Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Malý kousek života - 1. částOblíbit

a6111.jpg

Autor: Ronkar

Sekce: Povídka

Publikováno: 24. srpna 2009 17:53

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Malý kousek života je mým historicky prvním povídkovým vyprávěním, které jsem se rozhodl poslat do literární soutěže – konkrétně to byla soutěž Vidoucí 2009. Povídka se sice nedostala do druhého vyřazovacího kola, ale i přes to jsem se setkal s pozitivním ohlasem u lidí, kteří ji četli (alespoň u některých :) Inu, jestli je to brak a nebo dílko, jež si zaslouží širší pozornost, to nechám na posouzení každého zvlášť. Přeji dobrou chuť…

PS: Protože celková délka není nejkratší (tedy 17 stran), rozhodl jsem se ji rozdělit na tři části.
 


MALÝ KOUSEK ŽIVOTA

„Uhni z cesty, děvko!“ rozkázal Lars ženě a odjistil pušku, kterou jí mířil přímo do obličeje.
Žena měla v očích strach, ale nepohnula se. Zůstala stát rozkročená před kovovými dveřmi a bezmocně před sebou máchala loveckým nožem.
„Nepřibližujte se!“ prosila se slzami v očích. Nůž se jí v ruce třásl.
Neměla žádnou šanci, ale bylo zřejmé, že Larse neposlechne. Jak by mohla, když bránila to, co jí bylo nejdražší.
Zoe přihlížela té hrůzné scéně mlčky, byla zhnusená a styděla se, ale i přesto se ze svého místa za Larsem nehnula. Ozval se výstřel. Zoe sebou cukla v úleku a ženino tělo se sesunulo bezvládně k zemi. Nůž cinknul v prachu podlahy. Krvavá růže, která se vykreslila na dveřích, se pomalu začala roztékat.
„To nebylo nutné, majore,“ vyjela Zoe na Larse, když hleděla na mrtvou.
„Co je a není nutné, nechte laskavě na mně, doktorko,“ odsekl jí muž s křivou tváří a vojenskou botou kopnul do těla, aby se ujistil, že je žena mrtvá. Byla. Překročil ležící a otevřel dveře. Zarezlé panty hlasitě zaskřípaly.
Světlo proniklo temnotou starých chodeb a místností. Netrvalo dlouho a světlo spočinulo na tváři malého chlapce. Krčil se ve tmě za sutinami a pobořenými zdmi.
„Je to on?“ otázal se Lars doktorky s baterkou v ruce. Zoe pohlédla na hocha. V úzkosti si objímal kolena. Tady nemohl slyšet výstřel, nemohl vědět, že je jeho matka mrtvá. Chudák dítě, pomyslela si. Bylo mu sotva sedm let, ale do tváře mu pustina a kočovný život vepsaly něco, co ho dělalo mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Ostatně jako všem dětem, které byly nucené žít mimo bezpečí města. Mimo bezpečí Archy. Nebyl také prvním dítětem z pustiny, které Zoe viděla, ale když pohlédla do jeho jasně modrých očí, nemohla se zbavit zvlášť nepříjemného pocitu, tam dole, uvnitř své hrudi.
„Ano, je to on,“ odvětila Larsovi stroze, protože nechtěla, aby si povšimnul jejího vnitřního pohnutí.
„Jste si jistá?“ zapochyboval Lars.
„Ano,“ řekla rozhodně.
„Dobře, Mayere, pomozte doktorce! Chci odtud vypadnout co nejdřív,“ rozkázal Lars vojákovi, který byl s nimi. Poté zmizel ve dveřích. Chlapec se zdráhal, ale ani se příliš nebránil. Buď v sobě už neměl dost síly, nebo měl prostě takový strach, že byl proti němu naprosto bezmocný. Neplakal, Zoe to nepřekvapilo. Život v pustině byl tvrdý a nebezpečný, zvláště pak pro mladé. Velmi brzy po narození děti z pustiny zjistily, že jim pláč nijak nepomůže.
Když ho Zoe uspávala pomocí své injekce a jeho víčka klidně klesla, měla pocit, jakoby hoch věděl, že není jiné volby. Snad jakoby tušil, že tato chvíle zkrátka musela přijít. Zoe přitom věděla, že to není možné. Byl to jen pocit. Krátký, ale velmi intenzivní.

