Andor.cz - Dračí doupě online

Stín strážce

„Ty nevidíš, co dělá?“
„Jo, ale nevím, co s tím mám dělat, podívej se… nedělá ale nic špatného.“
„A tys ho tu už někdy viděl?“
„Ne, ale to neznamená, že je špatnej.“
Uprostřed náměstí stál muž oblečený spíš jako žebrák, oblečení měl z hodně staré látky a koženou vestu, kalhoty z té samé látky, vyprávěl divné příběhy, že prý jsou dest tisíc let staré.
„Hele, zeptáme se ho, až přestane hulákat na celé náměstí, co by si o nás lidi pomysleli, kdybychom zatkli obyčejného blázna, kterej nikomu nevadí.“
„Kdo by to do tebe řekl, na elfa, kterýmu je třicet let, jsi hodně moudrý.“
„Dík.“
„Tak dobře, počkáme, až přestane řvát na celé kolo.“
Gryf šel vesnicí do obchodu, dveře do krámu byly otevřené.
Dům byl napůl kamenný a napůl ze dřeva, takové domy se stavěly, když město začalo růst, tento dům patřil ke starým pozůstatkům města, okraje města a zbytek domů byly výhradně z kamene.
Gryf vešel dovnitř, bylo tam teplo, v krbu hořel oheň, při pocitu tepla si promnul ruce a rozhlédl se po místnosti, krám působil uklidňujícím dojmem.
„Ahoj Erien.“
„Zdravím tě, Gryfe, jak se máš?“
„Docela dobře.“
„Co nového?“
„Ale, máme tady nějakého starce, už tři hodiny vyřvává nějaké povídky na náměstí.“
„Asi nějaký blázen, a co si o tom myslí Lend?“
„No, chtěl ho sebrat už tam na náměstí…“
„Chcete ho vyslýchat?!“
„Ne! To ne.“
„Jenom se ho chceme zeptat na pár drobností.“
„Co jinak?“
„Tak nic nového, armáda je pořád stejná, ale prý přijede do města karavana s novými zbraněmi, možná stejně je už na čase, tady ty za moc nestojí…“
„A potřebuješ něco ještě?“
„Hmm... jo, potřebuju kus masa.“
„Tenhle?“
„Jo, a půl bochníku chleba.“
„Tady to máš.“
„Moc ti děkuju.“
„Tři zlatky.“
„Jo, jasně.“
Gryf sáhl po měšci, který měl pod modrou tunikou s černým vyšíváním štítu, kopí a dvěma zkříženými šípy za vyšívaným štítem, měšec měl pověšen za koženou šňůrku, vytáhl ho a rozvázal jej, vysypal z něj tři zlatý a položil je na nataženou dlan Erien.
Erien je vzala a usmála se.
Gryf schoval měšec zpátky za tuniku.
„Díky a přijď zas.“
„Já taky děkuju, ahoj.“
Gryf už byl ve dveřích, když na něj Erien zavolala.
„Gryfe!“
„Ano?“
„Stav se někdy u nás doma, víš, že jsi u nás vždy vítán.“
„Já vím, dík, tak já se dneska přijdu, jestli to nevadí?“
„Ne, nevadí, přijď na večeři.“
„Dobře.“
Gryf se otočil a šel dál, ofoukl ho studený vítr, brrrr, no jo, už je tady zima.
Pomslel si a šel dál směrem k náměstí, kde patroloval s Lendem a dalšími vojáky, Gryf se prodíral davem lidí na ulici, kteří nakupovali u stánků na okrajích dlážděné cesty, jak se tak prodíral davem kolemjdoucích, všiml si v boční uličce toho starce, kterého viděl ráno, viděl tam ještě jinou postavu v zeleném plášti nejspíš s toulcem na zádech a mečem u pasu, postava se jevila ženskou stavbou těla, stařec si ho všiml a oba začali utíkat, Gryf chtěl vyběhnout za nimi do uličky, ale srazil se s tlustým, honosně oblečeným mužem.
‘‘Kam čumíš, blboune, jeden ten oblek stál víc, než kdokoliv tady okolo, víš ty vůbec, kdo já jsem?‘‘
Řval na něj muž, nedívaje se dolů na něj.
Gryf se zvedl a upravil uniformu, potom se podíval na muže, co na něj řval a pohledem toho největšího odporu se mu podíval přímo do očí.
Muž znejistěl, podle výrazu v obličeji celý zbledl.
„Milý pane, opravdu se omlouvám, ale vrazil jste do mě vy a za to vás můžu zavřít do cely, protože jste mi zabránil výkonu mé služby.“
„Co si to dovoluješ, ty jeden…“
„Ano pane, co doufám, že mi nechcete vyhrožovat a teď, jestli dovolíte, už půjdu, mám na práci mnohem důležitější věci k řešení, než vaši neslušnost a nafoukanost, nashle.“
Gryf se otočil a šel do uličky na místo, kde stali ti dva, místo si dobře prohlížel, našel jen nějakou sponu na plášt a prsten s nějakými runami. Mmm... tohle jsem ještě neviděl, žádnou takovou pečet žádné šlechtické rodiny neznám, hmm… nechám si ho, jestli je důležitý, budou ho chtít zpátky.
