Andor.cz - Dračí doupě online

Stalo se to nedávno. Můj život byl do té chvíle tak obyčejný, bez vášně a radosti. Bez smutku a bolesti….


Pamatuji si to zcela přesně. Do těch nejmenším detailů. Jako by se na černočerné obloze rozzářila malá, i přesto krásná, hvězda…..
Byla noc a já, jako pokaždé, po dlouhém dni, usínala unavená a netěšila se, až se zase probudím a den bude stejný jako ty předešlé. Vstát, nasnídat se a jít na pole, poobědvat a jít na pole, vrátit se domů a zase jít spát.
Tahle noc však byla jiná a navždy změnila můj život….
Spalo se mi vcelku dobře. Zdál se mi pěkný sen o tom, že jsem na trhu a vychutnávám si sladké jahody. Najednou mě však probudil pocit, že nejsem ve své posteli. Něco se děje, něco nebylo v pořádku. Otevřela jsem oči a snažila se přivyknout tmě. Byla jsem však velmi ospalá, a než jsem si stačila uvědomit, že jsem někde venku a v něčí náručí, dotyčný mě postavil na nohy. Objal mě kolem pasu. Vzhlédla jsem. Krásné temné oči se na mě dívaly z vrchu a chladné rty se usmívaly. Jeho ple» byla na měsíčním světle tak bledá.
Vyděsila jsem se, ale neutekla. Nevím, ale něco mi říkalo, a» zůstanu a nemám mít strach.
Byl tak…zvláštní a tajemný. Bylo mi divné, že se se mnou setkal v noci…
"Kdo jsi?“zašeptala jsem a nechala svá slova vytratit v tichu. ,,Už dlouho tě pozoruji. Každou noc za tebou chodím. Vím, že mě nepřijmeš takového, jaký jsem, ale přesto se tě zeptám….“odmlčel se. ,,Na co? Co mi chceš říct?“ Sklopil oči. Neodpověděl však. ,,Nejsi nemocný? Jsi hodně bledý. Nevypadáš na to, že jsi zdravý člověk. Jako bys byl…. mrtvý…“ Usmál se a já sebou trhla. Měl špičáky. ,,Už víš, kdo jsem?“ zesmutněl a povolil objetí. ,,Jsem tedy tvá… tvá obě»?“ Zakroutil hlavou a pustil mě úplně. Trochu poodstoupil a vážně promluvil. ,,Ne. Tobě bych nikdy neublížil. Cítím k tobě….lásku. a chtěl bych, abys mi lásku opětovala.“ Nechápajíc jsem ho pozorovala. ,,Mnoho let jsem hledal někoho, jako jsi ty. Nebavilo mě být pořád sám. Pojď se mnou a dej mi lásku….“ Zaskočilo mě co řekl, v tu chvíli jsem nevěděla co mám říct a odstoupila o krok do zadu. ,,Nemusíš jít. Pokud nechceš.“ Už jsem chtěla zakroutit hlavou, ale naštěstí jsem se ovládla. ,,Neznám tě, upíre, a… nemohu jít prostě s tebou. Mám chu» ti říct, že bych s tebou šla na kraj světa, ale také abych zůstala.“ Sklopil oči. ,,Pak-li se rozhodni.“ Přistoupil ke mně a znovu mě objal. Pohladil mě po tváři a po vlasech. ,,Jsi jediná dívka - smrtelná dívka - kterou mám rád. Nemusíš se mě bát.“ Naklonil se a já viděla víc do jeho očí. Byly skoro až hypnotické, přesto na nich bylo něco krásného. Jejich tmavá barva se barvila do rudě červené a zorničky málo špičatěly. Opatrně se přibližoval blíž a blíž, až se dotkl rty mých. Byl to zlomek vteřiny, avšak plný vzrušení a krásy. Znovu mě pohladil po tváři. ,,Jsi tak krásná. Tak mladá a nevinná,“ zašeptal a rozešel se do dálky. ,,Zítra si pro tebe přijdu.“
,,Nechoď ještě….nechoď...“ řekla jsem do ticha a málem se mi vrhnuly slzy do očí.