„Fuj, to je odpornej puch! Nesnáším tenhle lidskej odpad! Všechny je postřílet!“ nadával Mayer, když bral hocha do náruče a zjistil, že se dítě pomočilo. Zoe dělala, že jeho slova přeslechla a upozornila ho, aby byl s chlapcovým přenosem co nejopatrnější.
Když společně všichni tři vyšli pod jasné nebe z vnitřku budovy, ocitli se v rozpadajících se sutinách, kovových a betonových troskách, které dříve tvořily jedno z nesčetných měst z období před válkou. Jejich majestátnost a krása se dávno vytratily, byly ztraceny v čase, a tak tu dnes stály v poušti, zasypané pískem, jako zvětralé kosti zvířete, které podlehlo zákonu džungle a pod neustálým náporem slunce našlo svou smrt. Bylo to prázdné místo. Mrtvé místo.
Jejich džíp stál nedaleko mezi několika těly mužů z chlapcova kmene, kteří se jim postavili na odpor. Zaplatili za to. Zákon silnějšího. Zákon světa, který se proměnil v pustinu. Pro slabé tu nebylo místo.

Alvin Lars se chystal podat ostatním z týmu zprávu, že našli to, pro co přišli, červené světlo na vysílačce ho ovšem upozornilo, že se je snaží druhý tým kontaktovat sám.
„Jsem na příjmu,“ řekl Lars do vysílačky.
„Útočí na nás, pane…“ za rozrušeným hlasem desátníka Stacka byla slyšet palba pušek a křik mužů. Ozval se rachot, jakoby se hroutila nějaká velká masa kamení a suti. Stack se odmlčel.
„Co se tam sakra děje, desátníku!“ zařval Lars do vysílačky.
„Máme raněné, majore,“ voják na druhé straně teď do vysílačky hystericky ječel, „Bogorazov a Maternová jsou mrtví! Musíme pryč, pane! Musíme…“ hlas z vysílačky byl náhle přerušen hlasitou detonací, která způsobila, že se Stack odmlčel na dobro.
Výbuch zřetelně pocítili. Ostatní nemohli být daleko.
Sotva spěšně dorazili k vozidlu, do ulice se vřítil druhý džíp. Z přední kapoty auta se valil kouř. Řidič měl očividně s vozem problémy. Kličkoval zmateně ze strany na stranu, jakoby se nejednalo o automobil, ale o splašeného býka.
„Mayere, dej kluka do auta!“ zařval Lars.
Džíp, který se k nim rychle blížil, znenadání najel na kopec písku a suti, nebezpečně se nahnul na stranu, nadskočil a s kovovým rachotem se převrátil na bok. Zastavil se nedaleko od nich. Na okamžik zavládlo napjaté ticho, rušené jen skřípavým zvukem kola, které se točilo na pokřivené ose. Vzápětí se skrze blízkou budovu vyřítilo s ohlušujícím drcením betonu něco obrovského. Kovové monstrum. Gigantický stroj na čtyřech nohou, kterými bezpečně zdolával nerovný terén. Jeho pochod byl doprovázený děsivými zvuky, skřípavým pískotem a hlubokým hučením. Stroj vyrobený k ničení a destrukci.
Kolos se zastavil a přikrčil, jako predátor chystající se k útoku. Ozvalo se mechanické vzzzz a vzduchem zasvištěla raketa v kouři dýmu.
„K zemi!“ zaječel Lars.
Zoe byla výbuchem odmrštěna stranou a narazila hlavou přímo na něco tvrdého. Bolest! Zatemnil se jí zrak. Nic neslyšela, až do chvíle, než ztratila vědomí úplně.

