Andor.cz - Dračí doupě online

Než vyjde slunce

Nad zátokou malé orkské osady se pomalu stmívalo. Poslední paprsky slunce se přelévaly po rudých pískovcových hřebenech nedalekého pohoří. Temné mraky plující ze severu varovaly svým hřímáním před příchodem bouře.
"Toroku!" zahřmělo u táborového ohně. Od společnosti několika trolů vstala velká orkyně a rozhlédla se po okolí.
"Toroku, kde jsi, u ďasa!"rozkřikla se znovu. Zdálo se, že trolové na okamžik znejistěli, ale bylo to skutečně jen zdání, neboť se dál nerušeně bavili o svých záležitostech. Na prahu jednoho ze stanů seděla velmi stará taurenka, bylo horko, po vrásčité tváři jí stékaly kapičky potu a líně se vpíjely do vylínaných chlupů. Opírajíc se o seschlou hůl, promluvila na pobíhající orkyni:
"Viděla jsem tvého syna, Bur-Ghano. Šel k jezeru, ptala jsem se ho, jak se mu daří. Dostal ode mne velké cukrle, je to hodný klučina, dobře jsi ho vychovala, bude z něj odvážný bojovník, když ho nezastrašila bouřka. Ta se v těchto končinách neobjevila už mnoho zim. Nejspíš byl jen zvědavý."
"Možná odvážný, určitě zvědavý, Kalthaso, ale neposlušný, poslušnost, i to je důležitý atribut bojovníka!" spražila taurenku naškvařená orkyně.
"S mláďaty je potřeba mít trpělivost, matka Země je naučí jít po správné cestě," pronesla Kalthasa důležitě a s takovou razancí, až jí začaly z tlamy téct slinty. Bur-Ghana neměla zájem o zainteresovanou konverzaci ve věci matky Země, vědoma si taurenské přecitlivělosti na toto intimní téma. Raději přemýšlela, jak seřeže to zatracené hádě, které jí soustavně odporuje.
Právě procházela kolem louhovny kůží, když jí v nose zaštípal mdlý zápach potu a tuku, šimrání v nose donutilo orkyni kýchnout. V houstnoucí tmě se cosi zalesklo. Vzduch pročísl ostrý hvizd a vzápětí se Bur-Ghana sklátila na cestu, její drobné kly se zaryly hluboko do země a do vzduchu se vznesl oblak písečného prachu. Skrz zlatavou clonu se vyrýsovala skupina postav. Všichni se blížili k orkyni, z jejíchž zad trčely tři drobné šípy s červenou letkou.
"Garie, šípy, Mano, pomož mi s tím zeleným prasetem," tichý hlas vycházel z úst vysokého elfa, stojícího nad tělem mrtvé orkyně. Nohou ji otočil, ve tváři překvapený výraz, ústa otevřená, jako by bývala chtěla ještě v poslední chvíli vykřiknout. Ve skupině bylo pět elfů a dvě ženy. Děti... Řekl by každý. Horká elfská krev, honící se za skalpy bezbranných obyvatel vrchovin. S menšími obtížemi, neboť Bur-Ghana nebyla žádný drobek, schovali její tělo do vysoké trávy vedle cesty. Pak se opět, v několika okamžicích, ztratili ve stínech.
Z černých mraků zakrývajících temnou, noční oblohu, začaly padat velké kapky. Vyprahlá zem nestíhala pohlcovat dešťové hody. Brzy se přes skalní převisy začaly přelévat potůčky dešťové vody. Mokrá nadílka způsobila v osadě zmatek, obyvatelé, hlavně ženy a děti, se utíkali skrýt před podivnou vodou, padající z nebe, kterou v životě nespatřili. Jen stará taurenka se pro sebe tiše usmívala, její rodiště bylo mnoho desítek mil na východ a mohutné deště důvěrně znala z dob, kdy se proháněla po širých planinách Mulgoru. U vyhaslého ohně zůstala sedět skupina trolů, držíce několik pohodní, zírali do tmy, tiše si pobrukovali, pravděpodobně melodii nějaké neslušné písničky, jak je u jejich národa častým a oblíbeným zvykem.
"Šéfe Nahvasi, kdy se má vrátit náš velký náčelník?"zeptal se jeden z mladších trolů.
"Až vyjde slunce, budou od Ogrimmaru na cestě již mnoho mil, naši lovci se vrátí, až bude Slunce na nebi nejvýše," vysvětlil vůdce trolí tlupy s hlavou hrdě vztyčenou, jako by se mu po jeho soukmenovcích stýskalo.
