
„Copak byste chtěli vědět?“ zeptala se, vrativší se zachumlaná ve své vestičce. „Už jsem se tě ptala. Kdo jsi?“ zeptala se jí Narewen. „A já ti to říkala,“ pokrčila rameny Elisea. „To jsi mohla být. Ale teď rozhodně nejsi. Nemáš lidské oči?“ vložil se do jejich rozhovoru klidně Herulok. Elisea věděla, že má zvláštní oči. Těšilo ji, když jí to lidé říkali, ale od toho zaklínače ji to z nějakého nepochopitelného důvodu popudilo. „No a? Ty taky nemáš oči úplně typicky lidský,“ odsekla mu nakvašeně. „Já taky ale nejsem člověk. Jsem zaklínač a nestydím se za to,“ odpověděl jí stejným tónem. Elisea se už nadechovala, aby mu něco pěkně od plic pověděla, když ji zarazila Narewen. Tentokrát ona zažehnávala hádky: „Nevím jak vy, ale já, jak už sem ráno vysvětlovala Herulokovi, už chci být v teple Doupěte. Na mě už je trochu zima. Hlavně po ránu. Jestli nemáš kam jít, tak pojď s náma.“ A naznačila hlavou směr do lesa, kam vedla malá stezka, které si Elisea předtím nevšimla.
Když nad tím tak přemýšlím. Nemám kam jít. Co bych dělala u tetičky? Nedokážu si tak úplně představit, že bych jí tam znovu začala v klidu pomáhat. A že bych se vrátila k poustevníkovi? Co bych tam dělala? Proto Elisea pokrčila rameny a vydala se tím směrem v doprovodu všech tří zaklínačů.
„Tak řekneš nám už, co jsi zač?“ nedal se opět odbýt Herulok, když vešli do lesa. „Ale já už vám to řekla. Vážně. Jsem člověk. Nebo jsem od narození věřila tomu, že jsem,“ odsekla mu Elisea vzpurně. „Jako nic proti, ale přišlo ti to, co jsi tam předváděla, jako typicky lidská dovednost? A co to bylo za magii, kterou jsi používala?“ nenechal se Herulok odbýt. „Já to fakt nevím a ta magie byla stejná, jak ta vaše. Jinak by ji přece tvůj medailon nedokázal pohltit,“ zavrčela vztekle a v očích se jí zlatě zablesklo. Ten záblesk v očích přinutil Heruloka, aby byl zticha. A tak cesta pokračovala v tichosti.