Otevřela jsem oči a pohlédla do okna. Bylo slunečné ráno, venku zpívali ptáčci a vesničané chodili po cestách. Sem tam se zastavili, aby vzhlédli na nebe a pak zase pokračovali v chůzi. Vzpomněla jsem si na svůj sen. Sen o upírovi. Žádný jiný sen nebyl tak skutečný, jako tenhle. Celý den jsem naň musela myslet a vybavovat si jeho tvář. Ty oči a jeho smutný pohled.
Když jsem šla spát, skoro jsem oči nezamhouřila. Teď jsem tušila, že to nebyl jen obyčejný sen. Věděla jsem, že přijde. Cítila jsem to…
Otevřely se dveře a do pokoje vstoupila vysoká postava. Sedla si na mou postel a natáhla ruku. Hned jsem ji chytla a prudce se posadila. ,,Jsi to ty?“ Osoba bez odpovědi vstala a vyvedla mě ven. Poslušně jsem ji následovala. Došli jsme až k lesu, na kraji vesnice. Oblečená jen v noční košili jsem se klepala zimou. ,,Znovu se setkáváme,“ promluvil jeho hluboký hlas. Přehodil přes mě svůj pláš» a stulil mě k sobě. ,,Myslím, že jsem se rozhodla.“ Upřeně se na mě zadíval a čekal, jak odpovím. ,,Celý život jsem doufala v to, že mě jednou někdo unese a bude mě držet v zajetí. Pak mě vysvobodí krásný princ. Ty jsi však víc, než pouhý princ. Mnohem víc. Máš v sobě něco, čemu zdaleka nerozumím. Ale myslím si, že jsem schopna ti dát svou lásku.“ Chvíli bylo ticho. Nikdo z nás neřekl ani slovo. Až po té chvíli mě zase vzal do náručí a vešel do lesa. ,,Pak se tedy staneš mou dívkou, mou paní.“
,,Ani jsi mi neřekl, jak se jmenuješ?“
,,Mé jméno je pro tebe dost nebezpečné. Prozatím mi říkej jak budeš chtít.“
,,Kde budeme spát, můj milý?“
,,V jeskyni.“
,,A co budu jíst?“
,,Všechno jsem to naplánoval.“
,,Jak?“ Usmál se, ale mlčel. Raději jsem se už na nic neptala. Za nedlouho jsme byli na místě. Viděla jsem před sebou samé skály a v jedné z nich byla tmavá skvrna. Velká a snad by to mohl být vchod. Ukázalo se, že mám pravdu.
Vešli jsme do jeskyně. Překvapilo mě, že uvnitř hořely pochodně.
Místnost byla poněkud malá a na první pohled obyčejná. Nevšimla jsem si však malinko povysunuté zdi přesně naproti nás. Zamířil k ní. ,,Kam to jdeme?“ Ignoroval mě. Došel ke stěně a postavil mě na nohy. Položil na ni ruku a zamumlal si pro sebe slova, jimž jsem neporozuměla. Nic se nedělo. Podívala jsem se na něj a pak na zeď. Znovu zopakoval kouzlo, ale stále se nic neděla. ,,Mohu ti nějak pomoci?“ Zamračil se. ,,Hm…jsem tu poprvé, ale vím, že za tou zdí vedou schody dolů do podzemí.“ Podzemí, v tu ránu jsem si vybavila, jak kráčím nekonečnými spleti chodeb a narážím na samé skřety, zombíky a podobné stvůry. Pak mě něco napadlo. Přistoupila jsem ke zdi, položila naň ruku a řekla větu, jenž mi kdysi řekla má babička než umřela. Domluvila jsem a pokusila se oddělat ruku ze skály. Bohužel to nešlo. Snažila jsem se, ale nic. Cítila jsem, jak mě to pomalu oslabuje. Vysává to země všechnu sílu a energii. Myslela jsem, že to nikdy neskončí. Až jsem byla na pokraji všech sil, vzal mě za ruku a odtáhl od zdi. Podlomila se mi však kolena a zhroutila se mu do náručí. Na to se ozvalo strašlivé zaskřípání, rvoucí uši, a zeď se odsunula stranou. Pamatuji si jen to, že jsme sešli po schodech dolů. Pak už nic…