Gryf se rozhlédl a potom si to namířil rovnou na náměstí za Lendem
„Lende.“
„Ano?“
„Tady je kus masa a chleba.“
„Něco nového?“
„Co je?“
‘‘Ale, jsem nasranej.“
„Proč?“
„To je kvůli tomu starci.“
„Co se stalo?“
„Ten zatracenej stařík zmizel nějak nevím jak... ale zmizel.“
„Viděl jsem ho.“
„Kde?“
„Cestou sem, viděl jsem ho v postranní uličce s ještě někým, asi to byla žena.“
„A?“
„No a všimli si mě, tak jsem se chtěl rozběhnout za nimi, vrazil do mě nějaký honosně oblečený muž, ten chlap byl jak smyslů zbavenej.“
„Co říkal?“
„Že jeho šaty maj větší cenu, než všichni tady okolo.“
„K čertu, Gryfe, doufám žes ho neurazil.“
„Já taky doufám, že ne, proč?“
„No, je to šlechtic z nějakého velmi vznešeného rodu blízkého královské rodině.“
„Tuším, že jejich rod se jmenuje Amardeis, ale nejsem si jistý, to je jedno.“
Najednou se Gryfovi ozve v hlavě dusot kopyt, o dvě vteřiny později zvoní zvony na poplach.
Gryf se zapotácel slabostí, která naněj padla, zalilo ho horko a skácel se k zemi na kolena. Měl zrychlený tep a rozšířené zornice, jak po nějaké droze, v hlavě se mu honily divný myšlenky, až to bylo bolestivé, vykřikl bolestí a omdlel.
Probudil se až za chvíli, nad ním se skláněl Lend a podával mu ruku, Gryf se s Lendovou pomocí postavil a chytil se za hlavu, strašně ho bolela, ale bolest rychle ustala a zanechala mu v hlavě zmatek a divné myšlenky.
„Co se ti stalo“?
„Nevím, bylo to divný… mám v hlavě zmatek.“
„Nebyl náhodou poplach?“
„Jo, byl, omdlel jsi asi na pět minut a měls strašný křeče.“
Lend zabručel.
‘‘Sakra, ani tu svačinu si nemůžu sníst v klidu!‘‘
„Jdeme se mrknout, co se děje“
Oba běželi k hradbám, vyběhli nahoru a rozhlídli se.
„Co se to tu děje, poručíku?“
„Nájezdníci a otrokáři, pane, prej ať se vzdáme…“
Při těchto slovech se poručík zasmál způsobem, jako co si to myslí.
„Řekněte jim, že si s nimi půjdu promluvit.“
„Lende, počkej, nemám tam jít s tebou, klidně půjdu?“
„Dobře, jdeme, pět mužů za mnou!“
„Otevřete bránu!“ zaznělo velkou kamennou bránou.
Brána se pomalu otevírala, ta působila impozantním dojmem, její masivní dveře byly z nejtvrdšího dřeva prokládaného a pobitého železem.
Gryf s Lendem a dalšími pěti vojáky šli pomalu naproti otrokářům a nájezdníkům, zastavili se asi deset metrů od nich a položili si ruce na jílce mečů.
„Buďte připraveni, možná budem brát roha.“
„Je jich dvacet, zbytek je asi zalezlej někde v lese naproti.“
„Co tady pohledáváte, a co chcete?“
Na koni k nim přijeli dva muži v obyčejném oblečení a v rezavých helmách, ani jejich zbraně za moc nestály.
Jeden znich promluvil křiklavým hlasem.
„Chceme ty vaše nové zbraně a neříkejte, že je ještě nemáte, máme svoje zdroje, takže vydejte zbraně a my odejdeme.“
„A co když je nemáme?“
„Tak lžete a my vás všechny v tom městě pobijeme do jednoho.“
„Hele, křikloune, ty tady na mě nebudeš křičet a zkuste si něco a rosekáme vás na kaši.“
„Vážně?“
„Už se na tu řež těším.“
„Žádná nebude, jedině váš pohřeb, meče!“
Lend i ostatní tasili zbraně a vrhli se na ty dva, ale křiklavej stačil dát znamení ostatním.
Řítili se na ně jezdci na koních.
„Rychle, berem roha!“
Všichni se rozběhli zpátky do města, za nimi jeli jezdci na koních.
Jeden z jezdců po nich hodil kopí a zasáhl vojáka po Gryfově pravici, trefil ho přímo zezadu do krku, krev vystříkla všude okolo a pocákala i Gryfa, v tu chvíli Gryf trhl hlavou dozadu a pohlédl na vojáka a zpět. Každý jednou zemře, nikdo neví jak, ale voják by měl umřít v bitvě, nebo přirozenou smrtí, ale tohle... to je spíš jako poprava, než smrt...
„Dělejte, přidej, než nás dostanou!“
Pobízel Gryf ostatní, už byli u brány, ale ta se najednou zavřela těsně před nim.
„Co je, sakra?“ zaklel Lend.
Za bránou se rozpoutal boj mezi vojáky, Lend, Gryf a další čtyři vojáci zůstali za bránou.
„Co budem dělat? Jsme v pytli, takhle nás ti jezdci rosekají.“
„Jo možná jo, já se ale smrti nebojím.“
„Do obranné pozice!“
Všichni si stoupli do řady, Gryf se podíval na obě strany, na obou viděl k smrti vyděšené vojáky.
„Tak teda jo, jdem na to, jak jsme se to učili, bacha na boky a hlavně na toho druhého vedle sebe.“
Gryfovi se zamotala hlava, ale udržel rovnováhu, v tu chvíli uslyšel tlukot srdce všech vojáků.