***

Probudila s hroznou bolestí hlavy. I tělo měla polámané. Ve svých hnědých kadeřích nahmatala zaschnutou krev. Vlasy se jí slepily. Pocítila bolest v zádech. Seděla na straně řidiče. Automobil stál. Okolo byla pustina, písek a suchá skaliska, do nichž neúprosně pralo slunce, jež žhnulo vysoko na jasné obloze. Trosky města byly pryč. Když zjistila, že řidič vedle ní nesedí, ohlédla se do zadní části automobilu. Byl tam vojín Mayer, seděl opřený zády o stranu džípu a vousatou bradu měl pokleslou. Jeho tělo bylo jako řešeto. Byl mrtvý. Odvrátila od něj pohled. Vedle něj ležel chlapec, podřimoval. Jeho výraz v nevinné tváři byl až neuvěřitelně klidný. Mezi tou vší hrůzou byl pohled na něj jako pohled do jiného světa. Do světa bez utrpení, bolesti a zmaru. Pohled do ráje, o němž lidé tak často hovoří, když vědí, že se jejich smrt blíží. Byl v pořádku. Zaplať pánbůh.
Otevřely se dveře na její straně. Stál v nich Lars. Tvář holohlavého čtyřicátníka, která byla poznamenaná několika starými jizvami, včetně té, která mu hyzdila pravé oko. Zoe věděla, že na něj nevidí příliš dobře. Na černé uniformě byla krev, poznala, že není jeho.
„Jak jste na tom, doktorko?“ otázal se typicky chraplavým hlasem člověka, který vykouří denně mnoho cigaret.
„Myslím, myslím, že jsem v pořádku,“ odvětila trochu zmateně.
„Můžete se postavit?“
„Co se stalo? Kde to jsme?“ zeptala se, když jí Lars pomáhal vystoupit. Boty se jí lehce propadly do písku.
„Rychle, pojďte za mnou,“ vyzval ji. Nemotorně ho následovala pomalým krokem, pravou rukou se přitom opírala o džíp. Povšimla si, že na obzoru za nimi leželo v záři slunce město. Mrtvé město v poušti, odkud přijeli.
Už se chtěla zeptat, kam ji vede, když v tom spatřila ležet v písku muže.
„Doktore!“ vykřikla Zoe a nehledě na bolest v těle přispěchala k ležícímu. Okamžitě poznala, že je na tom doktor Grehem velmi špatně. Roztřesenýma rukama si svíral břicho. Do světlé látky a do písku pod ním prosakovala krev. Mnoho krve. Lars se tiše postavil opodál a potáhl si ze zrovna zapálené cigarety. Zoe pochopila velmi rychle. Nebylo třeba jí to vysvětlovat. Doktor umíral a oni ho nemohli zachránit.
„Zoe… má Zoe. Jsem rád, že žiješ, děvče,“ řekl slabým hlasem prošedivělý muž. Zoe pohlédla na Larse.
„Dal jsem mu analgetikum, skoro nic necítí. Chtěl s vámi mluvit…“ řekl bez jakéhokoliv pohnutí.
„Zachránila ses,“ řekl doktor Grehem a zvedl třesoucí se ruku. Zoe ji pevně stiskla. „Teď musíš zachránit Archu. Já už ji nezachráním, ale ty musíš,“ jeho hlas se třásl, „chlapec je naše jediná naděje… Nesmíme ji ztratit, Zoe… Nesmíme.“
„Dovedu ho do Archy, doktore, nemějte strach,“ zašeptala Zoe a jen s tím největším úsilím se bránila slzám, které se jí draly do očí.
„Vím, že ano, vždycky jsi všechno zvládla,“ řekl s viditelnou úlevou Grehem a na vrásčité tváři se mu objevil mírný úsměv.
Zemřel.
Ve chvíli, kdy se Lars nedíval, si rychle otřela zamlžené oči a pak položila doktorovu ruku zpátky na hruď.
„A ostatní?“ zeptala se, i když předem znala odpověď.
„Nikdo to nepřežil. Jen vy, já a ten harant,“ odvětil chladně Lars, „doktora jsem stačil vytáhnout z druhého džípu, ale už byl…“ Lars nedořekl větu. Nebylo třeba.