Probudila jsem se. Všude jen samá tma, neviděla jsem ani své prsty, když jsem je přiložila těsné k očím. Posadila jsem se, ale hned si zase lehla držíce se za hlavu. Do něčeho jsem se praštila. Nahmatala jsem to rukou. Bylo to drsné. Asi z kamene a když jsem zatlačila, nepohnulo se to. Po chvilce jsem zjistila, že je to všude kolem mě . ,,Já snad ležím….v hrobce. V rakvi!“ zajekla jsem a chytla se za pusu. ,,Pus»te mě!“ zašeptala jsem hrůzou a rozbrečela se. ,,Pus»te mě!“ snažila jsem se víko otevřít, ale byla jsem ještě zesláblá z včerejší noci. Po chvíli jsem to vzdala. Zavřela jsem oči a tiše plakala. Hned se však víko otevřelo a nahmataly mě jeho ruce. Vytáhl a přitiskl mě k sobě. Rozbrečela jsem se mu na rameno ještě víc a objala ho kolem krku a ramen. ,,Já už tam nechci!“ Hladil mě po vlasech a utišoval. ,,Nechci tě trápit. Budeme spát spolu v jedné rakvi. Snad se tam vlezeme.“ Přitiskla jsem se k němu ještě víc. ,,Ale až bude svítat,“ dodal. ,,Cože?“ odklonila jsem se a zadívala se mu do očí. ,,Až bude ráno,“ zopakoval a usmál se. ,,Mám hlad. Mám žízeň.“ zasyčel. Pustil mě a odešel. Zůstala jsem v místnosti zcela sama. Byly zde jen dvě rakve, z toho ta větší patřila upírovi. Vyšla jsem z místnosti a objevila se v chodbě. Vedla doprava a doleva. Raději jsem se však vrátila zpět a sedla si na zem, opřená ke zdi. Za nedlouho byl zpátky. V ruce držel jablko a ve druhé chléb. Celou pusu měl od krve. Ještě mu nějaká odkapávala na pláš». Podal mi jabko a chléb. Hluboce jsem se nadechla a snažila si nevšímat té krve. Zakousla jsem se do jablka. Chléb si nechám na později. Upír si sedl vedle mě a ještě si olizoval rty a bradu. ,,Nechtěl jsem tě vyděsit. Nechci, abys mě považovala za zrůdu.“ Mlčela jsem. ,,Povídej mi, kde jsi do této doby byl? Co jsi dělal kromě… kromě lovení?“ Zasmál se a objal mě kolem ramen. Položila jsem mu hlavu na rameno a poslouchala. ,,Nepamatuji si, jak jsem se stal tím, čím jsem. Chodil jsem z vesnice do vesnice a lovil. Byla to jediná radost, kterou jsi si mohl dopřávat. Pak jsem zjistil, že nemohu být celý život sám. Chtěl jsem mít někoho vedle sebe… Když jsem tak chodil po vesnicích, díval jsem se po mladých dívkách a ženách. Žádná mě však nezaujala natolik, abych ji vzal pod svou ochranu. A tak jsem si na některých z nich pochutnal. Krev panny je totiž mnohem silnější…