Ostražitost vyprchala z mladých trolů dříve, než Nahvas doufal.
"Příliš mladí na tak zodpovědné úkoly, jako jest čestná stráž osady," a s vrčením se ohnal po nejbližším ospalci. Topůrko sekery dutě zadunělo o kly mladého trola.
"Vstávej, ponravo, máš držet hlídku!" zařval, až se odvedencům naježilo na zádech chmýří.
"Burgo, přines vodu!" poručil hlasitě a znovu se posadil se svým ostražitým výrazem ve tváři.
Jeho grimasa se ponenáhlu změnila, přimhouřil oči a zkřivil ústa. Vstal. Několik sekund jen zíral do tmy. Pak zařval:
"Poplach, do obranných postavení!" v odpověď zadrnčely tětivy, zpoza skalních výběžků vyletělo několik šípů. Nahvas stihl strhnout ze zad štít dřív, než ho ozdobilo několik střel s rudě zbarvenou letkou. Jeden zasáhl Burga do zad, právě když vytahoval ze studny vědro s vodou. S výrazem hledícím vstříc vlastní smrti se ještě otočil a pohlédl na své druhy - bojovníky. Temně rudá krev mu vytékala z úst.
"Bratři!" vyhrkl s chrčením a svalil se do hluboké studně.
Od skal se blížila skupinka elfů. Trolové, v čele s Nahvasem, se stiskli v obranné pozici.
"Srazit štíty!" poručil Nahvas pevným hlasem zkušeného reka. Elfové znovu napnuli luky a ve vzduchu zazpívaly šípy, ty se však neškodně odrazily od pokovaných pavéz, tvořících neprostupnou hradbu. Další salvu už nestihli. Trolové se dostali příliš blízko.
"Rozpustit formaci - do útoku!" zakřičel Nahvas zoufale, pohlcen bitevní zběsilostí. Rozlícen, vrhl se jako první do útoku. Jediným krokem se dostal na dosah nepřítele, laciným trikem obalamutil svého nezkušeného soupeře a srazil ho na zem, nečekaně se tak dostal do jádra nepřátelské formace a patřičně toho využil, jeho dvouruční sekyra se vpila hluboko do těla jednoho z elfích bojovníků.
"Popovídej si s mou přítelkyní," pošeptal mu do ucha a zběsile protočil panenky. Chrochtající elf cítil na tváři trolí dech, jenž se podobal té nejhorší Stormwindské stoce, dělalo se mu špatně a v útrobách cítil chladivý dotek oceli, kontrast těch pocitů mu byl zajímavou, ale také poslední zkušeností v jeho životě. Z obrovské tržné rány vyhřezla střeva, zem se zalila krví.
Elfové byli na moment překvapeni brutalitou útoku, vzápětí se však jejich vůdce vzpamatoval a zkřížil zbraň s Nahvasem, souboj je odvedl od zbytku skupiny.
Dva mladí trolové k sobě stáli zády a odráželi rychlé útoky elfích válečníků, v pozadí, blízko skal, stáli dva druidi a léčili své spojence v přední linii.
"Kryt, Ghore!" vyhrkl jeden z trolů, Ghor se v mžiku otočil a překryl ho štítem. Prvý se skrčil a spodem vrhl menší tomahawk. Přímý zásah rozštípl lebku jednoho druida a bezvládné tělo lesního strážce se sesunulo k zemi, která se brzy stala jedním velkým tratolištěm krve. Všude jste mohli cítit její silně kovový zápach a válečníci jako by s každým dalším nádechem toho děsivého odéru získávali další vůli bojovat. Bojovat do posledního dechu.
V průběhu bitky déšť zesílil, z nebe jako by se stal obrovský vodopád, cáry životodárné tekutiny začaly hlasitě pleskat o kameny, jak se přelévaly z jednoho skalního koryta do druhého. Nahvas s vůdcem elfů běhali pod nedalekými skalními útvary a stíhali jeden druhého. Jejich zbraně se míhaly obrovskou rychlostí. Razance, s jakou Nahvas používal sekeru, byla vskutku obdivuhodná, elf se však nenechával zahanbit a dobře mířeným ranám hbitě uskakoval, přičemž v nestřežených okamžicích prováděl rychlé výpady na nechráněná místa trolího