Tloukly jako o závod, ale jeho bylo úplně klidné, skoro necítil tep, dech měl pomalý, ve chvíli, kdy by jiným v této situaci srdce tepalo obrovskou rychlostí, jeho bylo klidné, i jeho mysl, ale byla zastřená… Cítil se, jako kdyby hořel, jezdci byli téměř u nich, Gryf si přehodil meč do levé ruky a pravou udělal nějaké gesto do vzduchu, asi jeden a půl metru od nich se vytvořila ohnivá vlna, která se přehnala přes jezdce a zase zanikla.
Gryf omdlel, Lend ho stačil chytit a položit na zem.
„Počkejte u něj!“
Lend přiběhl k bráně a díval se mříží dovnitř
„Haló! Otevřete rychle!“
Za chvíli přiběhl voják a začal otevírat bránu.
„Rychle, vemte ho a rychle dovnitř, dělejte rychle!“
Všichni proběhli pod branou, která byla jen trochu otevřená, Gryfa dali na nosítka a odnesli k lékaři.
Lend začal zjištovat příčiny toho, co se tu stalo, kdo a proč zradil a jestli někoho nechytli.

…………………………………………………………………………………………………

Lend vyšel z domu brzy ráno, šel se podívat za Gryfem, vzal si na sebe drátěnou košili, meč a uniformu.
Gryf bydlel kousek od něj, Lend šel přes náměstí, kde prodavači už začali skládat zboží na stánky a na ohništi si vařili snídani.
Lend přešel do jedné z postraních uliček, Gryf už před svým domem čekal opřený o zábradlí schodů.
„Ahoj, čekáš dlouho?“
„Ne, ani ne, měl jsem čas popřemýšlet.“
„Jo? A nad čím?“
„O událostech předchozích dvou týdnů, je toho v poslední době celkem dost. Útok na město, ten stařec a ten, nebo spíš ta druhá, co s ním mluvila, poslední dobou nemám dobrý pocit z tohohle města, furt se dívám kolem sebe jako nikdy a nevím, co přesně čekám, děje se tady spousta divnejch věcí.“
„Máš namysli tvé v poslední době časté omdlévání a to, co se ti povedlo před bránou?“
„Mluvil jsem o tom s radou kouzelníků a mágů, nevěděli, co by to mohlo být, neshodli se, jestli to bylo kouzlo, nebo něco jiného, prý zkusí najít kouzlo, které by se podobalo tomu, co se ti podařilo.“
„Jo, ale tyhle věci, třeba to před tou branou, bylo to, jako kdyby mnou procházel obrovský proud energie, bylo to, jako bych to kdysi uměl, vždycky před něčím takovým se mi zamotá hlavy a… sám si to před bránou viděl.“
„Jo, bylo to, jako kdybys kouzlil, udělal jsi pár gest rukou a něco řekl.“
„No a co bylo to omdlení na náměstí, bylo to, jako kdyby svět kolem mě zšedl a viděl jsem sám sebe ze vzduchu a tebe a pak… nevím, zbytek si nepamatuju.“
„Radši už půjdem, ne?“
„Máme dneska hlídku na náměstí, mrkneme se po tom starci.“
„Jak víš, že tam bude?“
„Nevím, ale mrknout se po něm můžeme, ne?“
„Nejsem proti.“
Gryf s Lendem šli ke kasárnám, kde měli převzít hlídku s dalšími deseti muži.
Šli městem, ještě byla tma, v tichu ulic se ozývaly jejich kroky, Gryf si ale všiml rozdílů na Lendovi, kroky slyšel, zvuk jako dvou chlapů, kteří šli stejnou rychlostí i nohou, ale Gryf si toho všiml a zastavil se a otočil zpátky do uličky, Lend udělal ještě dva kroky a taky se zastavil.
„Co je?“
„Nevím, jako by nás někdo sledoval, slyšel jsem něčí kroky.“
„Jo, svoje a moje.“
„Ne, na tvoje kroky jsem slyšel i jiné, jako by šel stejně, jako ty.“
„A ty v té uličce něco vidíš?“
Lend se podíval zpátky do temné uličky.
„Ne, ale…“
„No tak jdem, takhle přijdem pozdě, ne, že bych nechtěl nasrat toho, co nám ty chlapy má předat, ale i tak jdeme.“
Gryf upřel zrak na jedno místo v temné uličce, do stínů, které vrhaly domy na ulici v jednom z temných míst si všiml něčeho, co připomínalo postavu, ale nechal to být a doběhl Lenda.
Po zbytek cesty měl Gryf položenou ruku na jílci svého meče a měl divný pocit, jako by je někdo sledoval.
Když došli před bránu kasáren, sama se otevřela, to už i Lend něco tušil a vytáhl meč z pochvy, Gryf také, pomalu vešli na cvičiště, které bylo hned za bránou.
Cvičiště bylo celkem rozlehlé, ve středu hořel oheň, kolem ohně seděli vojáci, Lendovi i Gryfovi bylo divné, že neslyší jejich hlasy, pomalu se přibližovali, když došli až k nim, Gryf jednomu z nich položil ruku na rameno a zacloumal s ním, jak s ním zacloumal,vojákovi upadla hlava.
„Sakra, co to má bejt?“
Gryf obešel i ostatní a všem upadla hlava.