Až jsem přišel do vaší vesnice. Vypil jsem pár mužů a žen a přišla řada na tebe. Potichounku jsem vlezl oknem do tvého pokoje. Přistoupil k tvé posteli a odhrnul přikrývku z tvého obličeje a krku. V tu ránu jsem však věděl, že to nemohu udělat. Nechtěl jsem i když jsem měla takovou chu». Proto jsem raději odešel. Přespával jsem ve své rakvi, kterou jsem ukryl v lese. Ale každou noc jsem musel myslet na tu krásnou dívku. Na její černé vlasy rozložené po polštáři. Na tu její tvář…“ odmlčel se a položil hlavu na mojí. ,,A teď je v mé náruči.“ Vzdychla jsem a pohladila ho po tváři. ,,Víš, že žít spolu bude pro nás obtížné.“
,,To ano. Vždy, když si půjdu pro obě», ukradnu ti něco k jídlu a vodu.“
,,Je však možné, aby žila smrtelná dívka s upírem?“ Dlouze se zamyslel. ,,Když se budou mít hodně rádi, myslím, že láska nakonec zvítězí.“
,,Ale dříve či později se neovládneš a vypiješ mě.“ Zavřel oči a zhluboka se nadechl. ,,Napiju se jen malinko. Nic víc. Nikdy bych tě nevypil.“ Políbil mě na rty. ,,Ty jsi moje a ničí jiná. A co je mé, zůstane u mě až do skonání světa. Jan tak se toho nevzdám.“
,,Přesto mám strach, že se neovládneš natolik, až mě vypiješ.“
,,Kdyby se tak stalo, dal bych ti napít své krve a stala by ses…“
,,Tím co ty. Já vím.“ Znovu mě políbil na rty. Ovšem tentokrát to bylo něco jiného. Vášnivě mě líbal. Po krku, po tváři a na prsou. Rukama mi svlékal ramínka od noční košile a opatrně mě pokládal na zem. Pak se však zarazil. ,,Je ještě moc brzo na to, abys ztratila panenskou krev. Nevěstilo by to pro nás nic dobrého.“
,,Proč ne?“
,,Tvá krev je silná a mocná. Někdy ti může zachránit i život.“ Nechápajíc jsem ho pozorovala.
,,Upír nesmí mít nic společného se ztrátou panenské krve, dokud ji sám neochutná.“ Už mi to došlo. ,,A ty nejsi ještě připravená na….“
,,Já to chápu. Co by se stalo?“
,,Víš, někdy se ztráta panenské krve využívá v posvátných obřadech. Čarodějové z ní získávají moc, sílu. A pro upíra by to znamenalo obrovskou ztrátu sil. Oslabilo by ho to natolik, že by potřeboval velké množství krve. Jediná výhoda je, že ho to nemůže zabít." Uchechtla jsem se a zadívala mu do očí. ,,Je to docela…“
,,Já vím.“ Znovu mě začal líbat.



Leželi jsme vedle sebe a nemohli usnout. A tak jsem se k němu přitulila, abych měla pocit, že nejsem sama a cítila, že tu se mnou někdo je.
Celý den jsem prospali, až večer jsme se probudili. Vyšli jsem ven z hrobky. ,,Co budeme dělat? Celou noc?“ opatrně jsem se zeptala. ,,Nejdříve se najíme, nemyslíš? Bratříčku?“ ozval se hluboký ženský hlas. Otočila jsem se tím směrem a spatřila vysokou štíhlou krásnou ženu. Černé dlouhé vlasy měla až po lopatky a v obličeji byla až nepřirozeně bledá. ,,Vidím, že sis dotáhl další nevinnou dívenku. Stal ses moc závislí na panenskou krev. Měl by ses krotit.“
Vešla hlouběji do místnosti a podívala se na mě. ,,Není špatná. Je docela pohledná.“ Změřila si mě od hlavy k patě temnýma očima a otočila se zpět na upíra. ,,No tak. Dnes nebudeš mluvit? Kdy bude hostina, bratříčku?“
,,Nech nás na pokoji!“ zmohl se na několik slov. Žena povytáhla obočí. ,,Co tím chceš říct?“
,,Dlouho jsem se s tebou dělil o své oběti, protože nejsi schopna si ulovit své!“ Žena se zarazila. ,,Urážíš mě!“
