Andor.cz - Dračí doupě online

1.

Buch……………Buch……………Buch……………Buch
Cítila jen tlukot srdce…..
Buch……………Buch……………Buch……………Buch
Proč je tady taková tma?
Buch……………Buch……………Buch……………Buch
Vzpomínala si. Pomalu to šlo. Kdyby tady nebyla taková tma………..
Buch……………Buch……………Buch……………Buch
Věděla, že byla. Je teď? Bude? Kde to je? Jak se tady ocitla? Kdo jí sem přivedl? Proč? Jak si má vzpomenout? Proboha! Co se stalo? Co se bude dít? Co se to vůbec děje? Příliš mnoho otázek. Tma……………….

2.

Ráno se probrala s úsměvem. Tak moc se těšila. Dneska jela na moře. Krásné, otevřené, nekonečné, hluboké. Na moři nejvíce obdivovala jeho nic neříkající šepot. Měla ráda, jak pluje loď popoháněna větrem, kterého je na moři tolik, a přece žádný. Obdivovala tu sílu. Na jednu stranu ničivou a na stranu druhou dávající život tolika rozmarům přírody. Dneska byl její velký den. Věděla to, protože žádná žena nikdy nebyla pozvána na moře na dobu delší než jeden týden. Ona byla první. Bratři, starší Assimir a mladší Kellmer, ji pozvali na měsíc. Celý měsíc na moři. Znovu vydechla nadšením, oblékla se, vzala si připravené věci a vyběhla z domu. Bude sice u lodi dříve, ale aspoň se bude moci kochat mořem.
Když přišla k lodi, slunce teprve vycházelo. Znovu obdivovala všechnu tu krásu odrážející se v moři. Moře, jako zrcadlo, fungovalo báječně. Ukázalo vše bez ohledu na slávu, moc nebo bohatství. Sedla si na zem a sledovala tu krásu. Zasnila se a myslela na ty nejkrásnější věci, které ji kdy potkaly a kdo ví, třeba ještě potkají.
Bratři Assimir a Kellmer přicházeli. Také vypadali nadšeně. Jenže na rozdíl od ní, oni už na moři strávili mnohem víc času. Přesto se těšili jako malí kluci. Assimir byl mohutné postavy, oblečen v koženém brnění a s mečem u pasu. Byl ztělesněním síly a taktiky. Jeho paže vyzrazovaly mnohé o jeho zážitcích. Vždy» byl jedním z nejlepších žoldáků ve válce o Hurien. Dokonce dostal svou vlastní jednotku. Na tohle však nechtěla myslet. Byly to zlé doby a celá její země se z této hrozné události vzpamatovávala dlouho. Některé města jsou poničená ještě dnes.
Oproti Assimirovi byl Kellmer štíhlý jako proutek a slabý jako večerní vánek nad hladinou. Přesto z něj bylo cítit spoustu síly, hrdosti a sebedůvěry. Byl neuvěřitelně nadaný a jako jediný z vesnice uměl číst. Dokonce zvládal i některé z řečí cizích zemí. Nebyl žádný mudrc, ale měl hlavu plnou neuvěřitelných nápadů a skvělých myšlenek. Také se zabýval vědou zvanou filosofie. Kdysi jí to říkal. Ale teď si nebyla jistá ani svým jménem, natož tak jménem nějaké vědy. Srdce jí bušilo čím dál rychleji jak byla nadšená a zároveň nervózní.
Pozdravili se a nastoupili do lodi. Strašně jí tlačilo v břiše jak myslela na ono měsíční dobrodružství na moři. Loď se zdála malá, ale přes to všechno bylo uvnitř místa snad pro dvacet lidí. Kellmer jí ukázal její postel. Ta se zdála malinká, jako všechno na lodi. Jenže tentokrát byla postel malá nejen opticky. Musela na ní ležet schoulená. Ale říkala si, že není nic, co by pro tohle dobrodružství neudělala. Poté, co si prohlédla svou ložnici, pomohla bratřím naložit jídlo, pití – všimla si, že jedna bedna byla plná vína a napadlo ji, že se na lodi bude i slavit – a nějaké další suroviny, jako olej a lucerny. Teď byli připraveni vyrazit. Assimir odvázal lodní lano a Kellmer u kormidla zavelel na vyplutí. Protože byli tři, musela napnout jednu ze dvou vedlejších plachet, aby nabrali vítr. Měla s tím zkušenosti, nebo», jako každé dítě, i ona musela zvládat základní úkony na lodi. Loď se dala do pohybu. Ze začátku plula pomalu, ale pak přidávala a na obzoru viděla jen vzdalující se ostrov. Z lodi jí připadalo všechno překrásné. A jako třešnička na dortu, se uprostřed obzoru skvěl její rodný ostrov. Zelený travou a lesy. Postupně se vzdaloval až zmizel úplně. Pak zbylo jen moře a na něm jejich loď. Trochu se jí zastesklo. Byla však přesvědčena, že se vrátí za všemi svými blízkými.