„No tak tomu říkám masakr, hele, koukej, tady tomu trčí kus jídla z krku, asi ještě jedl.“
„Gryfe, promiň, že to říkám, ale nevidíš, že je mrtvej, že mu někdo uťal hlavu?“
„Jo, to vidím, myslíš si snad, že jsem si toho nevšiml?“
„Ne, ale mohl bys mít aspoň trochu úcty k mrtvým.“
„No jo, ale je to divný, ten kdo to udělal, musel bejt hodně šikovný a měl dobrej meč, žádný takový meče nikdo v království nedělá, musel to být výrobek na zakázku.“
„Proč myslíš?“
„Podívej se na řez.“
„Ale fuj, je to hnusný, radši mi to popiš, dost na tom, že se na to dívám.“
Lend radši stál kousek od mrtvol, vypadal, že za chvíli ze sebe vyhodí snídani.
„Tak dobře, ten kdo to udělal, měl hodně dobrej ostrej a tenkej meč, normální čepel bez známky záseku na ostří, hlava je useknuta přímo mezi obratly u všech vojáků, to není náhoda, myslím, že tady máme nájemnýho vraha, nebo strážce.“
„Strážce? Jednoho, nebo víc?“
„Většinou jeden.“
„Jsou to něco jako najemní vrazi, ale s rozdílem, že mají svoji víru, a buď hájí svoje zájmy, nebo někoho jiného, ale jen málokdy.“
„Prostě odstraňují nepohodlné lidi, politiky a takové, co moc ví?“
„Jo, přesně, ale proč je? Je to past!“
Ve chvíli, kdy to Gryf dořekl, se před nimi objevili tři zahalení muži s meči na zádech.
“Cha, pořád máš dobrý postřeh, Gryfe, a intuici, dost bylo řečí, to je tvůj konec, neměl jsi se odvracet od naší víry, teď zemřeš, víš toho až příliš.“ Promluvil jeden ze zahalených na Gryfa, od kterého byl asi pět kroků.
„Vážně? No a co tihle mrtví vojáci, proč oni?“
„Myslel jsem si, že jsi chytřejší, nechápeš?“
„Ale ano, chápu, v tom případě jste překročili své hranice, porušili jste svůj zákon.“
„Drž hubu! Nic nechápeš a teď tas a zemři aspoň se ctí!“
Strážci tasili své zbraně a začali Gryfa i Lenda obkličovat.
Gryf s Lendem si stoupli zády k sobě, Strážci se pohybovali tiše a rychle kolem nich v kruzích.
„Co teď, Gryfe?“
„Dělej, co ti řeknu a možná to přežijem, začnou s výpady, jsi levák, kryj mi levou stranu, já tě budu krýt zprava, až se všichni vystřídají ve výpadech, bude řada na nás, jestli se nám to povede, máme polovinu za sebou, tu lehčí.“
„Lehčí? A coje ta těžší?“
„Zabít je.“
„Dobře, dobře, co potom?“
„No, až skončí s výpady, opřeme se do nich, prorazíme a dostaneme je do linie a zbytek, tak to už necháme na našich bojových schopnostech.“
Strážci se pohybovali obratně a potichu kolem nich v kruhu, jeden z nich udělal rychlý výpad a rychlý odskok. Lend tak tak vykryl jeho rychlý úder, Gryf se musel pořádně zapřít, aby nespadli na zem, strážce na ně narazil velkou silou.
Další z nich udělal výpad proti Gryfovi, ten úder chvatně vykryl mečem a kopl do Strážce, ten spadl na záda, ve chvíli, kdy spadl zaútočil třetí a o vteřinu později první, bylo to tak rychlé, že se museli od sebe oddělit a každý vykrýt toho druhého.
Mezitím byl druhý strážce už na nohou a začala série úderu a výpadů, teď byl Lend i Gryf oddělení od sebe, na Gryfa útočili dva a na Lenda jeden, ten ho skoro nestíhal.
Na Gryfa zaútočil jeden, sekal z vrchu, Gryf se obratně vyhnul otočkou po strážcově pravé ruce a sekl po zádech útočníkovi. Bylo jen slyšet párání látky a strážcův řev, ten se svalil na zem jako hadrová panenka s rozpáranými zády, druhý znejistěl, pak se ale vrhnul na Gryfa, trochu ho zaskočil, Gryf couval a o něco zakopl, meč mu vypadl z ruky.
Nad ním byl strážce s napřaženým mečem.
„Cha, teď zemřeš, jak jsem již řekl!“
Lend si toho všiml a odkopl svého strážce a hodil mečem proti druhému, meč ho zasáhl přímo do hlavy a projel skrz, Gryf se postavil a podíval se po třetím z nich, viděl ho na půl cesty ke dveřím na cvičiště, rozběhl se za ním, strážce se mu snažil utéct, ale Gryf ho dohnal a srazil ho na zem silnou ránou pěstí do obličeje…
Po chvíli se strážce probudil, to už nad ním stál Gryf i Lend.
Lend ho drapl za oblečení a přiložil mu meč ke krku, strážce měl strach, bylo to vidět v jeho očích.
„Tak a začni mluvit, nebo tě podříznu.“
„Klidně to udělej, mě jiný osud stejně nečeká, mí bratři jsou mrtví a já půjdu za nimi k našemu bohu.“
„Ty půjdeš leda tak do pekla.“
„Já neříkal, že můj bůh je nahoře, jak vy říkáte.“
„V tom případě to je v pořádku, teď chcípni.“
„Počkej, Lende, proč ho zabíjet?“
„Ten stejně nepromluví, tak proč ho nechat naživu?“
„Co takhle mučení?“
Lend se postavil a pustil strážce, na jeho krku nechal přitisklý hrot meče.