„Co to bylo?“ zeptala se, stále hledíc na nehybnou tvář s klidným úsměvem.
„Robot. Nejspíš ještě z války. Patrně zůstal vypnutý a ve chvíli, kdy na něj narazil druhý tým, aktivoval se. Zaútočil na všechno, co se hnulo, bez rozdílu. Možná byl i porouchaný, kdo ví a co na tom sejde. Za město nás už nepronásledoval, ale auťák je v tahu. Dál se už nedostaneme,“ řekl a naštvaně kopnul do plechu.
„Jste zraněný?“ pohlédla na něj.
„Ne, ani kluk, prohlížel jsem ho. Problém je ale s vysílačkou. Je rozflákaná jako všechno ostatní a od Archy jsme sakra daleko,“ řekl a zahodil nedopalek cigarety do písku.
„Pokud se neohlásíme, budou nás přece hledat,“ řekla.
„Jo, ale nějakou dobu jim potrvá, než se sem dostanou a čekat nemůžeme.“
„Proč?“ nechápala Zoe. Lars hodil Zoe dalekohled, tak prudce, že ji to zaskočilo. Ukázal zpátky k městu, odkud přijeli.
Pohlédla do dalekohledu. V dálce na obzoru spatřila několik běžících postav. Směřovaly k nim.
„Je jich jedenáct a některý z nich maj i pušky,“ řekl Lars a vytáhl si z náprsní kapsy pomačkanou krabičku cigaret a jednu si vložil do úst.
„Co jsou zač?“ otázala se, když se snažila zaměřit nějaké detaily.
„Jsou to jeho lidi,“ řekl Lars a pohodil hlavou směrem k chlapci, který ležel v džípu, „lidi z jeho kmene, který jsme nedostali. Jdou si pro něj.“
„Co budeme dělat?“
Lars pomalu došel až k ženě, beze slova jí vzal dalekohled z rukou a také do něj pohlédl. Kouř z jeho cigarety ji zaštípal v očích.
„Mám tu jen pušku a svoji pistoli. S nábojema to taky není valný. Mají nad námi výhodu. Jsou to lovci z pustiny a my jsme teď jejich kořist…“
Při jeho slovech Zoe pocítila zvláštní mrazení v zádech. Mluvil o tom s takovým klidem, až ji to zaráželo. Kdo je vlastně Lars? Probleskla jí hlavou myšlenka. Je to voják Archy a podle všeho zkušený velitel, ale co je to za člověka? Zastřelí bezbrannou ženu bez výčitek? Bez svědomí?
„…nepochybně to budou i dobří stopaři a v téhle krajině se zanechávají stopy sakra dobře.“
„Čím dál tím lepší,“ povzdechla si Zoe a znovu pohlédla na tělo doktora.
„Nezbývá nám, než jít pěšky naproti našim po trase, kudy jsme jeli,“ rozhodl Lars.
„Vy chcete jít do pustiny?“ zhrozila se Zoe s překvapeným výrazem ve tváři.
„Nejsme vybavení na takovou cestu. Nemáme ani dostatek vody,“ upozornila ho.
„To je pravda, ale jsou za námi několik hodin, to nám dává alespoň nějakou šanci.“ Lars si nervózně potáhl z cigarety.
„A co chlapec? Je to ještě malé dítě, chcete ho s sebou vláčet? Nemám už ani další dávku, abych ho udržela ve spánku,“ nesouhlasila s jeho návrhem.
„Je to dítě pustiny. Zvládne to,“ pokusil se ji uklidnit.
Lars došel k vozu a začal vybírat věci z džípu, které byly pro cestu nezbytné. Zoe zůstala stát na místě a nehnuta pozorovala mrtvé tělo doktora Grehema. Takhle to nemělo být. Doktor neměl zemřít. Nikdo neměl zemřít. Kam jsme se to jen dostali? Do pustiny. Tam, kde na slabé číhá smrt.
„Hele, jestli máte lepší nápad, doktorko, sem s ním. Jestli ne, hněte tím svým zadkem a pomozte mi!“ zamumlal Lars s cigaretou v ústech, když jí hodil záchranou dýmovnici. Jedinou, která jim zbyla.