3.

Buch……………Buch……………Buch……………Buch
Zase ta prokletá tma. Nekonečná, hluboká. Trochu jí připomínala moře. Jak na něj vzpomínala, ucítila slanou chu» ve svých ústech. Kellmer jí kdysi říkal, že pokud si nějakou věc usilovně představovala v myšlenkách, mohla se jí splnit, nebo alespoň zdát. Zdála se jí ta slaná chu»? Byla jako opravdová. Začínala věřit v sílu myšlenek.
Buch……………Buch……………Buch……………Buch

4.

Ležela skrčená ve své malé posteli, zachumlaná do deky. Bylo jí špatně od žaludku. Strašně se jí houpal. Měla pocit, že každý náraz lodi na sebemenší vlnku cítí až v konečcích prstů. Zdálo se jí, jakoby se měla vyvlnit ze svého těla. Něco tak hrozného ještě nezažila. Kellmer jí kdysi říkal, že existuje mořská nemoc. Námořníci zvracejí a díky tomu se nemohou plně věnovat své práci. Prý je to jeden z důvodů, proč lodě ztroskotají i na zdánlivě bezpečných místech. Kellmer také dodal, že moře není bezpečné nikde. Přestala přemýšlet o těchto věcech, musela se převrátit na bok. Nemohla v téhle poloze vydržet donekonečna. Jakmile se otočila, žaludek řekl své nekompromisní NE.
K lůžku jí Assimir před třemi dny, kdy se začaly projevovat první známky nemoci, přinesl kýbl. Původně nevěděla na co je, ale Assimir jí odpověděl, že to určitě časem pozná. Teď byla její nemoc v plném proudu a byla mu vděčná, že ten zatracený kýbl donesl. Rychle přesunula svůj obličej ke kýblu, který už byl do poloviny plný, a začala zvracet. Byla ráda, že měla co zvracet. Několikrát už se jí stalo, že se dávila nad kýblem, břicho jí bolelo jako čert, ale nebyla schopná ze sebe vyloudit nic jiného, než ty hrozné zvuky. Nechtěla už takhle trpět. Nikdy. Teď si byla jistá, že moře je nejen krásné, ale i kruté. Stejně jako voda dává život, dokáže dávat také bolest, utrpení, smrt a zkázu. Nemohla myslet na nic. V hlavě měla prázdno, jen sem tam se objevily myšlenky na smrt. Raději chtěla umřít, než si vytrpět další den v takových bolestech na této posteli a s kýblem, který už znala snad ze všech stran. Utřela si pusu a lehla si. Žaludek se jí trochu uklidnil. Ze zkušenosti však věděla, že to nebude na dlouho. Přemýšlela o předchozích dnech. Vlastně se vůbec nic nestalo. Assimir s Kellmerem chytali ryby, někdy jí přinesli do kajuty jídlo. Pořád ryby. Nevěděla, proč musí jíst jenom ryby, vždy» si přinesli tolik jiného jídla. Cítila jejich chu» vždy, když zvracela a nutilo jí to k dalšímu a dalšímu dávení.
V kajutě slyšela jen hlasy Assimira a Kellmera. Bavili se mezi sebou, ani nevěděla o čem, neměla chu» myslet na cokoliv, natož tak se soustředit na jakési hlasy, mluvili však vážně a z jejich tónu bylo cítit malé zrnko nejistoty a snad i nervozity. Poté usnula. Doufala, že spánkem zažene tu hrůzu, co si vytrpěla. Chvíli se jí to dařilo. Snad chvilku i spala. Pak se ale probrala a……..znovu ten kýbl.