„Myslíš, že to pomůže?“
„Ne, je cvičenej, ale jsou i jiné způsoby mučení, lepší výsledky s menší námahou, vezmeme ho k mágům.“
„Máš pravdu, teda pokud sám neřekne, co chceme vědět.“
„T…tak dobře, řeknu, co vím.
Rozkoktal se strážce, bylo slyšet, že má strach z toho, co řekl Gryf.
„Ale najednou chceš mluvit, tak povídej…“
„Lende, počkej nech to na mě.“
„Spusť, proč vás poslali a kdo je krysa v tomhle městě.“
„Arum Ar to nařídil, odstranit tebe a jednoho starce s elfkou.“
„Dobře, proč mě, proč teď, tak pozdě, a kdo je ta krysa?“
„Dobře, dobře, jen vklidu, Dorigor, to je ta krysa.“
„Dorigor, ten překupník a obchodník s věcmi z černýho trhu?“
„Jo, přesně ten.“
„Sakra, ten ví všechno, co se v tomhle městě šustne, budeme ho muset sebrat sami dva.“
„Jdem.“
„Co s ním?“
„Vrať se za svým pánem a něco mu vyřiď, nechte mě už navždy na pokoji, jinak si to s vašim bratrstvem vyřídím, teď běž a nevracej se.“
Strážce vstal a bez odmlouvání poslechl, zmizel jim před očima jako kouř.
„Je tak vycvičený, nediv se tolik, Lende, a teď si dojdeme pro Dorigora.“
Gryf s Lendem nejdřív zašli za nadřízenými vyřídit, co se stalo na cvičišti a potom zašli do zbrojnice, Gryf si vzal dlouhé kopí, se kterým uměl snad nejlíp a tři vrhací dýky vlastní výroby, Lend si vzal jedenapůlručák a dýku do boty.
„Připraven.“
„Ano, toho Dorigora si podáme pořádně.“
„Jdem.“
Lend i Gryf věděli, že jestli je Dorigor zapletený do něčeho většího, budou počítat s tím, že nebude sám.
Šli za pár lidma, co ještě znali a mysleli, že by jim mohli pomoct.
Sehnali další dva vojáky a jednoho mladého mága, který se toulal městem, Lend ho dobře znal a věděl, že tahle akce by ho mohla posunout o stupeň výš.
„Lende, ale takhle tam nemůžeme, musíme se převléct, vzít si něco nenápadnýho, jestli půjdem takhle, bude o nás vědět dřív, než se vydáme na cestu, určitě má po městě svoje kontakty a řekli by mu o blížící se hlídce a mágovi.“
Lend chvíli přemýšlel škrábaje se na hlavě, ale pak kývl hlavou.
„Dobře, jdem k nám, mám tam nějaké staré hadry, dáme něco dohromady.“
Skupinka čtyř vojáků a mága po městě přeci jen malý rozruchu rozpoutala, ale jak lidi viděli, že jen prochází, vraceli se ke své činnosti nakupování, smlouvání a nabízení svého zboží a dalším jiným činnostem, když procházeli přes malé náměstí u jednoho stanu stála řada mužů, Lend se na okamžik zamyslel, ale jak viděl nápis na stanu, už neměl pochybnosti, proč v řadě stojí jen muži.
Když došli až k němu domů, vešli dovnitř a převlékli se do nenápadných šatů, pro mága měli hnědou róbu s kapucí, takže vypadal jako mnich, ostatní vypadali jako obyčejní měštané.
„Zbraně skryjte pod oblečení a vyjdeme zadním vchodem.“
Pětičlenná skupinka vyšla zadním vchodem, který vedl na malou zahrádku a brankou ven do ulice.
Šli do tržní čtvrti, byla to nejrušnější čtvrť ve městě, spousta zlodějů, obchodníků, jak poctivých, tak i nepoctivých, místo, kde jste mohli mít problémů víc než dost, ale byla tu i příležitost ke zbohatnutí, trh s dobytkem a další zvěří nevyjimaje netvorů jako mazlíčků nebo ke hlídání, spousta šarlatánů, mastičkářů, rozumbradů a jim podobní zde byli také, ale i ti poctiví mágové a čarodějky zde nakupovali přísady a jiné věci potřebné ke kouzlení.
Gryf a jeho skupina se prodrali davem proudícím na trh.
„Pojďte za mnou musíme přejít celé tržiště, tak jo, vy dva zablokujete zadní východ, Lend, já a Mág půjdeme předem, pokud nepůjde s námi pod pohrůžkou, tak použijte násilí, ale pokuste se ho nezabít.“
„Ano, pane.“
„Jdem.“
Šli přes trh, když si Gryf všimnul v davu pohybu silně připomínajícího sledování, dva vojáci se od nich odpojili a šli na pozice, Gryf zahnul za stan s Lendem a Mágem, skryli se za krabice, které tam byly.