***

Bylo horko. Na nebi se jen tu a tam táhly bílé řeky nehybných, mlžných mraků. Vypadaly, jako by se čas pro ně zastavil. Žhavá koule slunce bez ustání pronásledovala každý jejich krok, jen výjimečně jim dovolila alespoň na krátkou chvíli spočinout v chladivém stínu, který tvořila malá skalka nebo to, co zbylo z kdysi živého porostu. Krajina měla oranžově hnědý nádech, zem, po níž kráčeli, vysoké kopce i ostré skály roztodivných tvarů, v nichž byly vyhlazeny brázdy snad kdysi dávno způsobené vodou. Vodou, která na tomto místě dnes tolik chyběla. Nekonečná krajina teplých barev. Suchá, bezútěšná, mrtvá. Stěží si šlo představit, že toto všechno bylo dříve pokryté zelení a život zde rostl a bujel. Zvířata, stromy a ptáci. Vše, co lidstvo budovalo za tisíciletí své existence, vše, o co usilovalo. To vše zmizelo, takřka během okamžiku.
Zoe měla pocit, že s každou další mílí se zlatorudé slunce stává větším a jeho žár intenzivnějším. Ulevilo se jí, když Lars navrhl, že si na pět minut odpočinou. Voják položil chlapce na zem a řekl, že se za chvilku vrátí. Bez dalších slov si hodil svou pušku přes rameno a zmizel.
Zoe bylo celkem jedno, kam šel. Rozepnula si svou šedivou kombinézu a vysvlékla se do půli těla. Rukávy si zavázala kolem pasu a konečně se s klidem posadila do stínu skály. Přes lehké tílko kámen příjemně chladil. Promnula si šíji a krk. Řetízek se zlatým prstenem, který měla na krku, ji obtěžoval. Zdál se těžší než kdy dříve. Suché rty jí začaly praskat, a tak přijala několik chladivých doušků z láhve. Když si s úlevou otřela ústa, zjistila, že se chlapec nepatrně pohnul. Dávka uspávadla odezněla. Chlapec zamrkal očima.
Byl špinavý ve tváři, mastné vrabčí hnízdo na hlavě se mu lepilo na zpoceném čele i krku. Vlasy měl delší, světlé jako sláma. Šaty ovšem byly i přes nevábný zjev očividně kvalitní, sešité z mnoha kusů kůže, přizpůsobené nehostinným podmínkám venkovního světa.
Zoe se k němu přesunula. Hoch se na ni překvapeně podíval a pak sebou prudce škubl v úleku.
„Neboj se,“ řekla mírně Zoe, „neublížím ti.“ Chlapec začal před ženou couvat, až narazil zády na skálu. Když pochopil, že není cesty k úniku, zazmatkoval, ale zůstal nehybný.
„Nic se neděje, nic se ti nestane,“ pokračovala mírně Zoe, snažíc se dítě uklidnit a dřepla si, aby se mu dívala z očí do očí.
„Uklidni se. Všechno bude v pořádku.“
Chlapec těžce oddechoval, srdce mu pod šaty divoce bušilo, ale mlčel.
„Musíš mít žízeň,“ řekla Zoe, natáhla se pro svou láhev a nabídla mu ji. Chlapec se nepohnul.
„Je v tom jen voda,“ řekla a lehce se napila, aby hoch dobře viděl, že je obsah v pořádku.
“Vidíš?“ A znovu se mu ji pokusila podat. Žádná reakce.
„Položím ji sem, dobře?“ řekla, když pochopila, že jí dítě nevěří. Odložila láhev na zem. Chvíli váhal. Pak opatrně natáhnul svou malou ručku, a když se Zoe nepohnula, vzal vodu a dychtivě začal hltat obsah. Musel mít hroznou žízeň.
„Dobré, viď?“ usmála se mírně.
„Jakpak se jmenuješ?“ Mlčel.
„Já jsem Zoe,“ řekla. Odpovědí jí bylo opět mlčení.
„Moc toho nenamluvíš, co?“ povzdechla si Zoe a pohlédla směrem, kam zmizel Lars.
„Gab,“ hlesl.
„Co jsi to říkal?“ pravila překvapeně.
„Jmenuju se Gab,“ řekl hlasitěji.
„Gab… to je Gabriel?“
„Nikdo mi neříká Gabriel,“ odvětil po krátké pauze.
„Ale je to moc hezké jméno,“ Zoe na okamžik zaváhala, „mohu ti tak říkat já?“ zeptala se. Chlapec se nad tím očividně zamyslel a nakonec téměř neznatelně přikývl. Zdálo se, že prvotní napětí z něho opadlo. Byl to dobrý začátek. Ale začátek čeho vlastně? Zamyslela se. Proč se s ním sbližovat? Vždyť to nemá žádný smysl, nezáleží na tom. Není důležité, jestli budu znát jeho jméno, nebo on bude znát její. Nezáleží na tom, zda-li se jí chlapec svěří, s tím, odkud pochází nebo kdo jsou jeho rodiče. Měla by si uvědomit, proč tu je. Udělat jen svou práci a nemíchat se do toho. Přesně tak by to udělal doktor Grehem. Napomenula se.
„Kde to jsem?“ zvýšil trochu hlas, „kam jste mě odvedli? Kde je máma a táta?“ zahltil ji otázkami. Mladá žena na okamžik zaváhala. "Tví rodiče jsou mrtví, zabili jsme je. Pane bože, nemůžu mu říct pravdu," povzdechla si v duchu. A to i přes to, že možná pravdu zná. Je to dítě, ale není hloupý. Lež by ničemu nepomohla. Nebudu mu lhát, jen mu zkrátka neřeknu celou pravdu. Ujasnila si situaci.
„Jsi moc důležitý, Gabrieli, víš?“ řekla. Není to správné, ale co mohu dělat? Dal mi někdo na výběr? Dal někdo na výběr lidem z Archy, kteří dnes trpí?
„Tam, odkud pocházím, se děje něco zlého a ty to můžeš zastavit,“ řekla pomalu.
„Jsi výjimečný, Gabrieli,“ pokračovala, když na ni hoch nechápavě koukal.
„V čem?“ zeptal se.
„Víš, naši lidé jsou nemocní. Mnoho jich zemře každým dnem, i holčiček a kluků jako jsi ty. A my… nevíme, jak jim pomoci.“ Nebylo třeba přetvářky a ať už byl Gabrielův pohled dítěte na tuto věc jakýkoliv, zdálo se, že chápe. Zoina nesnáz mu nebyla lhostejná.
„Nemáme lék, Gabrieli. Tedy… neměli jsme, až do teď.“ Na okamžik se odmlčela a pohlédla mu do očí. V té chvíli si přála chlapce dotknout, ale věděla, že by se polekal.
„Ty jsi náš lék,“ řekla.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Ronkar - 17. září 2009 17:27
a6111.jpg
Eygam - 17.Září 2009 15:02
Přiznávám, že rozdělení povídky (tedy konec této první části) je poněkud nešťastý. Zprvu jsem si toho nevšiml a pak už bylo pozdě. Nu, snad se to neodrazí v kvalitě povídky :)
 