5.

Buch……………Buch……………Buch……………Buch
Pořád cítila tu slanou chu» ve svých ústech. Bylo to sice nepříjemné, ale tma začínala být jasnější. Je to paradox. Nikdy si nedokázala představit jasnou a při tom tmu černější, než jakou kdy člověk viděl. O temnotě jí vyprávěl Assimir. Nevěděla co myslí absolutní temnotou. Říkal jí o zážitcích lidí, co umírali na bojišti. Kdysi mu nějaký jeho umírající spolubojovník, na jméno si zrovna nevzpomíná, říkal, že právě vidí tu nejhustší a nejčernější tmu. Moc tomu nevěřila. Věřila však, že Assimir ví o smrti mnoho. V nejhorším případě ví (nebo věděl?), mnohem víc než ona.
Buch……………Buch……………Buch……………Buch

6.

Konečně jí bylo dobře. Dokonce měli včera kus sušeného masa. Lepší než ryba. Ty jí lezly krkem. Už věděla, proč jedli první dny ryby. Assimir jí vysvětlil, že pokud by došly zásoby, tělu je příjemnější, pokud se potraviny střídají. V případě nouze by menu vypadalo asi takhle: 1. – 10. den ryba, 11. – 20. den potraviny, které si vzali s sebou, od 21. dne opět ryba (občas prokládaná zásobami). Doufala, že do 30 dnů budou zpátky, aby ty zatracené ryby už nemusela jíst.
Měla podivný pocit, jakoby se zvedal vítr. Čechrání vlasů větrem jí teď připadalo trošku silnější. Byla ale ráda, že vyvázla nemoci a rybám. Pověděla o tom Assimirovi. Ten se na ni pouze pobaveně podíval a pověděl jí, a» si nedělá starosti. Prý takových větříků na moři zažil mnoho a uklidnil ji, že to přejde. Dala tedy na jeho radu. Ještě chvíli si s ním povídala a pak sešla dolů, do hlavní kajuty.
Tam seděl Kellmer nad hromádkou map. Zeptala se, jestli může vědět, co Kellmer dělá. Ten jí však nezaregistroval a stále si hloubavě prohlížel mapy. Už se chystala odejít, když jí řekl, aby byla klidná. Možná je čeká jen menší bouřka. Nyní se cítila klidně. Kellmerovi věřila a věděla, že pokud něco říká, myslí to vážně a málokdy se zmýlí. Ještě netušila, co se může vyklubat z malé mořské bouře. Naposledy se ohlédla po mladším z bratrů a šla si lehnout do své kajuty.

7.

Buch……………Buch……………Buch……………Buch
O temnu už ani nepřemýšlela. Měla tušení, že ji uvidí až do konce svých dnů a snažila se na ni zvyknout. Navíc měla rozptýlení. Modrá barva se přidala asi tak někdy… vlastně ani nevěděla kdy. Jen si vzpomínala, jak se z původně malé tečky stával vlásek a z vlásku pruh, který se dále dělil. Vypadalo to jako pohyblivý obrázek. Jasná temnota s modrými pruhy. Snažila se zasmát, ale nešlo to. Proč by se taky měla smát, někdo ji přece vzal, uvěznil v jakési síni, kde se nemohla hýbat, cítila slanou chu» vody snad až v žaludku a přitom špatně dýchala. Tohle jí ale nebylo nepříjemné. Spíše naopak. Něco tak příjemně hřejivého a krásného vlastně nikdy v životě necítila. Nevěděla jak takový pocit pojmenovat. V myšlenkách jí utkvěla jen dvě slova. Zmateně nádherné. Naposledy ucítila tolik známé dunění.
Buch……………Buch……………Buch……………Buch

8.