Gryf čekal na vhodný okamžik, za stejný stan zašlo asi dvanáctileté dítě, jenom nahlídlo za stan a na krabice, ale dál se neodvážilo, otočilo se a v ten okamžik Gryf vystartoval, chytil ho rukou přes ústa a v oblasti pasu trhnul s ním dozadu za krabice, otočil ho čelem k sobě a zkoumavým pohledem si ho prohlédl: „Jak se jmenuješ a fofrem, hochu.“
Chlapec byl očividně vylekaný, přistoupil k němu mág a sundal kápi, kterou měl nasazenou hluboko do obličeje: „Talime, co zde pohledáváš a proč nás sleduješ?“ ... „Tak odpovíš konečně?“
„Ano, ale pusťte mě.“ Mág na Gryfa kývnul a on ho pustil. „Poslouchám, Talime.“
„Nesledoval jsem vás, ztratil jsem se... nějak.“
„Lžeš, viděl jsem tě, jak jdeš opatrně za námi.“
„No tak dobře no, sledoval jsem vás, ale to, že jsem se ztratil, jsem nelhal.“
„Proč jsi nás sledoval?“
„Viděl jsem, že se prodíráte středem, tak mě napadlo, že jdete k Dorigorovi, tak jsem šel za váma.“
„Dobře, pojď s námi, ale jak se dostaneme k okraji, tak okamžitě zmizíš.“
„Ano.“
Mág si nasadil kapuci hluboko do obličeje a zase vyšli, Gryf se nejdřív nenápadně rozhlédl, jestli je nikdo nevidí a jakoby nic vklouzli do davu, pospíchali na okraji trhu, poslali kluka, ať si jde po svých a skupinka zamířila do krámu Dorigora.
Vstoupili okovanými dveřmi a rozestoupili se v krámu do trojúhelníku, Gryf dopředu k pultu, mág napravo a Lend nalevo, oba dělali, že si něco prohlíží, Gryf zazvonil na zvonek, který ležel na dubovém pultě, ze zadní místnosti se ozval hlas: „Ano, hned budu u vás, okamžik strpení, prosím,“ za okamžik vyšel ze zadní místnosti Dorigor, menší postavy, obtloustlý a zanedbaný, byl holohlavý.
Mág si sundal kapuci a přistoupil blíž, Lend se také otočil a obešel pult.
„Co si budete přát, pánové?“
„Půjdeš s námi, Dorigore a podrobíš se výslechu na strážnici.“
„A mohu znát obvinění?“
„Tak to už prozradí tvůj výslech.“
Řekl lend ostře, mág něco pošeptal Gryfovi do ucha a on mu na to kývl, mág zpoza opasku vytáhl silnější řetízek, když to Dorigor viděl, že se mág blíží kněmu se zvláštně se blýskajícím řetízkem, uskočil do rohu a vykřikl.
„Na ně!“
V místnosti se objevili tři muži se zbraněmi, jako by tam už byli, Lend neváhal a tasil zbraň, přiskočil k jednomu z nich a useknul mu ruku s mečem, mág také neváhal a usmažil jednoho bleskem, Gryf toho třetího uhodil pěstí, že se chlapík zapotácel a spadl omráčením.
Dorigor se snažil utéct zadním vchodem, ale tam byli dva vojáci, když si Gryf všimnul, že Dorigor není v místnosti zrovna, jej dotlačili ti dva a mág mu řetízkem svázal ruce za zády. „Ten řetízek je stříbrný s příměsí železa.“
„Tak, Dorigore, co uděláš teď, no, odveďte ho na strážnici a dobře ho hlídejte.“
„Co teď, Lende?“
„No, nemusí to nic být, ale mrknul bych se po tom starci a zeptal se ho na par věcí, myslím, že něco ví.“
„Nejsem proti, jděmež.“
Gryf s Lendem ze sebe sundali hadry, co měli na sobě, šli městem na tržiště, když tam dorazili, tržiště bylo poloprázdné, spíš žádné návaly, taky bylo pozdě odpoledne.
Uprostřed tržnice byly lavičky k sednutí, taky tam byla menší kašna. Na jedné z laveček seděl ten stařík, Gryf s Lendem k němu přišli.
„Jak se jmenuješ?“
Stařec se rychle a obratně zvedl, což oba dva vcelku překvapilo, měl na sobě dlouhý zelený hábit s kapucí, měl lehce prošedivělé vlasy a vousy už také, měl je krátké.
„Jsem prachsprostý poutník, nic víc.“
„Odkud jsi?“
„Jsem z lesů na východě.“
„Ale tam přece žijí údajně elfové?“
„Jsi elf, nebo člověk?“
„Něco mezi tím.“
Pak se podíval do Gryfovy tváře, výraz, který se mu na ní objevil, tak na ten nikdy nezapomene, v jeho tváři byl strašný výraz, něco mezi úžasem a něco jako že to není možné, poté zrak sklopil k zemi.
„Ještě něco, pánové, něco ještě mám.“
„Ne, ještě okamžik, nevíte něco o Dorigorovi a jeho obchodech, s kým nebo s čím obchodoval?“
„To přímo nevím, ale určitě otrokářství a zbraně vysoké kvality, aspoň to jsem zaslechnul.“
„Nic víc?“
„Ne, leda, že by jste měli zájem o nějaké amulety.“
„Ne děkuji, to bude asi všechno.“
Stařec už vykročil, ale Lend ho ještě zastavil.
„Moment, pane, ještě jedna věc, jaké je vaše jméno?“
„Le Gerte.“
„Děkuji, pane, přeji hezký zbytek dne.“
„Vyslechneme Dorigora, třeba se dozvíme něco nového.“

Gryf se s Lendem vydali na strážnici, kam ho měli vojáci odvést, když vstoupili do strážnice, přivítal je jejich velitel, ale s ním i jeden šlechtic, se kterým se Gryf už setkal na ulici, jejich velitel na ně spustil.