Eygam - 17. září 2009 15:02
upr84.gif
Ronkar - 16.Září 2009 23:34
Nj, myslel jsem si to. Zoe = život je jediná věc, co mi utkvěla z učebnice filozofie.
 
Ronkar - 16. září 2009 23:34
a6111.jpg
Eygam - 16.Září 2009 17:46
Vybírat jména postavám je pro mě dost často ošemetná věc. V tomto případě šlo i význam jména Zoe, které vychází z řeckého původu a znamená "život". Nějak se mi to prostě líbilo v kontrastu s prostředím povídky.
 
Eygam - 16. září 2009 18:20
upr84.gif
psychop - 16.Září 2009 18:09
No já vím, že to je prostředek děje. Ale i tak mi ten moment přijde přehnanej. Navíc vybalit na dítě, co jsi zrovna unesl od matky, že je něčí lék je vyloženě necitlivý, což ani nesedí k postavě.
 
PsychoP - 16. září 2009 18:09
falling8927.jpg
Eygam - 16.Září 2009 17:46
Vzhledem k tomu, že to není konec, tak si myslím, že v pohodě :)

Další dva díly jsou v čekací řadě... Hmmm... Napadá mě, že jsem to mohl schválit všechno najednou, ale s ohledem na kvalitu provedení si myslím, že nechat vás všechny čekat je dostatečně zlé :)
 
Eygam - 16. září 2009 17:46
upr84.gif
Už několik dní si sem tam říkám, že bych sem měl něco napsat, tak teď jsem se do toho teda konečně pustil.
Podlě mě je to dobrý. Pamatuju si, že jak jsem to četl, občas mi některý obraty přišly trochu nepřirozený, ale teď už to nebudu hledat.
Jediná věc, co se mi na tom vážně nelíbila, je konec. Přijde mi, že je to takový přehnaně dramatický, jak z nějaký telenovely.

Ale jinak se mi to docela líbilo.
A ještě by mě zajímalo, jak jsi vybíral jméno Zoe.
 
Arion2 - 14. září 2009 23:16
a5615.png
Mhm, tak to zhodnotím, až si přečtu všechny části. Dělit by to asi nemělo cenu, když už to máš zhodnocené z té soutěže.

Není to vyloženě špatné, ale pár věcí mi tam nehraje už nyní. Pak je shrnu v poslední části.


Po delší době to vypadá na kvalitnější dílko, jen doufám, že se to další částí výrazně nezhorší, jen tak dál.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.16181087493896 sekund

na začátek stránky