,,Myslím, že schválně! Nech nás! Nauč se lovit a starej se o svůj život. Já nechci mít na blízku tvou společnost!“ Docela mě tahle situace překvapila. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat dřív. Jestli utéct nebo zůstat. ,,Moc dobře víš, proč nelovím. A nemůžeš mi to vyčítat! Tak co bude s tou hostinou.“ Upíří hostina? Pomyslela jsem si a vyděsila. Snad nebudu jejich hlavním chodem. ,,Žádná nebude! Skončil jsem s tebou.“ Žena dala ruce v bok. ,,To ta venkovská děvka, viď? Očarovala tě snad víc než já?“ podivila se. ,,Ano. Nebojím se říct, že je dokonce mnohem lepší. Jen se na ni podívej. Tichá, krásná a plná lásky.“
,,Láska, LÁSKA! Už mě z toho slova bolí hlava! Chci hostinu. A jestli ji neuděláš ty, udělám si ji sama,“ vykřikla. ,,Tak dost!“ vyletělo to ze mě ani nevím jak. ,,Tou hostinou myslíte mě?“ Oba mlčeli a dívali se na mě. ,,Už to celé chápu. Ty mě nemiluješ. Jen chceš mou panenskou krev, viď? Zradil si mě!“ V jeho očích byl ten smutný pohled jako tu noc, co jsem ho prvně zřela. ,,Já ti věřila. Byla jsem ochotna ti dát lásku. A ty jsi mě zradil!“ křičela jsem na něj. ,,Nechápeš to!“
,,Nikdy nevěř upírovi,“ zasmála se upírka a probodla mě nenávistným pohledem. ,,Ale tenhle upír je zcela výjimečný!“ ukázala jsem na něj. ,,Lháři!“ zasykla jsem a utekla ven na chodbu. Vydala jsem se vpravo. Dlouho jsem běžela a slyšela za sebou kroky. Vzlykala jsem a málem mi nevystačil dech na běh. Věděla jsem, že mě dožene. Nikde však nebyla žádná místnost, žádný kout, kam bych se mohla schovat. Už jsem nemohla, tudíž mě dohnal. Chytl mě za paži a snažil se mě uklidnit, protože jsem se dost bránila. Mlátila jsem kolem sebe rukama a křičela. ,,Nech mě! Pus» mě!“ Byl však silnější. ,,Pus» mě!!! Já nechci být vaší hostitelkou upíre! Nechci! Zradil si mě! Už ti nedokážu věřit. No tak pus» mě!“ Nakláněl se ke mně blíž a blíž. ,,Ne! Prosím ne.“ Ani nevím proč jsem přestala sebou tak šít. Zadívala jsem se do jeho očí. Zase ten pohled. Ty tajemné oči. Nemohla jsem odolat. ,,Víš, že bych ti nikdy neublížil a nedal bych to dopustit.“
,,Css. To si říkával každé?“
,,Ne, jen tobě.“
,,To taky?“
,,Ne, jen tobě.“ zopakoval. ,,Já nelžu.“ Začala jsem se smát. ,,Tak na to ti tak skočím, ty lháři. Myslím, že teď mám i chu» se nechat zakousnout a vysát. Protože jestli bych tohle přežila, nikdy bych už nikoho nemohla milovat tak jak tebe. Nikomu bych nevěřila… ZNIČILS MI ŽIVOT!“
,,Ne! Celý NÁŠ život máme před sebou. Přiznávám se, že předešlé dívky jsem nachytával do svých pastí a se setrou jsme pak měli honosné hostiny. Ale nikdy jsem nikomu nelhal. Ani jim ani tobě.“
,,Ne? A proč si mi neřekl o tom dřív?“
,,Neptala ses.“ odsekl a pevně mě držel za paže. ,,Jak ti mám věřit?“ Oohlédl se zpět chodbou a řekl: ,,Sestru jsem trochu omráčil. Utečeme!“
,,Do náručí tvého bratra?!“