„Takže pánové, gratuluji k polapení Dorigora, ale teď mi vysvětlete proč a taky, co mělo znamenat napadení zde přítomného Urenie z De Arnise, Gryfe, co to mělo znamenat, k čertu.“
Gryf se nejdříve uklonil šlechtici a poté se obrátil na velitele.
„Pane, zde přítomný Urenie z De Arnise nebyl napaden, nýbrž já jím, na ulici mne schválně shodil při výkonu mé služby se slovy pokloň se, zmetku prašivá, díky tomuto jeho zásahu jsme přišli o důležité informace a jestli mne omluvíte, nechci, aby se tato nemilá událost opakovala, pane.“
Velitel chvíli mlčel, potom se podíval zvláštním pohledem na šlechtice a potom na Gryfa.
„Můžeš jít, Gryfe, dělejte, co umíte, Lende.“
„To snad nemyslíte vážně tohle, přišel jsem, abych dohlédnul na to, že bude za svůj ohavný čin potrestán, tak mi vysvětlete, co to má znamenat, veliteli?“
„Pane, Gryf je jeden z nejzkušenějších vojáků a za další, já jsem jeho velitel, ne vy a ani nejste můj nadřízený, tak mlčte, pokud nemáte už nic, co byste potřeboval, doprovodím vás ke dveřím.“
„Ne, ven trefím sám… sluha.“
Přiběhl chlapec asi dvaceti let a otevřel šlechtici dveře, ten se ještě zastavil.
„Tímhle to nekončí, elfe a ukázal svou holí na Gryfa.“
Pak s třísknutím dveří odešel.
„A co vy dva tady ještě, máte ve vedlejší místnosti ještě práci, ne, tak běžte.“
„Ano, pane.“
Gryf s Lendem otevřeli dveře do vedlejší místnosti, kde spoutaný na židli seděl Dorigor, když je viděl přicházet, odplivnul si, ve slinách měl krev.
„Zatím nepromluvil, že, vojáku.“
„Ne, pane… zatím ne.“
„No tak se mu mrknem na zoubek.“
„Takže Dorigore, zkusíme to domluvou, ty nám řekneš pro koho, s kým a s čím obchoduješ a mi ti zařídíme celu někde pěkně hluboko v zemi s jídlem jednou denně, co ty na to, Dorigore?“
„Trhněte si, to radši chcípnu v nějaký díře.“
„Jak je libo, Dorigore, ale až poté, co nám všechno pěkně řekneš.“
Lend kývnul na Gryfa. Ten se na něj jenom usmál: „Opravdu můžu?“
„Jistěže.“
Gryf se rozmáchnul pěstí a trefil Dorigora takovou silou, že i s židlí odlítnul a upadnul do mdlob, probudil se na stejném místě, tak tak že udržel hlavu, nejdřív viděl rozmazaně, ale potom se vše zaostřilo.
„Takže znovu, Dorigore, pro koho, s kým a s čím obchoduješ, tak začneš mluvit?“
Na to dostal pěstí do břicha.
„Tak, co začneš mluvit?“
„Ne… nezačnu a nakašlete si!“
„To nebylo moudré.“
Lend něco pošeptal vojákovi, co vedle něj stál.
Voják odešel z místnosti, Lend se za ním díval a skrze otevřené dveře viděl, jak ostatní pijí.
„Pojď, Gryfe, dáš si pivo?“
„Jo, rád.“
Oba odešli do místnosti, kde bylo pět chlapů i s velitelem, kteří popíjeli a jedli šunku s křenem, Lend s potěšením přijal demižon s pivem a pořádně si z něj přihnul, pak jej poslal dál Gryfovi, který si z něj také pořádně přihnul a poté oba ochutnali šunky s křenem, hodně jim chutnalo.
Za chvíli se přihnal voják i s jejich známým mágem, voják se připojil k ostatním, kteří pili a jedli, mezitím Lend přivítal mága: „Zdravím tě, potřebujeme pomoct, máme svědka, ale…“
Mág ho to už nenechal doříct: „Nechce mluvit, je mi to jasný.“
Potom si všimnul talíře, který koloval u vojáků: „To je šunka s křenem?“
„Ano.“
„Výborně.“
A sebral talíř vojákovi, který ho zrovna měl v ruce.
„Bohužel, pánové, budu to potřebovat, Gryfe, Lende, tak kde ho máte?“
Ostatní vojáci zanaříkali a zahučeli.
„To nic,“ řekl Velitel, „na a běž pro další pivo a šunku.“
A vrazil pár mincí jednomu z vojáků, ten se dal na cestu, když byl u dveří, Velitel ještě zavolal: „A ať tam dá hodně křenu… a ne, že to po cestě sem sežereš.“
Lend otevřel dveře do místnosti, kde seděl Dorigor, všichni tři vešli a zavřeli za sebou.
„Opravdu to budeš potřebovat?“
Zeptal se Lend s pobaveným tónem hlasu.
„Pochybuješ snad o tom?“
„Samozřejmě, že ne, jen se ptám.“
„Vy mě máte v oblibě, že?“
Řekl mág pobaveně.
„No, hlavně neznáme žádného jiného mága a ty se nám líbíš.“
Mág položil šunku na stůl přímo před Dorigora, ten na jídlo upřel zrak, ale pak se stáhnul a hleděl jako předtím.
„Takže ty prej nechceš mluvit, Dorigore, Gryfe, rozvaž mu, prosím, ruce.“
Gryf vytáhnul dýku a přeříznul pouta na rukou.