Přes hluk moře nic neslyšela. Viděla Assimira, jak na ni něco volá a rychle mává rukama. Pochopila to tak, že má jít kupředu a snažit se sbalit poslední plachtu. Snažila si vzpomenout, kdy naposledy viděla Assimira vynakládat takové úsilí na pohyb. Vždy se jí zdálo, že se pohybuje ladně ale přitom jistě. Vždy vypadal, že by dokázal vytrhnout i nejstarší strom ze země. Teď se zdál dokonce trochu unavený. Mezitím se Kellmer snažil kormidlovat loď mezi obrovskými vlnami. Bohužel marně. Pod Kellmerovými pokusy vést loď, vždycky narazili na tu největší vlnu. Tím se do lodi dostala spousta vody. Nebylo čas vodu vylévat ven. Nejspíš by to ani nemělo smysl. Myslela jenom na to, že musí stáhnout poslední plachtu, aby se nepotrhala. Dostala se k ráhnu a pokusila se stáhnout lano. Záhy zjistila, že k tomu nemá dostatek síly. Chtěla zavolat na Assimira, ale ten už jí pomáhal. Stáhli plachtu asi do poloviny, když loď vedená Kellmerem narazila na další vlnu. Upadla. Snažila se však dojít zpět k plachtě. Tentokrát nepotřebovala na stáhnutí plachty tolik síly, stejně ale prosila Assimira o pomoc.
Když nepřicházel, odvážila se pohlédnout za sebe. Viděla, že loď nikdo nekormidluje. Kellmer byl nyní u strany lodě a snažil se na loď vytáhnout jakési břemeno. Když se znovu poohlédla po palubě, zjistila, že na lodi chybí i Assimir. Právě jí to došlo. To břemeno, které se Kellmer snažil vytáhnout byl jeho starší bratr. Podívala se na plachtu. Stále ještě zbýval kousek stáhnout. Neváhala však a běžela pomoct Kellmerovi. Přišla, jak nejrychleji mohla, k boku lodi a popadla Assimira za druhou ruku. Jediným pohledem obhlédla tváře obou bratrů. Staršímu z nich se v očích leskl nejen běs, chu» dokázat se vyšplhat zpět na loď a vzrušení, ale i špetka strachu. Právě si uvědomila, že moře může způsobit i něco tak hrozného, jako je strach v očích toho, kterého pokládala za zosobnění nebojácnosti, odhodlání a síly.
Kellmerovi se ve tváři neobjevil ani strach, ani nebojácnost, nic. U něj sledovala jen mohutné vypětí, naběhlé žíly na spáncích a vystouplé šlachy na krku. Podle chabého odhadu se Assimir na loď dostat nemohl bez další pomoci. Zabrala tedy ještě více. I Kellmer se zapřel nohama o bok lodi a snažil se jak nejvíce mohl. Najednou se loď znovu zakymácela a tím Assimirovi pomohla. Assimir byl na lodi.
Viděla jej. Byl na lodi. Ale kde je ona? I loď se jí vzdalovala. Všude okolo ní byly vlny. Zmítala se v nich sem a tam. Zdálo se jí jako by létala. Zažívala právě ty pocity, které mívala ve spojení s mořem. Jako tenkrát, když měli odjíždět. To se jí moře zdálo krásné. Ale taky když skoro týden zvracela a moře se jí zdálo odporné. Jen pocity a tma …………………………………………………………………………………………………...

9.

Buch……………Buch……………Buch……………Buch
Buch……………Buch……………Buch……………Buch
Buch