,,Nemám bratra! Copak mi nevěříš? Nevěříš v naši lásku?“ Chtěla jsem brečet a řvát. Chtěla jsem utéct, ale i tisknout se k němu a uvěřit. Byla jsem zmatená. ,,Vem si mou krev. Jako důkaz toho, že tě miluju. Nedokázala bych žít s výčitky, že se stane něco podobného. Vem si ji. Je to dar.“ Ano, tohle jsem chtěla. Ucítit jeho rty na mém krku. Cítit jeho chu» a vášeň. Mít ho u sebe tak blízko, blizoučko. ,,Vem si ji.“ Chvílemi se zdálo, že se i přemáhá. ,,Můj důkaz lásky: nechci tvou krev. Chci tebe. Tvoji lásku. Chci tě mít v objetí a tisknout k sobě. Líbat tě a hladit po vlasech. Ne tvou krev.“ Jak to dořekl, objala jsem ho a tentokrát políbila já. Ta chvíle se zdála nekonečná. Nechci aby přestala. Miluji ho. I s tím, že je upír, i s tím, že mi zapřel svou sestru a jejich hostiny. Miluji ho takového, jaký je. Miluji ho pro…..,,Ne!“ ucítila jsem jeho bolest. Dřevěný kůl mu trčel za srdce a jeho výraz se změnil v děs. Z rány mu tekla tmavě červená krev. Pak zas někdo kůl vytáhl a odhodil stranou. Upír padl na kolena. Těžce oddechoval a snažil se co nejvíc popadnout dech. Objala jsem ho a rozplakala se. ,,Ne!!!To ne!“ Podíval se na mě a usmál se. ,,Já tě taky miluju, má lásko. Od té doby co jsme spolu, by» to byla krátká doba, jsem byl poprvé š»astný. Poznal jsem, že jsou mnohem krásnější a vášnivější věci než lovení.“
,,Neumírej! Ne. Ještě ne….Vždy» jsme byli spolu tak málo. Nechci o tebe přijít. Nesmíš mi odejít!“ začala jsem ho líbat, ale bylo už pozdě. Dopadl na ze a ležel bez hnutí. ,,NE!!!“
Brečela jsem ještě dlouho, ale už mi došly slzy. Vstala jsem, popadla kůl a vrátila se zpátky do místnosti. Stála tam jeho sestra a měla záchvat smíchu. ,,Jak dojemné.“ popadala se za břicho. ,,Už drž hubu!“ Ztichla a narovnala se. ,,Prosím?“
,,Proč jsi to udělala. Zrovna se mě chystal kousnout.“
,,Ha. Líbali jste se.“
,,Ano. Rozloučení. Říkal mi, že tě má radši než mě, a proto mě musí zabít.“
,,Lžeš!“
,,Ne. Já nikdy nelžu…..“ Na chvíli ji to zmátlo. ,,Ale…on chtěl s tebou utéct.“
,,Ne, s tebou.“ Zděsila se. ,,Chceš mi říct, že jsem ho zabila…“
,,Ano.“ zavřela jsem oči a pekelně se soustředila.


Rio da l’are, rio da diamon……ar lelia da tontona la.

Objevil se všude kolem mě stříbrný prach a pomalu se nesl k upírce. Celou ji obklopil a usedl na jejím těle. ,,Co to děláš?! Přestaň!“ Prach se jí pomalu dostával pod kůži a upírku hodně pálil. Nemohla se pohnout. Všechno ji muselo dost bolet. Vzala jsem kůl a bodla ji ho do srdce.



Teď klečím před mohutným kamenem a pozoruji měsíc. Od doby, kdy se změnil celý můj život, uběhly dva měsíce, které jsem celé probrečela. Žila jsem jen pro něj. Můj život patřil jemu. A nadále mu ho věnuji. Nač žít dál, mít rodinu, hodně dětí a vnoučat, když stále budu truchlit jen pro jednoho muže….nač?



Stojím ve tmě. Nikde nic, nikde nikdo. Jen ten muž naproti mně. Tajemný a zvláštní. A ty jeho oči, ten pohled…….