„Děkuju.“
Mág zpoza opasku vytáhnul svůj řetízek a chtěl svázat Dorigorovi ruce, ten se ale začal ošívat a mrskat sebou, Gryf ho proto přidržel.
Mág si vzal oba kousek stranou.
„Nikdy jsem neviděl žádného člověka, aby měl tak špatnou reakci na stříbro s železem.“
„A co když to není člověk?“ řekl Gryf s divným pohledem na Dorigora.
„I to je možné, může to být Mimik.“
„Cože?“
„Mimik, odborně dvojník, se může proměnit v jakoukoliv žijící bytost své velikosti.“
Dorigor se začal na židli vrtět a mlátit svázanýma rukama, mág přistoupil k Dorigorovi a podíval se mu na ruce, kolem místa, kde měl ruce spoutané bylo načervenalé.
„Tak, co pálí, pálí, Dorigore, nebo jak se vlastně jmenuješ, co jsi zač a začni mluvit, nebo ti pomůžu, vidím, že jste už skoušeli hrubou sílu.“
Řekl, když si prohlížel jeho pořádně nateklou tvář.
„Dorigore, víš, že máš vlastně obrovský štěstí, jinej chlap na tvým místě by byl rád, že drží hubu, ale ty tady ještě rozhazuješ kolem nadávky, jak je to možné?“
Řekl mág pobaveným tónem hlasu, poté z brašny, co si s sebou přinesl, vytáhnul lahvičku s nějakou stříbrnou tekutinou, otevřel ji a malým zploštělým kouskem kovu trochu tekutiny nabral, tekutina moc tekutá nebyla, ale tekla.
„Gryfe, otevři mu ústa.“
Gryf šel zezadu k Dorigorovi, chytil jej za hlavu a otevřel pusu, Dorigor se bránil, ale bylo mu to prd platné, mág se snažil opatrně dopravit kapku tekutiny přímo Dorigorovi do krku, což se mu povedlo.
„Tak a ted začne ta pravá zábava.“
„Co jsi mu to tam vlastně dal?“
„Nic zvláštního, jenom tekuté stříbro s látkou, která z tebe dostane pomalu i to, co si nepamatuješ, k vyslýchání spíše nepovolené, ale účinkuje to.“
„Tekuté stříbro, jo? Zajímavý, stříbro blbě snáší magičtí tvorové, tedy jen někteří.“
„Udivuje mne, že máš takové znalosti o netvorech, i když jsou jen základní.“
Mág se podíval na Gryfa zvláštním pohledem přímo do očí, Gryf ten pohled vydržel.
„No to by byl velmi dlouhý příběh, něž by jsi pochopil, má to co dočinění s mojí minulostí… nechci to rozebírat.“
„Dobře, jak chceš… tak, už by se to mohlo začít projevovat.“ Podíval se na Dorigora, ten vypadal jak po droze, ale pořád měl křeče, už se tak nezmítal.
„Takže Dorigore, s kým obchoduješ a s čím?“
Dorigor obrátil oči v sloup a začal se zmítat ještě víc než předtím, na ruce semu objevil oheň, mág okamžitě reagoval.
„Pryč odtud, rychle!“
Všichni vyběhli ven a ostatní, co byli vedle, vzali s sebou ze strážnice ven, mág křičel.
„Ven, ven, všichni rychle a k zemi!“
Všichni padli na zem, těsně za nimi se ozval výbuch.
„Lende, co to ksakru bylo?“
„Mě se neptejte?“
„To byl ohnivý démon, zapomněl jsem, že tito tvorové jsou citliví na jakékoliv mučení pomocí magických přípravků, nebo kouzel, naštěstí to nebylo rychlé díky tomu stříbru, jinak z nás byly topinky.“
Ozval se mág s ulevujícím tónem hlasu.
„To jste mě potěšili, chcete mi tím říct, že jsme měli zatracený štěstí?“
„Ano, pane.“
Řekl trochu pobaveně mág.
„Tak si ten bordel běžte uklidit.“
Gryf… Lend a mág šli uklidit bordel, který byl hlavně na protější zdi naproti dvěřím, stěna byla celá pokrytá odporně páchnoucí tekutinou, vypadala jak krev, ale byla jedovatě zelené barvy, Gryf se jí lehce dotknul, ale rychle ucuknul, protože tekutina byla horká.
„Lende, pozor nedotýkej se toho, je to horký.“
Lend ucuknul od zdi pokryté krví a podíval se na Gryfa tázavým pohledem, co dál.
„Postíráme to ze zdí a dáme to do kbelíku, tahle tekutina se dá využít při leštění zbraní a zbytek se může prodat klenotníkům, hodně to používají, i když ví, že to je jen olej, pravý jméno týhle věci jim je neznámý.“ Řekl mág suše.
„Slyšíš, Lende, možná si ještě trochu přivyděláme na ten náš mizernej plat… skvělý.“
„Hmm… přímo úžasný, Gryfe… fuj to je ale hnus a proč to klenotníci potřebují?“
Pohlédl na mága.
„No, má to čistící účinky a pokud je nějaká vada na drahokamu, tak jej dokáže téměř dokonale zamaskovat, rozpozná to jen opravdový odborník, proto je to velice drahá věc a mít tohle znamená určovat si cenu.“
Gryf se obrátil na Lenda a mága s radostným výrazem ve tváři: „Já říkal, že si ještě něco přivyděláme.“
„Nepovídej a budou z nás i boháči, ne?“ Řekl ironicky Lend.