válečníka. Nahvas začínal být unavený, dlouhý adamantinový nůž mu způsobil drobné ranky chrlící praménky zpěněné krve. Provedl úhyb a sekl pod pás. Chtěl boj rychle ukončit. Naznačil výpad špičkou sekery, na poslední chvíli však uhnul a nechal elfí štěně provést výpad do prázdna, ten spatřil už jen ratiště trolovy dvouruční sekery, jak se nevyhnutelně blíží natěšeno na deformaci jeho obličeje. Na okamžik se mu zatmělo před očima, pak ho probudil pád na skalnaté podloží. Skrz dešťovou clonu letmo spatřil, jak se trol rozmáchnul k poslednímu úderu. Nahvas na něj významně pohlédl a kamarádsky na něj mrknul, pak si trošku zamlaskal:
"Skončils, kryso!" zachrochtal a škodolibě se usmál.
"Pozdravuj v pekle!" dodal a jal se to zakončit. Elf zavřel oči a čekal na poslední úder. Ten však nepřišel, ozvalo se dunivé žuchnutí a řinkot zbraně.
"Vstávej, Termone," ozvalo se. Termon otevřel oči.
"Už jsem se viděl v síních předků," a s porcí respektu pohlédl na Nahvasovu mrtvolu. Na zádech se mu rozlila krvavá skvrna, barvící jeho modrou kazajku do slavnostně šarlatové barvy. Ruce křečovitě svíraly obrovskou sekeru, v očích zůstal jen nechápavý výraz.
"Kde jsou ostatní?" zeptal se Termon jako omámený a jeho oči byly podivně zastřené. I jeho přátelé si všimli, že s ním není tak všechno docela v pořádku.
"Zbyli jsme jen my tři," řekla druidka stojící za Gáriem se slzami v očích. Termon mlčel. Sebral svůj luk a rozhlédl se. Kus po cestě směrem k osadě ležela těla padlých, vydal se tím směrem.
"Měli bychom je pohřbít!" zavolal Garius na Termona, jenž bez povšimnutí obešel několik mrtvol a mířil do středu osady.
"Termone!"zařval Gárius a padl na kolena - plakal. Na rameni ucítil lehkou ruku.
"Co budeme dělat, Anrii?" vzlykl.
"Všichni jsou mrtví," dodal a sklonil hlavu do kolen. Anrii ho objala.
Termon zapálil táborový oheň. Přestalo pršet. Skrz drobné průzory zabarikádovaných stanů vykukovaly vyděšené děti a ženy.
"Co s námi bude?" plakaly ti nejmenší, zatímco stařeny doufaly, že je již po všem a elfové brzy odejdou.
"Zbláznil ses, Termone?" vykřikla zoufale Anrii. Termon stál, v ruce měl několik hořících pochodní.
"Termone, ne!" vykřikla Anrii.
"Přeskočilo ti, pojďme odtud, brzy se vrátí lovci!" prosila ho. Marně...
"Musí trpět," pronesl Termon a hodil pochodně do stanů. Brzy zachvátily vesnici plameny. Z hořících obydlí vybíhaly ženy, nesoucí své děti. Utíkaly k moři v naději, že najdou spásu ve vlnách.
Pláž poskytla Termonovi vynikající přehled. Jeho prsty se na tětivě jen míhaly. Stal se bardem a luk harfou. Společně hráli píseň, píseň děsu, píseň smrti...


"Matko!" rozlehlo se po spáleništi, "matko, odpověz."
"Slibuji, že už budu vždycky poslouchat," ozval se dětský hlas.


Mladý ork stojí u kůlu. Je na něm hlava. On ji hladí a líbá. Hlavu mrtvé orkyně, jeho matky. To ona vypráví tento příběh a ti, jenž mu naslouchají a nechápou, nemohou pochopit, a ti, jenž chápou, nemohou vypovědět, neboť jsou již mrtví.


"Brzy vyjde slunce, náčelníku!" zvolal radostně orčí jezdec na vlku v čele velké karavany.
"Budeme doma dřív, než jsem si myslel, Torgene!" odvětil náčelník s úsměvem.
"Náčelníku, to je Ratchet, musí to být on, podívej se!" vyhrkl radostně jeden z mladších bojovníků.
"Vskutku!" podivil se jeden ze šamanů. Náčelník Bhaghor se otočil v sedle a zadul na roh:
"Muži, zdvihněte standarty, bijte na bubny a trubte na rohy. Ať naše ženy zvědí, že dnes budou mít náročnou noc a děti už nemusí mít strach z divokých šelem! Vychází slunce, moji válečníci. Jsme doma!"